Vesecká zastavení

Vesecká zastavení

1.Vstup do obce – přivítání návštěvníků
- založení obce
2.O sázení stromů - topol u č. 15
3.sv. Trojice - legenda o sv. Starostě
4.Elektrifikace obce
5.Historie domů - záklopní nápisy
6.Vesecké roubenky
7.Filmování ve Vesci
8.Hasičský sbor
9.Vesecká rychta
10.Kříž u vjezdu do vsi

Vážení návštěvníci,

vítáme Vás ve Vesci u Sobotky, věříme, že se Vám bude u nás líbit a rádi se k nám budete vracet. V roce 1995 byla naše obec vyhlášena památkovou rezervací a my jsme pro Vás připravili několik zastavení. To proto, abyste i Vy pronikli do historie naší vesnice.
Kdy byla obec Vesec založena, nevíme přesně, ale zdá se, že vznikla nebo byla alespoň nově organizována brzy po tom, když se městečko Sobotka stalo sídelním místem jedné linie pánů z Vartenberka. To bylo někdy v polovině 13. století, jistě před rokem 1287.
Po husitských válkách Vesec patrně zpustla a další zprávy o vsi máme až z doby josefínské, to je z konce 18. století.
Dnes má obec 25 popisných čísel a 26 stálých obyvatel. Polovinu chalup vlastní chalupáři, stali se nedílnou součástí obce a významně nám zvyšují počet obyvatel.

O sázení stromů

Až půjdete Vescí, zastavte se pod mohutným stromem před č. 15. Je to stříbrný topol, a to již nejméně třetí v pořadí na stejném místě.
Kdy byl zasazen první, přesně nevíme, ve staré pamětní knize se píše, že roku 1867 byl skácen na návsi před č. 15 stříbrný topol všeobecně zvaný „oliva“ zvaný, který měřil okolo 16 loket, tj. 9 metrů a 60 centimetrů. Udělalo se z něj 37 sáhů dříví t.j. asi 11 metrů, mimo otýpek. Za dva roky byl na tom místě vysázen topol nový, který sázel Macoun Václav z č. 15.
Jako člověk, tak i strom má vyměřený svůj život. Tento druhý stříbrný topol vévodil naší vesničce po celé století, dožil se 108 jarních rašení. Byl to mlčenlivý svědek příběhů veselých i smutných. Pod jeho rozložitou korunou se scházeli sousedé k večerním posezením, pod ním procházely průvody slavnostní i pohřební. Jeho věk se nachýlil a roku 1976 byl skácen. Nebyl tak mohutný jako jeho předchůdce, měřil 7,80 metru v obvodu kmene a vysoký byl okolo 35 metrů.
Sázení topolu před č. 15 je „povinností“ vlastníků jmenovaného hospodářství, a tak opět dva roky na to, roku 1978 sázel na stejné místo opět stříbrný topol pan Jan Šimůnek ml. z č. 15. Dnes už je tomu rovných 30 let. Jeho kmen ve výšce 1,2 m měří 3,96 m, není to žádný drobeček. V roce 2006 21. července přišla navečer velká bouřka provázená silným větrem. Do topolu uhodilo a blesk sjel z koruny po kmenu do země. Ozvala se ohlušující rána a kůra odletěla přes silnici až na špejchárek od č. 1 a poškodila trámy a lišty. Ošklivá rána se začala postupně zacelovat, když 5. října přišla v 15 hodin a 20 minut opět ošklivá bouřka a do topolu znovu uhodilo a blesk sjel stejným místem do země. I přes tohle vážné poranění strom na jaře vyrašil a rána pomalu zarůstá.
Tolik z historie i současnosti jednoho stromu pro Vás napsala Marie Šimůnková, kronikářka z Vesce.

Socha Nejsvětější Trojice

Otec Bůh s trojúhelníkovou svatozáří drží v ruce krucifix s korpusem svého syna a klečí na kouli, která byla odedávna symbolem nejvyšší moci. Na této kouli je reliéf holubice, jako symbolu Ducha svatého. Po stranách klečí dva andělíčci. Toto sousoší patří k vrcholným dílům rodiny lidových sochařů Zemanů. Pochází z roku 1834 a bylo tesáno na místě z kamene vylomeného v Plakánku. Přestože sousoší je empírové, některé prvky ještě přetrvaly z baroka. Na podstavci sochy je vytesán reliéf znázorňující svatou Starostu, dceru krále portugalského. Podivná legenda se váže k této svaté – je to vlastně pravoslavný ukřižovaný Kristus, který je vždy zpodobňován v téměř ženském rouchu s dlouhými vlasy a vousy. K tomu kdosi vymyslel legendu o panně, která se chtěla zasnoubit jen Kristu. Když ji chtěl její královský otec vdát, prosila Boha, aby ji zohavil a ráno se probudila s plnovousem. Za to ji dal král ukřižovat.
Reliéf ve Vesci je pokračováním legendy. Kdysi prý byl kolem sochy Starosty veden na popravu nevinně obviněný houslista. Prosil sv. Starostu, aby mu pomohla a tu k údivu všech z nohy kamenné sochy spadl střevíček. Houslista klečící u sv. Starosty a udiveně se rozhlížející po překvapených divácích je zachycen na reliéfu. Zastavte se i Vy, protože podobnou legendu můžete spatřit pouze na Pražském Hradě a v Srbské Lužici.

Elektrifikace obce

Když se pozorně rozhlédnete, nevidíte žádné elektrické vedení. Není to proto, že se u nás zastavil čas, ale z toho důvodu, že elektrické vedení vadilo při natáčení historických filmů. V roce 1983 byl položen elektrický kabel do země.
Jak to bylo se zaváděním elektřiny ve vsi, Vám přiblížíme zápisem v kronice. Společně s tehdejším kronikářem panem Josefem Tanečkem zavzpomínejme, jak to vlastně tenkrát všechno bylo.
Dne 9. února 1928 byla v hostinci ve Vesci uspořádána přednáška panem učitelem Brixím z Libošovic o elektrifikaci obce. Po přednášce usneseno bylo založit „Družstvo pro rozvod elektrické energie ve Vesci“ a tohoto večera jsme podepsali závazné přihlášky k tomuto družstvu se zápisným 50,-Kč pro každého člena a 5,-Kč členský příspěvek. Také byly požádány Družstevní podniky v Dražicích o definitivní rozpočet. Z tohoto rozpočtu vysvitlo, že nás bude polovic transformátoru a sekundární síť mimo přípojek stát 48 000,-Kč. Družstvo bylo ustanoveno kolem 20. března. Na uhrazení těchto 48 000,-Kč bylo počítáno 25 000,-Kč od obce, 380 podílů po 42,-Kč = 15.960,-Kč a ostatní si družstvo vypůjčí, kterýžto dluh se zaplatí subvencí, o kterou družstvo stát náš požádalo.
Dne 2. dubna se začal stavět transformátor na mém pozemku mezi Vescí a Nepřívěcí, kterýžto pozemek jsem družstvu přenechal i se škodou okolo budovy způsobenou za 234,-Kč. Stavbu prováděl stavitel Pokorný z Mnichova Hradiště.
10. dubna začaly Družstevní podniky Dražické stavěti sekundární síť po obci a dne 5. května byla síť téměř hotova i s přípojkami. Dne 19. května ve 4 hodiny a 9 minut odpoledne připojovaly Dražické podniky naši obec na elektrickou síť. Transformátor pro naši obec zapínal pan starosta Jaroslav Brixí, pro Nepřívěc pan Josef Taneček, rolník z Nepřívěce. Po zapnutí proudu byla pořádána večeře a večer pokračoval přátelským večírkem, Všichni montéři z Dražic, kteří zde na síti pracovali s panem vedoucím montérem Řehákem, Loškem a Štechem se večírku zúčastnili.

Dále se zúčastnil majitel koncese instalatérské pan inženýr Macoun a jeho zástupce Čeněk Pekař a jejich montéři, kteří zde domácí instalaci prováděli, pan Jančík a Poživil. Družstvo nechalo na slavnost tuto zabíti prasátko a dalo půl hektolitru plzeňského piva. Když se vypilo plzeňské, byl vyčepován ještě hektolitr kosteckého.
K slavnosti té byli též pozváni všichni sousedé, kteří se téměř všichni zúčastnili a bez rozdílu byli všichni pohoštěni jak pečínkou, tak pivem. K úhradě této slavnosti každý člen družstva dal 2,-Kč na podíl. Naše domácí kapela nám při tom hrála a vše se velice rozveselilo a při ranním svítání jsme konečně tento slavnostní večírek ukončili.

Historie domů

O historii domů se dočteme v místní kronice. Každá usedlost má zde vyčleněny své vlastní stránky, kde jsou vedeny záznamy o majitelích, kdo kdy a za kolik dům koupil, s kým se oženil, kolik měli dětí a kam se odstěhovaly a kdo statek převzal.
Nedá se předpokládat, že současné domy pocházejí z doby, kdy začíná záznam v kronice. Tajemství jejich vzniku se podařilo poodhalit pomocí záklopních nápisů. Stříška u vrcholu štítu lomenice je zespodu uzavřena záklopou, záklopovým prknem. Na něm je záklopní nápis, který zpravidla obsahuje letopočet, iniciály a jméno vlastníků, pozdravy a různé průpovídky. Bývá tam i jméno stavitele, nebo jeho typická značka. Bohužel těchto záklopních prken se mnoho nezachovalo a protože jsou vystavena povětrnostním vlivům jsou i špatně čitelná.
Z nápisů, které se dochovaly, je jeden z č. 15. Zní „Tento grunt vystavěn s pomocí Boží nákladem Matěje Macouna 24. máje 1787“. V kronice byl skutečně v té době uveden jako vlastník usedlosti č. 15 Matěj Macoun. V č.11 záklopní nápis říká „Bůh žehnej domu tomu, postavili Matěj a Eleonora Linkovi roku 1808“. Ověřením zápisu v kronice opět máme potvrzeno, že v těchto letech grunt skutečně vlastnili. Č. 10 má záklopu s průpovídkou „Žehnej Bože domu tomu, vystavěl jsem nevím komu. Rok 1868“. Dá se předpokládat, že je to povzdech nad tím, že se v rodině narodily jenom dvě dcery a po jejich provdání jméno majitele zanikne. V č. 7 je nápis poměrně dlouhý „Pochválen buď Ježíš Kristus. S pomocí Boží vyzdvižen jest tento grunt nákladem Matěje Brychcyho s rodinou. Souseda z poctivé Obce Vesecké. Vynasnažil se prací svou Jan Hortlík mistr tesařský 30. září 1833. Poznámka o rodině je zde opodstatněná, protože Matěj Brixí měl se ženou Barborou 9 dětí, 5 synů a 4 dcery a všechny se dožily dospělosti, což nebývalo obvyklé. Tolik k záklopním nápisům z obecní kroniky.

Vesecké roubenky

Ve Vesci najdete roubené domy, převážně patrové. Jsou postaveny do „okrouhlice“ tzn., že uprostřed je náves a průčelí všech domů na ni směřují.
Významným stavebním prvkem jsou sdružená okna v průčelí domů a pavlač po celé délce stavení, kterou překrývá střecha. Původně byla v každém domě v přízemí veliká obytná světnice a prostorná síň s pecí. Ze síně se vcházelo do dalších jedné až dvou místností na vejměnek. Další dveře na protější straně než vchod vedly na zahradu, pokud byla za domem. V síni byly také umístěny schody, které vedly na pavlač. V patře bývala opět jedna obytná místnost s okny do průčelí a na pavlač, do které se také z pavlače vcházelo. Pak se už nacházely nahoře jenom komory, dvě až tři, do kterých se také vcházelo z pavlače, a neměly žádná okna. Žádná z místností v patře nebyla mezi sebou propojena. Z pavlače vedly ještě další schody na půdu. Toto původní rozčlenění domu je nejvíce patrné v č.1.
Druhý typ roubených chalup je přízemní s jednou velikou místností v přední části. Ze síně se vcházelo do jedné nebo dvou komor. Také v těchto domech vedly ze síně schody, ale jenom na půdu. Pokud byl v domě sklep, jak v patrovém tak v přízemním, chodilo se do něj také ze síně.
Jak již bylo zmíněno většina domů i hospodářských staveb bylo roubených, téměř ke každému většímu statku patřil les. Hospodářské budovy byly ve 20. letech minulého stolení „zmodernizovány“ a postaveny nové z cihel. Původní chlévy a ostatní stavby byly stavěny z pískovcových štuk pocházejících z obecního lomu v blízkém Plakánku.
Střechy pokrývaly došky, Vesec patřil k významným zemědělským oblastem, většina sedláků hospodařila na polích, které jsou výborné kvality, a proto se pěstovalo hlavně obilí. Postupně byly došky nahrazovány taškami z pálené hlíny nebo eternitem. Střecha déle vydržela a nehrozilo tak velké nebezpečí požáru, jako u střech doškových. V minulosti nikdy nebyl na střechách šindel.

Filmování ve Vesci

Vesec patří k vesnicím, které jsou, dá se říct pravidelně vyhledávány filmovými společnostmi k natáčení různých filmů, reportáží i reklam.
Už v roce 1948 zde byl natáčen film „Léto“ podle předlohy Fráni Šrámka. Záběry jsou z č. 7 a 15, z návse a blízkého okolí.
Dalším celovečerním filmem bylo ve stejném roce „Vzbouření na vsi“. Tentokrát se celý děj odehrával přímo ve vesnici.
V roce 1973 si prostředí vesnice pro svůj film „Přijela k nám pouť“ zvolila paní režisérka Věra Šimková-Plívová. Hrdiny ve známém muzikálovém snímku byly děti a celé léto bylo u nás velmi živo a veselo.
Roku 1974 filmové studio Barrandov natáčelo několik záběru jízdy do válečného filmu „Porážka“.
Rok 1975 „Syn třinácti otců“ s Vladimírem Menšíkem a Waldemarem Matuškou. Šlo o mezinárodní snímek, u nás se neuváděl.
Rok 1979 „Jak dostat tatínka do polepšovny“ – Tomáš Holý, František Němec, Jana Preissová a další. Sem jezdili do č. 19 nakupovat a místní hasiči jezdili se stříkačkou „Máňou“.
Ještě v tomto roce se točil další film „Johánes“.  Natáčela Německá filmová společnost, velké úpravy exteriéru – děj se odehrával v 19. století. Děti uvítaly kolotoč poháněný zapřaženými poníky. Poslední natáčení v tomto roce patřilo České televizi. Byla to povídka na motivy Boženy Němcové „V zámku a podzámčí“. Ve Vesci se odehrává scéna, kdy se kníže s kněžnou jel podívat na Jeníčka z Jesenice.
Rok 1982 další velice známý film „Jára Cimrman ležící spící“. Právě zde Cimrman vyučoval v obecní škole – č. 7 a zde i skončil svůj bohatý a pestrý život v muzeu peří – č. 19.
Rok 1983 byl velmi rušný. Počátkem roku natáčela televize bakalářskou povídku „Psohlavci“ v č. 4,9 a 16. Pak nastaly velké úpravy, uprostřed návse byl postaven kostel, ráz vesnice připomínal napoleonskou dobu a film se jmenoval „Před bouří“. Stejnou kulisu využil pro svůj film „Komediant“ i režisér Otakar Vávra, který zde natáčel na podzim. Bohužel obě filmové společnosti se nemohly dohodnout, kdo zajistí likvidaci staveb a tak se úklidové práce protáhly až do dubna 1984.
To už se hlásila další filmová společnost. Natáčela pohádku „S čerty nejsou žerty“.  Z Vesce je scéna, kdy Petr Nárožný v čele vojska si přišel pro Petra Máchala (Vladimír Dlouhý) k babičce. Natáčelo se v č. 17 a 18.
Rok 1986 film s válečnou tématikou, putování zajatců z koncentračního tábora s názvem „Podzemí“. Byly v té době velké mrazy a nikdo nechtěl do komparsu. Film mapoval příběh židovské rodiny a byl točen pro Argentinu.
Pak přišlo velice pěkné natáčení s panem režisérem Janem Bonaventurou „Svatba v Českém ráji aneb jak to bylo dál s Prodanou nevěstou“. Průvodní slovo měl Karel Holzknecht. Porovnání Smetanovi opery s folklórem v dnešní podobě. Staročeskou svatbu tančil a zpíval soubor lidových tanců Český ráj z Jičína. Celé natáčení probíhalo v č. 9.
V závěru roku ještě točila Česká televize „Dostaveníčko v Českém ráji“ s Pavlínou Filipovskou.
Rok 1990 „Žabí princ“ společnost K.I.M. Euromedia Praha a reklamní videozáznam Agrozetu.
Rok 1992 „Dlouhá cesta Lukáše Bímana“ šestidílný seriál. Děj prvního dílu se odehrává zde a ves byla proměněna v rybářskou vesnici na břehu moře. Natáčení v č. 11 a 12 a na návsi.
1994 Halina Pawlovská „Díky za každé dobré ráno“ natáčení v č. 12 v červenci. Odtud je scéna příjezdu na svatbu na Podkarpatskou Rus v hluboké zimě. Všude ležel sníh, dalo to dost práce.
2000 – 2001 seriál „O ztracené lásce“ natáčení trvalo celý rok. Uprostřed návse byla postavena roubená hospoda, kde se velká část děje odehrávala.
2007 televizní pořad „Na cestě“ část Český ráj. Povídání o historii obce, komentář četl J. Bartoška a M. Donutil. Záběry z č. 1, 10 a 15.
V témže roce „Nemocnice na kraji města“ III. část. Lékařky Králová a Čeňková jedou na chalupu k dceři. Natáčení v č. 15.
2009 „Po stopách natáčení“ úspěšného filmu Jak dostat tatínka do polepšovny se vydala reportérka televize Barrandov Petra Pšeničná.

Hasičský sbor

„Na jaře 1899 byla zakoupena nová modernější stříkačka od firmy Smékal ze Smíchova, stála 700 zlatých. Když byla stříkačka zakoupena, bylo ujednáno, by ve zdejší obci byl založen hasičský sbor. Té věci ujal se pan František Havlík z č. 11 a podařilo se mu sbor dobrovolných hasičů sestaviti a jakožto veliteli vycvičiti, „ tak stojí v místní kronice.
A jak takový hasičský sbor před více než sto lety vypadal? Pokusím se vám to trošku přiblížit.
V roce 1899 měl vesecký hasičský sbor 24 zakládajících členů činných. Mezi nimi najdeme profese, které bychom mezi dnešními hasiči již neobjevili. Setkáváme se s velitelem, předsedou, jednatelem, pokladníkem, těžko bychom však v dnešním hasičském sboru hledali trubače (svolával mužstvo ke cvičení i k zásahu), stříkačníky, kteří obsluhovali berlovou stříkačku, lezce, což byli nejmladší obratní a odvážní členové sboru. Později se objevil i strojmistr a samaritán, který měl na starosti lékárničku a ošetřování raněných. Ještě později přibyl vzdělavatel. Mimo činné členy měl sbor i členy přispívající. Těmi byli občané z okolních vesnic, kteří finanční částkou přispívali do pokladny. Ze Zápisníku schůzí výborových a hromadných víme, že mezi ně v letech 1906 -09 patřili hostinský Karel Helikar a lesník Jan Knap z Podkosti, nájemce Semtinského dvora František Thoř, rolníci z Libošovic František a Oldřich Černých, František a Dominik Ortové ze Střehomi, hostinský Jan Brixí z Nepřívěce, rolníci František Brixí z Horního Bousova, Václav Svoboda z Markvartic, Jan Macoun z Oseka a další.
Každý hasičský sbor měl mimo členů činných a přispívajících i členy čestné. Mezi ně patřily významné osobnosti veřejného a politického života. Jejich jména byla ozdobena mnoha tituly. Byli to například dvorní rada Josef Ježek, rytíř z Pravomilu, prezident krajského sodu v Kutné Hoře, rodák z Vesce, dále reprezentant kosteckého velkostatku, polní maršálek Antonín Tůma z Waldkompfu, politik Jindřich Maštálka ze Sobotky, starosta obce Vesec a okresní samosprávy sobotecké František Havlík, ale také řada zasloužilých členů sboru…..
Abychom si udělali představu také o velikosti a majetku sboru, uvedu několik údajů z inventárního soupisu z roku 1941: stříkačka motorová, 230m dobrých hadic, 8m savic, v dobrém stavu je i stříkačka berlová. Nejstarší stříkačka pocházející z roku 1854 nemá kolo. Dále sbor vlastní dva žebříky – jeden hákový druhý nástřešní. Stříkačka je opatřena svítilnou a vzadu červeným odrazovým sklem. Mimo to máme dvě pochodně petrolejové. Osobních výzbrojů a pracovních obleků je pro 22 mužů. Dále máme 2 požární háky, 2 nosítka, lékárničku, 2 lopaty, 2 krumpáče, 2 vidle, 2 košťata, 11 džberů na vodu, objednány jsou 4 plynové masky.
Jak postupně ubývalo obyvatel a členů, přibývalo nových funkcí, se kterými jsme se dosud při procházce historií veseckého hasičského sboru nesetkali. A tak se nám představuje organizační referent, preventista, kulturně propagační referent, referent mládeže, místo zbrojmistra a strojmistra nastupuje materiálový technik….
Dne 4. dubna 2009 se konala obnovovací schůze členů Sboru dobrovolných hasičů ve Vesci. Následně 11. dubna 2009 se konala další schůze, kde bylo rozhodnuto o složení výboru, o umístění vývěsní skříňky na hasičské zbrojnici a proběhly volby. To už je další kapitola hasičského sboru ve Vesci.

Vesecká rychta

Od roku 1638 do roku 1849 bylo  kostecké panství rozděleno do šesti rychet – předměstská (Sobotka), vesecká, markvartská, zelenecká, doleňácká (dolnobousovská) a hořeňátská (hornobousovská). Vesecká rychta byla největší z nich, i když se její rozloha několikrát měnila, patřily k ní vsi Libošovice, Podkost, Malechovice, Malá Lhota, Rytířova Lhota, Dobšice, Meziluží, Dobšín, Kamenice, Stéblovice, Nepřívěc, Střehom a ojediněle grunty kostecké v cizích panstvích roztroušené – sedlák z Malčic u Českého Dubu. Později byla odloučena Malá Lhota a Malechovice, připadly k rychtě roveňské a Nepřívěc a Stéblovice tvořily novou rychtu nepřívětskou.
Až do roku 1500 bývala vesecká rychta rychtou dědičnou a výsadní, to znamená osvobozenou od všech poplatků a robot. Rychta v té době byla v č.7.
Jako všechny poddanské obce také Vesec měla ke své vrchnosti povinnost robotní. Vedle pravidelných dávek peněžitých odevzdávaných pánům z Kosti byli poddaní z Vesce již v době před třicetiletou válkou povinni robotou ruční. S poddanými několika sousedních obcí museli sklízet louky v panské oboře u Libošovic, česat chmel, prát a stříhat ovce. Mimo to musely vsi rychty vesecké vykonávat ponůcku u Semtínského dvora, avšak tato robota byla patrně odjakživa proměněna na plat peněžní.
Po zrušení rychet spojily se obce Vesec, Nepřívěc a Stéblovice. V každé obci byl volen osadní starosta, zpravidla na tři roky a to vždy o obecním pořádku. Obecní pořádek býval slavnostní den, kdy hospodáři vyrovnávali obecní účty. V ten den bývali také mladí hospodáři přijímáni za sousedy, při té příležitosti i zapsáni do staré pamětní knihy. Každý takový nový soused musel dát „příjemné“, obyčejně sud piva, nebo peníze na něj. V každém případě se peníze o obecním pořádku propily. Když nenastupoval žádný hospodář a neplatilo se „příjemné“, koupil se sud piva z obecních peněz a obecní pořádek se jak sluší a patří, oslavil. Při tom se obyčejně prováděly všelijaké legrace a dlouho se o obecním pořádku mezi sousedy se zálibou hovořívalo. Připomínám, že co bylo potřeba v obci udělat, vše se zdarma udělalo, nikdo za práci u obce peněz nepřijal. Tento zvyk trval zde až do roku 1914, než vypukla 1. světová válka.

Zastavení u kříže

U silnice při vjezdu do vsi stojí železný kříž na pískovcovém podstavci. Původně byl i kříž vytesaný z pískovce a stával na druhé straně silnice pod mohutnou lípou, jak je patrné z fotografie pořízené v roce 1935, kterou máme v kronice.
Nyní následuje opis z 1. kroniky obce Vesec str. 66.
Při erární silnici stojí kříž, který je nyní již rozpadlý. Roku 1859 byl opraven. Oprava stála 18 zlatých. Stály tam 2 jasany, ničko tam jsou vysázeny lípy při každé straně jedna. Co já jsem pamětníkem, pamatuji od roku 1887, stála tam již jen jedna lípa. To bylo z vůle štrastmistra (cestmistra) jičínského a pana děkana Palánka ze Sobotky.
V devadesátých letech předminulého století (189..) jel kolem toho kříže žid Gans ze Sobotky, buďto z neopatrnosti, nebo ze zlého úmyslu což nemohu tvrdit, vrazil do kříže vozem a kříž rozbil. Byl tenkrát odsouzen k znovuzřízení kříže. Gans dal sice kříž spravit, ale oprava ta dobře nedržela a tak se v létech válečných kříž rozsypal (1914 – 1918). Rozsypaný kříž u erární silnice znovuzřídila obec v dubnu 1929. O křížových dnech při procesí do Nepřívěce posvětil jej pan děkan Soukal.
V roce 1933 se zvyšovala erární silnice u vsi o šedesát centimetrů. V důsledku toho se musil upravit výjezd na státní silnici, aby nebylo takové stoupání. Okresní úřad zaplatil kámen a štěrk, dal vagon štěrku a obec štěrk položila (kámen a štěrk musela i dovézt). Okres postavil přes erární silnici nový most a obec položila od nového mostu kanalizaci a rybníček vedle silnice zavezla.
Vraťme se ke kříži a lípě u ní zasazené. Zasazena byla roku 1859 při opravě kříže. V roce 1936 byla silnice pokryta asfaltem a lípa začala usychat. V roce 1955 byla již úplně suchá, a přesto ji památkový úřad nedovolil skácet. Teprve když z ní začaly padat suché větve a ohrožovaly dopravu, byla poražena. Oprava kříže z pískovce neměla dlouhého trvání, a proto byl nahrazen křížem železným, který k tomu účelu věnoval pan Josef Macoun č. 9. Železný kříž pochází z pomníku rodu Janů z č. 9 z Vesce (1866 – 1889), který byl postaven na hřbitově v Nepřívěci. Tolik z kroniky.

Osamocený kříž bez ochrany stromu stál za silnicí až do poloviny devadesátých let minulého století. Několikrát byl vyvrácen, protože stál v zatáčce, nepomohlo ani umístění patníků a svodidel. Proto obec rozhodla, aby byl přemístěn na druhou stranu silnice k vjezdu do vsi. Je to kříž soukromý, který zřídili majitelé č. 1 na svém pozemku na památku nějaké události v rodině. Později byl pozemek vykoupen na stavbu silnice. Asi v roce 1995 pan Taneček z č. 16 a pan Držka z č. 24 přemístili kříž na druhou stranu silnice, kde stojí dnes. Je tak chráněn před neopatrnými řidiči.

vypracovala Marie Šimůnková, kronikářka z Vesce