Hasta la Victoria Siempre 02

Včera večer jsem na pokoji  prozkoumal mapu města a proto teď jedu na jisto, první krátká zastávka je v ulici Paseo de Peralta u budovy St. Kapitolu. Kulaté sídlo vlády a guvernéra státu   by díky svému tvaru mohlo vytvářet  falešný dojem, že se politici  uvnitř  točí v kruhu jako ovce. Před hlavním vchodem na východní straně stojí na kamenném podstavci železná socha Indiána ve zbroji. Docela nahání strach. 
Projdu se kolem paláce, ale podívat se dovnitř nejdu, protože maximálně za patnáct minut dostanu hlad a to už chci sedět v nějaké kavárně se snídaní na stole.    
Zaparkuju před motelem Garrett`s Desert Inn na ulici Old Santa Fe Trail. Do modré poštovní schránky na rohu ulice hodím včerejší pohledy a vrátím se jeden blok zpátky k malému kostelíku   San Miguel Mision. Dřevěný vyřezávaný oltář s obrazy apoštolů dosahuje skoro až ke stropu a hrobové ticho přeruší moje kručení v břiše.
Co jsem říkal, maximálně patnáct minut. 
Na druhé straně ulice je v nízkém červeném domě kavárna s boční venkovní terasou. Sedí na ní několik prvních hostů, soudě dle oblečení většinou zaměstnanci zdejších federálních úřadů. K snídani se podává káva s meruňkovým závinem. Vychutnávám klid a zvláštní atmosféru města, které se teprve zvolna probouzí. Se zapálenou cigaretou odcházím po stejné ulici na centrální náměstí Santa Fe Plaza.
Čtvercové náměstí skrývá uprostřed park, kde pod košatými stromy na chvíli uniknu slunečním paprskům, které pomalu začínají pálit. Na severní straně náměstí stojí symbol vnitřního města Palace of Governors (Palác guvernérů), který je nezaměnitelným dokladem o španělské kolonizaci. Je to nejstarší veřejná budova v USA a od svého vzniku sloužila jako vládní sídlo všem čtyřem mocnostem, které se v průběhu dějin v Santa Fe vystřídaly – Španělsku, Mexiku, v době občanské války Jižním Konfederačním Státům a Spojeným Státům Americkým.
Podél celé vstupní strany do paláce je krytý vchod, kde mají na dlažbě rozložené deky místní Indiáni a prodávají své výrobky. Sošky, vázy, korálky, přívěšky, náušnice, náramky, ozdoby. První setkání s původními obyvateli Nového Světa na západě.
Nafotím pár snímků  a sednu si na lavičku. Na rohu právě otevírá krámek s keramikou, prodavač postaví na chodník reklamní poutač a vrátí se dovnitř. Santa Fe je centrem kultury a jenom v downtownu se nachází dvacet galerií a nespočet obchůdků s uměním.
Podívám se trochu kolem náměstí. Na konci  presidentské ulice Lincoln Street  je budova US Court (soud). Nad kamennou patrovou stavbou se žulou obloženým vchodem se vznáší dohled slepé dámy s váhou a mečem. Od soudu není daleko k City Hall, u nás se takovým budovám říká Obecní nebo Městský úřad. V ulici West San Francisco jsou v jednom bloku čtyři galerie a každá má zajímavou expozici.
Andrew Smith Gallery vystavuje už od roku 1974 historické, klasické a současné fotografie mistrovských  amerických fotografů. Diane Moon Studio je galerií i studiem zároveň, kde malířka Daine Monn vytváří svoje představy  realistických urbanistických krajinomaleb. Galerie Zueger je čistě domácí záležitostí pouze pro umělce ze Santa Fe. Poslední William R. Talbot Fine Art Gallery se pyšní nejenom sbírkou důležitých map Texasu a amerického západu, ale taky uměleckým tiskem Johna Jamese Audobona především ze světa ptactva. Tento americký umělec mi není neznámý, jedna jeho galerie je i na Key Westu v ulici Whitehead Street.
Všechny galerie jsou ještě zavřené a zkusím štěstí o ulici dál v Cathedral Street, kde je museum indiánského umění Indian Arts Museum. To otevírá až za hodinu. 
Proč jsem vstával tak brzy?! 
Naproti stojí stavba  kostela St. Francis Cathedral, jehož dvě vysoké věže se zvedají k azurově modré obloze. U katolických kostelů v USA je  charakteristickým znakem umístnění dvou i tří věží na vstupní straně, u nás bývá většinou jen jedna věž na severní straně.
Jestli jsem psal na minulé stránce o tom, že jenom v downtownu je asi dvacet galerií, tak dvakrát tolik je jich v nejznámější ulici v Santa Fe, Canyon Road. Ta má taky lví podíl na tom,  že město je jedním z největších uměleckých trhů v USA. Obchody a galerie jsou přeplněné  kopiemi a originály obrazů, ručních výrobků, soch a fotografií.
První galerie vpravo je už otevřená, konečně a vejdu dovnitř. Okamžitě se mě ujme velmi dobře udržovaná dáma na vysokých podpatcích v perfektně ušitém kostýmku a s nadšením mi začne předvádět umělecké skvosty její sbírky. Většinou ruční indiánské výrobky, jako ozdoby a koberce a sem tam nějaký obraz nebo fotografie. Všechna díla i výrobky jsou samozřejmě na prodej, ale trojmístné i

^{Indian Arts Museum, Santa Fe, New Mexico}

čtyřmístné částky zanechají mojí peněženku chladnou. Zaručeně bohatá majitelka mi při odchodu místo telefonního čísla dá alespoň obrázek od fotografa Levina Parkera, na kterém pro mě neznámý umělec zachytil barevná terasovitá jezírka někde v Peru.
To je ale hodně slabá náplast.
Ve venkovních galeriích si prohlížím různě zdařilé sochy vytvořené z čehokoliv a všechno samozřejmě zachycuje neúprosné oko foťáku. Před tím se neschovají ani malá půvabná zátiší, která dodávají celé ulici venkovský ráz. Na konci Canyon Road mě úzká spojovací ulice přivede do parku podél  říčky Santa Fe River a několika dalších zajímavých ulic.
Místní architektura domů mě úplně dostala. Vychází sice ze staré indiánské kultury, ovšem nezapře moderní prvky. Kostry domů jsou ze dřeva, na ty se naplácá hlína a dům potom vypadá jako hliněný. Jenom ze zdí vyčnívají dřevěné trámy, které nesou strop nebo většinou rovnou střechu.
Slunce už mezitím dokazuje, proč je krajina všude kolem tak vyprahlá. Alespoň že se nepotím, protože vzduch je tady hodně suchý.
Pomalu se vrátím na parkoviště  k autu. V tom je vedro k zalknutí, pár hodin stání na slunci udělalo své. Nastartuju motor, zapnu klimatizaci na plný výkon a venku si zapálím cigaretu. V klidu jí vykouřím a až teď si sednu za volant. Žhavý vzduch uvnitř se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil na příjemně osvěžující a můžu jet.
Ulicí West Alameda Street odjíždím z indiánského centra kultury, Santa Fe. Na to se mi ještě naskytne nádherný pohled na odváděcí silnici US 84. I proti zákazu zastavím těsně u svodidel a škrábu se na kopec vedle dálnice, odkud udělám snímek bezmála celého města. Jeho siluetu nenarušují žádné výškové budovy, typické pro většinu měst USA.
Můj další cíl je Pueblo Tesuque, které leží v blízkosti silnice severně od Santa Fe. Pueblo je výraz pro indiánské, samostatné a stále ještě obydlené vesnice.
Prašnou cestou přijedu k pueblu. U vjezdu stojí dřevěná informační deska, ze které se dozvím, že Tesuque je jedno z mnoha tradičních puebel v Novém Mexiku. Je zapsané v národním registru historických území jako speciálně architektonicky a historicky významné místo. Leží v nadmořské výšce 7000 stop (2133 metrů) a k ní náleží 17024 akrů (6890 hektarů) kopcovitých skrytých pastvin a zemědělské půdy. 
Vjíždím do vesnice, kterou tvoří asi padesátka domů postavených ve stylu indiánské architektury. Nikde se nic nehne, žádní lidé, není slyšet ani zpěv ptáků, na ulici stojí jenom dvě zaparkovaná auta. Většina domů vypadá jako obydlená, tu a tam se objeví opuštěný a zchátralý. Do jednoho takového se jdu podívat. Nemá dveře ani okna a schody do patra leží prohnilé v přízemí. V tom jsou tři větší místnosti, asi pokoje a něco zřejmě jako koupelna, o čemž mě má přesvědčit vodovodní trubka na podlaze a rozbité umyvadlo. V domě je příjemný stín a já si zkouším představit, jak by asi vypadal opravený a zařízený.
Ale jak si vlastně Indiáni na začátku třetího tisíciletí zařizují své domy?
Pro inspiraci se otvorem ve zdi podívám na protější obydlený udržovaný dům. Na jeho rovné střeše se ve slunci leskne televizní anténa, na opačném konci se dokonce schovává malý satelit. Aha, fenomén dvacátého století už dobyl i domácnosti Indiánů.    
Projdu se  po malém náměstíčku. Celý povrch vesnice je prašný, listnaté stromy poseté mezi domy vytváří svým stínem příjemná místa, ve který se můžu na chvilku schovat před dotěrným sluncem. Za celou dobu jsem neviděl ani jediného človíčka, pueblo je jako po vymření. Až při odjezdu z vesnice proti mně náhle vyjede osobní auto a za volantem sedí mladý indiánský bojovník s baseballovou čepicí na hlavě.
Mám chuť se jen tak bez cíle toulat po okolí. Odbočím na silnici č.503, která probíhá krásnou

^{Krajina v okolí Santa Fe, New Mexico}

kopcovitou krajinou. Přejedu úzký kaňon s řekou Rio Grande na dně a u silnice se objeví  informační cedule o vyhlídce v městečku White Rock.
Jako na zavolanou.
Do města přijedu po silnici č.4 a snadno najdu vyhlídku White Rock Overlook na okraji skály. Pod ní protéká řeka Rio Grande (španělsky Velká řeka) a až k obzoru se táhne zvlněná krajina, do které se místy postaví malé pohoří nebo skalní masiv. Vzadu se klikatí silnice, po které jsem přijel, most nevidím.
Příští program mi pomůže určit barevný leták, který jsem dostal na benzinové pumpě. Dvě   fotky a základní informace mi přibližují  kaňon Frijoles Canyon, který se nachází asi deset mil severně. Má ukrývat fascinující indiánská obydlí z období kmene Anasiziů. Místo s nejstaršími pozůstatky ze 13. až 16. století je národní monument Bandelier National Monument. Na druhé straně letáku je zobrazená mapa okolí s vyznačenou cestou ke kaňonu.
U vstupní brány si koupím za 50 $ Golden Eagle Passport, který mě opravňuje k bezplatnému vstupu do všech národních parků a památníků na území USA po dobu jednoho roku. Jeho koupě se hlavně později ukázala jako velmi dobrá investice. Dostanu ještě mapu a úzkou silnicí sjíždím na dno kaňonu. Na parkovišti schovám auto do stínu vysokých stromů a vyzbrojený foťákem a plastovou láhví s vodou  jdu do návštěvnického centra.
Staré vykopávky indiánských nástrojů a působivě provedené modely skalních jeskyní se snaží přiblížit historii osídlování kaňonu. Z budovy vypadnu zadním vchodem a jdu se podívat, jak vypadají doopravdy.
Před více než milionem let došlo v této oblasti k výbuchu sopky Jemez Volcano. Obrovská erupce  pokryla celý kraj vrstvou popela a škváry, která dosahovala výšky až několika set metrů. Výbuch sopky zahubil všechno živé a navždy přeměnil zdejší krajinu. 
V průběhu následujících tisíců let se z vrstvy popela stala měkká hornina nazývaná „Tuff,“ ve které řeky svojí erosivní činností vyhloubily celá údolí a kaňony. Tak vznikl i  Frijoles Canyon. Stěny kaňonu jsou plné dutin, které jsou pozůstatkem vzduchových bublin uvězněných v chladnoucí mase sopečné lávy a popela.
Právě tyto duté prostory ve stěnách kaňonu se staly v průběhu 13. až 16. století domovem Indiánů kmene Anasazi. Za použití mnohdy i primitivních nástrojů  jednotlivé jeskyně značně rozšířili a vybudovali v nich prosté obydlí dokonale chráněné před nepřízní počasí, dravou zvěří i nepřáteli.
Oproti ostatním národním parkům a památníkům, které chrání pozůstatky prvního lidského osídlování Severní Ameriky se tento liší zejména netradičním způsobem využití původních otvorů ve skalních stěnách. Kromě nich se přímo na dně údolí zachovaly ruiny několikapatrových indiánských puebel vybudovaných ovšem až v pozdější době.
Většina skalních jeskyní je na severní stěně kaňonu, kam vede značená nenáročná pěší trasa. Vyšplhám se na úbočí stěny a procházím kolem jeskyní. Do jedné se zajdu podívat na návštěvu. Ani jsem se předem neohlásil, naštěstí mě žádný Indián uvnitř nepřekvapí. Přikrčený se rozhlédnu kolem. Nic extra, normální jeskynní byt 1+0 bez koupelny a nábytku, ale na přespání to stačí.
Do některých jeskyní se musí lézt po dřevěném žebříku, protože mají vchod třeba i tři metry nad zemí. Z rovné plošiny uvidím na dně kaňonu  ruiny kruhového puebla nazývaného Long House. Původně to byla dvoupatrová budova obestavěná kolem centrálního náměstíčka. Tato neobvyklá stavba poskytovala přístřeší pro více jak sto lidí.
Projdu kolem celé severní stěny a po úzkých kamenných schodech seskáču dolů. Po dřevěné lávce přejdu říčku Frijoles Creek, která protéká kaňonem a tohle všechno má vlastně na svědomí.  Stezka se stáčí podél jižní strany kaňonu. Tady sice žádné skalní jeskyně nejsou, ale zase tady rostou stromy a ty mě snad ochrání před spalujícím sluncem. Kaňon se nachází v nadmořské výšce 1849 metrů a je tady oproti Key Westu s nadmořskou výškou 2 metry opravdu řídký vzduch, který mi chvílemi dělá trochu problémy. Navíc skoro žádná vlhkost, Key West opět vede s průměrnou vlhkostí 75 %. Trochu hůř se mi dýchá, musím si na západní klima teprve zvyknout.
Měním původní plán vydat se na tří kilometrovou pěší trasu k vodopádům na říčce Frijoles Creek, která se na konci kaňonu vlévá do řeky Rio Grande a jdu rovnou k autu. V tom je i přes stání ve stínu nepříjemné dusno, přesně pravý opak toho, co zrovna potřebuju. Strmou silnici z kaňonu auto bez zadýchání vyšplhá, na rozdíl ode mě nemá s řídkým vzduchem problémy. Nahoře ještě

^{Ruiny kruhového puebla Long House, Bandelier National Monument, New Mexico}

snímek celého kaňonu a zpátky na silnici č.4, která vede kopcovitou až hornatou krajinou převážně borovicovým lesem. Ten se dle mapy jmenuje Santa Fe National Forest.
Silnice míjí moderní město duchů Los Alamos a jeho národní laboratoře, ve kterých roku 1945 americký vědec německého původu Robert Oppenheimer sestrojil první atomovou bombu světa.
No nevím, jestli právě na tohle by tady měli být pyšní. 
Ve strachu před ne nemožným neplánovaným jaderným výbuchem nechám město za zády a šplhám se dál po silnici, která je místy dost úzká a kolmá jako stěna. Po těch dnech rovinatých států je to konečně zajímavá změna a kroutím volantem jako o život.
Za lesem se krajina zase mění, mému oku se teď snaží zalíbit rokle a skály všech možných barev. Červená v prudkém slunci svítí trochu výstražně, z černé mohutné skály vyzařuje respekt, něco jako jestli se pokusíš na mě vylézt, zemřeš. Sněhově bílá mě zase zahalí zimou a proto hledám trochu tepla u slunečnicově žluté.
Úzká asfaltka se napojí na čtyř pruhovou a volnější silnici č.44 s vyšší  povolenou rychlostí. Přidám plyn a naberu kurz sever, jízdu přeruším jenom krátkou přestávkou na pozdním obědě v městečku Cuba. Krajina je převážně rovná a opuštěná, občas se kolem silnice mihnou samoty domů nebo mobilních obytných přívěsů (trailer). Provoz je úplně minimální, někdy i dvacet minut nepotkám žádné auto.
V prvním větším městě Bloomfield  zatočím na silnici US 64 a tady na západ. Krátce za městem Farmington vjíždím do obrovské indiánské reservace kmene Navajo (Navaho), která zasahuje do čtyř federálních států.
Přehrávač má zrovna přestávku a protože mě místní rádiové stanice nijak moc nenadchly, jedu i s vypnutým rádiem. Beru benzín a dopuju se dalším redbullem.
Silnice se v zapadajícím slunci ztenčí za městem Shiprock na úzkou silničku uprostřed pustiny. Za poslední vesnicí v Novém Mexiku Beklabito přejedu hranice do státu Arizona. Tady chci snad ještě za světla navštívit místo zvané Four Corners Monument.
Je to jediné místo v USA, kde se stýkají hranice čtyř federálních států (Arizona, Utah, New Mexico a Colorado). Monument prvně ustanovili vládní inspektoři roku 1868 při přesném vyměřování hranic států. Později byl na místě hraničního křížení postaven malý kamenný pomník, který roku 1992 nahradil dnešní moderní monument. Přesný bod styku hranic ukazuje rytina na bronzové destičce usazené do žulové desky na vrcholu památníku.
Odbočím na silnici US 160 a po pěti mílích vjedu zpátky do státu Nové Mexiko, kde je hned za hranicema vstupní brána k památníku. Ta je zavřená, otevírací doba do 8.00 p.m., což je právě teď. Bránu střeží jeden muž evidentně hispánského  původu a tváří se důležitě jako agent s teplou vodou. 
Tak s tím bude domluva.
„Excuse me seňor, do you speak english?“ zkusím to slušně.
S mexickým přízvukem mi sdělí, že „of course“. Ptám se ho, jestli můžu jet k památníku. Hombre mi přísně oznámí, že už je zavřeno. Nasadím pohled typu „hej Hombre, tvůj ksicht mi plaší dobytek“ a  s rukou na koltu mu řeknu, že jsem nejel tři tisíce mil až z Floridy, aby mi zavřel bránu před nosem. Hombre bleskurychle pochopil, kdo je pánem situace a s křečovitým úsměvem mi povolí zaparkovat auto před bránou a jít k památníku pěšky, aniž bych musel platit vstupné.
Já věděl, že se domluvíme.
„Muchas gracias amigo,“ poděkuju a nechám kolty vychladnout.
Fouká silný vítr, který mi málem odnesl z hlavy klobouk. K monumentu je to asi půl kilometru. Na betonovém podstavci jsou napsaná jména států a setkání hranic je přesně vyznačené křížkem na bronzové destičce. Kolem je několik stánků, teď už opouštěných a nad jedním z nich vlají vlajky všech čtyřech států.
Pěkný, ale kdo mě vyfotí?
Odpověď mi dají dvě postavy, které přichází směrem od brány. Při lepším pohledu zjistím, že jedna je starší, matka, druhá mladší a hezká, dcera.
Co kdybych  poslal matinku na dlouhou procházku  a sám se zatím věnoval dceři?
Obě mě zdraví a matka se okamžitě nabízí, že mi udělá snímek (kdyby radši chtěla někam zmizet). Ležím na bronzové destičce ve všech čtyřech státech najednou, nenápadnými pohledy zkoumám fyzické proporce dcery a matka mi udělá dvě výstavní fotky. Chvíli se s nima bavím a vrátím se k autu. Cestou vidím, že nejsem jediný opozdilec, proti mně kráčí mladý pár a za ním dokonce celá rodinka. Sancho Panza u brány už nestál. Bojovat s větrnými mlýny ho už asi nebavilo.
Jedna odpočinková cigareta mě ještě na chvíli zdrží u brány. Slunce se ztratilo za obzorem, šero zvolna usedá na prázdnou krajinu. Stejnou silnicí jedu zpátky do Arizony, kurz zůstává západní. Spát v autě tady v téhle pustině se mi zrovna nechce a navíc sprcha po takovém dni je přímo nutná. Nejbližší vesnice je Mexican Water, tady mě čeká jenom zavřená benzinová pumpa a několik domů, po motelu ani památky. Odbočím na silnici US 191 směrem na sever a zkusím najít něco na spaní v další vesnici Bluff, která je ve státě Utah.
Přejedu hranice do Utahu a dál se nořím do naprosté tmy. Obloha je temně zatažená a pustina kolem vyhlíží tak výhružně, že mi to nahání husí kůži. Tady by se člověk ztratil snadno. Mám strach i stáhnout okýnko u dveří, aby mě snad děsivá temnota nespolkla jako černá díra.

Už aby jsem byl ve vesnici. Představuju si přepychový hotelový pokoj, velkou postel velikosti king size, skvostně bílou vanu s vířivkou obloženou mramorem, luxusní nábytek a zařízení a mladou přitažlivou recepční nahoře bez, která mi přijde dát pusu na dobrou noc.
V deset hodin večer  přijedu do vesnice a zastavím u prvního a podle všeho taky jediného motelu. Ubytování   je   za 35 $ + tax v dřevěné chatce s malou verandou a nad dveřmi visí nápis „ber nebo spi venku v pustině“. Sto let stará recepční, u které si ani po pěti minutách nejsem sto procentně jistý, jestli je to ženská nebo chlap mojí předchozí představu rozcupuje na tisíc malých  kousků  a  ránu

^{Ve čtyrech státech najednou, Four Corners Monument}

z milosti mi zasadí vybavení  pokoje. Malá  postel, miniaturní sprchový kout, rozviklaná židle a ta černá skříňka s klikou je televize? Vypadá spíš jako orchestrion.   
S kyselým obličejem se podívám na ježibabu.
„Já myslím že to beru.“  
Dlouhá sprcha, napsat pohledy a deník a poslední cigareta venku na verandě. Houpu se na židli, její vrzání mi připomíná film Alfréda Hitchcocka Psycho a kouřím. Po cigaretě vyčistit chrup a  padnu do postele jako podťatý. „Televize“ nabízí širokou nabídku kanálů v podobě tří místních stanic a proto se žádné noční sledování nekoná. Taky dobře.