Hasta la Victoria Siempre 10
Do bazénu to už vzhledem k času nestihnu, ale klidně si můžu zaplavat ve vaně. Její obří rozměry k tomu přímo vybízí, jediné co schází je skokanský můstek. K večeři si dám kuřecí sendvič z pumpy naproti. Spokojeně ležím na pohodlné posteli největší velikosti „king size“ a dálkovým ovládačem přepínám televizní kanály. Chtěl jsem jít dolů do hotelové haly podívat se na nové zprávy na internetu a přečíst si emailovou poštu, ale nakonec jsem zůstal na pokoji. Všichni moji známí vědí, že jsem na dovolené a nikdo mi proto určitě nebude psát. A zprávy spolehlivě obstará CNN. Většinu reportáží tvoří události výhradně z USA, protože okolní svět obyčejné Američany příliš nezajímá. Ale na to jsem si už u téhle zpravodajské stanice zvyknul. Střídavě sleduju dění v televizi a píšu deník se zážitky z dnešního dne.
Později se ještě došourám do koupelny, vždy otravnému večernímu čištění zubů věnuju jenom tři minuty (ačkoliv pět lékařů ze čtyř doporučuje nejméně pět minut). Jako mrtvola padnu do postele a před půlnocí usnu tvrdým spánkem.
Návštěva u mormonů - 12. července, sobota
Budík se rozezvoní v přijatelných 7.30 a.m. Poctivých pět minut zubům tentokrát neupřu a pro dnešní den zvolím poněkud neobvyklé oblečení. Černé boty, ponožky, džíny a tričko bez rukávů doplní černý klobouk.
Nevypadám trochu jako flanďák?
Sejdu do přízemí. V malém salonku už sedí první hosté, vzduch příjemně voní kávou a čerstvým pečivem. Po snídani se vrátím na pokoj, sbalím všechny věci a na postel položím jako obvykle „tip“. Venku mě oslní zlaté sluneční paprsky a zalije teplo letního dne. Nasadím si tmavé sluneční brýle a s odpichem odjedu od hotelu.
Po dálnici I-80 směřuju do downtownu města spořádanosti a čistoty, kterému pevně vládne náboženská sekta, Salt Like City.
První větší skupina osadníků se v tomto kraji objevila v polovině 19.století. Byli to členové tehdy nové náboženské sekty The Church of Jesus Christ of Latter Day Saints, známé pod jménem mormoni. Jeden z jejích duchovních vůdců, Brigham Young hledal místo, kde by se sekta mohla nerušeně oddávat svému náboženství. Roku 1847 přišel do těchto míst a rozhodl o založení nového města. To se brzy stalo důležitou dopravní křižovatkou. Pouhých devadesát mil od města byla dokončena stavba první transatlantické železnice a slavnostně do pražce zaražen zlatý čep. Ve 20. století město zbohatlo zejména na těžbě soli ze solného jezera a těžbě mědi.
Dnešní Salt Lake City je moderní, spořádané a počestné město, tak ho alespoň prezentují místní městští radní. Ti se mu snaží vtisknout mezinárodní tvář výstavbou výškových budov v downtownu a celou řadou pamětihodností a památek, z nichž většina souvisí s vládou sekty mormonů. V posledních letech se metropole začíná více zaměřovat na turistický ruch, zejména na zimní sportovní činnosti. Pohoří Wasatch Mountains východně od města skýtá příhodné sněhové podmínky a celou řadu oblíbených lyžařských středisek. Posledním velkolepým úspěchem města bylo uspořádání zimních olympijských her v roce 2002.
Několik volných parkovacích míst bez hodin najdu na ulici 300 East Street. Mapu města, kterou jsem dostal včera v recepci hotelu si zastrčím do kapsy, foťák do ruky a jde se.
Salt Lake City, v pozadí kulisa pohoří Wasatch Mountains, Utah
V ulicích není velký provoz, je sobota ráno a domácí si zřejmě trochu přispali. Hlavní třídou centra města je ulice State Street, na severním konci na návrší trůní mohutná žulová budova State Capitol. Stavbu vládního sídla mi zatím zakrývají stromy, které převyšuje jenom měděná kopule.
Aby jsem se k budově dostal, musím nejprve projít pod obrovskou kovovou bránou, která se zvedá nad celou ulicí. Na vrcholu se usadil taky kovový americký národní pták orel bělohlavý. S roztaženými křídly ostražitým zrakem hlídá hlavní třídu vedoucí k vládnímu sídlu. Projdu pod tmavě zelenou ocelovou konstrukcí a z výšky na mě přísně zhlíží socha dravce.
Ulice se zvedá na návrší. Čtyři jízdní pruhy se zúží na dva a místo administrativních budov jí obklopuje alej stromů a zástavba starších vilek.
Stoupání vyústí na rozlehlém zeleném pahorku a na jeho nejvyšším bodě se v celé své kráse vyjímá jedna z nejhezčích vládních budov v USA, State of Utah Capitol. Kopule pokrytá měděnými pláty se leskne a třpytí v paprscích ranního slunce. Ke vstupním dveřím na jižní straně stoupá dlouhá řada schodů a na stožáru se ve slabém větru třepotají vlajky Unie a Utahu. Kryté průčelí vchodu podpírá osm kamenných sloupů. V jeho stínu se schovává skupina starších turistů.
Jeden holohlavý stařík mi ze srandy povídá, že vypadám jako kovboj a hned se vyptává, kde jsem zapomněl Indiány. Místo odpovědi mu strčím do ruky svůj foťák a radši mě koukej strejdo vyblesknout, nebo ti ukážu, jak rychle tasím kolty! Muž se zřejmě lekne, protože mi snímek udělá bez reptání a ještě mi poděkuje. Asi proto, že jsem ho nechal na živu.
Masivní vchodové dveře se za mnou zaklapnou a já se ocitnu v antickém paláci. Vstupní halu na dvou stranách lemují leštěným mramorem obložené sloupy, stejně jako dvě boční schodiště. Prosklenou střechou proudí dovnitř denní světlo. Očekávám přísnou bezpečnostní kontrolu od římských vojáků v plné zbroji, ale žádná se nekoná. V mysli se mi vybaví vzpomínka na prohlídku v budově State Capitol v Sakramentu a na desítky policajtů, kteří se pohybovali po celém vládním sídle i v jeho okolí. Hrozbu teroristických útoků asi neberou v Utahu tak moc vážně, prostě jiný kraj, jiný mrav.
Protože je dnes sobota a neúřaduje se, celá budova zeje prázdnotou. V jejím tichu se rozléhá jenom klapot podrážek mých bot na mramorové podlaze. Z portrétů na stěnách se opět seznámím s tvářemi místních zákonodárců v čele s guvernérem. V západním křídle paláce je informační
výstavka o historii i současnosti města. Samostatné oddělení je věnované důlní činnosti a posledním zimním olympijským hrám. Za prosklenými výlohami jsou vystavené fotografie sportovců, medaile a maketa olympijské vesnice. Dolování přibližuje výstavka dobových pracovních nástrojů a model měděného dolu Bingham Canyon Mine, který se chystám ještě dnes navštívit.
Vstupní hala budovy State Capitol, Salt Lake City, Utah
Prosklenými dveřmi na konci chodby opustím sídlo Julia Caesara a pod schody stojí zaparkovaná tři policejní auta. Tak přeci nějaká stráž. Ulicí Main Street scházím z návrší na centrální náměstí Temple Square, které je pýchou sekty mormonů. V samém srdci stojí chrám
Salt Lake Temple. Jeho stavba byla dokončena v roce 1893. Východní a západní křídla střeží celkem šest věží, jejich vrcholky zakončují ozdoby ve tvaru křížové kytky. Katedrála je uznávaná mormony po celém světě jako první bašta sekty a zřejmě z tohoto důvodu není povolena její prohlídka.
Chrám Salt Lake Temple a Joseph Smith Memorial Building na náměstí Square, Salt Lake City, Utah
Ve venkovním návštěvnickém středisku se z informační tabule dozvím i o jiných významných památkách na náměstí. Mezi jeho další klenoty patří výšková budova Joseph Smith Memorial Building. Ta nese jméno po zakladateli sekty mormonů, kterou založil v roce 1830. V divadelním sále je možné spatřit hodinový film o misii Ježíše Krista, v desátém patře se zase můžeme občerstvit ve dvou veřejných restauracích. Návštěvníci se navíc můžou v rodinném centru za pomoci počítače pokusit najít informace o svých předcích.
Na dokument o Spasiteli se mi dívat nechce, hlad mě zatím netrápí a předky v Americe zaručeně nemám. Tím je o návštěvě budovy Josepha Smitha rozhodnuto. Co si ale určitě nenechám ujít je oválný svatostánek Mormon Tabernacle Headquarters na západní straně náměstí. Ten je domovem pro nejznámější církevní pěvecké těleso Mormon Tabernacle Choir, které má 320 členů. Několikrát vystupovalo při uvádění presidenta USA do úřadu a je velmi oblíbené i v zahraničí. Zpívání ve sboru je tady rodinnou tradicí, někteří členové v něm působí už ve třetí generaci.
Obcházím katedrálu Salt Lake Temple a potkám dvě mormonské řádové sestry. Jsou to dívky asi kolem dvaceti let a na sobě mají černá roucha. Každá má na límci připnutou vizitku se svým jménem a vlajkou státu, ze kterého pochází. První hezká je z Ruska, druhá studená a tvrdá z Německa. Blonďatá carevna je navíc sympatická a hned se dáme do řeči. Jsou tady na osmnácti měsíční misii, během které se seznamují s učením o Bohu a mormonským náboženstvím. Po skončení studií se vrací zpět domů, kde by chtěla založit rodinu.
Abych se přiznal, vůbec jsem netušil, že sekta má tolik příznivců i v zahraničí a dokonce v pravoslavném Rusku.
Studená Němka přeci jenom pod prudkými slunečními paprsky trochu roztaje a dobrou angličtinou se přidá do rozhovoru. Obě mi vřele doporučují návštěvu zpěvárny Tabernacle Headquarters, před kterou jsme se právě zastavili. Popřejí mi krásný zbytek dovolené a otevřu masivní dřevěné dveře.
Uvnitř mě přivítají jiné dvě řádové sestry, asi ve stejném věku, ale obě jsou Američanky. Žádná zkouška nebo koncert se nekonají, pěvecké pódium je opuštěné. Mezi horními
Zpěvárna Mormon Tabernacle Headquarters, náměstí Temple Square, Salt Lake City, Utah
řadami sedadel prochází další turisté, jejich brebentění se rozléhá celým sálem, který má velmi dobrou akustiku. Dokázal bych si tady představit trochu jinou muziku než církevní sbor, to by asi mormoni zírali. Musím ale přiznat, že mě vnitřek budovy upoutal a celkový dojem hodnotím známkou devět.
Náměstí se mezitím úplně zaplnilo lidmi, většinu tvoří turisté. Přibylo i řádových sester, které každému ochotně sdělují základní informace o památkách nebo o sektě mormonů. Poslední pamětihodností na náměstí, kterou navštívím je první náboženská stavba ve městě, postavená již v roce 1882, Assembly Hall. Svým vzhledem mi sice připomíná kostel, ale ve skutečnosti slouží jako koncertní sál současných místních i mezinárodních umělců. Tomu také odpovídá její vnitřní vybavení. Na malém pódiu vpředu stojí klavír a za ním nádherné varhany, které dosahují až ke stropu. Pod ním začínají řady sedadel, počet sedících míst rozšiřují dvě terasy na bočních stranách.
Jako průvodkyně se mě okamžitě ujmou jiné dvě řádové sestry, obě pochází z latinské Ameriky. Trochu změním téma našeho rozhovoru, protože informací o mormonech už mám plnou hlavu. Obě mají dlouhé tmavé vlasy, myslím, že víc než tmavý úbor a klášter by jim slušely sexy bikiny a přehlídková mola. Ale proti gustu žádný dišputát.
Nevím přesně kolik je hodin, ale patrně se blíží dvanáctá hodina, protože se právě rozhoupaly kostelní zvony chrámu Salt Lake Temple a jasné kovové zvonění se rozléhá po celém náměstí. Ať je hodin kolik chce, pro mě je nejvyšší čas na oběd.
Přejdu třídu South Temple Street a zmizím v útrobám moderního nákupního mola. V podzemní pasáži se předhání v nabídkách jídla celá řada restaurací, mě zláká čínská kuchyně.
Po obědě se trochu porozhlédnu po mole. Sortiment nabízeného zboží mě však nějak zvlášť neupoutá. Zimní bundy, šály, rukavice a čepice nechám bez povšimnutí. Sportovní potřeby u mě taky propadnou na celé čáře, k čemu by mi byly na Floridě lyže a brusle?
Vrátím se radši na sluncem zalitou ulici. Moderní široké bulváry jsou upravené a čisté, nevidím ani všude jinde přítomné hloučky bezdomovců typické pro většinu velkých měst USA. Potkám jenom jednoho válečného veterána schouleného na chodníku, jak prosí o trochu jídla. Muž, který před lety nasadil život v boji za vlast teď nemá ani co jíst. S něčím takovým se nesetkávám poprvé a dám mu pár drobných dolarů.
Ulicí 200 East Street probíhají koleje místní tramvajové dráhy a po obou stranách stojí moderní výškové budovy ze skla a oceli. Slabý provoz v downtownu dotváří nerušenou atmosféru města, na můj vkus až moc poklidnou. Chvílema mám dokonce pocit, že se tady zastavil čas.
V jižní části centra města se mezi ulicemi 400 South a 500 South Street rozkládá park na Washington Square. Jeho dominantou je starobylá budova městské haly s vysokou věží. Dvoupatrová stavba z 19. století je sídlem městských úředníků a státních institucí.
V parku za budovou se chystá nějaká venkovní slavnost. Na malém dřevěném pódiu právě připravují aparaturu a mikrofony a dole jsou v několika řadách seřazené židle pro obecenstvo. Větve stromů zdobí barevné fábory, třásně a tucty balónků. Podobné venkovní párty jsou v USA zcela běžné, na Key Westu se pořádá každý měsíc. Většinou bývají spojené s opékáním masa nebo s dětským programem.
V ulicích už začíná být díky žhavým slunečním paprskům pořádné vedro, chce to změnu a vypadnout někam za město. Cestou k autu se ještě krátce zastavím v jediném katolickém kostelu ve městě na East Temple Street. Jeho vchod jako obvykle střeží dvě věže. Uvnitř je příjemné chladno a interiér se skoro podobá kostelům u nás.
V autě se pro změnu nedá dýchat, zapnu klimatizaci a čekání venku si krátím cigaretou. Ulicí State Street jedu na jih a ještě jednou podjíždím kovovou bránu s králem ptáků na vrcholu. Odbočím na dálnici I-15 a kurz zůstává směr jih. Tam někde se ukrývá už zmíněný měděný důl Bingham Canyon Mine, který má velkou zásluhu na ekonomickém rozkvětu města v minulém století.
Na výjezdu č.301 sjedu na silnici State Road 48 do městečka West Jordan na jižní periferii. Informační tabule u silnice mě nasměrují k nízkému pohoří za městem, kde se ukrývá samotný důl. U vstupní brány zaplatím osm dolarů vstupné a za čelní sklo si vystavím povolení k vjezdu. Zaměstnanec „security“ společnosti mě upozorňuje na bezpečnostní opatření, zejména na dodržování povolené rychlosti a pohybu jen po vyznačených cestách.
„Povolená rychlost? Co to je?“ ptám se ho nechápavě.
Silnice je zaprášená a plná drobného štěrku, proti mně se zrovna vyřítil menší náklaďák s naloženým kamením na korbě. Za vrcholem hory se cesta zlomí dolů do právě probíhající stavební uzávěry a omezení provozu. Dva „lopaťáci“ s vysílačkou a přenosnou dopravní značkou v ruce řídí každý na jednom konci uzavírky provoz. Musím si zavřít okýnko u dveří a vypnout klimatizaci, protože se tady strašně práší. Po obou stranách silnice se táhnou haldy vytěžené hlíny a kamení.
Cesta končí na parkovišti přímo na okraji dolu. Tam, kde dnes zeje 700 metrů hluboký kráter, bývala dřív hora. Z okraje parkoviště se dívám do obrovského jícnu pode mnou, který má tvar obráceného kuželu a směrem dolů se zužuje. Na okrajích jsou v pravidelných spirálových řadách pod sebou prašné cesty, na kterých spatřím obří náklaďáky.
Pro představu, uprostřed parkoviště stojí na betonovém podstavci pneumatika takového náklaďáku a ten malinkatý červíček vedle jsem já.
I přes jejich nadpozemskou velikost se úplně ztrácí na hlubokém dně dolu. Zoomem na foťáku si přiblížím cestu na okraji kráteru, po které se zrovna šplhá kolona šesti plně naložených obrů. Ocelové nákladní korby dokážou pojmout až těžko uvěřitelných 255 tun směsi hlíny a kamení.
Z bezpečnostních důvodů není povolený vstup přímo do dolu a bližší prohlídka náklaďáků tedy není možná. I když to je v mém případě dobře, protože jak se znám, určitě bych zase chtěl vyzkoušet jejich terénní schopnosti a jak by tohle dopadlo si asi každý dokáže představit.
Na konci z poloviny zaplněného parkoviště stojí budova návštěvnického centra. Z vystavených fotografií a článků se dozvím něco o zdejší těžbě mědi. Začátek se datuje od roku 1906 a je plánovaná až do roku 2015. Více jak
Kolo se nám polámalo, udělalo bác. Měděný důl Bingham Canyon Mine, Utah
dvě třetiny veškeré těžební produkce nerostů státu Utah pochází z tohoto dolu, který je bohatý zejména na měď, ale v menší míře se tady vyskytuje taky zlato, stříbro a molybden. Celý důl zaměstnává okolo 1700 lidí v různých odvětvích.
V malém kinosálu se podívám na dvaceti minutový dokumentární film o zpracování mědi a jejím využití. Těžební společnosti kladou v poslední době velký důraz na ekologii a snaží se navrátit přírodě v okolí dolu její původní tvář.
Stejnou silnicí se vrátím až na dálnici I-15 do Salt Lake City. Jsou čtyři hodiny odpoledne a dopravní špička právě dosahuje svého vrcholu. Nekonečné proudy aut se valí oběma směry a provoz se několikrát zastavuje. Naštěstí se brzy objeví okružní dálnice I-215, po které se mi podaří dopravnímu chaosu uniknout. Přejedu řeku Jordan River a vpravo se naposledy objeví siluety budov v downtownu Salt Lake City.
Na severním předměstí zastavím u čínské restaurace, kde se podává jídlo ve stylu bufetu. Sice jsem už dneska čínské speciality ochutnal v nákupním mole ve městě, ale asijská kuchyně nabízí nepřeberné množství druhů jídel a není problém si vybrat něco jiného.
Dálnicí I-15 jedu na sever. Vpravo se zvedají obrovské kopce pohoří Wasatch Mountains, vlevo asi míli od dálnice šplouchají slané vody jezera Salt Lake. V městečku Kaysville sjedu z dálnice a úzkou asfaltkou přijíždím k veřejné pláži na břehu jezera. U vstupní brány přesvědčím sympatickou kočku za přepážkou, že budu za dvacet minut zpátky a nemusím proto platit vstupné.
Auto uklidím do stínu stromů a pěšinou přicházím k jezeru. Na jeho hladině se prohání vyznavači vodních sportů na motorových člunech, vodních skútrech a malých plachetkách. Písečná pláž je plná lidí. Mě voda ke koupání nezláká, chci jenom ochutnat její slanou příchuť. K mému překvapení ale voda není ani trochu slaná.
Jak to? Já myslel, že jsem u solného jezera.
Odpověď dostanu na zpáteční cestě od kočky u vstupní brány, která mi vysvětlí, že tohle je jenom jedna z mnoha zátok jezera. Sem přivádí vodu horské potoky z pohoří Wasatch Mountains a proto neobsahuje sůl. Slané vody má až vlastní jezero, které začíná na druhém konci zátoky.
„Thanks sweetheart,“ poděkuju a vrátím se na dálnici I-15.
Přejíždím hranice do státu Idaho. Okolní krajina se zvolna mění na rovinu, kterou pokrývají pole, pastviny a četné ohrady se skotem. Slunce má před sebou poslední hodinu dnešní vlády a pomalu se chystá do hajan.
V městečku Blackfoot změním silnici na US 26 a kurz na západní. Napřed se ale zastavím u bankovního automatu a vyberu si peníze. Ještě mi jich na účtě zbývá dost, není proto nutné provádět nějaká drastická úsporná opatření typu reforma veřejných financí „a´ la Špidla“ nebo podléhat zbytečné panice. Hned taky dostanu šanci nějaké utratit v restauraci Pizza Hut, protože žaludek se začíná hlásit o svůj večerní nášup.
Silnice US 26 se v zapadajícím slunci ztrácí v prázdné rovné pustině, která mě provází až do malé vesnice Arco. Na první pohled bezvýznamná osada se pyšní jedním světovým prvenstvím. Dne 20.12.1951 tady byl v Národní reaktorové laboratoři uveden do provozu první jaderný reaktor na světě k výrobě elektrické energie. Radioaktivní odpad se ukládal přímo v pustině za budovou.
Tak doufám, že ráno nebudu svítit jako žárovka.
Místo na přenocování najdu snadno na velkém parkovišti za benzinovou pumpou na začátku vesnice. Parkují tady tři kamiony, mezi které se schovám tak, že na mě není od silnice vidět. Je celkem teplo, dnešní noc přežiju jenom v tričku s krátkým rukávem. Sklopím sedačku, nařídím budíka na ráno a okolo jedenácté usínám. Dobrou.
Idaho`s rock station - 13. července, neděle
Budíček v půl osmé. Včera večer jsem to s tím tričkem trochu podcenil, protože mě v noci probudila zima. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem v prázdné prérii na severu, kde se teploty přes noc pohybují stejně jako na poušti, tedy proklatě nízko. V noci jsem byl líný dojít si do zavazadlového prostoru pro spacák a tak jsem natočil motor a pustil si na chvíli topení. Teď už naštěstí venku krásně svítí slunce a teplota vzduchu je jako stvořená pro tričko bez rukávů.
Vedle auta si vyčistím zuby a jdu na pumpu pro něco na zub. Zrovna otevírají, celonoční provoz se v tak malé vesnici nevyplatí. Snídaně je stejná jako na většině benzinových pump, vražedná trojkombinace kávy, tyčinky snickers a první cigarety mě už začíná pomalu ničit.
Silnicí US 20 projedu celou vesnici a znovu se vnořím do prázdné pustiny. Po dvaceti mílích, kdy jsem neviděl jediný dům a nepotkal jediné auto odbočím doleva. Tady se nachází národní monument s velmi příznačným jménem pro tuhle krajinu Craters of the Moon (Měsíční krátery).
Zdejší kraj vděčí za svůj zjev sopečným erupcím a výlevům lávy, ke kterým v této oblasti došlo poprvé asi před 15 000 lety. Zatím naposledy o sobě dala sopka vědět před 2000 lety a geologové tvrdí, že v budoucnu ještě dojde k dalším erupcím a celou oblast mají proto pod stálým dohledem. Sopky nemají svůj klasický kuželovitý tvar, ale jedná se o malé sopečné kupy, které svým vzhledem připomínají puchýře. Povrch tvoří ztuhlé a všelijak překroucené útvary čedičové lávy, sopečného popela, kamení a sopečné strusky. Extrémnímu prostředí odpovídají také teploty vzduchu, kdy v letních měsících je možné na černém rozpáleném povrchu země naměřit teplotu až 79 C, naproti tomu v zimě pokrývají celou oblast hluboké závěje sněhu a památník je pro návštěvníky nepřístupný.
Původní obyvatelé zdejších prérií byli Indiáni kmene Šošonů. K trvalému osídlení kraje lávových polí však nikdy nedošlo, pustina našla uplatnění jen jako loviště. Novodobí osadníci objevili tohle území až v roce 1921 a pojmenovali ho „podivná měsíční země“. O tři roky později je vyhlášené jako národní monument. Dnes je mezi lávovými vyvřelinami vybudováno asi sedm mil silnic a několik pěších turistických stezek.
Návštěvnické centrum je hned vedle silnice, dokonce před vstupní branou. Dobrá, jdu tedy nejdřív tam.
Ve skleněné vitríně jsou vystavené různě velké kusy sopečné lávy a vulkanické škváry a v zadním malém kinosálu právě promítají „napínavý“ film o geologickém vzniku a vývoji celé oblasti. Tak to si nesmím nechat ujít, prý to má hvězdné herecké obsazení.
Na konci filmu do mě strčil vedle sedící chlápek a tím mě probudil.
„Cože, to už je konec? Ale já nespal, vrah je zahradník,“ reaguju bleskově a dám tím jasně
najevo, že mám děj filmu pod kontrolou.
Kraj lávových polí, Craters of the Moon National Monument, Idaho
Ještě venku na slunci se mi přivírají oči, patnáct minut šlofíček na sedačce v kině mi celkem bodnul. Vstupní bránou už projíždím bez zastavení jenom se staženým okýnkem a „zlatým pasem“ v ruce. Strážce parku v okně kanceláře ho letmo projede očima a hned mi dává znamení, že můžu pokračovat dál.
Vpravo vedle silnice je malý kemp a v něm asi deset stanů, postavených přímo mezi překroucenou ztuhlou lávou a sopečnou struskou. To tedy není zrovna veselé místo na táboření. Na konci kempu začíná pěší několika mílová turistická trasa Nort Crater Flow Trail, která probíhá mezi sopečnými vyvřelinami. Na dlouhou trať to dneska nevidím, musím se taky trošku šetřit. Mrknu do mapy a hned je všechno jasné. Krátká trasa je na skladě asi za dvě míle vlevo od silnice s pekelným názvem Devils Orchard Nature Trail (přírodní stezka ďáblův sad). Tak uvidíme, kdo dělá lepší zahrady. Já nebo On?
V ďáblově zahrádce, Devils Orchard Nature Trail, Craters of the Monn National Monument, Idaho
Malé parkoviště na začátku trasy si na nedostatek volného místa opravdu nemusí stěžovat. V neděli se zřejmě Američanům na Měsíc moc nechce, nikdo nemá zájem udělat malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.
Stezka se v podobě dřevěného chodníku srdnatě pustí přímo mezi ďáblovi zahradnické výtvory. Se stromy si moc velkou hlavu nedělal a vybral jenom jeden druh. Borovicím se zřejmě v lávovém výlevu líbí. Přímo vedle stezky zvolil odvážné kreace různě překroucených ostrůvků čedičové lávy v moři popela. S kytkama to vzal taky jedním šmahem a nepravidelně vysázel nízké zelené keře. Na chodníku si dal opravdu záležet, půl míle dlouhý okruh zavítá i do těch nejodlehlejších koutů ďáblovi zahrady.
Na konci stezky ze země seberu malý kousek ztuhlé lávy, vždyť až přijede satanáš na exkurzi na Key West, taky mu něco dám. Cestou jsem nafotil spousty snímků, ať můžeme se šéfem porovnávat, jak dělá zahrady „konkurence“.
Silnice se na příští křižovatce rozdvojí a pokračuje jako jednosměrná cesta ve tvaru kruhového objezdu. Po pravé straně se zvedá jižní strana mohutných sopečných kráterů Big Craters a na druhé straně silnice začíná krátká stezka na vrchol Iferno Cone v nadmořské výšce 1884 metrů. Informační cedule vedle cesty slibuje nádherný výhled na celou oblast lávových polí.
Celý kopec je vlastně obrovská hromada sopečného popela, na kterém mi trochu podkluzují podrážky bot. Na vrcholu se usadila vzrostlá borovice, která s obtížemi odolává dost silnému větru. Kolem dokola se otevřela prázdná černá sopečná pustina. Té na druhé straně horizontu konkurují zasněžené vrcholky pohoří Challis National Forest s nejvyšším vrcholem Hyndman Peak v nadmořské výšce 3660 metrů.
Cestou dolů pozdravím starší manželský pár, že by první návštěvníci? Ale asi ne, protože na příštím parkovišti potkám celou skupinu turistů. Je to parta mladých lidí z kempu u vstupní brány. Připojím se k jejich skupině a po krkolomné stezce, která místy vede po vrcholu lávových zkamenělin se vydáme k nedalekému Indian Tunnel. Je to asi osmdesát metrů dlouhý přírodní tunel v čedičových vyvřelinách.
Vstup do podzemí se brzy objeví po pravé straně. Hluboký otvor v lávovém poli pokračuje do temné hlubiny tunelu. Cesta dolů je dost krkolomná, chce to boty s pevnější podrážkou. Klenutý strop tunelu se vypíná do výšky několika metrů a uvnitř vládne šero. Kápo celé party jde vpředu s baterkou a upozorňuje všechny na nebezpečná místa.
Pohled na kraj lávových polí z vrcholu Iferno Cone, Craters of the Monn National Monument, Idaho
Na levé straně se objevila úzká puklina a to je východ z tunelu. Krátká procházka zemským nitrem byla rozhodně zajímavá, ale nad zemí je přeci jenom líp.
Na parkoviště se sjíždí auta, nedělní příval návštěvníků asi právě začíná. Oba jednosměrné směry se za chvíli zase spojí a stejnou silnicí se vracím ke vstupní bráně. Dlouho vybírám správné CD do přehrávače, ale nakonec zapnu rádio. Uvidíme, čím mě překvapí místní stanice. Hned první volba frekvence se ukázala jako správná. Oblastní rockové rádio Idaho`s rock station mě zahrnuje spoustou dobré muziky, nechybí ani deset let staré vypalovačky od Nirvany nebo Guns-N`-Roses.
Tak to si nechám líbit.
Bránou projedu opět se staženým okýnkem, teď mám ale v ruce cigaretu a auto se natřásá v rytmu skupiny Janes Addiction. Strážný za oknem kanceláře mi pokyne rukou na pozdrav. Stejná silnice US 20 mě přivede zpátky do vesnice Arco.
Je neděle něco kolem poledne, sluníčko krásně svítí a já nikam nechvátám. Zastavím před veřejnou prádelnou, která mi zrovna přijde vhod. Ovšem ne jenom moje svršky potřebují vyprat, auto je taky celé pokryté prachem cest a menší koupel by mu neuškodila. S ním do prádelny asi nemůžu, ale snad je tady někde myčka.
S igelitovou taškou plnou špinavého prádla v ruce vejdu dovnitř. Tři pěkný ženský se na mě udiveně podívají, chlap v prádelně je tady zřejmě nevídaný jev. Koupím prací prášek a naházím všechno do pračky. Menší pěkné brunety se zeptám na myčku aut. Je tady jenom jedna nedaleko odtud. Sama mi ochotně nabídne, že mi po skončení praní přendá vyprané prádlo do sušičky. Nechám jí na stole drobné na sušení a jedu k myčce aut. Ta se řídí heslem „umyj si sám“ a tak se chopím dlouhé stříkací pistole a kartáče na násadě. Auto zahalím do husté aktivní pěny a závěrečnou sprchou mu vrátím původní lesk. Jako nový. A teď na oběd.
Benzinová pumpa, za kterou jsem na parkovišti přečkal noc nabízí Deli občerstvení. Z velkého výběru různých druhů sendvičů a salátů to u mě na celé čáře vyhraje obří roast beef. Nechám si jídlo zabalit a jedu do prádelny.
Prádlo se točí v gigantickém bubnu sušičky, do konce programu zbývá patnáct minut. Pustím se do sendviče a při tom se dívám na televizi v rohu místnosti, kde vysílají oblíbenou „show“ zejména tady na severu USA, ródeo. Kovbojové mezi sebou soutěží v různých kláních, jako jízda na divokém býkovi nebo nejrychleji lasem chycené a svázané tele.
Zhltnu sendvič a pro kafe si dojdu do vedlejšího obchodu. Skládám si vyprané prádlo a do dveří vstoupí bruneta, která mi předtím pomohla. Polovinu věcí mi složí ona a ještě si dáme venku cigaretu. Teď už ale musí běžet, doma na ní čeká manžel.
V jednu hodinu odpoledne najedený, vypraný, s čistým autem a v dobré náladě odjíždím z Arka po silnici US 20 směr východ. Obloha je hnedle bez mraků a nečeká mě dneska ani dlouhé řízení, protože můj další cíl není daleko. Přejedu jenom přes dva státy a v tom třetím už to je. Silnice probíhá prázdnou pustinou, která se před velkým městem Idaho Falls promění na nekonečné bramborové lány. Sytě zelené bramborové natě zaplavují pole a vláhu jim dodávají rozstřikovače vody na mobilních železných konstrukcích.
Tak tady někde se zrodila ta zlá mandelinka bramborová, kterou imperialisti chtěli v padesátých letech minulého století zničit naše socialistické zemědělství?!!
Ve městě Idaho Falls se zastavím v marketu a nakoupím jídlo na večer a na ráno. Ovoce a jogurty jsou jasné ranní menu a k večeři se bude podávat specialita. Z chladícího boxu vytáhnu ochucené vepřové plátky v omáčce a bez dlouhého rozmýšlení je přidám do košíku. Ale ke specialitě to chce taky speciální pití a to je náhodou na skladě. Mezi americkým pivem většinou nevalné úrovně a několika zahraničníma značkama se na vrcholu usmívá poslední malé balení lahvové Plzně. Bingo.
Zůstanu na stejné silnici US 20 a obchvatem se vyhnu downtownu města. Přehrávač si vybírá delší pauzu, protože prim drží jednoznačně rádio a stanice Idaho`s rock station. U města Rexburg natankuju benzín a ještě jedno kafe mě doufám nezabije. Silnice změnila směr na sever a začala stoupat do hor, hlemýždí povolená rychlost 55 mil/hod ale zůstala. Silný vítr si pohrává se stromy a chvílema taky s autem. Dost se ochladilo, klimatizaci asi potřebovat nebudu, jedině tak na přitopení.
Místy už ztrácím rádiový signál rockové stanice, kytarové sólo Jamese Hetfielda pomalu zaniká ve směsi šumění a hlasů jiných rádiových stanic. Alternativní řešení mám hned po ruce a zbytek skladby si doposlouchám z CD skupiny Metallica.
Přejedu hranice do státu Montana a u silnice se objevila dopravní značka s povolenou rychlostí 70 mil/hod.
Konečně, už jsem začínal usínat za volantem.
V turistické osadě West Yellowstone ale přibrzdím, protože je tady celkem živo. Aby ne, když už se za humny, tedy přesněji řečeno za hranicemi nachází další národní park, Yellowstone National Park.
Yellowstonský národní park je pokladem, který vzbuzuje úctu u cestovatelů z celého světa. Nachází se ve vulkanické oblasti, která byla velmi aktivní již před dvěma milióny let. K poslednímu výbuchu sopky došlo asi před 640 000 lety. Sopečný původ parku dokazují četné gejzíry, bublající tůně, horká vřídla, bahenní sopky a exhalace vodních par. V jejich množství dokonce překonává takové vyhlášené lokality jako Island nebo Nový Zéland.
Jedním z prvních objevitelů této nedotčené přírody byl roku 1807 lovec a obchodník s kožešinami John Colter. Toulal se krajem a obchodoval se zdejšími Indiány kmene Nez Percé. Když potom o všem co viděl a zažil vyprávěl o tři roky později na východě v St. Louis, nikdo mu nechtěl věřit. Další průzkumníci však potvrzovali jeho slova a proto se americká federální vláda roku 1870 rozhodla poslat do oblasti výzkumnou výpravu. Po návratu její členové zpracovali 500-ti stránkovou zprávu o celé oblasti, která byla doplněna celou řadou fotografií a kreseb krajiny. Na základě těchto údajů se americký president Ulysses S. Grant rozhodl roku 1872 vyhlásit Yellowstone prvním národním parkem na světě. Se svojí rozlohou téměř 9000 kilometrů čtverečných patří dnes i k největším v USA. Je domovem pro stovky druhů zvířat, v údolích pod věčně zasněženými vrcholky horských štítů není žádný problém spatřit volně žijící stáda bizonů nebo losů.
Na konci vesnice přejedu hranice do státu Wyoming a odbočím vlevo. Tady je západní brána do parku. Strážce mě upozorní na medvědy, tedy černé, hnědé a grizzly. Za bránou zastavím u okraje silnice a prozkoumám mapu parku. Je půl páté odpoledne, na žádnou velkou akci už to dneska nevidím. Silnice v parku má tvar obrovské osmičky a opisuje okruh dlouhý 216 km, který probíhá kolem všech zajímavých míst v reservaci. Mně se jako nejzajímavější místo jeví kemp Madison v nadmořské výšce 2091 metrů, který má výhodnou polohu nedaleko napojení na okruh. Tady přenocuju a s prohlídkou parku začnu zítra ráno.
Silnice sleduje tok řeky Madison River a je na ní provoz. V roce 1988 zachvátil park obrovský požár, který zničil jehličnatý porost na třetině celkové rozlohy parku. Jedním takovým smutným místem zrovna projíždím. Na svahu za řekou trčí holé ohořelé kmeny stromů bez větví, zelený les se najednou proměnil na spálenou zemi bez života.
V kanceláři u vstupní brány do kempu vyplním přihlašovací lístek a za 18 $ no tax se stanu nájemníkem na jednu noc. Tábořiště leží na svahu nad řekou, která od sebe odděluje mrtvou a živou část lesa. Celý druhý břeh lehnul popelem, na zemi leží tisíce ohořelých kmenů stromů. Tahle strana naštěstí zůstala spalující síle plamenů ušetřená.
Strážce mi přidělil pěknou parcelu na okraji chráněnou stromy. Od sousedů vedle si půjčím radši hned pilku a chystám se jít na dřevo. Starší manželský pár mi ochotně vyhoví, babka se jakoby náhodou zmíní o tom, že by taky uvítali pár špalíků na oheň.
Bez starostí babi, přinesu ti tolik dřeva, že tady budeš sedět ještě o vánocích.
Přejdu přes silnici, po které jsem přijel a vnořím se do zeleného lesa. Na zemi leží spousty uschlých kmenů stromů. Nařežu pět náručí půl metrových špalíků a všechno odnosím k mému ohništi. Staříkům vrátím pilku a vedle jejich karavanu složím hromadu dřeva. Babi je nadšená, děkuje a ptá se, odkud jsem. Chvíli si povídáme, oba dva jsou celkem fajn.
Postavím stan a připravím si věci na spaní. Dneska v noci bude asi pořádná zima a teplou košilí určitě nepohrdnu.
Jdu se projít k řece. Na břehu osamoceně stojí rybáři, jeden z nich se odvážně pustil přímo do ledových vod a v gumových holinkách až do pasu zkouší nalákat všechny ryby v řece na svojí návnadu. Rybka k večeři by nebyla špatná, já mám ale něco lepšího a i když je teprve sedm hodin večer, začnu s přípravou jídla. Rozdělám oheň a otevřu si pivko. Plátky masa griluju na kovovém roštu a omáčku ohřeju v plastovém obalu, který je žáruvzdorný. Jako příloha se podává francouzský chleba a samozřejmě plzeňské. Večeři spořádám ještě za světla a spokojeně si pokuřuju.
Tma se snáší na kemp a teplota vzduchu padá prudce dolů. Přikládám na oheň, v blízkosti jeho plamenů se sedí dobře, ale všude kolem číhá zákeřná zima.
Později se jdu ještě projít k řece. Ohořelé pahýly stromů na druhé straně řeky vypadají ve svitu měsíce celkem strašidelně, bude trvat ještě dlouhou dobu, než se mrtvé místo lesa vzpamatuje z ničivého požáru. U vody už je pěkná zima a radši se vrátím do stanu. Navleču na sebe tričko s dlouhým rukávem, košili a celý obličej si pro jistotu omotám šátkem, protože hlavně nos mívám ráno zmrzlý na kost.
Je půl jedenácté, doufám, že se ráno probudím jako živý člověk a ne jako zmrzlá hrouda ledu. Dobrou.