Hasta la Victoria Siempre 01
Taky míváte někdy dojem, že vás něco štve? Práce, bydlení, lidi kolem vás, město ve kterém žijete, oblíbené fotbalové mužstvo, co věčně prohrává, diletantská telefonní společnost, do které už třetí den marně telefonujete kvůli podivnému měsíčnímu účtu, sousedi od naproti, co každý druhý večer pořádají hlučné párty až do brzkých ranních hodin….., no prostě všechno.
Ačkoliv jsem si to nechtěl připustit, i mě začátkem května přepadnul zvláštní pocit a protože moje chování vykazovalo shora uvedené příznaky, bylo nad slunce jasné, že jsem dostal vánoční náladu. K tomu se ještě přidala toulavá a v mojí hlavě plné bláznivých nápadů se už začíná rodit plán, jak z téhle pasti ven.
Třetím rokem žiju v ostrovním městě Key West v USA, které je součástí řetězce korálových ostrůvků Florida Keys. Všechny ostrovy jsou spojené s Floridou silnicí US1, která právě na Key Westu začíná i končí. Prší tady jenom dvacet dní v roce a denní teplota neklesne pod 50 F (10 C). Ne náhodou Američani říkají tomuhle místu Ráj na zemi.
Teď mi ale začal i tenhle ráj lézt pěkně na nervy. Navíc se ani nepamatuju, kdy jsem měl naposledy dovolenou. Lepší příležitost k cestování se mi ani nemohla naskytnout a hned začnu svůj plán realizovat.
Za těch třicet měsíců, co válčím za oceánem jsem poznal celou řadu míst, státy a města na východním pobřeží od New Yorku po Miami a skoro celou Floridu. Ale to nejkrásnější mi zatím stále unikalo. Vždycky jsem chtěl vidět skutečný americký západ, nekonečné silnice vedoucí prérií, hory pokryté sněhem, sluncem rozpálené pouště a poznat způsob života na druhém břehu řeky Mississippi.
Celý květen pečlivě připravuju cestu po Divokém Západě. Kámoš Zdeny mi půjčil pár knížek o Americe, na internetu serfuju dvě hodiny denně, podrobně zkoumám mapu, až mám konečně harmonogram cesty sestavený. Národní parky, indiánské reservace, hlavní města i zapadlé vesnice a celkem dvacet federálních států USA, tak to všechno čeká na mojí návštěvu.
Ještě zbývá jedna „maličkost“ a sice vyřídit si v práci měsíc volna. Pracuju jako zahradník pro firmu Tropical Landscapes. S jejím majitelem a mým šéfem Patrikem vycházím bez problémů, ale přeci jenom bude zapotřebí jistá dávka diplomacie. Osud však sehrál významnou roli, protože Patrika patrně taky přepadla podobná nálada jako mě a ještě dřív, než jsem mu stačil sdělit svojí žádost mi oznámil, že začátkem července odjíždí na čtyři týdny na Aljašku a já mám celý měsíc volno. Tvářím se, že mi to až tak moc nevadí a už se vidím někde v Kalifornii.
Protože nemám auto, tři týdny před odjezdem si na internetu udělám reservaci na stránkách auto půjčovny firmy Alamo. Půjčit si v Americe auto je snadné, jediné co potřebujete je platební karta a řidičák. Vozy jsou rozdělené podle velikosti a vybavení do sedmi skupin, nakonec si vyberu střední třídu „middsize.“
V průběhu posledních dní se plně věnuju přípravám na cestu. Napíšu seznam adres známých a kamarádů, nakoupím filmy do foťáku, od sousedky Lindy si půjčím stan a narychlo doplním výzbroj potřebnou pro měsíční přežití na Divokém Západě. V mém případě je to karton cigaret zn. camel light, pro jistotu čtyři zapalovače, velké balení energi nápoje zn. redbull (15 kusů) a dostatečná zásoba CDéček s rockovou muzikou. Tak, teď už jsem připravený.
Je pátek odpoledne, den před odjezdem. Právě stojím v kanceláři auto půjčovny firmy Alamo nedaleko od mého domu a oknem se dívám na dvůr plný aut.
Ten bílý cadillac vzadu vypadá celkem dobře, toho bych klidně bral.
Ženská za přepážkou chvíli zkoumá mojí reservaci, potom všechno naťuká do počítače a podá mi klíčky od vozu, abych si ho prohlédnul. Vyjdu na parkoviště a nevěřím svým očím. Venku stojí malý tří dveří Dodge Neon jenom se základní výbavou a malým zavazadlovým prostorem.
No tak tohle nechci!
Vrátím se do kanceláře a pořád ještě zdvořile říkám, že tohle auto se mi nelíbí. Ženská, která se mi čím dál víc přestávala líbit mi stejně zdvořile odpoví, že jiné auto třídy „middsize“ bohužel nemá. Už méně zdvořile jí znovu informuju o svojí reservaci tři týdny předem a doufal jsem proto, že dostanu auto, které jsem si objednal, načeš ona mi odpoví stejným tónem, že tohle je auto třídy „middsize“. Absolutně stroze jí oponuju, že tohle určitě není střední třída a rád bych prostě dostal jiné, protože s tímhle nedojedu ani do Texasu. Ona mi však s naučeným profesionálním úsměvem zopakuje, že jiné auto prostě nemá. To už jsem se jí chystal uškrtit, ale naštěstí pro ní vstoupil do kanceláře jiný zaměstnanec půjčovny s tím, že se právě teď uvolnilo jedno auto.
Hned se na něj letím podívat. Je to Mitsubishi Galant, celý v elektrické výbavě s palubním počítačem, CD přehrávačem, klimatizací, automatickou převodovkou a příjemným a pohodlným interiérem.
„Beru, kde to mám podepsat?“
Teď domů sbalit všechny věci. Původně jsem si chtěl vzít dvě menší tašky, ale když jsem se podíval na připravenou hromadu mého oblečení, bot a vůbec krámů, zvítězil jednoznačně lodní kufr obřích rozměrů, který jsem nedávno koupil v Miami. Tam se všechno pěkně vešlo. Nanosím věci do auta, v zavazadlovém prostoru zbylo místo tak akorát pro kočku.
Večer se rozloučím s mými roommates (spolubydlící) Martinem a Vincentem, sousedkou Lindou a pár známýma, co se na mě přišli snad ne naposledy podívat. Kolem jedenácté si jdu lehnout, zítra vstávám ve tři ráno. Trochu se mi svírá břicho jako pokaždé před nějakou cestou, ale za chvíli stejně usínám.
Útok - 28. června 2003, sobota
Ve tři ráno přesným úderem uzemním budík. Je to tady. Spáchám hygienu a připravím snídani a svačinku na cestu. Zbývající věci odnesu do auta, všechno pro jistotu ještě jednou přeletím pohledem a v rudém tričku s portrétem Ernesta Che Guevary ve 3.52 a.m. odjíždím od domu.
Město je skoro prázdné, ulicemi projíždí jenom noční opozdilci, co se vrací z nějakého flámu. Po silnici US 1 přejíždím most na druhý ostrov Stock Island a v tu chvíli ze mě spadnou starosti, všechen ten stres a já se cítím volný jako pták.
Po deseti mílích zastavím na ostrově Big Coppitt Key na mojí oblíbené čerpací stanici, kde se pokaždé stavím cestou do Miami. Koupím si výbornou kávu (důvod pravidelných zastávek) a do přenosné ledničky v autě, ve které mám nějaké jídlo a galon (3,78 litru) vody vysypu pytel ledu. Zapálím si první svobodnou cigaretu a jedu dál.
Jízda přes ostrovy je obvykle nudná a hlavně dlouhá. Na periférii Miami je to 127 mil (1 míle = 1.6 km) po silnici, která se může bez ostychu zařadit mezi nejpomalejší na světě. Tolik úseků s omezenou rychlostí se jen tak nevidí. Ráno tady obvykle nebývá velký provoz a jedu proto alespoň plynule bez ubíjejícího zpomalování za každým paprikou. Cestu velmi dobře znám, trasu Key West – Miami a zpět jsem jel už mockrát.
Vidím nádherný východ slunce, který je zejména tady na ostrovech snad hezčí než jinde. Ohnivá koule, ve které se prolínají zlaté a červené plameny zvolna vystoupí z mořské hlubiny a její obraz se zrcadlí na hladině Atlantiku.
Přejedu klenot celých Florida Keys, sedm mil dlouhý most Seven Mile Bridge a za ostrovem Marathon trochu sešlápnu plynový pedál. Na konci nejdelšího ostrova celého řetězce Key Largo je zvedací most a za ním začíná pevninská Florida. Silnice ale pokračuje mezi močály a mokřady typickými pro jižní oblasti státu.
V sedm ráno jsem na předměstí Miami, městě Homestead. Konečně dám sbohem pomalé silnici US 1 a najedu na placenou dálnici Florida`s Turnpike. Tou se pohodlně vyhnu velkoměstu, za což zaplatím mýtné 2,25 $ a odbočím na dálnici I-75. Teď mě čeká stomílový téměř rovný úsek na západní pobřeží Floridy přes bažinatý kraj Everglades. Silnice se tady jmenuje Alligator Alley, neboť zdejší močály jsou domovem těchto predátorů a i tady se vybírá mýtné.
Počasí se zhoršilo. Začalo silně pršet, jak je v téhle oblasti normální a chvílema je to takový liják, že musím jet doopravdy pomalu, protože si nevidím ani na špičku nosu.
V přehrávači se střídají CDéčka jako na běžícím pásu, od hospodských Třech Sester až po rockový Foo Fighters. Déšť místy ustává, abych po několika mílích vjel zase do bouřky.
Nudnou rovinu přes močály a na dlouhou dobu i placené silnice mám za sebou a pokračuju podél západního pobřeží směrem na město Tampa Bay. Tady jsem byl asi před dvěma měsíci s mým kámošem Jirkou na koncertě skupiny Pearl Jam. Na zpáteční cestě se tady chci ještě zastavit v sousedním městě Sant Petersgurg na druhé straně zátoky.
Za městem se začíná krajina pomalu měnit, palmové háje a močály vystřídaly smíšené lesy a zelené pastviny pro koně. Déšť mě provází i tady. Později odbočím na jinou dálnici I-10 a změním kurz na západní.
V USA je velmi jednoduché se vyznat, i když se to vzhledem k velikosti může zdát jako naprosto nemožná věc. Všechny silnice totiž vedou ze severu na jih nebo z východu na západ a Interstate (I-nadregionální dálnice) jsou označené podle směru. Z východu na západ sudým číslem a ze severu na jih lichým. Trojmístným číslem jsou značeny přiváděcí nebo odváděcí dálnice kolem měst. Opravdu jenom málo silnic v USA je placených, většinou jen významné mosty nebo dálnice ve městech.
Občas se zastavím na pumpě, pro auto vezmu benzín a pro sebe kávu. K tomu přežvykuju svačinku, kterou jsem si připravil ráno a na cigaretách nešetřím. Dálnice objíždí hlavní město Floridy Tallahassee. To bylo hlavním městem ustanoveno na základě dohody z roku 1845, podle které se mělo metropolí Floridy stát město v polovině cesty mezi tehdy nejvýznamnějšími centry na Floridě, Sant Augustine a Pensacola.
Tallahassee a Sant Augustine už znám, takže moje první zastávka je jasná.
Pensacolu založil roku 1559 Francouz Tristan de Luna jako přístavní pevnost s asi 1500 osadníky na břehu zátoky Pensacola Bay. Osada však byla o dva roky později zničena hurikánem a zanikla. Rozmachu se tato oblast opět dočkala v 80. a 90. letech 19.století, kdy se zde těžilo převážně dubové a cedrové dřevo, z čehož měl užitek i loďařský a železniční průmysl. Dnes patří Pensacola k nejvýznamnějším městům západní Floridy s rozvíjejícím se turistickým ruchem.
Asi čtyřicet mil za Tallahassee přejedu řeku Apalachicola River a vjíždím do časové zóny Central Time Zone, vracím proto čas na hodinách v autě o hodinu dozadu a znovu si prožiju třetí hodinu odpolední. Zvláštní pocit, připadám si o hodinu mladší.
Už cítím hodně únavu a i když je řízení s automatickou převodovkou a nastaveným tempomatem pohodlné, přeci jenom mě bolí nohy. Ulevím alespoň trochu levé noze, kterou při řízení vůbec nepoužívám. Sundám si botu a v klidu si vyhodím nohu z okýnka. Projíždějící řidiči na to nijak nereagují, zřejmě to tady zase není až tak ojedinělý úkaz.
Okolo šesté hodiny po patnácti hodinách řízení odbočím za zátokou Pensacola Bay na silnici US 90. Ulicí Pensacola Scenic Bluffs Hwy vjíždím podél pobřeží do města a po krátkém bloudění do downtownu, což je v každém americkém městě centrální část, u nás je to obvykle náměstí. Hledám místo na zaparkování, ale všude jsou jenom parkoviště s hodinama. Protože nevím, jak dlouho se zdržím ve městě a překročení parkovacího času na hodinách se všude trestá pěkně tučnou pokutou, hledám radši neplacené parkoviště. To za chvíli najdu v přístavu, kam jsem náhodně odbočil. Článek o městě, který jsem četl na internetu před odjezdem nelhal, přístav je opravdu krásný. Cihlové domy, chodníky z červených dlaždic podle vzoru „Old Virginia Style“ a všude zasazené stromy. Zaparkuju u rybářského mola, beru si foťák a vracím se po třídě South Palafox Street zpátky do downtownu.
Přístav soukromých jachet, Pensacola, Florida
První důležitou zastávku si udělám na začátku ulice v příjemné restauraci, která je součástí rybářských doků. Sednu si ven na „porch“ (krytá terasa) s nádherným výhledem na moře, domy kolem zátoky a zakotvené lodě. Slunce se začíná pomalu chýlit k západu a celý přístav začíná pokrývat slabý rudě zlatý odstín. Objednám si „chicken alfredo,“ to jsou špagety s kuřecím masem polité bílou omáčkou.
Většinu hostů na terase tvoří milenecké nebo manželské páry. Pánové se zřejmě chtěli před dámou blýsknout večeří s romantickým západem slunce. Jídlo bylo dobré, zaplatím a na hlavu si nasadím můj černý klobouk Harley Davidson. Číšník mi při odchodu podává ruku, což se mi stalo myslím poprvé.
Na křižovatce třídy s ulicí West Main Street stojí dům z devatenáctého století, který si chci vyfotit. Bohužel nejlepší místo pro udělání snímku je přímo v jízdní dráze ulice. Bez rozpaků se za plného provozu postavím doprostřed křižovatky a hledám nejlepší pozici pro snímek. Projíždějící auta se jako na povel zastavila a i když mají na semaforu zelenou, všichni trpělivě čekají, až dům vyfotím. To se mi daří a jako poděkování všem řidičům zvednu ruku na pozdrav, na což mi dva odpoví zablikáním světel.
Přicházím na malé náměstí, kterému vévodí budova musea postavená ve viktoriánském stylu. Uprostřed pod mohutnými košatými stromy sedí na lavičce několik místních bezdomovců. Jeden mi hned poté, co mě zkušeným pohledem odhalil coby cizince nabízí, že mě vyfotí. No dobrá, udělám dobrý skutek a podám mu svůj foťák. Vágus mi pro jistotu udělá snímky dva, protože amatérsky zmáčknul spoušť dvakrát za sebou a za jeho „službu“ mu dám asi dolar v drobných mincích.
Jeho parťák podle mého přízvuku v řeči soudí, že musím být z Československa, načež já překvapeně přitakám. On mi říká, že tady zná jednu českou dívku, pracuje někde na pláži v restauraci. Chvíli s nima klábosím a při tom si vyfotím museum, teď už samozřejmě zavřené. Opodál se zvedli ze země další dva bezdomovci a směřují k nám, což je pro mě signál k odchodu. Nemíním hned první den rozdat všechny prachy na dobročinné účely.
Na třídě Nord Palafox Street se mezi ostatními budovami většinou administrativního typu krčí malý kostelík Sv. Michala. Jeho čtvercová věž s kamenným křížem na špici střechy jen s obtížemi dosahuje velikosti okolních moderních staveb. Třída je rozdělená na dva jízdní pruhy v každém směru, které od sebe odděluje úzký dlouhý park uprostřed. Co mě ale překvapuje, že město je skoro liduprázdné, v ulicích jenom pár místních chodců, což jsem v sobotu večer nečekal. Vypadá to,
Museum historie,Pensacola, Florida
že jsem asi jediný turista v Pensacole. Až později se dozvím, že většina lidí se chodí bavit na městskou pláž, která je na opačném břehu zátoky.
Na druhé straně ulice náhodně objevím motel přímo v downtownu. Na recepci se zeptám na cenu za jednu noc a hned si dělám reservaci pokoje.
Vracím se do přístavu pro auto, míjím ještě budovu městského divadla, galerii, zastrčenou malou kavárnu a rockový klub, před kterým čeká venku asi třicet mladých lidí, většinou punkeři.
„Punk`s not dead, fuckers!“ pozdravím všechny.
Najdu auto a jedu zpátky do motelu. Je to Civic Inn a nocleh stojí 48 $ + tax, což je daň, která se platí v USA při nákupu jakéhokoliv zboží nebo ubytování. Výše daně je většinou v každém státě jiná, na Floridě je tax obvykle 7 % z částky.
Hodím si věci na pokoj a jdu ještě do malé hospůdky naproti přes ulici trošku spláchnout ten dnešní náročný den. U baru se dám do řeči s číšníkem. Je z Miami, tady bydlí jeho rodiče a on přijel na čas vydělat nějaké peníze. U druhého piva napíšu deník. Zážitky z prvního dne putování zachytím v krátkých větách, dopiju poslední lok a zaplatím.
Venku si zapálím cigaretu a odcházím na motel. Jsem utahaný jako pes, za jediný den jsem přejel celou Floridu z nejjižnějšího do nejzápadnějšího města, dle počítadla v autě neuvěřitelných 900 mil (1448 km).
Dám si sprchu a ještě chvíli se dívám na televizi. Asi v jedenáct unavený usínám.
Blues a jazz - 29. června, neděle
V 6.00 a.m. mě probudí jindy nervy drásající zvuk budíku, dneska mám ovšem na tváři úsměv. Podívám se z okna. Venku už je světlo, ale je zataženo, po slunci ani stopy. Hygiena, sbalit všechny věci a scházím do přízemí. Sotva jsem na recepci vrátil klíč od pokoje a nastoupil do auta, začalo pršet jako z konve. Tak to bylo knap.
Odváděcí dálnice I-110 mě z centra města snadno navede na dálnici I-10, po které jsem přijel včera. Z ocelově šedé oblohy bez přestání stékají proudy vody. Směr nemůže být jiný než na západ, nejdřív se ale zastavím na pumpě. Natankuju benzín a k snídani si dám kafe se smetanou a pár kousků sladkého pečiva. Venku si zapálím první cigaretu a můžu vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství.
Krátce za městem přejedu hranice do státu Alabama. Rozdíl mezi oběma státy je hned patrný. Zhoršil se povrch silnice, krajina se začala mírně vlnit a přestalo pršet. V Alabamě asi umí poručit větru i dešti. Tenhle stát nepatří mezi turisty hojně vyhledávaný, protože nemá co nabídnout. Žádné národní parky, pěkná města nebo nekonečně dlouhé bílé pláže, naopak přísnější zákony než na Floridě co se pití alkoholu a nočního života týče.
Projíždím jediným větším městem na břehu Mexického zálivu v tomto státě, Mobile. Vlevo od silnice vzpomínají na staré dobré časy zrezlé opuštěné vraky lodí kotvící v přístavu a hned za nima se tyčí tovární komíny chrlící hustý šedivý dým. Potom dálnice vede pod částí města tunelem, to asi aby se nemuseli projíždějící řidiči na tu hrůzu dívat. Za výjezdem z podzemí mě „ohromí“ dvě výškové budovy v downtownu a to už město pomalu končí. Ještě že tak.
Přejedu hranice do státu Mississippi. V přehrávači kvílí kytary a duní bubny, dneska převažuje punkrocková formace Sum 41. Čas od času si zapálím cigaretu, jeden redbull už taky padnul a protože je i malý provoz, jede se mi dobře.
Dálnice protne další hranice, pro mě tentokrát atraktivního státu Louisiany a zatáčí vlevo. Po dlouhém betonovém mostě přes jezero Pontchartrain přijíždím do hlavního města jazzu, New Orleans.
Město založil roku 1718 Jean Baptiste le Moyne a jméno dostalo po tehdejším regentovy francouzského krále Louise XV vévodovy d`Orleans. Mezi jeho první obyvatele patřili kromě francouzských a německých osadníků také politicky pronásledované osoby, uprchlí vězni, vojáci a různí dobrodruzi. V bažinaté krajině museli odolávat obtížnému hmyzu, malárii, větrným tornádům a častým záplavám řeky Mississippi. Životní styl a tvář města však nejvíce poznamenali Francouzi.
Roku 1763 na základě mírové dohody z Paříže o ukončení koloniálních válek podstoupil francouzský král Louise XV (Ludvík XV) území na západ od řeky Mississippi Španělům. Místní obyvatelé (kreolové) však proti nim rozpoutali povstání, protože si chtěli uchovat svůj životní styl a kulturní svébytnost, což se jim nakonec i přes porážku podařilo. Na přelomu devatenáctého století se dokonce na základě silného politického tlaku ze strany kreolů francouzský císař Napoleon Bonapart rozhodl město dobýt zpět. Ne však na dlouho a již roku 1803 prodává celé území Louisiany za patnáct milionů dolarů tehdy mladým Spojeným Státům. Rozloha Unie se tímto skvělým obchodem zdvojnásobila.
New Orleans poté zažívá nové období blahobytu. Vyrostl zde nový přístav s loděnicemi, nové obchody a budovy a řeku Mississippi začali brázdit známé parníky.
I dnes zůstává New Orleans městem různých kulturních vlivů, kde se společným základem multikulturního společenství stal hudební styl jazz, který tu slyšíme na každém kroku.
Město mě vítá úžasnou siluetou mrakodrapů v downtownu a vůní starých časů. Na výjezdu (exit) číslo 234 sjedu na Canal Street a po té přímo mezi věže. Ulice tvoří jakousi hranici mezi novou moderní čtvrtí a nejstarší částí města, čtvrtí zvané French Quarter nebo Vieux Carré. Tato historická část New Orleans si i po staletích dokázala udržet svojí tradiční tvář. O vzhled se stará speciálně sestavená komise a díky tomu zde najdeme jen velmi málo moderních prvků. To je moje první zastávka.
Dám se doleva a ulicí Decatur Street projíždím Francií 18. století. Takový se vás totiž zmocní pocit. Staré domy, kamenná dlažba na chodnících, kryté vchody vedoucí do malým tichých dvorků, úzké uličky.
Zaparkuju auto na placeném a doufám že i hlídaném parkovišti, do batohu na zádech dám láhev vody, do kapsy cigarety, do ruky foťák a jdu se vrhnout do historie.
Stejnou ulicí přicházím k malebné tržnici French Market. Prodavači různých národností tady nabízejí všechna možná lákadla pro turisty. Trička, sošky, koberce, jazzové hudební nástroje, náramky, korálky, okrasné svíčky….vše co je libo si přát. Ani já neodolám pokušení a hned koupím pár dárků. Martinovi tričko s portrétem Boba Marleyho a Lindě hrneček s obrázky města. Beru ještě jeden i pro sebe, z toho mi bude odpolední káva doma na zahradě zaručeně chutnat.
Přejdu ulici a malým parkem se dostanu na nábřeží. Tady musím nejdřív zdolat koleje místní tramvajové dráhy, kterou jsem zaregistroval už na Canal Street. Trasy vedou kolem historických
domů a zajímavých míst
Ulice Chartres Street, French Quarter, New Orleans, Louisiana
ve městě a tramvaje proto hojně využívají zejména turisti. Za chvíli přijíždí stařičká červená tramvaj, mimochodem výrobek firmy ČKD Praha. Jenom jeden vůz a zastaví ve stanici Dumaine Street. Foťák je ve střehu a celou situaci přesným okem dokumentuje.
Za kolejema se zbývá vyškrábat na svah a stojím na břehu největší americké řeky, kterou brázdí staré kolesové parníky, Mississippi. 6212 km dlouhý tok rozděluje Ameriku na dvě části a již v 18.století se stal mýtem, který ovlivnil mentalitu obyvatel i dějiny. Nemálo k tomu přispěl i slavný americký spisovatel Mark Twain, který ve svých knihách vytvořil z řeky skutečnou legendu. Každý den zanesou její vody do Mexického zálivu tuny bahna, štěrku a písku, které stačí na svojí pouti napříč Amerikou nasbírat. Není proti divu, že voda v řece má hnědou barvu a ke koupání rozhodně neláká.
Opouštím matku všech amerických řek a směřuju na centrální náměstí, Jackson Square. Jeho dominantou je bezesporu nejstarší dosud provozovaný katolický kostel v USA St. Louis Cathedral. Tři krémově bílé věže dodávají chrámu na kráse. Střed náměstí tvoří park, který má taky svůj klenot. Jezdeckou sochu bývalého presidenta Andrewa Jacksona, hrdiny bitvy u New Orleans v roce 1815, po kterém nese náměstí své jméno.
V tom se spustí drobný déšť a hledám úkryt na lavičce pod korunou stromů. Roztáhnu si malý skládací deštník, ve foťáku vyměním film a zapálím si cigaretu. Na sousední lavičce spí jeden
Náměstí Jackson Square, French Quarter, New Orleans, Louisiana
bezdomovec, na druhé sedí postarší chlápek, který mě slušně žádá o cigaretu. Zapálí si jí pěkným zipákem a dáme se do řeči. Je ze státu Jižní Dakota a tady se na čas usadil. Hned mi radí pár míst, které prý rozhodně stojí za návštěvu. Mezi rozhovorem vstřebávám atmosféru města, kterou slabý déšť ještě víc umocňuje. Vnímám duch starých časů, vůni stromů a ozvěny jazzu.
Rozloučím se s chlápkem a brouzdám se dál. Takřka na každém rohu se snaží upoutat mojí pozornost pouliční umělci různými kousky, malováním obrazů nebo hudbou. Tohle znám z Key Westu, kde se podobná lákadla předvádí na náměstí Mallory Square na břehu moře. Umělci ve starých městských uličkách však alespoň pro mě vytváří mnohem zajímavější atmosféru. Tu a tam se zastavím u reklamních cedulí na chodníku, které zvou k návštěvě některé z mnoha restaurací nebo kaváren v tichých dvorcích s červenými cihlovými zdmi.
Zdržím se až v ulici Bourbon Street, nejznámějšího bulváru v celé čtvrti. V minulosti to bývala vyhlášená nákupní třída, dneska tu najdeme většinou malé butiky a obchůdky. V jednom si koupím tričko se znakem New Orleans a karnevalovou maskou. Ve městě se každoročně vystřídá několik festivalů, zejména slavný New Orleans Jazz and Heritage Festival, který je oslavou zakladatelů a velikánů amerického jazzu.
Na druhé straně ulice Canal Street začíná městská část Uptown s vysokými mrakodrapy. Ty vyhlíží starým majestátným dojmem a jsou vyzdobené honosnými nápisy jako Mariott Hotel, Bank of America nebo Cadillac. Procházím ulicí Magazine Street a malým náměstím Lafayette Square, kde uprostřed stojí kamenný okrasný sloup se sochou tohoto francouzského šlechtice. Ten stál na straně amerických kolonií v boji za nezávislost, za což ho roku 1825 Kongres odměnil dvě stě tisíci dolary a pozemkem blízko Tallahassee na Floridě. Z náměstí vede moje další cesta k návštěvě záhrobí.
Protože New Orleans leží skoro dva metry pod hladinou moře, můžou být místní hřbitovy umístněné jen na vyvýšených místech. Jeden se nachází pár domovních bloků daleko na Basin Street, kde hodlám navštívit St. Louis Cemetery. Mám ale smůlu, protože kovovou vstupní branku obepíná silný řetěz se zámkem. Otevírací hodiny v neděli jsou pouze dopoledne.
Hm, asi chtějí dopřát nebožtíkům klid alespoň ve sváteční odpoledne.
U brány zastaví koňské spřežení se třemi turisty v kočáru. Kočí se mě ptá, jestli je otevřeno, moje záporná odpověď zarmoutí zákazníky povozu stejně jako mě.
Jsem zpátky ve French Quarteru. Na křižovatce ulic St. Peter Street a Royal Street snad ani nemůžu přehlédnout červený rohový dům s balkony, které zdobí umělecky tepané mříže. Mistrovské dílo však vůbec nevnímá můj žaludek, který se už začíná ozývat. Moje další kroky proto vedou čichové buňky a mlsný jazyk.
Podnik si ale nakonec vyberu podle jiného kritéria, samozřejmě hudby. Na Decatur Street totiž narazím na The Market Cafe, příjemnou venkovní kavárnu, kde hraje živá jazzová kapela. Podmanivé tóny mě vtáhnou dovnitř a u servírky si objednám kávu a místní pochoutku New Orleans gambo s rýží. Hudebníci mezitím zahalují hosty do stále živých songů Louise Armstronga i jeho legendárního What A Wonderful World.
S jazzovou kapelou v ulici Decatur Street, French Quarter, New Orleans, Louisiana
Po obědě ještě navštívím tajemný Vooddo obchod, kde mě hned u vchodu vystraší starý pohřební vůz s kostlivcem na kozlíku. V pořádku se vrátím na parkoviště, nikdo na mě žádné zaklínadlo nebo kletbu neuvalil. Autem opouštím French Quater a jedu za panskými domy do ulice Charles Avenue.
Tato sídla si převážně v 18.století stavěli majitelé zdejších plantáží, na kterých se pěstovala především bavlna. Zisky z jejího prodeje a levná pracovní síla v podobě otroků zajišťovaly otrokářům stálý příjem na nákladný život. Vše se podařilo udržet až do roku 1865, kdy se vítězstvím Severu v občanské válce zhroutil celý otrokářský systém. Přepychové vily tu však jako vzpomínka starých časů vydržely dodnes.
Ulice je lemovaná košatými duby, které dodávají celému místu klidný a tichý ráz. Projíždím kolem židovské synagogy, katolické střední školy Loyola a desítek krásných a honosných domů. Později se dostanu do odlehlejších částí města, kde se mohutné paláce obložené mramorem změní na chudinská obydlí s komunitou z dolních deseti tisíc. Zanedbané ulice a místy rozpadlé chatrče nezvou zrovna k delší návštěvě a hledám únikovou cestu podél kolejí.
Na poslední chvíli stihnu udělat snímek dlouhého nákladního vlaku Union Expres a jedu načerpat trochu sil do klidného parku na břehu Mississippi.
V malém přístavu právě kotví starý parník, který se chystá k vyhlídkové plavbě. Není zrovna pěkné počasí, převážně zamračená obloha mě nijak k výletu po řece nepřesvědčuje. Sednu si na lavičku a zapálím si cigaretu.
Krása panských domů na Charles Avenue, New Orleans, Louisiana
V parku je celá řada sportovních hřišť, na jednom z nich právě hrají dvě dětská družstva „baseball.“ Sleduju několik nových talentů americké národní hry a s posledním kouřem odjíždím.
Auto řídím s příjemným pocitem, jako kdyby jsem ve městě strávil řadu let. Propátrám starou tovární a přístavní čtvrť a po placeném ocelovém mostě přejedu řeku Mississippi do jiné části města, Orleans Parish. Její obyvatelé jsou z osmdesáti procent tmavé barvy pleti a vzhled a povaha čtvrti tomu i odpovídá.
Na břehu řeky vidím opravdu žalující černošské ghetto, starý dlouhý činžák s vytlučenými okny a děravou střechou je domovem pro mnoho rodin z těch nejchudších vrstev. V ulicích se zvýšil počet policejních aut, jedno jede zrovna teď za mnou. Ve zpětném zrcátku vidím přísnou tvář šerifa za volantem, který si možná říká.
„Co tady chceš ty hejsku z Floridy? Tohle nejsou nablýskané ulice na Miami Beach.“
„To vidím i bez tebe ty chytráku!“ vyskočím si na něj.
V tom se leknu jako hrom. Muž zákona náhle zapne maják a sirénu. Že by to byl telepat, pomyslím si. Naštěstí asi ne, protože auto mě obloukem předjede a zmizí někde ve spleti ulic. O několik bloků dál vidím proč. Uprostřed křižovatky dvou silnic si daly sraz tři auta. Kolem skáče šest černochů a svalují vinu jeden na druhého. Šerif krotí rozvášněné aktéry nehody a celou situaci má zjevně pod kontrolou. Trochu mi to přijde jako šest medvědů s Cibulkou.
Čtyř pruhová ulice Newton Street vyhlíží poměrně bezpečně, v protisměru se zrovna řítí další dvě policejní auta a zřejmě mají namířeno k nehodě. Vnořím se do obytné čtvrtě plné rodinných domků a činžovních domů, z nichž je většina v žalostném stavu. Opadaná omítka, prohnilé trámy a odpudivý vzhled jsou společným znakem většiny domů. Na ulicích se pohybuje výhradně černošská komunita, moje na zdejší poměry luxusní auto sleduje skupinka mladíků dost nevraživě.
Krátkou ulicí přijedu pod nábřeží řeky. Z vysoké hráze udělám trochu ukrojený snímek downtownu, víc mi stromy a keře nedovolí. Nemíním se ve čtvrti déle zdržovat a tím snad upoutat pozornost nějakého pouličního gangu (a to bez legrace). Po krátkém bloudění se dostanu zpátky na Newton Street.
Původně jsem měl v plánu ve městě přespat, protože jsem chtěl okusit noční atmosféru jazzových klubů a podniků ve French Quarter. Počasí se ale opět zařídilo podle svého a spustilo liják biblických rozměrů. Zatažená obloha zrovna nevěstí brzkou změnu a radši se rozhodnu pro odjezd s tím, že přenocuju někde cestou. Opouštím New Orleans po silnici US 90 a z rádia se za celé město se mnou loučí kouzelná melodie jazzu.
Na přivaděči I-310 po obloukovém mostě přejedu přes Mississippi. Na druhém břehu vede dálnice I-10, kterou už dobře znám a směr západ mi taky vyhovuje. Silnice vede převážně mezi močály a do toho ještě prší jako z konve. Kapky deště bubnují na střechu auta a do toho z rádia válí sólo trubka Milese Davise.
Později se déšť zmírnil a právě včas, žaludek mi totiž zase zpívá árie a dochází mi benzín. Čistě z technických důvodů udělám zastávku v hlavním městě Louisiany Baton Rouge, kam právě přijíždím.
Sjedu z dálnice a můj pohled ihned upoutá vysoký mrakodrap místního Státního Kapitolu
(St. Capitol). Hlad musí počkat, nejdřív jedu k vládnímu sídlu. Auto odstavím dole na parkovišti a po padesáti schodech stoupám ke vstupním dveřím. Schodů není padesát náhodou, na každém z nich je totiž vytesané jméno jednoho ze států USA a letopočet, kdy se stal členem Unie. Až nahoru ale nedojdu, protože začne znovu pršet a takticky ustoupím zpátky do auta. Nevadí, ještě uvidím jiná vládní sídla než je tohle. Teď už ale opravdu musím vyřešit ten hlad.
Celé město je jako vymetené, žádná auta v ulicích ani náhodní chodci. V centru je situace úplně stejná a navíc nikde žádná restaurace. On to taky není opravdový downtown, asi tři bloky domů a už jsem na konci. Ale kam teď? Silnice č.190, po které hodlám dál pokračovat mi taky moc nepomůže, protože mě zavede do průmyslové městské části začínající hned za budovou St. Kapitolu. Všechny možné velikosti stejně příšerně kouřících komínů, obrovské tankery na kapaliny, mamutí výrobní haly a to všechno přímo ve městě. Jedním slovem hnus.
Kontrolní světlo hladiny benzínu začalo povážlivě blikat a teď se už rozsvítilo naplno.
Do pytle, rychle pumpu!
Ale jako naschvál nemůžu žádnou najít. Po vysokém ocelovém mostě zase přejíždím řeku Mississippi a tady je konečně benzinová pumpa. K jídlu nemají nic, svůj nášup dostane jenom auto, já zůstanu hlady. Opět za vydatného deště se s prázdným žaludkem prokousávám hustými proudy vody, které se jakoby bez konce valí z oblohy.
Za soumraku přijíždím na dálnici I-49 a po několika mílích směrem sever zastavím na pumpě pro „truckery“ (řidič náklaďáku), kde je restaurace. Konečně přestalo pršet, snad se už začíná zadělávat na lepší počasí. K večeři si objednám kuřecí sendvič s hranolkama a staré dobrácké černošce, která mi jídlo připravovala, dám pořádný „tip“ (spropitné).
S plným břichem a v dobré náladě můžu ještě dvě nebo tři hodiny řídit. Pro jistotu skolím jeden redbull, zapálím si cigaretu a sešlápnu plyn. V přehrávači vyměním CDéčko a první slova písničky Oheň od skupiny Lucie se rozletí do éteru. Řítím se tmou po dálnici I-49, není skoro žádný provoz a neprší.
Okolo půlnoci se u města Shreveport dálnice napojí na jinou interstate I-20 a to už začínám cítit únavu. Myslím že pro dnešek padla. Sjedu do komerční zóny a hledám správné místo na přenocování. To se naskytne pod stromem vedle nízké budovy, kam není od silnice vidět a nesvítí ani lampy pouličního osvětlení. Se zhasnutými světly zacouvám do tmy. Rychle si vedle auta vyčistím zuby a potom jenom sklopím sedačku a za chvíli usínám. V uších mi slabounce zní ozvěna New Orleans, nedělní blues a jazz.
J. R. Eving - 30. června, pondělí
Ve čtvrt na šest se probudím. Vystoupím z auta a protáhnu si zmačkané tělo. Ještě trochu ospalý jedu k nejbližší benzinové pumpě a natankuju plnou. V umývárně si vyčistím zuby a trochu se zkulturním. Na velkou snídani moc chuť nemám, zatím mi úplně postačí kafe, tyčinka snickers a v autě si zapálím první cigaretu.
Poslední stíny noci se pomalu ztrácí, neonové osvětlení pumpy pohasíná. Po dálnici I-20 vyrážím na dnešní pouť směrem na západ. Zanedlouho přejedu hranice do druhého největšího amerického státu Texas. Krajina je tady podobná jako včera v Louisianě, místy se začínají podél silnice objevovat první ranče a ohrady pro dobytek. Slunce krásně hřeje, po včerejším dešti ani památky. Obloha je jako vymetená a k tomu všemu mi k dobré náladě hraje v přehrávači Metallica. Dlouhý kouř a cesta mi rychle ubíhá.
Po dvou hodinách svižné jízdy přijíždím do města Dallas, které proslavil stejnojmenný televizní seriál, ale i vražda presidenta J. F. Kennedyho v roce 1963. Ve městě se nemíním dlouho zdržovat, chci si jenom vyfotit mrakodrapy v downtownu. Projedu kolem J. R. Eving Avenue (zase ten Džeiár) a zastavím vedle benzinové pumpy na obrovském parkovišti. Odtud se mi naskytne pohled na město, přesně takový, jaký jsem potřeboval.
Později ještě jeden snímek mezi mrakodrapy a
Ranní silueta Dallasu, Texas
po dálnici I-30 ujíždím do sousedního města Fort Worth. Tady se žádná fotka nekoná, pokračuju dál po silnici US 287, na kterou jsem i v tom šíleném provozu dokázal odbočit.
Krajina se proměnila v nekonečné roviny do červena zbarvené hlíny, keřů, rančů, pastvin a železničních kolejí. Čeká mě víc než nudná cesta. Na chvíli oddálím útrpnou jízdu a zastavím před restaurací u silnice.
Po obědě volám z telefonního automatu informačně na Key West, jestli je všechno OK. Sluchátko zvedne Vincent, který je zrovna na odchodu a předá mi Lindu. Ta se hned nadšeně ptá, kde jsem a co už jsem viděl, zažil, užil atd. Povídáme si, dokud mi nedojdou všechny drobné a potom psychicky připravený sednu za volant a jedu převálcovat tu nudu.
Podle mapy má krajina zůstat stejná příštích téměř čtyři sta mil a proto je třeba zvolit i tvrdší taktiku. Na jeden lok vypiju redbull, zapálím si další cigaretu a v přehrávači zapnu Ozzy Osbourna. I tak mě řízení v neměnné krajině začíná brzy unavovat a zkouším se zabavit pozorováním dlouhých nákladních vlaků, které líně projíždí podél silnice.
Míjím jediné větší město v okruhu sto mil Wichita Falls a zpátky se ponořím do agónie a apatie, které se mě pomalu z té nudné placky začínají zmocňovat. Vesnice nebo menší města se podél silnice objevují každých asi padesát mil, většinou je to jenom jedna hlavní ulice a pár domů okolo. Odborně se taková místa nazývají Zapadákov. V jednom takovém zastavím pro benzín a na stojanu je výhružně nalepená samolepka s obrázkem šerifa, který mě varuje, že každý, kdo odjede bez zaplacení, přijde podle zákona o řidičák. Zajímavá myšlenka, ale ve zdejších poměrech se tak trochu míjí účinkem. Při směšně nízké ceně benzínu dolar padesát za galon by bez placení odjížděl jenom idiot.
Projedu další osadou, na vlas stejnou jako ty předchozí a zkusím se vžít do představy tady bydlet. Všude kolem jenom prázdná rovina, žádné lesy, řeky, hory nebo moře, do nejbližšího města to je padesát mil a nudou nevíte co dělat. To je celkem děsivá představa, přímo hrůza, jenom to ne! Těžce sešlápnu plynový pedál a ujíždím z toho Bohem zapomenutého místa.
Odpoledne se u města Amarillo silnice napojí na dálnici I-40 a terén se konečně začíná proměňovat, první kopce a rokle se už klubou na svět. Však už jsem taky ten dlouhatánský a ospalý Texas hnedle zdolal a zanedlouho přejíždím další hranice do očekávaného Nového Mexika. Nová časová zóna, tentokrát Mountain Time Zone, znovu o hodinu mladší. Dopravní značka mi povoluje vyšší rychlost než v Texasu (75 mil/hod), čehož zatím využiju jenom krátce, protože stavím na mojí první benzínové pumpě na americkém západě. Já i auto už máme znovu hlad a je třeba s tím něco udělat. Naplním nádrž až po okraj zdejším levným benzínem a v restauraci si dám mexickou národní pochoutku burritos s kuřetem a zeleninou. Mňam.
Po jídle hned pokračuju dál, ještě mám před sebou kus cesty. Krajinou se táhnou malá pohoří, skály, kopce a rokle. V písku a kamenní rostou jenom zakrslé stromy, malé i velké keře a trsy trávy. Přesto má zdejší krajina určité kouzlo, které jsem v Texasu hledal marně.
V přehrávači zrovna Robert Kodym ze skupiny Wanastovi Vjecy zpívá o sbírce zvadlejch růží a k tomu si pokuřuju cigaretu. Podél dálnice se místy objevují domy a teď dokonce i jeden úsek silnice č.66.
Křižníky amerických silnic připraveny na další cestu, New Mexico
Slavná „šestašedesátka,“ první transamerická silnice v USA, která spojovala východ se západem. Od roku 1926, kdy byly uvedeny do provozu její první úseky, překonávala vzdálenost 3697 km mezi Chicagem a Santa Monicou v Kalifornii. V letech světové hospodářské krize se stala poslední nadějí pro všechny, kteří se chtěli spasit útěkem ze zbídačeného východu do slunné a bohaté Kalifornie. O několik desítek let později však již musela být kvůli nadměrné vytíženosti nahrazena moderními dálnicemi a dnes se prakticky nevyužívá.
Hlavně díky úsilí nadšenců z Asociací pro záchranu silnice však zůstaly některé úseky zachovány a my si tak můžeme prohlédnout tuto legendární silniční tepnu. Od jejího vzniku podél ní postupně vznikaly benzinové pumpy, restaurace, bary, levné lokály, luxusní i chudičké hotely a bistra. Některé z těchto většinou již opuštěných staveb je možné vidět ještě dnes, zrovna projíždím kolem vysloužilé benzinové pumpy s travou zarostlými stojany a děravou střechou. Na některých sjízdných úsecích silnice se však podařilo původní budovy zachovat a nadále provozovat a ty jsou dnes zastávkou pro všechny, kteří chtějí okusit pocit svobody a štěstí „šestašedesátky.“
Dálnice I-40 protíná opuštěnou nekonečnou krajinu, poslední obydlené místo jsem minul asi před hodinou. K večeru odbočím na silnici US 285, která mě přivede k dnešnímu cíli, hlavnímu městu státu Nové Mexiko, Santa Fe.
Na periferii poměrně snadno najdu malý útulný motel, dneska je to Cottonwood Court a nocleh stojí 46 $ + tax. Na recepci si vezmu bezplatnou mapu města. Je ale krátce po sedmé hodině večer a jsem celodenní jízdou tak zničený, že ani na krátkou prohlídku města nemám sílu a proto ji odkládám až na zítra. Koupím si jenom malou večeři v bistru, autu zatím v nádrži nekručí a vrátím se na motel.
Jídlo sním v posteli a při tom se dívám na film Caesar v televizi. Vojevůdce se svojí armádou zrovna řeší zapeklitý problém u řeky Rubico. Kostky jsou nakonec i tentokrát vrženy a Gaius Julius vítězně vstoupí do Říma. Ještě se ale neraduj hochu, mám totiž takový pocit, že tvůj přítel Brutus na tebe chystá pěknou boudu.
Později ještě napíšu pár pohledů, které jsem koupil včera v New Orleans a dneska cestou, vyčistím si zuby a unavený lehnu do postele. Za okny se usadila tmavá noc, tak dobrou.
Howgh - 1. července, úterý
V 7.00 a.m. mi budík zaskřehotá svojí naučenou písničku. Vyčistím si tesáky, sbalím všechny věci a vrátím klíč na recepci. S odpočinutým autem vyjíždím po ulici Cerrillos Road směrem downtown Santa Fe.
Město objevila španělská výprava roku 1607 a ustanovila ho jako nejsevernější opěrný bod své obrovské mexické říše. Tato oblast však byla osídlena již před dvěmi tisíci lety indiánskými kmeny a tento ráz si Santa Fe uchovalo až dodnes. Stalo se centrem indiánské kultury a později také důležitou obchodní osadou. Domy ve městě jsou dokladem nevšední indiánské architektury a dokonce i dnešní moderní domy postavené ve „stylu Santa Fe“ z ní vycházejí.
Kavárna na ulici Old Santa Fe Trail, Santa Fe, New Mexico