Hasta la Victoria Siempre 12

Faces   -   16. července, středa
V sedm ráno mě začne otravovat budík. Chytím ho pod krkem a s nataženým koltem v ruce mu vysvětlím, že má poslední výstrahu  před popravou.
Myslím že to pochopil, protože přestal tikat.
Otevřu dveře a celý pokoj zalije sluneční záře nového dne. Pozdravím se s motorkářem z vedlejšího pokoje, který  taky vstává a ze dveří sleduje svého oře.
Hladce oholen a dobře naladěn na sebe hodím jenom tričko a kraťasy a  jdu na pumpu pro   kafe se smetanou. Na pokoji zalezu zpátky do postele a k snídani dojím pizzu ze včera. Zprávy na CNN radši nesleduju, katastrofy přesouvám až na zítra. Naházím všechno do auta, na recepci vrátím klíč a jsem „ready to go“.
Poblíž silnice US 16 se nachází dva národní monumenty, které se chystám navštívit. Ten první se jmenuje Mount Rushmore National Monument a leží asi dvacet mil severně od Custer. Jsou to všem Američanům dobře známé kamenné tváře čtyř presidentů vytesané do mohutné skalní stěny hory Mt. Rushmore. Z výšky sto padesát metrů na návštěvníky hledí George Washington, Thomas Jefferson, Theodore Roosevelt a Abraham Lincoln. Ti se v minulosti významnou měrou zasloužili o nezávislost národa a trvalé uplatňování principů demokracie.
Podnět k vybudování památníku dali ve dvacátých letech minulého století místní politici a historici, kteří jeho výstavbou pověřili amerického sochaře Gutzona Borgluma. Práce začaly za vydatné finanční federální pomoci v říjnu 1927 a trvaly až do října 1941, kdy byl památník slavnostně odhalen. Sochař Borglum se však jeho otevření nedočkal, protože krátce předtím umírá. Celé dílo je s oblibou nazývané jako „Shrine of Demokracy“ (Oltář demokracie), indiánský kmen Lakotských Siúxů, kterému celé pohoří Black Hills odedávna patřilo má na něj však jiný názor. Dodnes ho někteří chápou  jako svatokrádež jejich posvátných území.
Silnice se kroutí mezi černými žulovými skalisky pohoří Black Hills. Vpravo vedle cesty se objeví tři horské kozy. Dospělá samice s ostře nabroušenými rohy starostlivě dohlíží na svá mláďata skotačící na skalním útesu. Objíždím skalní stěnu vlevo a za zatáčkou je mohutná betonová vstupní brána do památníku. Tři odbavovací budky za sebou jako na hraničním přechodu a všude se hemží „park rangers“. Mám sice Golden Eagle Passport, musím ale zaplatit osm dolarů za parkování, dostanu přesně vymezené místo a navíc ještě nahlásit poznávací číslo auta.
Jenom klid, já nejsem terorista.
Zaparkuju na úplně jiném místě, než jsem dostal přikázáno, protože třípatrové betonové monstrózní parkoviště  je skoro prázdné. Stejně udělám pár snímků a padám, co bych tady hledal celý den?
Mramorový chodník k vyhlídkové plošině lemují betonové sloupy s vlajkama všech států Unie a přidružených území. Pod vyhlídkou je vybudovaný letní amfiteátr, kde se během sezóny vystřídá několik hereckých představení. Současnou podobu získal areál v roce 1998, kdy zde proběhla rozsáhlá rekonstrukce. Nově se postavilo museum, návštěvnické centrum, restaurace a parkoviště.
Sleduju návštěvníky kolem sebe a musím se smát. Většina je staršího data narození a na kamenné podobizny bývalých vůdců hledí skoro s posvátnou hrůzou. Na mě celý areál památníku působí úplně jinak, silně mi připomíná monstrózní komunistická betonová krematoria, která se u nás jako památníky za totality stavěla (např. Lidice nebo Vítkov).
Převážně z povinnosti si projdu krátkou pěší stezku President Trail, která probíhá pod úpatím skály. Tváře čtyř presidentů hrdě vzhlíží ze skalního masivu. K odstřelování vnějších vrstev skály se používal dynamit, jemné detaily provádělo pneumatickými kladivy desítky dělníků, které spouštěli na závěsných sedačkách. Čtrnáct let usilovné práce je beze sporu mistrovským sochařským dílem, nelíbí se mi ale, že k němu použili skálu v posvátném území Indiánů, tedy původních obyvatel. Jako kdyby tím předchozí generace Američanů chtěla dát najevo, kdo že je současný vládce Nového Světa.


Mount Rushmore National Monument, South Dakota

Vyhlídka se pomalu zaplňuje návštěvníky, někteří míří rovnou do restaurace, aniž by o kamenné presidenty zavadili pohledem. Jistě, napřed do sebe naládovat dva tři odporné hamburgery, spláchnout všechno koka-kolou a až teď jsou připraveni se podívat na to, kvůli čemu sem vlastně přijeli. Není se potom čemu divit, proč má čtvrtina všech Američanů  problémy s obezitou.
„Park ranger“ u východu se diví, že odcházím tak brzy. Co jsem chtěl vidět jsem viděl, na to nepotřebuju celý den. Jedu zpátky do Custer, tři míle před městem odbočím vlevo k druhému památníku, kterým je Crazy Horse Memorial.   
Ve 40. letech 20. století se mezi místními Indiány zrodila myšlenka vytvoření jedinečného památníku zaniklé indiánské kultury. Byla to přímá odezva na rozhodnutí federální vlády vytvořit nedaleký památník Mount Rushmore. Jako symbol indiánské odvahy bojovat proti bělošskému útlaku a vyhánění z jejich země byl vybrán vůdce Lakotských Siúxů Crazy Horse, který se proslavil ve své době příkladným životem a odhodláním bojovat proti bílým utlačovatelům. Plánovaný monument bude v době svého dokončení 172 metrů vysoký, což je velikost, která překoná všechny dosavadní sochy světa.
Po skončení druhé světové války se celého projektu ujímá bostonský sochař polského původu Korczak Ziolkowski, který na něm pracuje příštích třicet šest let svého života. Po celou dobu je dílo financované pouze ze vstupného a soukromých darů, na množství vybraných prostředků pak závisí rozsah a rychlost postupu práce. Z toho důvodu bylo již od začátku jasné, že kompletní dokončení monumentu je velice vzdálené. Když v roce 1982 Korczak Ziolkowski umírá, zanechává nedokončené dílo své ženě a jejich deseti dětem, kteří se o jeho budování a provoz nadále starají. 
V minulosti byla federální vládou několikrát nabízena rozsáhlá finanční pomoc, která by jistě výrazným způsobem urychlila dokončení celého díla. Tím by ale došlo k propojení těchto prostředků s penězi vybranými mezi lidmi, čímž by zanikla původní myšlenka nezávislosti projektu na vládě. Právě její předchůdci kdysi rozhodli o zabrání zdejší indiánské posvátné půdy a dokonce do zdejších skal nechali vytesat podoby čtyř svých vůdců v monumentu Mount Rushmore.
U  brány zaplatím osm dolarů vstupné a na velkém parkovišti ztěží najdu volné místo. Dřevěná budova návštěvnického centra je mnohem příjemnější než v Mount Rushmore. Shromažďuje památky místní indiánské kultury a přibližuje někdejší styl života a zvyky Indiánů. Uvnitř je rozsáhlá výstava indiánských výrobků, oblečení, zbraní a ozdob. Pět voskových figur       


Budoucí podoba Crazy Horse Memorial, South Dakota   

Indiánů předvádí tehdejší módu. Náčelník uprostřed je rozhodně „in“ s  krásnou čelenkou zdobenou orlími pery kolem hlavy. Bojovník vedle něho zvolil jako pokrývku hlavy huňatou čepici s bizoními rohy. Naproti stojící Pocahontas má na prsou modrý náhrdelník a v ruce něco jako nákupní tašku.
Způsob života přibližuje typické obydlí Indiánů „teepee“. Podívám se dovnitř, moc místa v něm není. Jak se zpívá v jedné  písničce „mám malý stan, v něm na nohy táhne.“
Na zadní terase je vystavený model  budovaného monumentu. Statečný Indián s napřaženou paží na vzpínajícím se koni, to je plánovaná podoba.
Z terasy vyfotím stále ještě nedokončený památník. V roce 1998 byla padesát let po prvním odstřelu skály dokončena hlavní část obličeje indiánské postavy, která už dostala svoji definitivní podobu.Obrysy budoucí hlavy koně vyznačuje tlustá bílá čára vpravo dole. Myšlenka projektu nepočítá pouze s vytvořením velkého památníku, ale i zřízení muzea indiánské kultury, univerzity a lékařské výukové středisko s kulturním a společenským centrem pro severoamerické Indiány. To je ovšem ještě hudba vzdálené budoucnosti.


Ještě nedokončený památník zaniklé indiánské kultury Crazy Horse Memorial, South Dakota

Slunce začalo pěkně pálit, o čemž se přesvědčím hned jak vyjdu ven z klimatizované budovy do jeho ostrých paprsků. Nasadím si sluneční brýle a před odjezdem si ve stínu  pod střechou dám jednu „zdravotní“. Silnice US 16 mě přivede zpátky do města Custer. Dal bych si něco k jídlu, ale kolem restaurací ve městě jenom projedu. Zastavím radši někde na trochu  klidnějším místě, kde není takový provoz.
Silnicí US 18 naberu kurz jih lesem a loukami pokrytou krajinou. Nedaleko odsud se nachází rozlohou nepříliš velký národní park Wind Cave National Park, jeho návštěvu ale neplánuju. Zabiju dvě mouchy jednou ranou a zastavím až na okraji ospalé vesnice Edgemont u benzinové pumpy, kde je zároveň i restaurace. Slabě blikající oranžová kontrolka na palubní desce mi hlásí, že hlad nemám jenom já. Auto je taky pěkně vyhládlé a bez problémů spolyká benzín za osmnáct dolarů.
Číšnice v restauraci je sice starší dáma, ale zase příjemná a ochotná. Postupně přede mě naservíruje hovězí polévku se zeleninou, smažený kuřecí řízek s bramborovou kaší a oblohou, konev kávy a jako zákusek pořádný kus dortu. Redbull si zatím dávat nemusím, tři hrnečky kávy na udržení kondice stačí. Venku k tomu ještě přidám cigaretu a můžu pokračovat v krasojízdě.
Přejedu hranice do státu Wyoming a pořád udržuju jižní kurz. Krajina je stejná jako včera, tedy převážně rovná prérie, která pokrývá přes polovinu území státu. Podél silnice se objevily železniční koleje  spojující jeden konec nekonečné prérie s druhým. Uberu rychlost a snažím se spočítat vagóny právě projíždějícího ukrutně dlouhého nákladního vlaku, který táhnou tři lokomotivy vpředu a dvě jako pojistka vzadu. Sto dvacet vagónů plus mínus deset. Při odhadované délce jednoho vagónu šestnáct metrů to je i s lokomotivama dva kilometry dlouhý vlak.
To musí být dřina najít s takhle dlouhým vlakem volné místo na parkování.
Krátce po jedné hodině odpoledne se silnice napojí na dálnici I-25, střelka kompasu ukazuje stále k jihu. Zastavím na benzínové pumpě, po dlouhém řízení je třeba dobít baterie redbullem a trochu se protáhnout. Čelní sklo auta si zrovna říká o umytí, takže se protáhnu prací. Ale nijak zvlášť to nepřeháním, mám přeci dovolenou.
Slabý  provoz na dálnici mi ztěžuje překračovat povolenou rychlost, protože osamocený jezdec, který jede jako blázen je snadnou kořistí pro policejní radary. Takový si přímo říká o to, aby přispěl do nestabilního státního rozpočtu. Zato uprostřed menší kolony aut, kde rychlost překračují všichni se můžu cítit úplně bezpečný. Tam si mě paprsek radaru zaručeně nevšimne.
Pomalu předjíždím kamion s nákladem živých ovcí, které se tísní v dlouhém patrovém návěsu. Otvory ve stěnách se dívají na ubíhající krajinu a zrovna v té chvíli mě políbí múza s námětem na povídku. Vypnu přehrávač a v hlavě si dávám dohromady krátký příběh. Večer to hodím na papír a povídka bude na světě.
U cesty se mihne cedule s nápisem „Welcome to Colorado“. Stát, který má za sebou velmi bohatou historii a jehož dominantu tvoří nejkrásnější pohoří v USA Rocky Mountains (Skalisté hory). Několik jeho vrcholků dosahuje nadmořské výšky přes čtyři tisíce metrů a pro kolonisty putující na západní pobřeží byly proto takřka nepřekonatelnou překážkou. Ani o dvě stě let později není přejezd hor žádná procházka, zdejší ostré serpentiny a prudké kopce nemilosrdně vyřadí z provozu každou plečku nebo svátečního řidiče.
Auto se tváří bojovně, Skalisté hory mu zřejmě strach nenahnaly. Sjedu z dálnice na silnici US 34 a dám se na západ vstříc pohoří, které přede mnou znenadání vyrostlo.
Uvidíme, jak si auto povede, zvlášť s mým stylem horské jízdy.
Silnice se kroutí po břehu řeky Big Thompson River a proti proudu mě dovede do krásného horského městečka Estes Park. To založil roku 1860 Joel Estes a jeho rodina. Za   posledními domy na silnici US 36 je vstupní brána Beaver Meadows Entrance Station do národního parku Rocky Mountain National Park.
Národní park Skalisté hory je místem divokých řek, zrcadlících se horských jezer a sněhem zakrytých špiček hor, které se zvedají ze zelených údolí. Třetina rozlohy parku leží v pásmu tundry a to je  také hlavní důvod, proč bylo místo už roku 1915 vyhlášené desátým americkým národním parkem.
„Park ranger“ v okýnku kanceláře vstupní brány mi kontroluje Golden Eagle Passport a já se ho ptám na včerejší příhodu s medvědem, kterou jsem viděl v televizi. Strážce si postěžuje, že občas mají problém s neukázněnými návštěvníky a dá se do vyprávění.
Právě jeden takový  včera i proti zákazu nechal v kempu na stole jídlo, které přilákalo grizzlyho. Všechny táborníky se naštěstí podařilo včas upozornit a nikdo nebyl zraněn. Medvěd posilněný svačinkou dostal ještě na něco chuť a snažil se dostat do kovové bedny, kam se ukládají potraviny. Bedna je ale právě proti otevření medvědem chráněná pojistkou a tak jí medvěd vzteky vyrval ze země a celou zdemoloval.
Hm, zřejmě slušnej oddíl no.
Večeři na dnešek mám, v ledničce se chladí ještě tři pivka od včera a párky. Na  ráno ale nic nemám a s prázdným žaludkem bych se mohl zítra při přejezdu hor rázem ocitnout mezi víkendovými řidiči. Zamířím proto do prvního kempu za branou a ráno si na snídani zajedu do městečka.
První na ráně je tábořiště Moraine Park na okraji lesa. Kempování je za 18 $ no tax na jednu noc, takže cena jako obvykle v národních parcích. Mám místo přímo u lesa, alespoň se nemusím pro dřevo daleko trmácet. Posbírám pár náručí suchých borovicových větví, připravím ohniště a postavím stan. Se zapálenou cigaretou místo kite-katu si sednu na lavici a dám si pauzu.
Obloha je ocelově šedá a slunce není vůbec vidět. Za lesem se zvedají horské štíty Skalistých hor ponořené do večerního soumraku, který se neslyšně snáší na kemp. Večeřééé! Párky na roštu už nebezpečně voní, chleba a otevřené pivko čekají na stole. Přiložím na oheň a dám se do jídla. Radši jím rychle, tahle pochoutka by dokázala přilákat medvěda i z druhého konce hor a já bych se dnes nerad o večeři s někým dělil. 
S deníkem v ruce si sednu na kámen vedle ohniště a ve svitu plamenů začnu psát povídku, která mě napadla odpoledne cestou.

Sen

Kamion s nákladem živých ovcí se pomalu rozjel. Zavalitý řidič se mračí. Nemá tyhle jízdy rád, ale nemůže nic dělat, protože šéf mu to nařídil. 
Přívěs je rozdělený na dvě patra, v každém je asi dvacet pět ovcí. V tom dolním se jedna mladá ovce ptá druhé.
„Nevíš, kam nás to vezou?“
„Asi na nové pastviny, tam dole v údolí jsme už přeci skoro všechnu trávu vypásli,“ odpoví druhá. „Žádné nové pastviny“ zabručí stará ovce, která leží v rohu.
Mladá ovce si jí nevšímá a otvorem ve stěně sleduje krajinu. Kamion projíždí prérií, všude obrovské ohrady pro dobytek a spousta zelené trávy.
„Nás asi vezou někam do hor,“ řekne zasněně a už si představuje krásnou louku plnou šťavnaté trávy lemovanou horskými štíty a hlubokými lesy.          
„Taky nám sem mohli dát trochu vody,“ ozve se opět asi po hodině mladá ovce. „Žádnou vodu už nikdo z nás nepotřebuje,“ zabručí zase stará ovce a zachmuřeně se otočí.
„Proč je ta ovce v rohu tak protivná?“ ptá se znovu mladá ovce té druhé. „To víš, je už stará, možná nám závidí naše mládí,“ řekne druhá a pohrdavě se podívá na starou ovci.
Kamion mezitím odbočil z hlavní silnice a jede dál po úzké cestě. Krajina se taky změnila, velké pastviny vystřídala poušť, všude je písek, kamení a místy rostou trsy uschlé trávy a křoví.
Mladá ovce se už na nic neptá, jenom dál sní svůj sen o horské louce. Kamion po chvíli přibrzdil u brány jakéhosi závodu, vjíždí dovnitř a zastavuje. Mladá ovce se nervosně rozhlíží. Otvorem sleduje lidi v bílých zástěrách postříkaných od krve, jak staví ke kamionu úzkou ohradu. Poté se vrata přívěsu s ohlušujícím rachotem otevřou a lidé s dlouhými tyčemi v rukou ženou ovce ven. Ty běží jedna za druhou koridorem dovnitř budovy. Mladá ovce se snaží najít tu druhou, se kterou si povídali v kamionu, ale nikde jí nevidí. Místo toho ucítí podivný pach, kterým je cítit vnitřek závodu. Závan smrti. Co je to za místo, tohle přece není její vysněná horská pastvina? Ze všech stran se ozývá žalostný bekot a i mladá ovce začne naříkat.
Řada se teď zastavila. Statná ovce, která stojí před tou mladou náhle někde zmizela a její poslední zabečení přehluší rachot strojů a pásů. Mladá ovce se podívá za sebe, tam stojí ta stará, která tak bručela cestou sem a pohlédne jí přímo do očí. Vidí jenom prázdnotu, smrt.
Mladá ovce náhle ucítí, že jí něco svazuje zadní nohy a než se naděje, hydraulický hák jí zvedá a ona visí hlavou dolů. Co se to děje, kde je její horská pastvina? Víc už nestačí domyslet. Ostrý nůž jí během vteřiny podřízne hrdlo. Několikrát sebou zaškube a bezvládně svěsí tělo. V proudu vlastní krve se utopil její sen o horské louce.

Oheň dohořívá, přiložím poslední kousky dřeva a jdu do umývárny. Noc už dávno pohltila celý kemp a oblohu pokrývají temné mraky. Kupodivu není vůbec zima, přesto že jsem v nadmořské výšce kolem 2350 metrů nad mořem. Nechci se ale zbytečně ukvapovat, protože zimnici mívám většinou až ráno a na noc se teple obleču. Ani nevím kolik je hodin, ale to je jedno. Únava mi vší silou tlačí oční víčka dolů a já se ani nesnažím bránit. Tak zítra.


Za polárním kruhem   -   17. července, čtvrtek
Vzbudím se v půl sedmé, asi minutu před budíkem. Bleskově ho vypnu dřív, než mi svým řvaním potrhá ušní bubínky a vylezu ze stanu. Včerejší obavy z ranního mrznutí se ukázaly jako plané, protože venku krásně svítí slunce a vzduch voní létem. Jenom do půl těla jdu do umývárny a pořádně se opláchnu ledovou vodou. K vedlejšímu umyvadlu se postavil chlápek   zabalený do mikiny s dlouhým rukávem a klepe se zimou jako zmrzlá jitrnice v průjezdu.
Nechápu co tady nacvičuje, žabař.
Při pohledu na zasněžené vrcholky horských velikánů chvíli váhám nad tím co na sebe, chce to zkombinovat letní styl s vysokohorským klimatem. Takže stejně jako v nížinách nebo na poušti si obléknu tričko, kraťasy, sandály a klobouk. Sbalím stan a jedu do městečka na snídani.
Zastavím před malou hotelovou restaurací, která právě otevírá. Příjemná a krásná servírka pochází z Francie. S půvabem madam du Plessis de Belliere  přede mě položí obrovský talíř s vaječnou omeletou, šunkou a sýrem. Za hostinu jako za dob Ludvíka XIV  královsky zaplatím a markýza mi při odchodu, jak je ve Francii zvykem vlepí lehký polibek na tvář.
„Merci mademoiselle.“
Vrátím se do parku a za vstupní branou odbočím doleva na silnici Bear Lake Road, která vede ke stejnojmennému jezeru. Odtud vychází značené turistické trasy  napříč celým parkem. Správa národního parku musela v okolí medvědího jezera úplně zakázat provoz osobních aut, protože na věčně přeplněném starém parkovišti pod jezerem bylo téměř nemožné najít volné místo. Silný provoz navíc příliš rušil okolní přírodu. Snadným řešením se ukázaly být podobně jako v jiných národních parcích oblíbené „shuttle bus“.
U kempu Glacier Basin mě „park ranger“ nasměruje na nově budované obrovské záchytné parkoviště. V batohu na zádech mám všechno co potřebuju na horský pochod a postavím se ke skupině lidí na zastávce. Moderní bezbariérové autobusy pohltí čekající dav, neplatí se samozřejmě nic. Zůstanu stát vpředu vedle řidiče a kolona tří autobusů se rozjede.
Klimatizace autobusu šlape na plno, nikdo se nepotí ani nenadává, že se musí trmácet plným autobusem, když mohl pohodlně sedět v autě. Většinu pasažérů tvoří celé party lidí středního věku, sólo jsem tady jenom já a ještě pár chlápků. Dvakrát projedeme dopravním omezením, protože na silnici jsou v plném proudu stavební práce. Některá místa úzké asfaltky se kvůli autobusové dopravě musí zešířit nebo zpevnit.


Horské štíty nad jezerem Dream Lake, Rocky Mountain National Park, Colorado

Několik lidí vystoupí na zastávkách u silnice, odkud se můžou vydat na některou pěší trasu, já jedu až na konečnou k jezeru Bear Lake.   
Autobusy zastaví na starém parkovišti pod jezerem a zbytek cestujících se vyhrne ven. Ukazatel mi nabízí půl tuctu pěších stezek, pěti mílový okruh kolem dvou ples a vodopádů  vypadá jako příjemná procházka po horách.
Lesní pěšina se mírně zvedá a je na ní klid. Dav pasažérů z autobusů jsem nechal daleko za sebou, proti mně jde jenom pár osamocených návštěvníků. Cesta prochází po břehu jezírka Nymph Lake, jehož  hladinu místy pokrývají rozkvetlé lekníny. Potkám jednoho staršího chlápka a dáme se do řeči. Je z Charlestonu ve státě Jižní Karolina. Město dobře znám,  před dvěma lety jsem tam byl na dovolené. Chlápek je tady na rekreaci a zítra jede do Denveru na letiště pro svojí rodinu. 
Během povídání dojdeme podél horského potoka k druhému jezeru Dream Lake. Vlevo ve stínu stromů leží velká hromada sněhu, která ještě vydržela vzdorovat červencovému slunci. Sníh jsem neviděl tři roky, ale za tu dobu se moc nezměnil. Za mnou přichází čtyř členná rodinka a děti hned běží k hromadě a začnou se koulovat. Ptám se matky odkud jsou. Minimálně třicátnice mi odpoví, že jsou z Texasu a dneska poprvé v životě vidí celá rodina na vlastní oči sníh. 
Balíci z Texasu, vsadím se, že bydlí v některém tom Zapadákově, kterým jsem před čtrnácti dny projížděl. Nepochází ze stejného Balíkova i  president USA George Busch junior?
Na hladině jezera Dream Lake se zrcadlí za ním stojící horské štíty. Rozloučím se s chlápkem z Charlestonu a na rozcestí zatočím doleva. Větve stromů šumí ve větru, vrcholy horských velikánů ční strmě k nebesům a všude kolem jenom les a ticho. 
Na dalším rozcestí potkám skupinu horalů, pět chlapů a tři ženský. Všichni mají perfektní výstroj pro horskou túru. Kožené boty s pevnou podrážkou, nepromokavé batohy pevně posazené na zádech a v rukou lyžařským hůlkám podobné tyče pro lepší chůzi. Mají namířeno k deset mil vzdáleným horským jezírkům na jihu. Popřeju jim šťastnou cestu a hlavně pozor na medvědy.  
Stezka probíhá po vrcholu skály a pod ní se znenadání objeví říčka Glacier Creek. Slezu prudký sráz až k vodě a po kamenech skáču po proudu dolů. Velké balvany v korytě a strže vytvořily v délce několika set metrů soustavu malých vodopádů a kaskád s názvem Alberta Falls.
Celý levý břeh je v obležení návštěvníků. Jenom orientačně vyzkouším teplotu vody,


Alberta Falls, Rocky Mountain National Park, Colorado

na koupání to ani náhodou není. Podél říčky sejdu na silnici Bear Lake Road, po které jsem přijel autobusem. Na zastávce Glacier Gorge  čeká zástup lidí. Sednu si na protější svah nad silnicí a chci si zapálit cigaretu. Prohledávám kapsy u kalhot, ale jedna je prázdná a druhá vysypaná. Já zapomněl, že jsem si zase nechal cigarety schválně v autě.
S tím zdravím bych to neměl tolik přehánět, na něco přeci jednou umřít musím.
Od medvědího jezera za chvíli přijede poloprázdný autobus a se skřípáním brzd zastaví na zastávce. Stejnou silnicí mě zaveze zpátky na záchytné parkoviště. U auta si dám konečně cigaretu  a přesně v poledne odjíždím. Vrátím se až na silnici US 36 a odbočím doleva.
Horské štíty se seřadily do bojového postavení a zaujaly taktické pozice podél silnice. Strmé kopce a skály mi přísným pohledem dávají najevo, že  tahle vysokohorská „ralley“ nebude snadným oříškem a mohl bych si na ní vylámat zuby. Auto dělá, že nic nevidí ani neslyší a nedočkavě se dere kupředu vstříc prudkým srázům Skalistých hor.
První ostré serpentiny na rozehřátí mám za sebou a na opasek jsem si už připnul i dva  skalpy víkendových řidičů. Silnice se za křižovatkou Deer Ridge Junction přejmenuje na US 34 Trail Ridge Road a asi kilometrová rovinka nechá mě i auto na chvíli vydechnout. Stromů podél silnice  pomalu ubývá, jejich větve jsou pokroucené prudkým větrem a mrazem. Vypnu klimatizaci, protože s každou ujetou mílí se začíná i citelně ochlazovat.
Mapa mě upozorňuje na dva vyhlídkové body v nejprudších zatáčkách na silnici Many Parks Curve a Rainbow Curve.
Tak ty si vychutnám!
Skalpuju  rychle jednoho slimáka a před první zatáčkou sundám nohu z plynu. Dopravní značka mi doporučuje rychlost pouhých patnáct mil za hodinu. Mávnu nad ní rukou a zatáčku projedu po dvou kolech padesátkou. Aroma spálených pneumatik mě praští do nosu a jejich kvílení ustane až na parkovišti za zatáčkou.
Z vyhlídkové plošiny nafotím pár snímků. Oblohu zahalují ocelově šedé mraky, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby začalo sněžit.
Silnice Trail Ridge Road je v celém úseku sjízdná pouze od června do října a je to nejvyšší průjezdní silnice v USA. Hustě zelený koberec smrků a borovic vystřídaly stráně pokryté kosodřevinou a osikou. V druhé zatáčce Rainbow Curve zastavím hned na začátku. Tričko bez rukávů uklidím do kufru, vezmu si druhé s dlouhým rukávem a teplá  košile je v plné pohotovosti připravená na sedadle. Z vyhlídky se mi otevře pohled do skrytého údolí Hidden Valley.


Pohled z vyhlídky v zatáčce Rainbow Curve, Rocky Mountain National Park, Colorado

Za zatáčkou nabere stoupání ještě větší obrátky. Tři auta přede mnou stojí skoro na místě, jejich jízda do kopce připomíná zpomalený film. Přes dvě plné čáry je všechny naráz předjedu a s plynem na podlaze se snažím udržet na úzké silnici. 
Auto se s vyplazeným jazykem vyšplhá na horské hřebeny, které leží v pásmu tundry. Holé svahy tu a tam pokrývají hromady sněhu, nízký zelený pažit a kamení. Silnice se trochu narovnala, ale boj o vrchol ještě neskončil. Sešlápnu plynový pedál a jako na steč se rozjedu k závěrečnému útoku. Poslední prudké zatáčky, další tři skalpy na opasek a je dobojováno. Nejvyšší bod celého úseku silnice v nadmořské výšce 3713 metrů padnul.
Kontrolky na palubní desce auta hlásí normální stav, krátkou přestávkou stejně jako já ale určitě nepohrdne. Přehoupnu se přes vrchol a klesající silnicí přijedu k alpskému návštěvnickému středisku. Na beznadějně zaplněném parkovišti se mi náhodou podaří hned zaparkovat, protože zrovna odjíždí jiné auto, které mi uvolnilo místo.
Studený vítr se prohání po hřebenech hor, slunce zakrývají husté mraky. V nízké kamenné budově návštěvnického centra  je příjemně teplo a chvíli se tady zdržím. Prodejna suvenýrů není kupodivu plná různých kýčů a koupím pár dárků. Do malého „snack“ baru jenom hodím oko,  protože praská ve švech a čekat  půl hodiny na volný stůl se mi nechce. Vystavené fotografie na stěnách ukazují návštěvníkům zimní podobu zdejší krajiny. Vrcholy pokrývají až  pětimetrové vrstvy sněhu, které přikryly i celou budovu návštěvnického centra a její stavbu prozrazuje jenom špička střechy  vyčnívající ze sněhových závějí. Už chápu, proč je silnice Trail Ridge Road průjezdná jenom v létě.
Řídký vzduch mi zřejmě oslabil mozek a v mojí hlavě se zrodil nápad z kategorie „lepších.“ Parkovištěm prochází pěší trasa Alpine Ridge Trail, která končí na špici protějšího vrcholu v nadmořské výšce 12 005 stop (3659 metrů).
Tak co si to dát nahoru klusem?
Jak říkám, mozek mám mimo provoz a jdu na to. Na vrchol vedou široké štěrkové schody. V obou směrech se motá zástup lidí, takže to bude běh přes překážky.
Do schodů se rozběhnu trochu ostře a nasadím rychlejší tempo.
„Uber brachu, nahoru daleko,“ radí mi můj vnitřní hlas.
„V pohodě, “ nenechám se vyvést z míry.
Pár lidí se za mnou otočí s vytřeštěným pohledem typu „hm, zřejmě nějaký blázen“ a já už si tak začínám připadat taky, protože mi pomalu ale jistě dochází kyslík.
„Nějak brzy, kámo,“ ozve se trochu jízlivě hlas.
„Klídek, mám to pod kontrolou,“ štěknu na něj, ale sám tomu nevěřím.
Půlka schodů za mnou, zásoby kyslíku mám za sebou už dávno.
„Bojuj!“ snaží se mě vyburcovat hlas.
„Cože?“ zasípu.
Ve tři čtvrtě schodů to vzdám.
„Ty jsi ale sračka kámo,“ ohodnotí můj výkon hlas.
„Jdi do hajzlu!“ odpovím a ukončím celou debatu.
Jako ve snách se dopotácím na vrchol. Sednu na první kámen a pět minut jsem „fuck up“.
Plíce se už vzpamatovaly ze šoku, takhle vysoko na horách jsem  poprvé v životě. Tohle se mi na Šumavě stát nemůže. Přiškrceným hlasem požádám jednoho frajera s pěknou kočkou, aby mě vyfotil na nízké skalce s cedulí, na které je kromě nadmořské výšky napsáno, že vrchol je vyšší než pověstná oregonská hora Mount Hood. Nevím, neznám.
Pod vrcholem se pase pět horských jelenů s mohutným parožím. Obloha zůstává zatažená a studený vítr mi nepříjemně olizuje zpocená záda. Fofrem dolů, nebo se večer nehnu.
U auta si vyměním tričko a odjíždím. V přehrávači zapnu punkové E!E a pravou rukou si zapálím cigaretu. Plíce mám během do schodům tak roztáhnuté, že ve mě cigareta zmizí během první písničky.
Silnice prudce klesá dolů po západní straně pohoří. Projedu


Zasněžené vrcholy Skalistých hor, Rocky Mountain National Park, Colorado

průsmykem Milner Pass, který se nachází přesně na kontinentálním rozvodí. Odtud tečou všechny řeky ze západních svahů do Tichého oceánu, z východní strany do Atlantiku nebo Mexického zálivu.
Auto se jako lasička protáhne ostrýma zatáčkama a silnice neustále klesá až do údolí Kawuneeche Valley. Po pravé straně se klikatí tenký potůček, který o několik set mil dál svým dravým proudem vyhloubil Grand Canyon. Tím potůčkem je totiž řeka Colorado River, která vzniká na západním svahu pohoří soutokem horských říček.
Projedu vstupní bránou Grand Lake Extrance a poslední národní park na mojí cestě je za mnou. Vlevo se objeví první domy městečka Grand Lake, které leží na břehu stejnojmenného jezera. Jezera tu jsou celkem tři, druhé větší se jmenuje Shadow Mountain Lake a silnice perfektně kopíruje jeho západní pobřeží. Největší jezero Lake Granby je zároveň národní rekreační oblast Arapaho. Z jezera vytéká řeka Colorado River, která za dvacet mil od místa, kde jsem ji viděl poprvé stačila pěkně přibrat a teď je z ní dravá řeka.
Po silnici US 40  přijedu do města Granby. Cestou přes hory mi pěkně vyhládlo a zastavím před první restaurací. Po jídle si půjčím od servírky telefon a volám znovu Čonzovi, který bydlí v horském středisku Winter Park asi dvacet mil východně. Čonza je zrovna  na odchodu do práce a rychle mi vysvětlí, kde pracuje. 
„OK, to najdu v pohodě, za půl hodiny jsem tam“ ujistím ho a zavěsím.
Na hlavní třídě v downtownu Winter Parku zastavím před cihlovým komplexem  restaurací, obchodů a kanceláří. Čonza pracuje jako kuchař v restauraci Smokin‘ Moe‘s a netrpělivě mě vyhlíží u baru. Rád ho zase vidím. Seznámím se s jeho kamarády z malé československé komunity v městečku. Druhý kuchař Libor řečený Konvis, servírka Hanička a kámoška Dáša. Čonza končí v půl desáté večer, to je dost času, abych se zabydlel a trochu podíval po okolí.
S Liborem jedu k Čonzovi domů. Bydlí v pěkném domě u lesa pět minut od restaurace. Hodím si věci do obýváku a dám si sprchu. Libor mezitím vymyslel plán a ještě s Dášou jedeme do sousedního města Fraser, kde oba bydlí. Blízko jejich domu  je sportovní areál s venkovním bazénem a posilovnou.
Naložíme se do horké vířivky, voda v bazénu je moc studená. Dáša pracuje jako servírka v jiné restauraci a je to studentka ze Slovenska. Libor už tady kroutí druhý rok a zatím se nikam jinam nechystá. Zacvičím si trochu v posilovně a s Liborem si zahrajeme „squash“. Tři roky jsem to nehrál, zato Libor trénuje pravidelně a roznese mě ve třech setech.
Odvezu Dášu a Libora k nim domů. Jejich spolubydlící Michal přišel zrovna z práce. Domluvíme se všichni na večer a jedu zpátky k Čonzovi domů. Dveře mi otevře Slovák Jano, se kterým jsem mluvil předevčírem po telefonu  a v kuchyni sedí i třetí člen domácnosti cyklista Petr řečený Kvasňa. Oba se chystají na projížďku na kolech a hned mě lákají s sebou.
„Ne díky, na kole pojedu zítra s Čonzou, teď bych si rád na chvíli lehnul a trochu si dáchnul.“
Ležím v obýváku na sedačce a dívám se na televizi. Za chvíli se mi sami zavřou oči a spím jako dudek.
Probudí mě zvonění telefonu. Volá Konvis, jak to se mnou vypadá.
„V pohodě, hodím něco na sebe a v devět jsem ve Smokin‘ Moe’s.“
Kluci se vrátili z kola. Kvasňa jezdí v Česku závodně, Jano se zase věnuje horolezectví. Loni sám vylezl na nejvyšší horu Severní Ameriky Mt. McKinley (6193 metrů nad mořem).
Jdu pěšky do Smokin‘ Moe‘s, kluci přijdou později. Celá parta už sedí na baru. Dáme dvě rundy a Čonzovi právě padla. Přesuneme se do hospody naproti, kde nás servírka přivítá jako štamgasty. Čepuje se tady Staropramen, takže už se nedivím, proč sem kluci pořád chodí. Bavíme se o všem možném, Čonza dává k lepšímu naší historku z oslavy na Key Westu a všichni se smějeme jako blázni.
V jednu hodinu se zavírá, v Coloradu se přes týden nesmí od jedné hodiny v noci do sedmi ráno prodávat alkohol. Na Floridě jsou zákony trochu tolerantnější, tam platí zákaz až od čtvrté hodiny ranní. Piv na účtu je požehnaně, slina byla veliká. Zaplatíme a zvedáme kotvy.
Doma si ještě s Čonzou asi do dvou hodin povídáme, až nás únava a chlast úplně složí. Ustelu si v obýváku na sedačce a hned usínám.


Sportovní ozvěny   -   18. července, pátek
Vstávačka  na pohodu v devět. Čonza připraví snídani. Venku krásně svítí slunce, ale není horko, prostě počasí jako stvořené pro horskou vyjížďku na kolech. Čonza si naloží kolo do auta, má  Jeep Cherokee a jedeme do Fraser k Liborovi domů.
Libor s Michalem jsou v práci a Hanka jela na jezero Lake Granby na vodní lyže. Libor mi včera půjčil svoje kolo. Musím si trochu zvednout sedačku, ale jinak se zdá být OK.
Na kolech jedeme zpátky do Winter Parku. Asfaltová cyklostezka probíhá vedle hlavní silnice, v městečku prokličkuje mezi domy a lesem začne stoupat k lyžařským střediskům. Oba dva jsme fyzicky tak na stejné úrovni a udržuje pravidelné tempo. Kolo šlape dobře, podřadím na nižší převod a opřu se do pedálů.
Středisko Winter Park se nachází v nadmořské výšce okolo 2750 metrů nad mořem, blízké vrcholy hor hravě překonávají tři tisíce metrů. Stezka stoupá podle horského potoka, Čonza se drží na špici a já v těsném závěsu za ním. Na Key Westu si kopců moc neužiju, vůbec na Floridě je kopců poskrovně. Nejvyšší bod celé Floridy Walton County leží ve výšce pouhých 105 metrů nad mořem.
Pod  prudkým svahem v lyžařském centru staví parta dělníků obrovské pódium. Čonza mi říká, že tady má příští týden koncert Alice Cooper.
„Cože, ty ještě hrajou?“ divím se tomu.
Lyžařské vleky si vybírají letní dovolenou, jejich čas přijde až koncem října. Podřadím na nejmenší kolečko a oba se rozjedeme prašnou cestou do prudkého kopce vedle sjezdovky. Čonza je na zdejší trháky zvyklý a drží se vpředu. Z čela mi ztékají pramínky potu a nohy se vší silou zarývají do pedálů.
S propoceným tričkem se vyškrábu nahoru. Odbočíme na jinou stezku a ta nás přivede na sjezdovku. Prostředkem se klikatí pěšina plná kamenů a výmolů, na sjezd dolů jako udělaná. Necháme napřed projet jednoho cyklistu s helmou na hlavě, který se na perfektně vybaveném horském kole pustí střemhlav dolů. Sledujeme s otevřenou pusou jeho brilantní jízdu. Na některých úsecích ještě šlape jako o život a brzdí jenom výjimečně. Než se oba nadějeme, je dole pod sjezdovkou. S Čonzou se na sebe současně podíváme a uznale potřeseme hlavou. Machr!
Sjedeme sjezdovku v trochu mírnějším tempu a brzdám dáme taky pořádně zabrat. Projedeme střediskem a jinou cestou se vracíme do Fraser. Potkáváme hodně lidí na kolech nebo na kolečkových bruslích. Poslední trhák vezmeme oba útokem a udýchaní zastavíme u Libora před domem. Tachometr Čonzova kola hlásí 18 najetých mil (29 kilometrů). 
Chvíli si odpočineme, já si zapálím cigaretu a Čonza mi zatím vysvětluje pravidla hry „discgolf“. Pro mě úplně nová hra je hodně podobná golfu, ale hraje se v lese. Místo jamek se používají dřevěné sloupky a místo hůlek a míčků plastové létající talíře. Vaším úkolem je trefit se z předem určené vzdálenosti  talířem do červeného pole v horní části sloupku. Body se počítají stejně jako v golfu.
V lese za domem je osmnácti sloupkové hřiště na „discgolf“. Čonza je ve hře přeborník a hned ze začátku si přede mnou vybuduje  dostatečný bodový náskok, který v průběhu hry ještě zvyšuje. Mně se talíř často zastaví o větve stromů, špatně zahraná faleš dvakrát změní směr na opačnou stranu a na sloupku číslo deset  nasbírám rekordní čtyři trestné body.        
V poklidném tempu projdeme celým lesíkem. Na osmnácti „jamkách“ nasbírám celkem osmnáct trestných bodů, Čonza má mínus jeden bod. No co, žádný učený z nebe nespadl.
Naložíme Čonzovo kolo a jedeme zpátky do Winter Parku. Oba už máme celkem hlad a jdeme na oběd do čínské restaurace. Tady náhodou potkáme Haničku a její tři známé Amíky. Hanka byla ráno na vodních lyžích a nadšeně nám vypráví svoje zážitky a dojmy. 
Oběd byl dobrý. Zaplatím účet za všechny a jedeme s Čonzou a Hankou na koupaliště. Chvíli se čvachtáme v horké vířivce a potom blbneme s míčem v bazénu. Blíží se čtvrtá hodina a Čonza musí jít do práce. Hanka jede svým autem domů a já si taky jedu na chvíli dáchnout na kanape.
Ležím v obýváku na sedačce a  podřimuju. Jano a Kvašňa zrovna přišli z práce a chystají se zase na kolo. Zavolám Michalovi do Fraser, jak to s ním vypadá. Upečeme plán a za dvacet minut už sedím u něj v bytě. Hanka spí, je z ranního lyžování unavená. Sedneme do auta a jedeme na večeři do vyhlášené restaurace ve Winter Parku.
„Asian spice chicken“ s hranolky a oblohou spláchnu sklenkou červeného vína. Ještě chvíli posedíme a dáme si kafe. Michal pracuje jako obkladač a o zakázky nouzi nemá. V zimě je to horší, protože může dělat jenom v interiérech. Sníh tady bývá tak od října do dubna a metrové závěje patří mezi ty slabší.
Odvezu Michala domů. Hanka zrovna vstává a sledujeme chvíli bednu. Akce na večer je jasná, takže jako obvykle.
Kolem deváté se všichni sejdeme ve Smokin‘ Moe‘s. Dneska večer tady začíná víkendový černošský festival a restaurace je plná lidí. Na tanečním parketu se kroutí v rytmu rapu výhradně černí tanečníci. Čonza s Liborem končí a druhá runda piv stojí na baru. Je tady ještě pár Čechů z okolí a z Denveru.
Otočíme na baru  tři rundy a jdeme pokračovat do hospody ze včera. Zábava v plném proudu, ale dneska to nějak nepřeháním, protože zítra ráno už zase vyrážím. Před půlnocí se pár lidí a Hanka zvedne k odchodu a já jdu taky. Rozloučím se s partou, tak v zimě na Key Westu!


Mílové město   -   19. července, sobota
V devět ráno mě budí Čonza na sedačce v obýváku. Za patnáct minut musí být v práci, takže má trochu fofr. Uvařím si kafe a k snídani připravím vajíčka. Za Čonzou se zabouchnou dveře, je 9.11 a.m. To stihne. 
V klidu si zabalím všechny věci a před desátou parkuju před Smokin‘ Moe‘s. Čonza mi na cestu připravil obří sendvič, aby mi nevyhládlo. Rozloučím se s Haničkou, dneska má celý den šichtu mezi stoly. Ozvu se.
Čonza mě doprovodí ven. Poslední stisk ruky a jedu, nemám rád dlouhé loučení.
Silnice US 40 se za Winter Parkem ostrými zatáčkami proplétá mezi horskými štíty. Slunce pálí ze všech sil, v přehrávači vyhrává harmonika Třech Sester a mezi prsty cigareta. Ještě by to chtělo kafe.
U přivaděče na dálnici I-70 stojí  kavárna s pekárnou, kde mají na výběr snad dvacet druhů kávy. Sním sendvič od Čonzy a k druhému šálku jamajské kávy si dám dva sladké koláče. No co, normální dopolední svačinka.
Na šestipruhové dálnici je v obou směrech provoz. Pravý pruh nechávám pro kamiony a prostřední pro žabaře. Trvale se držím ve „VIP“ levém pruhu a kolem poledne přijíždím do hlavního města státu Colorado, Denveru.


Mrakodrapy v centru Denveru, Colorado

Denver s přibližně jedním miliónem obyvatel leží na úpatí  Skalistých hor a přezdívá se mu Mílové město. Patnáctý  schod vládní budovy St. Capitol totiž leží v nadmořské výšce 1609 metrů, což odpovídá jedné míli. Denver se může pochlubit krásným počasím, má kolem tři sta slunečních dní v roce. Kromě nepříliš velkého centra nabízí řadu muzeí, parků a sportovišť. Denver je také městem peněz, protože tady sídlí hlavní americká mincovna US Mint.
S otevřenou mapou na palubní desce snadno najdu cestu do downtovnu. Zaparkuju na náměstí Writer Square v podzemních garážích. Vezmu si jenom foťák, klobouk a jdu.