Hlavní menu


Další nabídka

GPS 50°29'29.714"N, 15°9'47.053"E




Počasí online

Akce


Nejčtenější články


Informujeme


Od hospodského rváče až k titulu mistra světa

Vloženo: 10.03.2015 | Přečteno 4615x

Od hospodského rváče až k titulu mistra světa


Kapitola 1. Dětství

Když se podívám nazpět do dob mého mládí, nemohu se ubránit dojmu, že jsem byl typický maminčin mazánek, který, co si umanul, to měl, a který se svými vrstevníky příliš nevycházel, kromě tří až čtyř kamarádů. Hry a dětské zábavy jsem příliš nevyhledával. Bavila mne snad jen hra na Indiány a cowboye, která se mnou "pokračovala" i v pozdějším věku. To mne naprosto uchvátily mayovky s Vinnetouem a Old Shatterhandem v hlavní roli. Tito stateční ochránci utiskovaných a představitelé práva se stali mými prvními skutečnými idoly. Nevadilo mi se dívat znova a znova na jejich dobrodružství mezi Indiány, přestože jsem věděl již dopředu, jak celý příběh dopadne... Avšak tato víra ve vítězství spravedlnosti mne doprovází celý život, nejenom na filmovém plátně ...
Mimo sledování příběhů z Divokého Západu jsem - když kamarádi nebyli zrovna nablízku - se společně s mým tatínkem staral o naše domácí mazlíčky - králíky, kačeny, krůty a psy - , kterážto činnost mne taktéž doprovází dodnes.

Tato doba malin nezralých byla pro mne dobou klidu a bezpečí, protože pouze v přítomnosti maminky a tatínky jsem se cítil uvolněně a spokojeně. K celkové pohodě notnou měrou k tomuto přispěla i babička z "Cihelny" (maminka mé maminky) a je v pořadí jakýmsi třetím stavebním kamenem mé psychické konstituce. Z těchto dob si živě vzpomínám, jak mne má o devět roků starší sestra vodila do školky a já jsem se železnou pravidelností z tohoto zařízení utíkal do bezpečné náruče maminky a objetí tatínkova. Slzičky tam, pochopitelně byly také, avšak mamka mne vždy popadla za ruku a - přes můj veliký odpor - do školky odvedla.


Kapitola 2. Školní léta v Dolním Bousově (1.-6.třída)

Počátky mé povinné školní docházky se nesly v duchu mých předchozích "trpkých" zkušeností. To znamená, že jsem první třídu (alespoň zpočátku určitě) proplakal steskem po mé rodině - ačkoli jsme bydleli a stále bydlíme - necelých 200 metrů od školy, ale já jsem měl pocit, že mne dělí několik světelných let. V průběhu následujících školních let jsem si na školu zvykl natolik, že jsem, mnohdy již hodinu před začátkem školního vyučování, postával na náměstí před školou a nedočkavě jsem vyhlížel autobus, který přivážel přespolní spolužáky z okolních vesnic a obcí ... Všechno nasvědčovalo tomu, že se vše obrací do takového pohodového dětství. První problémy však nenechaly na sebe dlouho čekat ...

Při hodinách českého jazyka jsem nejednou nestíhal písemný projev paní učitelky, nestíhal jsem ani diktáty, což mělo za následek, že jsem byl odborně vyšetřen v pedagogicko-psychologické poradně, kde mi diagnostikovali poruchy čtení a psaní - dysfunkce. Kupodivu jsem se tímto handicapem - v tomto věku nikterak ojedinělým - nevzrušoval. Naopak. Začal jsem jaksi programově ignorovat hodiny čtení a psaní v bláhové naději, že budu mít od těchto "zbytečností" klid i doma. Ale ouha! Moje maminka vládla nad mým postojem ke školním povinnostem železnou rukou. V praxi to znamenalo, že po odpoledních přísně dbala, abych vše ve škole zanedbané pracně doháněl.

Ve čtvrté třídě jsem začal nápadně přibírat na váze do té míry, že mi akutně hrozilo poslání do odtučňovacího zařízení. Opět zde zafungovala má fixace na rodinu, že jen pouhá představa, že bych byl nucen strávit několik týdnů bez rodičů, měla za následek, že jsem váhu velmi rychle upravil do "normálu" pouhým omezením se v jídle a pobíháním v přírodě.

Asi v polovině šesté třídy moje paní třídní učitelka rozpoznala, že moje školní výsledky nebudou asi takové jako u mých spolužáků a po konzultaci s mými rodiči jsem byl poslán do zvláštní školy internátní v Mladé Boleslavi. A tento krok - na první pohled naprosto běžný v takových situacích - se nakonec ukázal pro mne zásadním a zlomovým ...


Kapitola 3. První zkušenosti

Po mém nástupu do nové školy mne příjemně překvapila péče a starostlivost ze strany pedagogů i s ohledem na fakt, že - na rozdíl od základní školy - nás bylo ve třídě o polovinu méně. Toto zjištění mělo však i svou negativní stránku, protože během několika málo dnů jsem se stal vítaným terčem různých ústrků, slovního vydírání a dalších nepříjemností ze strany mých nových spolužáků, z nichž někteří byli až o tři roky starší. Čtenář si jistě domyslí, jaká psychická traumata jsem musel v té době zažívat. Přiznávám zcela upřímně, že moje zkušenosti s takovým přístupem a způsobem života byly naprosto nulové. Mám na mysli alkohol, cigarety i děvčata, to vše pro mne bylo do té doby naprosté tabu. Pro mé okolí však každodenní potřeba. Cítil jsem se trapně a nepříjemně, když si veřejně sdělovali svoje "dospělácké" zkušenosti. Měl jsem pocit, že mne tlačí někam, kam nechci.

Takovýto stav trval v podstatě celou sedmou třídu a já jsem se pomalu dostával zpět do situace, kdy se škola pro mne stává noční můrou, se kterou se nedokážu vyrovnat. Avšak zdaleka nejhorší pro mne byla právě ta - zpočátku lehká, později stále zřetelnější - forma šikany a vydírání. Začínalo to vždy nevinně: drobnými obnosy, které jsem pod nátlakem půjčoval a namísto čestného vrácení se mi dostalo výsměchu a mnohdy i třeba facka přiletěla, co že si to dovoluji, to je ale drzost a podobně. Tehdy jsem si začal plně uvědomovat, že již nikdy nechci být otloukánkem, ale ani práskačem. A to nejenom ve škole.

Po důrazném společném zákroku rodičů a pedagogů se situace na chvíli uklidnila, avšak jen proto, aby za pár týdnů vypukla s o to větší intenzitou. Naštěstí, s koncem osmé třídy, nastal relativní "klid zbraní", vzhledem k tomu, že ti největší "moji" lumpové a grázlíci již ukončili povinnou školní docházku. Pro mne tato skutečnost znamenala vnitřní uklidnění a po "zasedání " rodinné rady jsem nastoupil po prázdninách do zvláštního odborného učiliště potravinářského se zaměřením na obor řezník - uzenář.

S nástupem do nové školy ve mně uzrálo definitivní rozhodnutí, že se situace, abych byl jakkoli ponižován nebo vydírán, nesmí již nikdy opakovat. Tomuto přesvědčení jsem podřídil celý svůj další život. Ještě předtím, než začala nová životní etapa, čili o prázdninách - jsem po vzoru mého tatínka a dle jeho odborných rad, začal se svým pravidelným cvičením a zvyšováním své tělesné zdatnosti. Objevil jsem nový, nepoznaný svět: činky, posilování, cvičení všeho druhu, to byla moje životní filosofie. Nenechat se ponížit, bránit slabší, stále mít na paměti právo a spravedlnost, to bylo moje krédo, se kterým jsem vstupoval do další etapy mého života ...


Kapitola 4. Učňák

Prázdniny skončily a tak jsem první zářijovou neděli stál na prahu pokoje internátu v Praze 4-Písnicích. Naše škola v Kobylisích a naše praxe byly v Čakovicích. Pro toho, kdo není rodilým Pražákem, jen dodám, že mne čekala každé ráno únavná cesta přes celou Prahu. Měl jsem radost z mých spolubydlících, byli to vesměs správní kluci a brzy jsme našli společnou řeč i mimo školu. Rád na tuto dobu vzpomínám, protože jsem každou volnou chvilku začal vyplňovat cvičením a pravidelným posilováním. Navíc byl na internátu kroužek juda, potápění a kulturistiky, kam jsem, pochopitelně, začal pravidelně docházet.

Pravidelně o sobotách a nedělích, kdy jsme se vraceli ze školy domů, jsme se scházeli s kamarády v Dolním Bousově, když nás jeden přítel pozval k sobě domů na tehdejší novinku - video. Tehdy jsem poprvé uviděl film s akčními scénami, jako například Rambo, Shao-lin, Rocky a podobně.

S nepředstíraným úžasem jsme se na tyto hrdiny našich mladistvých představ a snů dívali a přáli si jim ve všem podobat. Toto také byl jeden z impulzů, abych se začal věnovat sportu stále intenzivněji. Moje zaujetí šlo tak daleko, že jsem si od strýce z Prahy nechal poslat boxovací pytel, jenž jsem nainstaloval u nás v garáži, kterou mi tatínek posléze celou předělal na posilovnu. A tak se každý víkend začala naše parta scházet u nás doma a náš sen se začal naplňovat ...

Takto pomalu plynul první ročník a počátkem druhého mne čekala nová zajímavá zkušenost, a sice kurzy tance a společenské výchovy. Tady jsem se zahleděl do jedné z mých partnerek, která však o mém milostném vzplanutí neměla ani páru...  Neví tudíž do dnešních dnů, že se do ní zakoukal budoucí mistr světa ...

V této době jsem již pravidelně cvičil a zároveň si uvědomoval, že má fixace na rodiče dostává povážlivé trhliny, ba naopak, stále více a více jsem si začal rozumět se svojí starší sestrou, lépe řečeno s její malou dcerkou, mou neteří. Měli jsme si stále co povídat, i naše zájmy byly podobné.


sestra Květa, †  9.listopad 2011 (foto z listopadu 2010)



Než jsem se nadál, uběhl pomalu i druhý očník a o prázdninách před třetím, závěrečným, jsem šel na svou první taneční zábavu. Ani já jsem tehdy netvořil výjimku a choval se přesně jako moji vrstevníci: během krátké doby jsem se přiopl a vzápětí se strhla pravá vesnická mela.  Prostě rvačka. Podvědomě jsem cítil, že mám povinnost vstát ze židle a jít "bránit" můj rodný Bousov. Ale naneštěstí, protivníků bylo asi dvakrát více, takže si čtenář snadno a rychle domyslí, jaký že byl výsledek mého "snažení". Dostal jsem pěknou nakládačku a pořádnou lekci. Když jsem se dopotácel domů a lehl do postele, slyším pojednou kroky a vidím přicházet otce, který mne - bez ohledu na můj zbídačený stav - vytáhl z postele a odvedl do garáže-posilovny se slovy: "Podívej se pořádně na ty činky a to všechno ostatní. Pamatuj si, že budeš-li cvičit ještě intenzivněji a pravidelněji, tak se dnešní záležitost nemůže a nebude již nikdy opakovat!"

Třetí ročník probíhal tím způsobem, že jsem byl v rámci praxe čtyři dny v Mladé Boleslavi-Kosmonosích v masokombinátu a jeden den - v pátek - probíhalo teoretické vyučování v Praze. Vzhledem k tomu, že práce na jatkách v tak zvané bourárně nebo na uzenářské lince byla fyzicky dosti náročná, nahrazovala mi tudíž posilování a proto jsem cvičil každý den pouze 30 až 45 minut a to boxování do pytle.

V práci se mnou pracovali samí dospělí chlapi, kteří potřebovali ke svému životu svou každodenní dávku alkoholu, konkrétně piv a rum, následkem čehož jsem velmi brzy následoval jejich příkladu. Tímto bohulibým způsobem jsem se "dopracoval" ke konci třetího ročníku. Opět bych rád zde poděkoval mojí mamince, která se se mnou obětavě připravovala na závěrečné učňovské zkoušky. Po úspěšném absolutoriu jsem dospěl - po předchozích zkušenostech -, že mnou nastoupená cesta k pravidelnému cvičení a posilování byla správná.


Kapitola 5. Šikmá plocha

Po vyučení nastal pravidelný kolotoč: práce v masokombinátu, po práci a někdy i během ní alkohol, diskotéky v Dolním Bousově v místní sokolovně ... Naše partička obsadila v pravém slova smyslu zdejší hospůdky a nikdo z ostatních neměl nárok. Nikdo silnější se nesměl objevit na obzoru. Zkrátka, v té době jsem měl pocit, že mi patří nejenom Bousov, ale celý svět.

Je samozřejmé, že ruku v ruce s tím šly i první konflikty se zákonem, přišla i první podmínka na jede rok, následovaly další rvačky a zlomená sanice, nos, prošlápnuté koleno. To byl každodenní "chléb". Bylo mi 18 let ...

Tímto způsobem jsem žil tři roky. Mm smyslem života se stalo násilí a pocit nepřemožitelnosti. Byla mi lhostejná a snad i protivná reakce a výčitky strany rodičů, maminky především. V této době jsem se také odstěhoval od rodičů do Mladé Boleslavi na ubytovnu, abych měl klid na "rvaní", pohodu na alkoholické úlety. Čtenář jistě snadno pochopí, jakém psychickém rozpoložení jsem se tehdy nacházel. Ale pro mne to byl ráj na zemi. Smyslem mého života bylo pravidelné opíjení se na zábavách s jediným cílem: porvat se a pokud možno rozbít celé zařízení. Jasně si vzpomínám, jak na mne byl podáno okolo 70 trestních oznámení za ublížení na zdraví …

Naštěstí i v těchto divokých dobách při mně stálo dost slušných lidí, kteří vynaložili nemálo prostředků k tomu, aby mne z této šlamastyky "vysekalo". Přesto mne soudní jednání neminulo a dodnes m zní v uších slova paní soudkyně: "Pane Živný, využívejte svou sílu jinak a jinde. Ožeňte se nebo sportujte, jinak Vás kriminál nemine."

Ať jsem byl sebevětší frajer, tato představa mne dostala a já jsem si začal uvědomovat, že tudy skutečně cesta nevede. Začal jsem se měnit. Alkohol jsem omezil největší možnou měrou a znovu jsem se začal věnovat sportu velmi intenzivně.

Někdy v těchto dnech jsem zahlédl v novinách kratičkou zmínku o soutěži v páce a zakrátko jsem stál na prahu své první opravdové soutěže v Praze na Brumlovce. Soutěžil jsem v kategorii nad 110kg a na pravou ruku jsem dosáhl 3.místa, na levou ruku 2.místa. A to bylo zároveň mé p r v n í  mistrovství České republiky v roce 1996. Moje sportovní kariéra začala startovat.


Kapitola 6. Moje sportovní úspěchy v armwrestlingu

První úspěchy v tomto novém sportovním odvětví mne naprosto fascinovaly a tak jsem se rozhodl moje předcházející sportovní zkušenosti uplatnit v páce. Naprosto jsem změnil životosprávu, zhubl jsem s e d m d e s á t kilogramů a hned v následujícím roce - 1997 - získal na Moravě v Kunovicích svůj první mistrovský titul a sice pro obě ruce. M i s t r České republiky!!!

Toto vítězství mne automaticky nominovalo na mistrovství Evropy, které se toho roku konalo na Slovensku, v Popradě. Přibližně za měsíc jsem tedy jako novopečený mistr a reprezentant stál proti soupeřům z celé Evropy. Ale co to? Myslel jsem si, že mi celá Evropa leží u nohou a všechny protivníky hravě porazím. Byl jsem nezkušen a zcela nekriticky sebevědomý. Soutěžil jsem v kategorii do 100kg a najednou jsem s hrůzou konstatoval, že hrubá síla nestačí. Naopak, technika je prioritní. Nejedná se jenom o bicepsy, nýbrž o celé tělo. Soupeři z bývalého Sovětského svazu se uměli tak zafixovat celým tělem a strhnout takovou rychlostí, že jsem vůbec nechápal, jak mohu za tak krátkou dobu"ležet" na soupeřově podložce. Celé to netrvalo ani vteřinu. Moje zklamání bylo obrovské.

Ale jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré. Já se vrhl znovu do tréninku s o to větší intenzitou, především nácviku techniky. Po návratu z mistrovství jsem změnil zaměstnání. Nastoupil jsem do úklidové firmy ZETKA v Mladé Boleslavi a záměrně jsem pracoval pouze na nočních směnách, abych se přes den mohl věnovat trénování. V té samé době jsem začal pravidelně cvičit ve fitness centru v Mladé Boleslavi, kde mne začal systematicky trénovat pan Štěpán R. a později pan Honza P. tady jsem zaměřil svou pozornost na sílu celého těla a doma v Dolním Bousově mi otec sestavil závodní stůl s kladkami, a tak jsem trénoval techniku páky. Je samozřejmé, že výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. V té době jsem vyhrával různé přebory, soutěže, stručně řečeno, neměl jsem u nás doma konkurenci.

Proto mne příliš ani nepřekvapila nominace na mé první mistrovství s v ě t a v Egyptě. Háček byl vak v něčem úplně jiném. Tak, jak to bývá u menších sportovních federací, projevuje se v takových případech starý známý problém - peníze. A tak mi nezbylo nic jiného - když jsem se rozhodl do Afriky odcestovat - abych se po sponzorovi poohlédl sám.

V naší úklidové firmě se proslýchalo, že majitel je hodný a především solventní člověk, a proto jsem se obrátil napřed na svého mistra, zda by mi nepomohl a nezeptal se napřed pana majitele on. K mému milému úžasu mi pan Zetka požadovanou částku předal s tím, abych tyto peníze bral jako sponzorský dar. A tak jsem na podzim téhož roku stál pod sluncem, které již potisícáté a více vychází nad divem světa - pyramidami.

V Káhiře jsem soutěžil v kategorii do 110kg a tady nastal ten pravý historický okamžik.Podařilo se mi jako prvnímu Čechovi v historii armwrestlingu získat první historickou medaili - a sice bronzovou. Když jsem předtím četl o pocitech, které zažívá každý sportovec na celém světě, když vlajka jeho země stoupá na stožáru, vždy jsem si tuto chvíli pokoušel představit. A mohu potvrdit, že je to skutečně nezapomenutelný pocit. Stručně řečeno, sláva veliká a hlavně nesmírně zavazující.
Po návratu na mne čekalo milé překvapení a to v podobě zájmu našich sdělovacích prostředků, ať již rozhlasu či televize. To vše mne inspirovalo k tomu, abych se znovu utvrdil v tom, že moje cesta je správná a já bytostně toužil po tom, abych získal medaili zlatou a byl prostě nejlepším borcem ve svém odvětví na celém světě.
V Dolním Bousově neunikl můj úspěch - kromě spoluobčanů - i jednomu z místních podnikatelů, panu Teichmannovi, který mne kontaktoval a strávili jsme spolu nějaký čas. při diskusi mi nabídl, že bychom mohli společnými silami pořádat v Dolním Bousově závody v Extralize a on by mne sponzoroval. A já jsem s radostí souhlasil, jelikož sem už měl sponzory dva. A to je hned veseleji. Pány Zetku v Mladé Boleslavi a Teichmanna u nás v Dolním Bousově. Oběma pánům patří můj vřelý dík, protože s jejich pomocí jsem mohl bez problému začít cestovat po Evropě a zúčastňovat se různých mezinárodních mistrovství. Tak jsem soutěžil na mezinárodním mistrovství Francie, Španělska, Německa, Rakouska, Polska, která jsem téměř všechna vyhrál.


Mezinárodní mistra Španělska 1998, Barcelona, kategorie do 100kg, pravá ruka

V roce 1999 probíhalo mistrovství Evropy v Maďarsku, kde jsem startoval opět v kategorii do 110kg a na obě ruce jsem dosáhl na stříbrnou medaili. Moji spanilou jízdu celým mistrovstvím, které se absolvuje tzv. k.o. systémem, přerušil až ve finále borec - jak jinak - než z bývalého Sovětského svazu. Shodou okolností se mistrovství světa konalo v Rusku, ve Vladivostoku a můj úspěch byl zasloužený. Získal jsem dvě bronzové medaile v nejtěžší hmotnostní kategorii nad 110kg. Ve Vladivostoku bylo při zasedání mezinárodní armwrestlingové federace přiděleno pořádání příštího mistrovství světa zemi armwrestlingu zaslíbené - Spojeným státům americkým. Prostě Amerika, stát Virginie. nedala mi spát ta představa, že bych mohl i já stanout na té "posvátné" půdě armwrestlingu a poměřit své síly s americkými soupeři a dalšími soupeři světa. je snad zbytečné dodávat, že jsem celý rok nemyslel na nic jiného a každým tréninkem se blížil den, kdy nastoupím do letadla a stanu na půdě země, která můj milovaný sport přivedla na svět.


Kapitola 7. Mistrovství světa v USA 2000

Přestože jsem byl skálopevně přesvědčen, že se vysněného mistrovství zúčastním, rozhodl jsem se pro relativně delší přestávku v intenzitě a objemu tréninkových dávek. Hlavním smyslem byla psychická regenerace a s nově nabytou energií se vrhl do dalšího trénování. Ale i tak jsem nezahálel. Svou milovanou neteřinku jsem začal trénovat na juniorská mistrovství. A myslím, že jsem byl přísný, avšak spravedlivý trenér. Vše, co jsem trénování obětoval já, jsem chtěl také od ní. A Veronika byla učenlivou žákyní. Výsledky se u ní záhy dostavil a ona kráčela v mých šlépějích v podobě vítězství na juniorských přeborech a soutěžích.


neteř Veronika

Během relaxačního období jsem se setkal se zajímavým člověkem, panem Zbyňkem K. Onen pán mne znal díky mým sportovním úspěchům a učinil mi zajímavou nabídku: co kdybych spojil příjemné s užitečným? A ještě si vydělat nějakou tu korunku? "Mohl bys pracovat u dveří jako vyhazovač?" Moje rozhodnutí bylo dílem okamžiku a přikývl jsem ...

Začal jsem tedy práci se Zbyňkem a zároveň jsem začal poznávat díky jeho kontaktům nové lidi. Vyprávěl mi o mužích z Ukrajiny, kteří u nás žijí a pracují a o "světských". Projevil jsem přání se s těmito lidmi setkat, lépe jim porozumět, abych se na vlastní "kůži" přesvědčil, do jaké míry jsou pověsti o nich šířené pravdivé, či nikoli. Když jsem tyto lidi poznal blíže, nabyl jsem přesvědčení, že jsou to lidé se zvlášť silně vyvinutým smyslem pro spravedlnost a jejich slovo platí jako zákon. Již slyším mnohé z vás, kteří se podivují a zdvihají obočí v němé otázce. Možná nebudou se mnou někteří souhlasit, ale má zkušenost je taková a já za ní stojím.
Nastal Nový rok, leden 2000. A přede mnou stál rozhodující mezník mé sportovní kariéry. není potřeba dále rozebírat, co se mi na začátku onoho památného roku honilo hlavou... Trénoval jsem dvoufázově, v praxi to vypadalo následovně:

1 hodinu jsem věnoval nácviku techniky a posilování s kladkou
3 hodiny jsem posiloval v posilovně (vždy před nástupem noční směn, stále jsem pracoval v úklidové firmě).

Vybral jsem si tehdy pouze dvě mezinárodní mistrovství, a sice v Polsku a na Slovensku, kde jsem si chtěl otestovat mou momentální sportovní formu a kvalitu. A asi jsem byl připraven dostatečně, když jsem obě soutěže bez větších problémů vyhrál.

Nastal podzim a to bylo neklamné znamení, že se termín mistrovství světa blíží ... Navštívil jsem oba pány sponzory s obvyklou žádostí, oni neodmítli a tak jsem mohl nastoupit do letadla směr Spojené státy americké. Zde se sluší poznamenat, že i já jsem člověk z masa a kostí a mám své slabosti. Bojím se výšek a létání zvláště. Tak si dovede čtenář představit, co pro mne znamenaly hodiny strávené  v kabině letadla ... Nicméně jsem zdárně strasti překonal a přistál ve Virginia Beach. Moje psychická euforie perfektně sladěná s fyzickou připraveností způsobily, že jsem začal porážet jednoho soupeře za druhým jako na běžícím pásu, až...  Až již nebylo koho. Můj sen se stal skutečností. Stal jsem se m i s t r e m  s v ě t a !! Vím, že to zní jako ohraná písnička, ale každý, kdo alespoň jednou v životě zažil ten opojný pocit vítězství, třeba jen na vesnickém přeboru v kuličkách, mi potvrdí, že měl alespoň na chvilku touhu být nejlepší, a to nejen ve třídě nebo na okres, ale na světě ... A já byl. I teď, když píšu tyto řádky, se mi tak nějak hůře dívá na klávesnici počítače ...

Když jsme přiletěli do Prahy (let jedna hrůza), čekalo mne jedno z dalších překvapení. V příletové hale na mne čekali rodiče, kamarádi, známí společně se sponzory. Zní to až neuvěřitelně, ale naši se sponzorem zorganizovali společný zájezd autobusem jako uvítací výbor. Bylo to dojemné a zároveň milé. Nasedli jsme tedy do autobusu do autobusu a slavnostně vyjeli směrem na Dolní Bousov. Připadal jsem si jako nějaká hvězda, když na náměstí čekal pan starosta se slavnostním projevem a celé náměstí lemovaly špalíry mých spoluobčanů - Bousováků. Radost a nadšení byly oboustranné, nakonec, které městečko se může pochlubit, že má mezi sebou mistra světa, že?


přivítání na letišti, návrat z MS 2000 USA, Virginia Beach


přivítání starostou Dolního Bousova p.Vynikalem po návratu z MS 2000

Při děkovném projevu jsem všem svým fanouškům slavnostně slíbil, že v roce následujícím - v Itálii - udělám vše pro obhajobu mého mistrovského titulu. Udělám skok, pouze řeknu, že až do semifinále jsem svému slibu dostával. Ale ve finále moje síly už tradičně nestačily na mé sportovní prokletí - závodníka z Ruska. Sen se rozplynul, zůstal jsem těsně před branami zlaté obhajoby. Byl jsem "jen" druhý.


s Clevem Deanem, MS 2001 Itálie

 


velký soupeř Alexy Voevoda - video


Kapitola 8. Tragédie a návrat

Jak už se stalo u mne zvykem, po návratu z mistrovství světa 2001 jsem si dal několikaměsíční pauzu a poté se začal opět připravovat na další šampionát. Vše nasvědčovalo tomu, že příprava bude mít obvyklý průběh, ale osud rozhodl jinak. Nikdy jsem si nemyslel, že do mého života zasáhne osudově - žena. Již věřím tomu okřídlenému: "Za vším hledej ženu či cherchez la femme."

V lednu 2002 se se mnou znenadání rozešla přítelkyně, se kterou jsem byl po celých osm let. Čtenář může namítnout, že jsem se o její existenci prozatím vůbec nezmínil, je to účelové a ještě dnes se mi o celé záležitosti těžko mluví, natož píše. Ten, kdo má pochopení, porozumí, kdo nikoliv, ať nechá na hlavě ... Přestal jsem jíst a spát, své trauma jsem začal řešit alkoholem, necvičil jsem, přestal jsem se zajímat o svět okolo mne. Až nadešel 18. únor 2002. Ten den jsem rozhodl celou situaci jednou provždy vyřešit a se vším skoncovat ... Neviděl jsem již žádné východisko, svět se mi zhroutil. Ten den jsem si prostřelil hlavu ... Nechtěl a nemohl jsem dál.
Ale osud rozhodl jinak. Sebevražda se nekonala, kulka uvízla v lebce a neprošla mozkem, takže nastal boj lékařů s mocnou přírodou. Po mnohahodinové operaci mne doktoři z neurologického oddělení v Praze vyrvali smrti ze spárů. Těžko se mi na to vzpomíná na toto období mého života, snad postačí, když řeknu, že to trvalo dlouhé č t y ř i roky, kdy jsem se ze zranění dostával. Dodnes pravidelně navštěvuji jak neurologa, tak psychiatra. Dnes již vím, že jsem měl neuvěřitelné štěstí a že bych svým odchodem způsobil nezacelitelnou ránu především svým rodičům a všem, kdo mne mají stále rádi, ale já jsem skutečně tehdy neviděl jiné východisko. Pouze ten, kdo prožil něco podobného, mne plně může pochopit ...

Vážený čtenáři, tímto vyprávěním jsem Vám chtěl vyjádřit své hluboké přesvědčení, že právě ta vůle po vítězství je platná a důležitá nejenom ve sportu, ale i v každodenním životě Je potřeba si i v těch nejtěžších chvílích klást před sebe postupné cíle, pak stále vyšší mety, kterých chci dosáhnout. Myslím si, že můj příběh je toho dostatečným důkazem.


P.S. Když jsem dopsal poslední řádky, cítil jsem, že jsem přece jenom zůstal čtenářům něco dlužen. Tak tedy:
V současné době (podzim 2007) - přesto, že se s tím rvu - mi můj zdravotní stav nedovoluje stále trénovat naplno. Mé klouby jsou funkční asi na 50%, páteř asi na 60%, má poraněná hlava a celkový psychický stav také nejsou v ideálním stavu. Je to otázka pro mého psychiatra, ale natolik se sám v sobě vyznám, že bude trvat ještě dlouhou dobu, než budu naprosto zdráv. Lékaři na neurologickém oddělení v Mladé Boleslavi dělají vše pro to, aby se můj fyzický stav natolik zlepšil, abych byl schopen nějakou zátěž vydržet a moje tělo bylo připraveno se s touto zátěží porvat. Nesmím zapomenout v této souvislosti opět na mého velkého kamaráda pana Zbyňka K., který vyvíjí velké úsilí společně s mými přáteli z Ukrajiny a "své" odvádějí i "světští".

Moji sponzoři můj zdravotní stav chápou a stále mne podporují. Dále se nesmírně cením a vážím rozhodnutí mé neteře, která se vrátila do světa armwrestlingu, zve mne na závody, abych alespoň nasával postupně atmosféru, abych byl uprostřed dění. I když momentálně nikoliv jako aktivní závodník. V neposlední řadě děkuji i rodičům, kteří se snaží všemožně o navození atmosféry klidu a tolik potřebné pohody.


s rodiči

Na druhé straně mne armwrestling stále natolik fascinuje, že se pokusím letos zúčastnit alespoň naší nejvyšší soutěže - extraligy, nebo lépe řečeno, alespoň některých jejích částí. Z osmi závodů, včetně mistrovství republiky budu závodit na minimálně třech plus mistrovství republiky. Jeden z těchto tří závodů se uskuteční - jak se stalo pravidlem - v mém rodišti – Dolním Bousově.

Požádal jsem prezidenta naší asociace, pana Milana S., aby mi sdělil, kdy a kde se bude konat mistrovství Evropy nejblíže České republice. Informoval mne, že takovéto mistrovství Evropy se bude konat v Itálii v roce 2009. A já jsem - po kolikáté již? - slíbil, že se do tohoto termínu dám natolik dohromady, abych se důstojně se světem vrcholového armsportu tímto mistrovstvím rozloučil. Hlavním motivem a hnacím motorem je pro mne i ten fakt, že jsem titul mistra Evropy nezískal.
Co bylo dál? Kdo čeká, že jsem byl vzorným rekonvalescentem, ten se velmi mýlí. Moje psychická újma byla tak velká, že jsem - přes přísný zákaz - pil, začal si s drogami, stranil se lidí, chtěl jsem klid. S tím se nesla i ztráta přátel a kamarádů, kterým se - i přes sebevětší snahu - nepodařilo mne vrátit zpátky do života. Jedinou oporou mi v těchto těžkých chvílích byli, jak už mnohokráte předtím, maminka a tatínek a malá neteřinka. Snažil jsem se o znovunavázání kontaktů s již bývalou přítelkyní, to však zůstalo pouze v přátelské rovině. Pro zajímavost, tento "vztah" trvá dodnes ...

Pomoc přišla odtud, odkud bych ji snad ani nečekal. Již zmiňovaný Zbyněk K. mne vzal mezi přátele - Ukrajince a "světské" a já jsem opět pocítil tu prazvláštní změnu proti Čechům, protože mezi nimi jsem se začal cítit naprosto uvolněně a v pohodě, snad pro ten jejich způsob uvažování, který je zcela odlišný od jiných.
Další pomocná "ruka" přišla také naprosto nečekaně. Jednoho dne jsem se seznámil s panem Miroslavem Roháčkem, který se ptal, proč se svému sportu, ve kterém jsem dosáhl tolik pronikavých úspěchů, již nevěnuji. V krátkosti jsem mu tedy vylíčil svůj životní příběh a on se poté nevinně zeptal: "Co bys k tomu, abys našel znovu sílu do života, potřeboval?" Mimovolně jsem vyhrkl: "Novou posilovnu." A výsledek? Do t ř í dnů jsem si jel pro nové činky a posilovací stroje.
Tím ale nastala prekérní situace, protože slib, který jsem mu dal, jsem musel splnit. To znamená znovu začít cvičit. Co teď? Oslovil jsem jednoho ze svých přátel z Dolního Bousova, Romana Š. Tento člověk, který se nikdy armsportu nevěnoval, byl natolik vstřícný a ochotný, že se mi začal věnovat individuálně. Znovu jsem začal trénovat jednotlivé partie, záda, ruce, pra... A já jsem pomalu nacházel ve cvičení již skoro ztracenou radost. Zašel jsem za pány Zetkou a Teichmannem, a ti mi opět pomohli. Moje fyzická kondice nabyla takových rozměrů, že jsem se odhodlal účastnit závodů na mistrovství republiky.
V letošním roce (2007) jsem byl na pravou ruku první a na levou ruku druhý. Po pěti letech nezávodění to není až tak špatný výsledek, co myslíte? Že by vůle, touha překonat sám sebe v těžkých životních situacích se obklopit těmi správnými lidmi, nevím ... Pravdou však zůstává, že nyní, když píšu tyhle řádky, mám opět touhu se se životem porvat. Jsem desetinásobný mistr republiky, mistr světa, nositel mnoha medailí z mistrovství Evropy i mistrovství světa a stále mám před sebou jeden nesplněný sen. Titul mistra Evropy. A pro něj - a nejenom pro něj - stojí přece za to, aby člověk žil, pracoval, miloval, snažil se. Zkrátka měl tu vůli, kterou jsem již ztrácel.

Doufám, že se mi cíl podaří splnit a pak spokojeně zakončím svou kariéru a chtěl bych své bohaté zkušenosti začít předávat svým mladším pokračovatelům a především těm byl tento příběh věnován ...


František Živný, od hospodského rváče až k titulu mistra světa 1 videosekvence na youtube.com

 


František Živný, od hospodského rváče až k titulu mistra světa 2 videosekvence na youtube.com

P.P.S. Co myslíte? Jaký bude můj obyčejný život po neobyčejných prožitcích a situacích?

 

P.P.P.S. Toto vyprávění je zároveň poděkování těm, kteří mne na cestě od hospodského rváče až titulu mistra světa doprovázeli, ale hlavně i nadále doprovázejí

Od roku 1998 je to pan Karel Zetka, kterému děkuji za financování rehabilitací, léků, startů na soutěžích a soustředěních.

Od roku 2005 je to pan Miroslav Roháček, kterému děkuji za financování posilovny.

Od roku 2006 je to pan Lukáš Mráz, pokrevní bratr, kterému děkuji za finance a trénování.

 

 

Zdraví Vás František ŽIVNÝ, rváč se soupeři a životem