Hlavní menu


Další nabídka

GPS 50°29'29.714"N, 15°9'47.053"E




Počasí online

Akce


Nejčtenější články


Informujeme


Pověst o Malechovicích

Vloženo: 10.03.2015 | Přečteno 1452x

Dávno bylo již tomu, co vojvoda Čech a jeho bratr Lech přebředli řeku Odru a vstoupili do neznámých končin. V krajinách pak při Labi řece, probivše se cizími obyvateli jejich, dorazili k řece třetí – Vltavě. Mnozí již žehrali a netrpělivi byli. Též Akinorev, dívka vlasů i očí temných, mnohou svou netrpělivost dusila při pohledu na neutěšenou krajinu. Pokaždé však její ohnivý pohled se zalíbením utkvěl na lýtkách a pažích vojvody Lecha. Častokrát se setkaly ty dva pohledy. I vojvoda Čech toto častokráte postřehnuv, nelibě se tvářil. Nyní však putování bylo již konec a vojvoda Čech i starší rodu zaradovali se nad krajem, který se rozkládal do široširé dáli pod horou Říp. Přečastokráte pak i vojvoda Lech vystoupil na tu horu a mnohé ráno se těšil z vycházejícího slunce nad touto krajinou líbeznou. Tehdy v tichu posvátném vzpomínal oněch chvil, o lokopotné cestě stavěli starší rodu a čeleď na zem dědky, jež v bělostném rouše nesli z prvotní vlasti, a zanítili velký oheň a obětovali a děkovali.

Jednou když opět na té posvátné hoře vítal zlatavé slunce a nastavoval jemu svoji tvář, vyrušil jej praskot větví v houštině i harašení oblázků, které sem tehdy z vlasti své donesli na upomínku stálou. Lech se nebál a čekal, jaké divé zvíře se vynoří. Nejdříve se objevil bílý pramen látky splývavé a dvé bílých paží dívky Akinorev, která nezapřela svůj původ země Chorvatské. Dívka se ani nezapýřila a k Lechovy spěchala. „Odpusť mi, vojvodo, že tě v takové chvíli ruším nelibě. Nemohu však již náklonnost k tobě nikterak skrývat. Zažeň mne, chceš-li, ale spalující žár ve mně zdusiti nemůžeš.” Vojvoda Lech nečekal tak prudký výjev její náklonnosti. Dívka mu dávno lhostejna nebyla a častokrát ve snu ji libě vídal. Utěšeně vztáhl své ruce jí naproti a ona v náruč jeho vpadla. V tom z pod hory se ozval hlas píšťal a trub stáda svolávající, v polích, na lukách i na sadě hlaholily písně čeledi mladé. Snad proto i Lech podlehl této chvíli chvil a na temeni Řípu zpečetil spojení s dívkou Akinorev. Když pak slunce na své dráze stanulo výše, záříc na osení vlnící se po širých lánech a na luka bujně kvetoucí, věřil, že dobře se rozhodl a ona pomůže rod dobře zachovati. Však neutajila se jejich náklonnost a příroda sama v počínajícím plodu skutečnost novou ukázala.

Po rozmluvě s bratrem Čechem se Lech rozhodl vzíti svoji velikou čeleď a poodejíti dále k východu slunce. Vojvoda Čech a všichni neradi ho propouštěli, když vůli svou oznámil a odpuštění bral. I promluvil k nim Lech: „Nezapomenu nikdy, že jsem z vašeho plemene. Proto nechci odejíti daleko. Dám vám znamení, abyste věděli, v kterých končinách zarazíme. Třetího dne po našem odchodu vystupte na Říp, ještě nežli denice vyjde. Já té chvíle zapálím v lese veliký oheň, a kde uzříte blesk ohně a dýmu kouření, tam znejte mé osazení.”

Tak bylo rozhodnuto a Lech vyrazil s čeledí. Vzali s sebou svá božstva, a když slunce nad lesy vycházelo, již posvátnou horu jen z dáli spatřiti mohli. Akinorev, jež byla samodruhá a den její se vůčihledě blížil, stěží jen těžkosti cesty zdolávala. Však její síla zatínala bolest i cesty nepřejícnost. Vojvoda Lech věděl však, že daleko jistě nedojdou. Té první noci v divé pustině u hořících ohňů se Akinorev probudila chvějíc a stiskla paži Lechovu: „Lechu milý, vím, že zítra již to bude můj čas a potomek rodu tvého se zrodí. Já již nedojdu tam, kam tvá mysl míří. Měla jsem vidění a vím, kde se nachází tvá krajina zaslíbená. Již nyní vyšli své posly a ve dvou slunce východech najdou oni roklinu skalami a lesy obklopenou. Tam bude člověk neznámý si na ohni péci zvěřinu. Tam ať poslové veliké ohně třetí den lesem zapálí a znamení Čechům dají.” Vojvoda po jejím pak vše učinil.

Druhý den pak vojvodova čeleď za posly se hnula a vojvoda sám s malou družinou a Akinorev zvolna pokračovala. Zvečera však se zastavili úplně, neboť chvíle Akinorev se přiblížila. Okolo družina ohně zapálila proti divé zvěři a na ochranu rodičky proti duchům zlým. Z rychlého obydlí jen kožešinou ukrytého se bolestné výkřiky ozývaly, aby vzápětí se novým a radostným křikem naplnily. Tu nejstarší z žen vyšedše před stan, v rouchu bělostném radost na vztažených pažích Lechovi podávala. Sevřel on na svoji hrud potomka, jenž se v tom prve neutěšeném místě zrodil. Dojat ukázal jej své družině a promluvil: „Drazí moji, kteří jste chvíli této přítomni, poklekněte nad zázrakem naším a proste naše bohy rodové o požehnání. Zde na cestě k ránu a místu našeho rodu novému se zrodil potomek můj první. Není to dívka. Jest to malý Lech. Syn můj.” V odpověď na jeho řeč kratičkou se z jeho družiny ozvalo: „Malech. Malech. Malech.” Usmál se vojvoda Lech a pravil: „Dobře tedy. Jméno jeho bude Malech. A místo zrození jeho nechť jsou Malechovice jméno.” Tak pravil a zabodl do země jílovité otku svou. Jen dořekl, daleko na východě vyhrnula se záplava ohně veliká, která obzorem se šířila. I viděli ji také v té chvíli předjitřní i z rodu Čechů na temeni hory Řípu stojící. Ukazovali mnozí tam do dáli a byli radostni, že bratr jejich svého cíle došel též a jim nedaleko že stojí. Zlatavé slunce se dralo z rudé mlhy východní, aby šťastný den rodů těch posvětilo svou září.

Petr Pešek, dáno na Tři krále roku 2008

 

zdroj: www.malechovice.cz