Hasta la Victoria Siempre 09

Zlatá horečka   -   10. července, čtvrtek 
Ve tři ráno mi někdo zaklepe na okýnko u dveří. Příšerně se leknu a hned se probudím.  Posadím se a čelním oknem vidím na parkovišti stát nějakého chlapa, černocha v uniformě vedle nastartovaného auta.
Do pytle, policajti!
Vystoupím a ještě něž cokoliv řeknu mi muž přísně sdělí, že tady nemůžu spát v autě. Pozorně se na něj podívám ospalýma očima a trochu se mi uleví. Není to policajt, ale „security“ (ochranka) parkoviště a několika přilehlých ulic. Omlouvám se a snažím se z parkoviště vypadnout dřív, než bude na světě nějaký malér. Auto se probudilo na první nastartování a okamžitě pochopilo situaci. Bez reptání vystřelí z horké půdy a oba dva ujíždíme do bezpečí.
V nočních ulicích není skoro žádný provoz, potkávám jenom dvě policejní hlídky.
Sakra, policajti už  zase brousí, radši se vypařím.
Za downtownem najedu na dálnici, vůbec nevím na jakou. Šíleně se mi chce spát, chvílema usínám i za volantem. Na příštím výjezdu odbočím do čtvrtě plné benzinových pump, obchodních domů, skladů a administrativních budov. S přimhouřenýma očima se náhodně trefím na obrovské parkoviště a s vypětím sil dojedu k nějakému obchodnímu domu. Ve stínu pod   stromem  sklopím sedačku a během pěti vteřin jsem tuhej.
Ani ne za třicet minut se však opakuje stejná situace. Na okno mi klepe pro změnu běloch, zaměstnanec jiné security společnosti. Stejně přísně mi přikazuje, abych z parkoviště odjel.  Autu se noční přejíždění z místa na místo taky moc nelíbí a nastartuje až na druhé otočení klíčků.
Nedá se nic dělat brachu, musíme zase pryč.
Oči se mi zavírají, jako by jsem měl na víčkách položená závaží. Ani netuším, kam jedu, mlhavě si jenom pamatuju, že jsem přejížděl nějakou řeku (Sakramentem jich protéká několik) a potom kolem dvou benzínových pump. O kousek dál stojí na malém parkovišti u silnice odstavený kamion s návěsem. Se zhasnutými světly za něj zacouvám a vypnu motor. Ze silnice na mě vidět není, snad už budu mít do rána klid. Sklopím sedačku a okamžitě usnu.
Ráno se probudím v sedm. První, čeho si všimnu je, že zmizel kamion. To jsem tedy musel spát jako dudek, když mě jeho odjezd nevzbudil. Venku krásně svítí slunce a celý rozlámaný vystoupím z auta. Se zapraskáním všech kostí se protáhnu a rozhlédnu se, kde to vlastně jsem. Parkoviště je nedaleko řeky, kterou jsem asi nad ránem přejížděl. Za ním je nějaký park a siluety budov města se mi v ranním oparu ukazují až na druhé straně za řekou. Snad najdu cestu zpátky do downtownu, ale teď na snídani.
Vzpomenu si, že jsem míjel dvě benzinové pumpy naproti sobě a vracím se stejnou silnicí. Pumpy stojí každá na jedné straně ulice. Vyberu si tu v protisměru, ani nevím proč. Možná proto, že je celá zalitá ranním sluncem, zatímco ta protější se topí ve stínu stromů a vysokého obytného domu. Na záchodě se opláchnu. Oči mám podlité krví jako upír a teprve pod proudem studené vody se úplně proberu. Obvyklá snídaně plus jako odškodnění za útrapnou noc si pochutnám na sladkém pečivu zv. „cheesecake“.
Do downtownu se mi podaří vjet stejnou cestou jako včera. Na hlavní třídě Capitol Mall  se ale parkovat nedá  a v dalších ulicích jsou všude parkovací automaty. V hlavě se mi vybaví včerejší večer a na jisto jedu před rockový klub. Tady je neplacené parkoviště a do centra to jsou čtyři bloky. Zaparkuju mezi dvě dodávky, aby snad auto kvůli minulé noci nevzbudilo nějakou nežádoucí pozornost. Jenom s foťákem se vydám na krátkou prohlídku města.
Na Desáté ulici procházím kolem malé zastrčené pekárny, ze které se line vůně těsta, mouky a čerstvého pečiva. Moje čichové buňky ochromily řídící soustavu a mlsně nahlížím otevřeným oknem dovnitř. Tři pekaři  ručně vyrábí pečivo, jiní nosí mouku nebo dávají  plechy se syrovým těstem do pece a všude to nebezpečně voní. Spasím sebe i pekárnu  rychlým úprkem od okna, protože v návalu chuťových buněk  by jsem byl schopný vlézt dovnitř jako mlsný a hladový pes. Co by se dělo potom  si troufám přirovnat k novodobé apokalypse.
Na ulici je téměř klid, žádné ranní dopravní zácpy se nekonají, provoz je minimální. Často potkávám uklízecí čety v oranžových vestách, které se starají o pořádek ve městě. Sakramento jako metropole nejbohatšího státu Unie dělá opravdu čest. Moderní široké ulice jsou čisté a upravené, hodně převládá městská zeleň, parky a aleje stromů. Vzduch voní sluncem a čerstvě posečenou travou.

Budova State Capitol, Sacramento, California

Nad stromy v centrálním parku Capitol Park se objevila kopule budovy Státního Kapitolu. Před hlavním vchodem na vysokém stožáru vlaje americká a kalifornská vlajka. Na západní straně paláce jsou mohutné prosklené dveře zavřené, vývěska mě odkazuje na  postranní boční vchod, který  je určený pro veřejnost. Nejdříve mě čeká nekompromisní bezpečnostní kontrola jako na letišti, které se ujme tříčlenná ochranka v oblecích. Za nima ještě přísně stojí  policajt vysoký asi dva metry. Žádný semtex nebo samopal u mě nenajdou a v klidu mě propustí.

Sídlo vlády mě nemůže překvapit ničím jiným než nádherným interiérem. Mramorová podlaha, zdi obložené dřevem nebo kamennými deskami, křišťálové lustry, luxusní výzdoba. Na stěnách visí portréty současných členů vlády  i s guvernérem Grayem Davisem, pod kterým se v poslední době povážlivě houpe guvernérské křeslo a nahlas se mluví o předčasných volbách (v době psaní těchto řádků se stal novým šéfem Kalifornie původem rakouský svalovec a herec Arnold Schwarzenegger).
Po kamenném schodišti vystoupám do prvního patra a snažím se orientovat podle šipek. Rád bych se podíval přímo do jednacího sálu vlády (před dvěma lety jsem takový navštívil v hlavním městě Floridy Tallahassee). Sál najdu po krátkém bloudění o patro výš. Tady je připravená další bezpečnostní kontrola a navíc celá řada omezení, která je nutné při zasedání  zákonodárců dodržovat. Nechce se mi už podstupovat další prohlídku (mám strach, aby u mě ten semtex přeci jenom nenašli) a radši sejdu zpátky do přízemí. Na chodbě potkám jednoho senátora, jehož tvář jsem si zapamatoval z obrazů ve vstupní hale. „Muž v černém“ nažehleném obleku  kolem mě s vážnou tváří projde a mému oblečení nevěnuje pozornost. Možná má v hlavě zrovna něco moc důležitého, třeba další překvapení pro milované voliče v podobě vyšších daní.
Bez mrknutí oka míjím debatující hlouček pěti policajtů, kteří mají na hlavách šedivé kulaté klobouky. Dívají se na mě dost přísně, asi mi závidí můj klobouk Harley Davidson, se kterým se ty jejich nočníky vůbec nemůžou rovnat. Stejným bočním vchodem vyjdu ven a parkem obcházím celou budovu. Jak příznačné, že před západním křídlem uvidím bezdomovce, který hledá nějaké jídlo v odpadkovém koši. Obraz moci, úspěchu a bohatství jde ruku v ruce s obrazem beznaděje, zklamání a chodoby.
Ulice v downtovnu nesou jména podle písmen abecedy a ve všech vidím stejnou tvář čistých a moderních bulvárů. Lidé v oblecích spěchají teprve do zaměstnání, zatímco uklízecí čety v montérkách už pečlivě zametají chodníky. Výklady butiků s oblečením se předhánějí v nabídce značkového zboží, malé kavárny zase zvou k příjemnému posezení na zahrádkách přímo na chodníku.
Na ulici I Street se mezi stromy ukrývá kostel Sv. Michala, jehož stavbu prozrazuje vysoká štíhlá věž. Středem vozovky prochází koleje a ze zatáčky se zrovna vyřítily dva moderní vozy tramvajové soupravy. Pestrobarevně natřené vozy se skřípáním kol zastaví ve stanici a na chodník se vyvalí proud lidí.
Každou chvíli potkávám policejní auto a na ulicích jsou vidět pěší hlídky. Pořádek a bezpečnost v hlavním městě jsou zřejmě prvořadým úkolem městských zastupitelů i vládních úředníků. Auto na mě čeká, žádný vzkaz s policejním razítkem jsem za stěračem nenašel a bez škrábance odjíždím. Za řekou najdu dálnici I-80 a kurz je na sever.
Protože celý tento kraj vděčí za svůj rozkvět zlaté horečce z poloviny 19. století, jedu se podívat na místo, kde to všechno začalo. U města Auburn sjedu z dálnice na silnici č.49 a tou se vydám podél sto dvacet mil dlouhé zlaté žíly Mother Lode. Kolem silnice se táhnou zlaté doly, některé dnes již zavřené. V městečku Grass Valley se takový jeden nachází ve státním parku Empire Mine State Historic Park. V minulosti tu byl největší a nejvydatnější zlatý důl v Kalifornii.
Grass Valley mě přivítá zalité sluncem a obklopené hlubokými lesy. Podle ukazatelů najdu snadno cestu do státního parku. Parkoviště před návštěvnickým centrem je skoro prázdné, uklidit auťák  do stínu tím pádem není žádný problém. Uvnitř přízemní dřevěné budovy  si  prohlédnu výstavku minerálů a drahých kamenů včetně větších kusů zlata. Všechny exponáty jsou uložené na policích chráněné velmi silným sklem, ale mám přeci ještě ten semtex. Zdařilý model zlatého dolu nad i pod povrchem země názorně ukazuje práci novodobých zlatokopů. Kovové pracovní nástroje všeho druhu, včetně monstrózních a těžkých sbíječek přibližují nesnesitelnou lehkost dolování zlata pod zemským povrchem.
Zadním vchodem vyjdu do krásného parku plného stromů, keřů, zeleně a květin, který je součástí areálu zlatého dolu. Procházím se pečlivě udržovanou a vkusně architektonicky řešenou zahradou a snažím se pochytit nějakou inspiraci pro zahrady na Floridě. Myslím, že několik prvků zdejšího stylu by někteří naši zákazníci přivítali.
Není tady moc návštěvníků, jenom dvě velké skupiny. Jednu tvoří školní třída asi patnácti dětí, které mají na starost dva mladí učitelé. Školáci své kantory poslouchají a chovají se ukázněně, z čehož jsem celkem překvapený. Ve druhé skupině si dali dostaveníčko senioři v důchodovém věku. Ti mají s sebou průvodce, který jim přednáší něco z historie dolování zlata.
Na konci zahrady se dám vlevo na velké nádvoří, kde se uprostřed nachází vchod do dolu. Okolo stojící  budovy dříve sloužily jako kanceláře nebo ubikace. Vystavené fotografie s původním vybavením a partami dělníků  přibližují dobu před padesáti lety, kdy ještě důl vydával hodně ze svých zlatých pokladů. Ten poslední vydal v lednu 1957, kdy do šachty naposledy sjela skupina havířů, aby vykutala drahý kov. Konec těžby zlata znamenal pro kraj konec jedné éry, která začala před sto deseti lety. Období potulných zlatokopů, dolování, rýžování a snů o zbohatnutí. Atmosféru časů dávno minulých je však možné poznat i dnes.
Vejdu do ocelové kolny uprostřed nádvoří a  po schodech sestoupím do šachty dolu. Po obou stranách schodiště jsou  dopravníkové pásy, na kterých dříve dělníci sjížděli do podzemí. S cestováním v dnešních dopravních prostředcích to ovšem nemá nic  společného. Na šikmém pásu, který směřuje do hladové hlubiny dolu se sedělo jen na úzké hraně prkna připevněného na dvou masivních fošnách. „Sedačky“ jsou za sebou každých asi půl metru, cestující se jistě museli řídit přísnější dietou.

V šachtě zlatého dolu ve státním parku Empire Mine State Historic Park, Grass Valley, California

Nedovedu si představit dnešní Američany s jejich obézníma postavama, jak na takovém sedadle udrží rovnováhu. Šachta je  přehrazená silnou mříží, která brání k sestupu do kdysi zlatého království.   
Potkám tady tři Američany, jsou to sourozenci. Dva bratři a sestra si udělali rodinný výlet a podle všeho se dobře baví. Ochotně mi udělají fotku a chvíli si   povídáme. Ačkoliv se opravdu snažím, žádné kusy, balvany nebo alespoň úlomky zlata nenacházím a z podzemí vystoupím stejně jako jsem tam sešel, jenom se zlatým snem.
Při odchodu se v infocentru ještě  zapíšu do návštěvnické knihy a na dotaz strážce parku v šedivé uniformě odpovím, že se mi líbilo. Díky stání ve stínu není uvnitř auta takové dusno a můžu hned nastoupit, aniž bych tím ohrozil srdeční činnost. V malém rohovém bistru, které mi připomíná české venkovské krámky si dám lehký oběd. Kuřecí sendvič s hranolkama spláchnu pořádnou vlnou kávy, protože po dnešní noci se pořád cítím jako zbitý rákoskou. V kombinaci s dneska už x-tou cigaretou a redbullem se mi podaří rozbušit srdce do takových obrátek, že snad za volantem neusnu.
Jedu zpátky stejnou cestou až do města Auburn a zůstanu na silnici č.49. Za osmnáct dolarů vezmu benzín, další káva pro udržení kondice a kurz stále směr jih.
Silnice se prudce svažuje do údolí řeky North Fork a v mém směru právě probíhá stavební uzávěra. Silničáři za pomoci těžké techniky zpevňuje část vozovky na okraji svahu, které hrozilo utržení. Stojím v koloně aut, nikdo nervosně netroubí nebo nenadává a všichni trpělivě čekají na pokyn „oranžové vesty“, který spolu s kolegou na druhém konci uzavírky řídí dopravu.
Slunce potvrzuje rčení o věčně slunné Kalifornii. Chlápek dává znamení o volném jízdním pruhu v protisměru a kolona se dá líně do pohybu. Po železném mostě přejedu most přes divoké koryto řeky North Fork a silnice začne strmě stoupat. K poslechu mi hraje Nirvana, syrové tóny písní mi pomáhají zůstat v bdělém stavu.
Trochu zpomalím ve vesnici Colona, u které se nachází Státní historický památník Jamese Marshalla. Ten mojí pozornost tolik neupoutá, prohlédnu si jenom budovy podél silnice. Stará kovárna, hospoda, pension, ohrada plná koní a potok, u kterého se možná před lety rýžovalo zlato.
Protáhnu tělo krátkou procházkou. Pohladím čiperné hříbě, které přiběhlo až k dřevěnému plotu ohrady a strká mi čumák do kapsy u kalhot. Snažím se mu vysvětlit, že žádný cukr pro jeho mlsnou tlamičku nemám a koník to  po chvíli zjistí sám. Nic si z toho však nedělá a zkusí štěstí o několik metrů dál u mladé dvojce.
Na oběd zastavím v městečku Placerville. Napíšu deník, zážitky z dnešní noci líčím ještě se skřípáním zubů a podívám se do mapy. V tomhle stavu nejsem schopný žádného dálkového řízení a dnešní cíl určím poměrně snadno. Na silnici US 50 naberu kurz východ a v doprovodu písní šíleného Ozzy Osbourna se ubírám k padesát mil vzdálenému jezeru Lake Tahoe.
Rozkládá se na hranicích států Kalifornie a Nevady a slavný spisovatel Mark Twain o něm kdysi napsal, že je to nejkrásnější obraz na světě. Dosahuje délky 35 km a šířky 19 km, maximální hloubka je 500 metrů. Jeho ideální poloha umožňuje věnovat se zde mnoha způsobům aktivního odpočinku. Jezero samotné nabízí možnosti koupání, vodních sportů, rybaření a projížďky na třech parnících, které brázdí studené vody jezera. Kromě toho je možné si vypůjčit malé kajaky, šlapadla a jiné vodní dopravní prostředky.
Jezero se nachází v nadmořské výšce 1900 metrů nad mořem a je ze všech stran obklopeno horskými štíty. Některé z nich, jako Rubicon Peak dosahují výšky okolo 3000 metrů. Okolí je proto v létě rájem pěších turistů a v zimě lyžařů. Desítky kilometrů pěších stezek se s příchodem   sněhu promění na běžecké trasy a vleky v devatenácti lyžařských střediscích zahájí svůj provoz. Díky ideálním sněhovým podmínkám se zde dokonce v roce 1960 konaly zimní olympijské hry.
Silnice US 50 se prodírá  pohořím Eldorado National Forest a i tady mě čeká jedna dopravní uzavírka. Většinou jehličnaté lesy, malé řeky, potoky a mohutné skály podél cesty dodávají krajině drsnou a divokou tvář. Silnice mírně klesá po okraji hory Echo Summit. Z miniaturního vyhlídkového parkoviště  poprvé spatřím jezero. Modrá hladina se rozlila mezi horské štíty a hluboké lesy. Klesání za zatáčkou nabere na intenzitě a do prvního městečka na pobřeží se řítím jako lavina, kterou zastaví v protisměru jedoucí policejní auto. Na poslední chvíli prudce sešlápnu brzdu a srazím rychlost  na povolený limit.
Městečko South Lake Tahoe tvoří  jedna hlavní třída plná obchodů, půjčoven všeho druhu, levných motelů a soukromých resortů. V nevadské části městečka k tomu přibudou ještě kasina, které se z ničeho nic vyrojily vedle silnice. V Kalifornii totiž platí na rozdíl od Nevady zákaz hazardních her. Na ulici je opravdu velký provoz, letní sezóna se už rozjela a davy návštěvníků proudí oběma směry kolem celého jezera.

Jezero Lake Tahoe, pohled z kalifornské strany

V návštěvnickém středisku si vezmu mapu jezera a okolí. Trávit noc v nějakém laciném motelu mě moc neláká a hledám nějaký kemp. Mapa mi jich nabízí velké množství, ten se jménem Nevada Beach se zdá být OK.
V zastrčeném krámku u silnice nakoupím zásoby jídla na večer a už se vidím sedět u ohníčku. Přejedu hranice do Nevady a nejbohatší stát Unie mi dá sbohem a šáteček. Na konci městečka odbočím vlevo do lesem obklopeného kempu asi dvě stě metrů od pobřeží.
V kanceláři u vstupní brány sedí starší ženská a nabízí mi několik posledních volných míst. Táboření je za 20 $ na noc, no tax. Projedu si autem kemp a vybírám parcelu. Nabídka moc velká není, všechna „podpultovní“ místa už mají své majitele. Tábořiště se ukrývá na okraji  lesa  dostatečně daleko od hlavní silnice a projíždějící  auta  není vůbec slyšet. Mezi stromy na druhé straně prosvítá hladina jezera.
Vyberu si parcelu nedaleko hlavního vchodu a vrátím se do kanceláře. Vyřídím formality a president Jackson celou transakci potvrdí. Zacouvám na moje místo a zůstanu sedět v autě. Jsem utahaný jako pes, musím si chvíli odpočinout a hned si zapálím cigaretu. Dneska se žádné dlouhé vysedávání u ohně konat nebude, potřebuju se vyspat. Večeře, vyčurat, vyčistit zuby a spát. No to chci vidět. 
Přelezu plot postavený z mladých kmenů kolem celého kempu a jdu jako vždycky na dřevo.  Podél lesní asfaltky leží suché padlé stromy, ale bude to chtít pilku. Z kmenů alespoň ulomím  suché větve a vracím se s prvním úlovkem do kempu. Přelézt plot s náručí plné dřeva nebyl zrovna lehký úkol, jednu chvíli to zavánělo nebezpečným pádem.
Na mojí parcele na mě čeká správce s nějakým silnějším chlapem. Ten mě slušně žádá, jestli by jsem se mohl přestěhovat na protější volné místo, protože má dlouhý karavan a moje parcela skýtá nejdelší parkoviště. Ale jo, žádný problém, dobře že jsem nevyndal věci z auta. Přeparkuju na protější parcelu na malém návrší, ani nevím, proč jsem si jí nevybral hned. Správce mi přenese dřevo k novému ohništi a taky mi poděkuje. Já se ho ptám, jestli nemá pilku, bohužel nemá. Budu si jí muset půjčit od některého táborníka.
První pokus u početné rodiny naproti nevyšel, s úsměvem se omluví, pilku taky nemají. Zkusím to na druhé straně, kde táboří parta Rusů. Tři opravdu typicky ruské náctileté kočky s postavama krev a mlíko pozdravím rusky a v kombinaci s angličtinou si  začneme povídat. Ze stanu se najednou vynoří jejich mužský starší doprovod, taky typický obyvatel země, kde zítra připomíná včera. Blond vlasy, sportovní postava barového rváče a tvrdý obličej, na kterém se podepsala jako první životní zkušenost válka v Afghánistánu. S tím se mi moc povídat nechce, klidně by se mohl vrátit zpátky do stanu. Voják z „Černého Tulipánu“ mě ale překvapí, protože mi celkem ochotně půjčí pilku a to i přesto, že se právě dozvěděl mojí národnost. Říká, že zná Prahu, několikrát tam byl (a jeho táta taky, jedné srpnové noci).
Absolutně tupou pilkou „nařežu“ tři plné náruče kulatých špalíků a odnosím všechno na mojí parcelu. K ohništi hodím poslední kousky dřeva a klesnu na dřevěnou lavici. Z ledničky si vyndám pivko, tentokrát se není nutné obávat žádných medvědů a hasím žízeň. Cigareta mi přestávku příjemně prodlouží a únava je rázem pryč.
Východním sousedům vrátím pilku a poznám další dva „bodyguardy“ ruských krasavic. Stejné postavy a rysy jako u prvního, ale na Afghánistán jsou moc mladí, spíš by to mohla být válka v Čečensku. Se zdravou kůží se vrátím na moje místo a postavím stan.
Konečně mám všechno hotové a jdu se projít k jezeru. Za okrajem lesa se trochu zabořím do hrubého písku pláže, který příjemně chladí do chodidel. Na kalifornské straně jezera se zvedají zasněžené vrcholky hor, nejvyšší vrchol Mt. Tallac ční do výšky 2967 metrů nad mořem. Voda v jezeře je ledově studená, však se taky kromě několika malých dětí nikdo nekoupe. Parta asi deseti Hispánců hraje beach volejbal a je kolem toho spousta legrace. Slunce už se začíná sklánět k obzoru a to pro mě znamená nejvyšší čas na večeři.
Oheň vesele praská a otevírám si druhé pivko. Dneska mám k večeři specialitu,  před tenkými  párky jsem dal přednost pěkně vypasené polské klobáse. Ty se vyrábí v Chicagu, kde žije početná polská komunita. Vůně uzeniny se táhne po celém kempu, na což reagují dva psi z parcely naproti a začnou smutně výt.
Hafani, máte to marný, já mám taky hlad.
Po jídle napíšu deník a upřesním trasu na druhý den. Měl by jsem jít opravdu brzy spát, zítra to bude celkem nářez.
Tma se snesla na celé jezero i kemp. Ruští sousedé přikládají na oheň jako o život, vysoké plameny jejich vatry tancují ve tmě a osvětlují celou parcelu.
Tady nemusíte tolik fajrovat, nejste na Sibiři.
Později se jdu ještě projít k jezeru. Obloha je posetá miliony hvězd a pán noci měsíc si pečlivě hlídá svoje světlušky. Jejich záře slabě osvětluje pláž, černé vlny jezera lehce šplouchají na břeh a já si připadám jako v pohádce. Tmou se vracím zpátky do kempu. Uhasím oheň a teple oblečený se nasoukám do spacáku. Je jedenáct hodin, hvězdná obloha mi přeje dobrou noc.


Rudá planeta   -   11. července, pátek
Budík se rozkašle ve studeném vzduchu přesně v sedm. Pravým hákem mu zasadím úder, po kterém se složí k zemi a nejeví známky života. Rozepnu spacák a ucítím kolem sebe klima, pro které ani nemám pojmenování. Když jsem psal později večer deník, o ranní teplotě jsem si zapsal krátce a výstižně „kosa nejtěžšího kalibru“. Nos mám tak zmrzlý, že se ho z obavy před zlomením radši ani nedotýkám. Rychle něco, nebo se za chvíli proměním v kus ledu.
Nazout boty a ostrým tempem běžím k jezeru. Z pusy se mi valí oblaka páry jako staré parní lokomotivě. Pláž můj běh zpomalí, písek je pokrytý ranní rosou. Slunce se z nebeských peřin vyhouplo na téhle straně jezera, jeho ospalé paprsky zachycují stromy na okraji lesa. Nad vodní hladinou rovnou jako zrcadlo se vznáší mlžný opar. Protější vrcholky hor se pyšně ukazují na obdiv i se svojí sněhovou peřinou. Pláž zahaluje ticho a klid, jsem tady jenom já a jezero. V křišťálově čisté vodě si namočím dva prsty pravé ruky a ještě než mi stačí umrznout si protřu oči. Dýchám si do dlaní a běžím zpátky ke stanu.
Krátká rozcvička a v mém těle konečně začíná proudit tekutá krev. Stejně ledovou vodou v umývárně si opláchnu obličej a vyčistím zuby. Bleskově sbalím stan, do auta naházím všechny věci a „good bye.“
Na hlavní silnici zastavím na první benzínce. Horká káva zalije tělo příjemným pocitem tepla a sendvič utiší žadonící žaludek. Na závěr mi cigareta přidá jeden hřebík do rakve a snídaně je skončena. 
Silnice US 50 se klikatí podél pobřeží, cestou míjím další kempy. V přehrávači si už své pevné místo vytvořila skupina Sum 41, její punk-rockové skladby se rozléhají autem i tohle ráno. V osadě Cave Rock mě u silnice ze zálohy překvapí kasino, které se mě snaží chytit do svých hráčských sítí. Otočím hlavu na druhou stranu, zesílím zvuk na přehrávači a nebezpečné místo prosvištím s plynem na podlaze. Mě jen tak nedostanou. Projedu krátký tunel ve skále a za ním mě stejně zákeřně přepadne další oprava silnice a omezení jízdy. Pomalu si začínám připadat jako v pionýru na stezce odvahy.

Jezero Lake Tahoe se probouzí z nočního spánku, nevadská strana

Zvládnu všechny nástrahy a odbočím na silnici č.28, která mě přivede do městečka Incline Village. To mají jistě v paměti všichni milovníci televizních seriálů, protože právě na zdejším ranči Panderosa Ranch se natáčela oblíbená Bonanza. Na ranči je vybudovaná kompletní osada z dob Divokého Západu včetně saloonu a přístupný je i vedlejší ranč Cartwright, kde probíhalo natáčení seriálu.
Vstupní brána ranče je vedle hlavní silnice, otevírá se ale až za čtyřicet minut. To se mi hodí, potřebuju totiž koupit nové filmy do foťáku.
Na bulváru Tahoe Blvd zaparkuju v obchodní zóně a tady jsou obchody už otevřené. Nevada opět boduje s nízkýma cenama, velké balení filmů (4ks) je skoro o čtyři dolary levnější než na Floridě. Mám ještě půl hodiny času, to je tak akorát na krátkou procházku k jezeru.
Scházím dolů lesní ulicí  kolem rekreačních chat, hotelů a pensionů. Cestou potkávám lidi v různých sportovních činnostech, staršího běžce předjede mladík na kolečkových bruslích a toho převálcuje cyklista na galuskách. Na bulváru Lakeshore je veřejná pláž Incline Beach. Vrátný v okně kanceláře mi říká, že je ještě zavřeno. Požádám o deset minut, chci si jenom vyfotit jezero. OK, mám patnáct.
Stejně hrubý písek jako na Nevada Beach pokrývá prázdnou pláž. V řadě vedle sebe stojí tři opuštěná plážová lehátka. Jezero už odložilo svůj mlžný opar a tmavě modrá hladina odráží temnotu hlubokých vod. Dva snímky a vracím se k autu. Vrátný mi ze srandy hlásí, že mi ještě zbývaly dvě minuty a patnáct vteřin.
Osady se pomalu zmocňuje každodenní ruch, ulice začínají zaplavovat auta a chodci. Slunce už naplno rozvinulo svůj vějíř a zahaluje celý kraj do zlatých závojů.
V autě stihnu jednu cigaretu než dorazím na parkoviště před Panderosa Ranch. Vstupné je osm dolarů. Na kreslené mapě osady si očima projedu všechny důležité budovy,  kterými jsou  saloon, šerifská stanice s vězením, kavárna s podivným názvem Jutový Pytel, Hosův záhadný důl, museum a svatební kaple.
Jako první nemůžu jít nikam jinam než do saloonu. Dřevěná patrová stavba s horní venkovní terasou mě pohltí  typickými létacími dveřmi. Vlevo je malé pódium, taneční parket a dlouhý bar, napravo jídelna. Její kovbojskou podobu dotváří pro Nevadu typické hrací automaty. Kamenný krb vedle baru obklopuje výstavka dobových koltů, revolverů a kvérů.
Pane jo, kolik zářezů má asi tahle dvouhlavňová puška? Vypadá dost opotřebovaně, ta asi na hřbitovy přidala hodně křížů. 
Vedlejší stěnu pokrývají zarámované fotografie představitelů hlavních rolí seriálu a snímky z průběhu natáčení. Pod pódiem v rohu se krčí černé piáno, jeho šachovnicové klávesy zakrývá dřevěné víko. Barový pult zeje prázdnotou, barman si zatím utírá skleničky a rovná lahve s alkoholem. Ten pravý nával ohnivé vody chtivých kovbojů a dámiček zřejmě teprve přijde.
Ranč se začíná zaplňovat návštěvníky, jako obvykle převažují rodiny s dětmi. Ve „Western schopu“ si vyzkouším kovbojský opasek s pouzdrem na kolt a poutky na náboje do pušky. Na hlavě mám klobouk, zbývá jenom ovázat obličej šátkem, do ruky bambitku a kde že je tady ta banka? Mladá prodavačka v kostýmu se mě ptá, jestli si opasek vezmu.
„Ani ne, za loupežné přepadení  se zbraní v ruce je v Nevadě deset let.“
Vyjdu na ulici a obcházím malé náměstí. V zařízení pochybného původu s názvem Cartwright kitchen mě překvapí stará polní kuchyně z dob Divokého Západu. Ne, nelekejte se, nemám na mysli vařiče a kotle na kolečkách. Tohle je důmyslný stroj na zpracování fazolí, jeho strategický význam vyzdvihuje reklamní slogan: „Jezte hodně fazolí, potřebujeme více plynu.“   
Naproti stojící městská hala skrývá ve svých útrobách několik historických vozů a jeden malý náklaďák, které kdysi vyhnaly z prérií osamělé kovboje na koních. Druhou stranu náměstí tvoří malé obchůdky v dřevěných domech. Zmrzlina, indiánský krámek, konfekce a profesor Hargroves   s fotografiemi starých časů.
Za budovou musea se začíná připravovat  kovbojská „wild west show.“ Obecenstvo se už usadilo na rozestavěné lavičky, v druhých řadách na stojáka je taky plno. Vyberu si místo na zábradlí terasy v prvním patře musea, ze kterého sleduju celou „show“ z ptačí perspektivy. Opřený o trám balancuju na úzkém zábradlí a zapálím si cigaretu. Tak můžeme začít.
Na scénu  přichází starší kovboj v modrých džínech, bílé košili, tmavém klobouku a u pasu s  proklatě nízko zavěšenými kolty. Americkým humorem si získá pozornost a předvede pár povedených kousků s kolty, se kterými různě točí, přehazuje z ruky do ruky a tasí jako o život. Několik hlasitých potlesků odmění pistolníka za jeho umění. Ten je při chuti, odloží kolty a chopí se biče. Jako vrcholné číslo si vezme do pusy krátkou slánku a dva metry dlouhým bičem si ji těsně před obličejem koncem urazí. Nadšený aplaus publika zakončí celou „show.“
No nebylo to špatný.

Poznáváte je? Panderosa Ranch, Incline Village, Nevada

Stará dřevěná vodní věž střeží průchod do druhé části ranče. Zastavím se v malé kovárně s otevřeným ohništěm uprostřed. Mladý kovář se silnými ranami opírá do železného prutu, který se snaží přinutit k poslušnosti. Kolem se rozléhá  kovové zvonění v podání duetu železné palice a kovadliny. Další interiér kovárny tvoří mistrovi výtvory, jako podkovy pro štěstí, umělecké mříže a výrobky z drátů.
Kovovému umění konkuruje vedle stojící dílna, kde starší žena fouká sklo. Její dovednosti presentují police s vystaveným zbožím. Pohárky, skleničky na čapích nohách, mísy a vázy. Sleduju  její práci s dlouhou dutou tyčí, kterou právě „namočenou“ vytáhla z plynové pece a přímo před mýma očima vzniká úzká kulatá váza. 
Na konci ranče si ještě připomenu včerejší zlatou horečku v Lucky Bonanza Gold Mine. Důl tady ovšem není, ale nízký přístřešek skýtá zajímavější zábavu. S kovovou miskou v ruce se můžu vžít do postavy zlatokopa před sto padesáti lety a pokusit se vyrýžovat zlato. „Rancher“ mi lopatou naloží do misky směs hlíny, kamení a písku a zlaté mámení může začít. V připravených dřevěných kádích plných vody z misky vyplachuju bezcenné kameny a hlínu a  dychtivě hledám první zlatá zrnka. Ale kdepak. Ještě štěstí, že jsem se narodil v dnešní době, protože přijít na svět v čase zlaté horečky by byla pro mě jako zlatokopa hotová pohroma. Předám misku dalšímu čekajícímu bláznovi, který se mylně domnívá, že najde zlato a popřeju mu „good luck“.  
Kolem ohrady s malými poníky se vracím druhou stranou ranče. Svatební kaple tiše stojí  pod prudkým srázem, žádná svatba se dnes asi nekoná. Do bot se mi dostaly kamínky a písek, který tvoří povrch celého ranče. Na koni by se mi to stát nemohlo, asi budu muset nějakého sehnat. Žádnou půjčovnu pegasů ale nevidím, nezbývá nic jiného než zastřelit nějakého padoucha a vzít mu jeho koně. V ten samý okamžik, kdy se chystám realizovat můj plán a vyhlížím nejbližšího banditu se proti mně vyrojí šerif se stříbrnou hvězdou na prsou a koltem u pasu.
„Damn it“, kde se tady vzal?
Dívá se na mě dost přísně, že by znal mojí tvář ze seznamu hledaných zločinců? Ruka zákona mě těsně mine a já od svého šíleného nápadu rychle upustím.
Ztratím se v davu, který mě vtáhne do obchodu se suvenýry. Po krátkém vybírání mi na krk putuje nový korálový náhrdelník, trochu podobný tomu předchozímu.
Osada Divokého Západu se při odchodu se mnou rozloučí hudbou. Cestou kolem saloonu se zaposlouchám do tichých tónů piána, které se lehce vznáší ve vzduchu.  Letmo  nahlédnu   dovnitř. Za piánem sedí starší chlápek v kostkované košili a na barovou židli se usadil se skleničkou whisky v ruce první pistolník. Trochu ho znám, je to Zběsilý Bill. Kdysi jsme spolu chtěly udělat banku v Texasu, ale nakonec z toho sešlo. Vidím, že se vůbec nezměnil. Nechci se s tím kořalečníkem moc bavit a dveře baru se za mnou s lehkým skřípnutím zase zavřou.    
U pokladny vstupní brány se začíná tvořit fronta návštěvníků. Odcházím v pravý čas. V autě si zapálím cigaretu a jako osamělý kovboj odjíždím vstříc prérii a poušti.
Ulicí Country Club Drive stoupám do prudkého kopce, která se na konci městečka Incline Village přejmenuje na silnici č.431. Prudký kopec se změní na ještě prudší, auto se tváří, že je to pro něj hračka, ale já nevím. Chvíli ho nechám vydechnout na úzkém odpočívadle v táhlé zatáčce. Z kamenné zídky na okraji se mi otevře pohled na hladinu Lake Tahoe. Podobný možná inspiroval Marka Twaina při jeho přirovnání jezera k nejkrásnějšímu obrazu na světě.
Celý kraj se oblékl jen do tří barev. Tmavě safírové vody jezera přísně ze tří stran ohraničují stejně tmavé smaragdové lesy. Na jižní straně vystupují přímo z vodních hlubin jezera horské štíty v ocelově chladném odstínu modré, které na vrcholcích zkrášlují sněhové čepice. Nad obzorem se jako záře odráží perlový odstín sněhu z horských velikánů, až se pomalu ztratí  ve světle azurovém nebi. Marku, nezbývá než souhlasit.
Silnice se přehoupne přes vrcholky hory Mt. Rose Summit a začne prudce klesat do pomalu umírající krajiny. Hustými jehličnatými lesy pokryté horské štíty vystřídají holé skaliny a pískem zatopená údolí. Přede mnou se rozprostřela nekonečná rovina prázdnoty, nevadská poušť Great Basin Desert. Na začátku její samoty se usadilo město Reno. Jeho obyvatelé o něm s oblibou tvrdí, že je to největší nejmenší město na světě. Sídlo hazardu v severozápadní Nevadě na sebe váže v poslední době více pozornosti zejména díky výstavbě nových hotelů a kasin zvučných jmen.
Dobře vím, jaká cesta mě čeká a moc velkou radost z toho nemám. Zkusím jí trochu oddálit v restauraci Denny`s na periferii Rena. Změna krajiny s sebou přinesla taky jiné podnebí. Suchý vzduch je přesycený slunečními paprsky, rtuť teploměru vedle vstupních dveří restaurace se zastavila na rovné stovce F (38 C). 
Po obědě si  ještě jednou  v mapě ověřím trasu a počet mil. Na jeden zátah mám zvládnout 530 mil (853 km) po dálnici I-80, která si v tomto úseku vysloužila přezdívku „nejosamělejší silnice na světě“. Na druhém konci vesmíru mě jako vysvobození ze zlého snu má očekávat hlavní město státu Utah, Salt Lake City. Tedy jenom v případě, že cestou nepojdu bídnou smrtí uprostřed vyprahlé nevadské pouště.
Taktiku proto zvolím jako obvykle. Autu naplním bachor až po okraj benzínem a do  koše zahodím zmačkanou plechovku od redbullu. Dva galony vody se chladí v ledničce, do držátka vedle řadící páky postavím kelímek  kávy se smetanou  a z kartonu cigaret vyndám novou krabičku. Pátou.
Na dálnici I-80 obrátím kurs k východu. Zapnu přehrávač, poprvé dostávají  šanci pálivé kalifornské papričky Red Hot Chilli Pappers. Dálnice prochází kolem mrakodrapů v downtownu Rena, v Nevadě všude přítomná kasina okupují silnici na obou frontách. Rychlostí sedmdesát mil za hodinu se kolem nich prořítím a snažím se schovávat mezi jiná auta, aby mě snad některé přeci jenom nezasáhlo svým podmanivým cinkotem mincí.
Poslední domy a průmyslové závody Rena se mihnou ve zpětném zrcátku a před čelním sklem se v plné velikosti roztáhne prázdnota pouště. Provoz na čtyř pruhové dálnici je úplně minimální. Zapálím si další cigaretu, nastavím tempomat a obě nohy mají volno. Levá bez boty putuje na palubní desku, pravá zůstává obutá na podlaze v blízkosti brzdového pedálu.
Krajina kolem mi teď připomíná povrch a charakter jedné planety sluneční soustavy. Písek i skály pokrývá sytě rudá barva. Uschlé keře v písku vzpomínají, že tu kdysi bývala voda. I v takto
nehostinné pustině však dokážou žít lidé. Názvy malých měst, které se jako šafrán objevují u dálnice, jsou prázdná stejně jako zdejší země. Fernley, Oreana, Valmy. Vzpomínám si na třetí den, kdy jsem protrpěl prázdných čtyři sta mil Texasem. Tehdy jsem si myslel, že horší pustina snad už ani nemůže být. Ale může.
Po dvou hodinách  řízení prožiju jako adrenalinové zpestření jízdu, která mi svým charakterem připomínala závody F1. Jedu v klidu s nastaveným tempomatem, povolenou rychlost 70 mil/hod.   překračuju o tolerovaných pět mil. V prstech pravé ruky svírám už ani nevím kolikátou cigaretu. Okolní krajina změnila nalíčení na tmavě hnědou, svojí prázdnotu si však ponechala nezměněnou. V tom kolem mě jako blesk zleva proletí bílý sporťák a během mžiku zmizí v dálce. Za volantem letmo zahlédnu siluetu tváře mladé dívky. Ve mně se v tu chvíli probudí pilot kvalit Michaela Schumachera a začne bláznivá jízda. Z přehrávače znějí svižné rytmy metalové čtveřice ze San Franciska, lepší hudbu na stíhací závody jsem si ani nemohl přát.
Ručička tachometru se prudce šplhá do oblasti trojciferných čísel, kam se zatím odvážila jenom zřídka. Teď však její odvaha nezná mezí a neohroženě stoupá výš. Předjíždím jedno auto za druhým a ještě se rozhlížím kolem sebe, protože účast  policejní hlídky na tomhle podniku by pro nás mohla mít nepříjemnou dohru. Dívka má ale zřejmě v autě zapojený antiradar, který spolehlivě zjistí každé policejní auto se zapnutým radarem v okruhu několika set metrů. Zákony federace něco takového povolují, možnosti využívají především mladší řidiči, i když mě by se jeden taky hodil.
V dálce už zahlédnu bílý sporťák, který jede stabilně v levém jízdním pruhu a drtí všechny hlemýždě napravo. Mám tě. Plynový pedál se dotkne podlahy a posune rychlost auta na kosmických 120 mil/hod (193 km/hod). Okolí silnice se mi slilo v jednu dlouhou rozmazanou čáru, hudbu z přehrávače jsem přestal vnímat. Soustředím se jenom na mého soupeře, který se mi každou ujetou mílí přibližuje.
Bílý sporťák zůstává v levém jízdním pruhu, přejedu proto do pravého pruhu a zařadím se vedle něho. Jakoby náhodou se podívám na dívku za volantem. Nepřítomný výraz jejího obličeje mě úplně zaskočí. Vůbec ani nezpozorovala, že jedu vedle ní, jenom upřeně hledí před sebe.
Tak ta má dost!
Plných osmnáct mil (29 km) jízdy těsně pod hranicí dvou set kilometrové rychlosti zvedlo dostatečně hladinu adrenalinu v mém těle a zvolna zpomalím zpátky na 75 mil/hod. Tlukot srdce se vrací na normální úroveň, tlak krve klesá z červených čísel. Bílý sportovní vůz se mi ztratí za obzorem jako obláček páry.
Počet ujetých mil mírně překročil polovinu z celkového počtu. Udělám si malou přestávku ve městě Elko, které je se svými patnácti tisíci obyvateli největší město mezi Renem a Salt Lake City. Zastavím u benzinové pumpy a musím nejdřív dokrmit auto, kterému stíhací jízda ubrala hodně energie. Ani já nezůstanu pozadu, další redbull, káva a tyčinka snickers zaokrouhlý můj účet na dvacet pět dolarů.


Chvíli si povídám s pumpařkou, která se mě ptá, odkud jsem. Slovo Evropa jí rozšíří zornice očí a hned vyzvídá podrobnosti o životě za oceánem. Není tam sice všechno ideální, ale ve srovnání se zdejším životem v poušti je to přeci jenom o poznání lepší.
Vrátím se zpátky na dálnici I-80 a stejným kurzem se ubírám stále stejně prázdnou, jen jinak barevnou pustinou. Cedule na kraji silnice se mě snaží povzbudit, do Salt Lake City je to už „jenom“ 217 mil.
Blížím se k hranicím se státem Utah. Silnici překonává malé pohoří, na jeho vrcholu v němém úžasu zastavím. Na úpatí hory se uchýlilo městečko Wendover, hranice mezi oběma státy prochází jeho ulicemi. Za posledními domy pokrývá celou prázdnotu sněhově bílá vrstva soli, utahská solná poušť Great Salt Lake Desert. Až sem kdysi dosahovaly vody solného jezera Bonneville, které zaplavovalo polovinu rozlohy Utahu. Valná část jezera se už dávno odpařila, po jeho vodách tady zůstala jen vysrážená sůl. Dnešní zlomek jeho původní obrovské velikosti se nachází osmdesát mil východně a nese jméno Great Salt Lake.
Řítím se po silnici a těsně za hranicema se vnořím do solné země jako do sněhových peřin. Změna státu znamená po delší době i změnu času, tentokrát však o hodinu dopředu. Zpět v Mountain Time Zone projedu s těžkou nohou na plynovém pedálu okolo policejní hlídky. Její bílé auto zahlédnu u okraje vozovky na poslední chvíli, tak dokonale splynulo se stejně bílým povrchem pouště. Naštěstí pro mě už chytili jiného řidiče, který má zřejmě stejně jako já problémy s dodržováním povolené rychlosti.
Celých osmdesát mil jsem neviděl jediný dům, strom a z dálnice nevedla ani jedna odbočka. Obraz absolutní prázdnoty. Slunce už se pomalu chystá do nebeských peřin, den se chýlí ke konci. Sešlápnu trochu víc plyn, rád by jsem přijel do města ještě za světla.
První známkou civilizace je nějaký průmyslový závod po pravé straně silnice pod mohutným horským masivem. Vlevo se objevil obraz jezera Great Salt Lake. Jeho rovná hladina se rozprostírá v délce 116 km a šířce 54 km, při maximální hloubce 15 metrů. Slaná voda obsahuje až 27% soli. Její těžba je pro město Salt Lake City velmi výnosným obchodem, právě vidím první obrovské hory soli a malý těžební závod na pobřeží.

Západ slunce nad solným jezerem Great Salt Lake, Utah

O nejkrásnější pohled na jezero se ovšem postará zapadající slunce. Jeho krvavé loučení s dnešním dnem stačím vyfotit na poslední chvíli. Musel jsem kvůli tomu zastavit přímo na dálnici, přelézt svodidla a prokličkovat mezi projíždějícími auty, ale výsledek stojí za to. 
V dálce se už objevila první světla metropole Utahu. Na výjezdu č.113 na periferii města odbočím do komerční  zóny. Zastavím před prvním hotelem, na nějaké dlouhé hledání nebo vybírání nemám sílu. Nemusím ovšem ničeho litovat. Hotel Best Western patří do vyšší kategorie ubytovacích zařízení a cena pokoje 59 $ + tax za noc se zdá být ideální. Navíc mám k dispozici bazén (otevřený do 10.00 p.m., teď je 9.30 p.m.), posilovnu, v hale počítač s internetem a ráno se v malém salonku podává snídaně. A co třeba ještě dámskou společnost na pokoj? Ale to už by jsem chtěl asi moc.
Výtahem vyjedu do prvního patra a plastovou kartou otevřu dveře pokoje, kde mě pohltí   luxusní zařízení. Vyčerpaný se svalím do čalouněného křesla. Až teď můžu říct, že jsem projel dvě pouště a jeden Mars.