Hasta la Victoria Siempre 11

Zimní království   -   14. července, pondělí
Proberu se v šest. Už zvonil budík? Ne, myslím že jsem ho nařídil až na půl sedmou.
Tak co se děje? A co to tady klepe? Aha, to jsou moje zuby a snad i vnitřnosti se mi třesou zimou, která předčila i moje nejhorší očekávání. Sundám si z obličeje šátek, stejně mi moc nepomohl, protože nos mám studený jako rampouch. Přetáhnu si spacák přes hlavu a  usilovně přemýšlím, co budu dělat? Po dlouhých minutách smrtelných křečí, ve kterých se zmítá celé moje tělo se rozhodnu pro jedinou možnou  akci. Vyskočím ze studeného spacáku do ještě studenějšího ranního vzduchu, nazuju si chvatně boty a běžím nevím kam, hlavně rychle rozproudit krev v těle a trochu se zahřát.
Oběhnu polovinu kempu, zavítám i dolů k řece a zpátky u stanu zvládnu udělat čtyřicet  kliků. Trochu jsem se zahřál, ale stejně to chce někam do tepla. To rozhodně nenajdu v umývárně, právě naopak. Ledová voda mi zmrazí prsty na rukou tak, že v nich nemůžu udržet ani kartáček na zuby. Honem pryč. Sbalím stan, naházím všechno do auta a navlečený jako pumpa prchám z ledového kotle.
Cesta se za výjezdem z kempu napojí na osmičkový okruh, který probíhá celým parkem. Topení už dávno jede na plný výkon a chrlí proudy horkého vzduchu. S těžkou nohou na plynu se úplně prázdnou silnicí  řítím do vesnice Old Faithful. Jediné, na co mám teď myšlenky je horká káva a něco k snídani.
Svůj sebezáchranný plán však okamžitě změním na konci lesa. Vpravo stoupají z malého návrší oblaka kouře a páry, krátký pohled do mapy říká, že se jedná o gejzírovou oblast Lower Geyser Basin.
Kašlu na kafe, jde se na procházku!
Na parkovišti stojí bílá dodávka, ze které se vyhrne pětičlenná rodinka z Norska. Matka má vlasy spletené do dvou copů a pihovatý obličej. Vypadá jako Pipi dlouhá punčocha. Chvíli si anglicky povídáme a děti se mezitím nepozorovaně uklidily zpátky do auta, protože se jim takhle brzy nechce ven do té zimy. Nakonec musí zakročit hlava rodiny a přísným rozkazem v norštině vytáhne děti nazpět.
Dřevěný chodník opisuje asi půl míle dlouhý okruh, na kterém si prohlédnu první menší gejzíry a horká vřídla. Jeden se zrovna probudil k činnosti a vystříknul sloupec horké vody. V malém bahenním jezírku naproti zase bublá žhavé bláto a kolem je cítit sirný zápach. Z bahna močálu na pravé straně stezky ční uschlá větev stromu jako ruka nějakého utopence.
Slunce už se konečně rozmyslelo, jestli bude hřát anebo zůstane v posteli a první teplé paprsky se prodraly dýmovou clonou nad bažinou. Chodník se obloukem vrátí zpátky na parkoviště, na kterém přibylo několik dalších aut. Už mi není taková zima, krátká procházka mě docela zahřála.
Ve vesnici Old Faithful zastavím na záchytném parkovišti. Opravdová vesnice to ale není, protože nemá žádné stálé obyvatele. Tvoří ji vlastně hotely, obchody, benzínová pumpa a stanice strážců parku. Největším magnetem je proto bezpochyby gejzír Old Faithful, po kterém nese všechno kolem jméno. Ten vědci objevili v 80. letech 19. století a je právem nazýván jako „number one“ mezi místními gejzíry. Každých sedmdesát minut vyvrhne okolo 31 000 litrů horké vody a páry do výšky 61 metrů.
Je půl osmé ráno a všechny restaurace v okolí otevírají až od osmi. Ještě to musím vydržet, podívám se tedy nejdřív na gejzír. Ukazatel radí směr na betonový chodník okolo malého návrší, asi sto metrů od vrcholku. Naproti hotelu Old Faithful Lodge jsou ve dvou řadách lavičky, z poloviny zaplněné prvními návštěvníky. Čekám asi patnáct minut. Jeden chlápek si dělá srandu a všem říká, že gejzír asi zaspal. Sotva to dořekne, začne se z vrcholu valit pára. Vypadá to na budíček. 
Všichni si připraví foťáky a kamery a dychtivě sledují Starého Věrného při jeho hereckém výkonu(old faithful v překladu znamená stará věrná nebo spolehlivá věc, která dobře a dlouho funguje). Hustý oblak páry stoupá k nebi a tryskající proudy vody vytvoří vysoký sloupec. Celé tohle představení trvá asi pět minut, až se gejzír zase schová do nitra země ke svému hodinovému spánku. Od svého publika se dočká silného potlesku, což mě vůbec nepřekvapuje, protože Američani tleskají úplně všemu. Na Key Westu to je většinou západ slunce.

Gejzír Old Faithful v plné kráse, Yellowstone National Park, Wyoming

Ze dveří hotelu Snow Lodge vyjde starší chlápek s kelímkem kávy v ruce a tím mi připomene, že jsem si chtěl dát snídani.
Už jsem na ní úplně zapomněl.
Vejdu dovnitř a moje kroky se ještě snaží zastavit prodejna suvenýrů plná krámů, po kterých  návštěvníci národních parků jen prahnou. To se ovšem nepodaří a jdu rovnou do bufetu. Horká káva je jasná a k tomu pár kousků pečiva. Sednu si ven na schody a zapálím si první cigaretu. Slunce už sice přidalo na síle a několik kolemjdoucích lidí si odvážně obléklo jenom tričko s krátkým rukávem, já ale zůstávám navlečený v košili a se šátkem na krku. 
Po snídani se vrátím do prodejny, ovšem  ne kvůli laciným suvenýrům. Naproti vstupním dveřím totiž stojí na zadních nohách asi metr sedmdesát vysoký exponát černého medvěda. Vyceněné zuby v tlamě nevypadají zrovna přátelsky, přesto si na ně „odvážně“ sáhnu. Nejsem žádný zubař, ale myslím, že ta šestka vpravo dole by potřebovala plombu.
Venku se podívám do mapy. Míli daleko se nachází další přírodní podívaná, kterou si nechci nechat ujít. Projdu kolem hotelu Old Faithful Inn, který byl postavený v roce 1904 a dnes je památkově chráněný. Na zařízení tohoto největšího srubu na světě se toho sice od doby jeho vzniku moc nezměnilo, přesto zůstává oblíbený u návštěvníků parku stejně jako před sto lety. 
Stezka prochází po okraji lesa, tedy jeho pozůstatků. I tuhle část  zasáhnul ničivý požár z roku 1989. Na okraji jako zázrakem přežilo několik zelených jehličnatých stromů a zbytek stráně pokrývají ohořelé kmeny padlých stromů a tu a tam stojící spálený pahýl. Jejich kmeny mají bílou barvu, vypadají  jako spálené mrazem a ne ohněm.
Na pravé straně protéká řeka Firehole River. Podél stezky se objeví první gejzíry a malá barevná jezírka. Většina gejzírů se probouzí k činnosti pouze jednou denně nebo dokonce za několik dní a z jícnů se valí jenom oblaka horké páry. Přejdu most přes řeku a tedy se ukrývá slíbená podívaná. Je to jezírko Morning Glory Pool se svým barevným vějířem. Jedinečné zbarvení způsobují různé druhy vodních bakterií a řas. 
Velký červený nápis na informační tabuli žádá návštěvníky, aby neházely odpadky do vody. Na první pohled úplně nepochopitelná věc se brzy ukáže jako krutá realita, protože  starší vystavené fotografie jasně dokazují,

Morning Glory Pool, jedinečná hra barev.  Yellowstone National Park, Wyoming

čeho jsou někteří křupani schopní. Dno jezírka pokrývala silná vrstva všech možných odpadků a celá nádrž se musela vyčistit. Fotografie zřejmě odradily od dalších podobných pokusů, protože teď je celé jezírko perfektně čisté.
Přejdu most zpátky na druhý břeh řeky a jinou stezkou se vracím do vesnice. I tady je  většina gejzírů mimo provoz a fotím alespoň jejich vápencové nebo skalní jícny. Stezka je plná lidí, z nichž  velkou část tvoří turisté z jiných částí světa. Z Asie to jsou jako obvykle Japonci, evropské barvy hájím samozřejmě já a skupinky turistů z Británie a Německa, se kterýma prohodím pár slov. Pozadu nezůstane ani Afrika a proti mně si to pochodují dva černoši z Keni.
„Hoši, co tady děláte? Vždyť tu zmrznete!“   
Slunce se mi snaží dokázat, že ta ranní teplota okolo bodu mrazu byla velkým nedopatřením a začíná mě docela smažit. Trochu nedůvěřivě si tedy sundám košili, ale pro jistotu si jí ovážu kolem pasu a zůstávám na nenadálou změnu teploty  připravený.


Stezka končí ve vesnici před dřevěnou budovou návštěvnického centra. V informacích si přečtu časy, kdy se probouzí gejzíry, od kterých jsem se právě vrátil. Nejbližší termín je za tři a půl hodiny a to se mi čekat nechce. Však jich ještě dneska uvidím až dost.
U auta ze sebe definitivně sundám košili a mikinu, doba ledová je doufám za mnou. Ještě bych se měl najíst, protože příští vesnice je pěkně daleko. Naproti zrovna otevřel  hotelový bufet a jdu tam. Za pultem stojí pěkná dívka kolem pětadvaceti, na první pohled Češka. To se hned potvrdí, protože si povídá s druhou servírkou, ta je taky pěkná Slovenka a z kuchyně až sem doléhá láteření dvou českých kuchařů, kteří nadávají na práci, na Ameriku a vůbec na všechno. Vžene mi to úsměv do tváře, ale nic neříkám a na oko si pročítám menu. Česka aniž by tušila, že všemu rozumím se mě anglicky ptá, co si dám. Jakoby lhostejně jí česky odpovím, že ještě nevím. Dívka se na mě překvapeně dívá a ani nechce věřit, že jsem Čížek. Dáme se do řeči a z kuchyně mezitím přiběhli oba kuchtíci, co prve tak nadávali na poměry.
Všichni jsou dost udivení z toho, že žiju na Floridě a jen tak jsem si udělal měsíční dovolenou. Oni jsou studenti z Prahy a sem přijeli na dva měsíce dřít za šest dolarů na hodinu, aby si přivydělali na studia a o nějaké dovolené se jim může jenom zdát. Na rovinu jim řeknu, že jsem začínal úplně stejně jako oni a vypracovat se na dobrou práci i peníze mi trvalo rok.

Cestou kolem gejzírů, Yellowstone National Park, Wyoming

Kuchtíci se musí vrátit do kuchyně, protože k pultu se s vyplazeným jazykem řítí dvě obézní Američanky a nahlas přemýšlí, co si asi tak dají. Při pohledu na ně mi na hlavě nadskočil klobouk a radši se rychle odporoučím od pultu, aby se snad nechtěly zakousnout do mě.
U stolu sním rybí sendvič. Nestál za nic, ale krajanům to za vinu nedávám. V bufetu podobného ražení nemůžu totiž očekávat žádné vepřové hody. Zamávám na holky za pultem, obě mi popřejí šťastnou cestu.
Venku si zapálím cigaretu a odjíždím z vesnice. Nedojedu ale daleko, protože na začátku lesa mě čeká uzavírka a oprava silnice. Kolona aut dlouhá jako týden před výplatou v mém směru jízdy vypadá, že zamrzla na pěkně dlouhou dobu a cigaretu si dokouřím venku na sluníčku. Druhou už nestihnu, protože konvoj se dal překvapivě do pohybu.
Sláva, jednu chvíli to vypadalo, že tady budu ještě o vánocích. 
Provoz je o poznání větší než ráno, nic jiného jsem v červenci ani nečekal. Vpravo se objevila hladina největšího horského jezera v Americe Yellowstone Lake. Leží v nadmořské výšce 2357 metrů a je velmi oblíbené zejména u rybářů. Několik jich postává na břehu a jejich dychtivé pohledy směřují do  tmavě modré hlubiny, která v některých místech dosahuje hloubky až 122 metrů. Na druhé straně se zvedají zasněžené vrcholky pohoří Absaroka Range Mountains vysoké přes tři tisíce metrů.
Jezero končí za vesnicí Lake Village. Tady z něj vytéká řeka Yellowstone River v místě zvaném Fishing Bridge. Kromě mostu je tady   restaurace, kemp a návštěvnické středisko.  Silnice přes most vede k východní bráně parku, já pokračuju po okruhu směrem na sever.
Přede mnou se znenadání objeví další kolona aut. Musím trochu prudce sešlápnout brzdu a od auta přede mnou zastavím na mezeru, do které by se nevešel ani list papíru. Stáhnu okýnko a dívám se dopředu, co se děje. Kolona mezitím pomalu popojíždí, to nevypadá na uzavírku nebo dopravní omezení. Tak co je?
Až teď si všimnu něčeho obrovského uprostřed silnice. Bizon. V ten moment sešlápnu plynový pedál, tři auta přede mnou za ohlušujícího troubení rozzlobených řidičů předjedu zprava a zastavím na malém odpočívadle. Popadnu foťák a letím podél stojících auťáků přímo k bizonovi. Ten pokračuje ve své procházce středem vozovky a to, že způsobil malou dopravní kalamitu ho vůbec nezajímá. Doběhnu až na konec kolony v mém směru a dál už se radši neodvážím.
Bizoni jsou totiž velmi lehce vznětlivý a i když vypadají neohrabaně, dokážou běžet rychlostí

Tak kterej  vůl to tam zdržuje? Yellowstone National Park, Wyoming

bezmála 50 km/hod.
To je ale kus, ten by mě převálcoval jako buldozer. Jeden snímek a pádím zpátky do auta. Zařadím se do kolony a bizona už chůze po silnici přestává bavit. Mohutným skokem přeskočí příkop a zmizí v lese.
Kolona pokračuje dál hlemýždím tempem a na okraji lesa se znovu zastaví. Několik aut se tlačí na kraj silnice, jiní je obloukem předjíždí a to samé se děje v protisměru. Čtyři metry dlouhé auto natěsnám do dvou metrové mezery, protože tady se určitě musí něco dít. Taky že jo. Blízko  silnice na břehu řeky Yellowstone River leží celé stádo bizonů. 
Teda, tak já se ženu jako blázen za jedním bizonem na silnici a tady jich v klidu odpočívá dobrých sto kusů.   
Za příští zatáčkou se nachází další gejzírová oblast Mud Volcano. Na parkovišti jsou  poslední volná místa a o ty se svede málem souboj. Zopakuju si předjíždění zprava i prudké brždění, opět uniknu ohlušujícímu troubení řidičů, tentokrát jsem zaslechnul i několik peprných nadávek a myslím, že i střelbu z pistole. Ale volné místo jsem dobyl.
Stezka se kroutí do prudkého kopce a všude kolem to zase bublá, šplouchá, syčí a tryská. Na břehu vulkanického jezírka leží tři bizoni jen pár kroků od chodníku. Jsou úplně klidní a ani časté cvakání spouští fotoaparátů je nevyvede z míry. U žlutohnědé bublající tůně nepříjemně páchne sýra a ještě něco jiného, protože pod chodníkem leží kupky bizoního trusu. Těm se tady zřejmě opravdu líbí, protože se hned  další statné kusy ukážou opodál. Plný počet bodů u mě ale získalo mělké jezírko vedle parkoviště. Jeho břeh je obrostlý různobarevným mechem a travou a voda má slabě azurový nádech.
V autě je příjemně, žádné zběsilé zapínání klimatizace tentokrát není nutné. Slunce sice   hřeje, na jeho síle je ale znát, že park leží na severu ve vyšších nadmořských výškách. Vůbec mi to však nevadí, hlavně když se nebudou opakovat ranní arktické teploty. Silnice vyjede z lesa do krásně zelených horských luk údolí Hayden Valley. Po pravé straně protéká  řeka Yellowstone River, vlevo na obzoru stojí horské štíty.

Meandr řeky Yellowstone River v  údolí Hayden Valley, Yellowstone National Park, Wyoming

Ve vesnici Canyon Village odbočím vlevo a spojovací silnicí jedu na druhou stranu silničního okruhu parkem. Místní rádiové stanice se ani v nejmenším nemůžou vyrovnat včerejšímu vysílání v Idahu, ospalé country a disko let osmdesátých mi naznačí, že dneska bude v provozu jenom CD přehrávač. Zapálím si cigaretu a brakovou hudbu z rádia vystřídají legendární  Sex Pistols. Název jejich písničky „Holidays in The Sun“ je přesně to pravé, co chci slyšet.
Silnice se spojí s okruhem v místě zvaném Norris v nadmořské výšce 2281 metrů. Tady leží další z řady gejzírových oblastí, Norris Geyser Basin s nejvyšším gejzírem na světě Steamboat Geyser, který udivuje návštěvníky sto třicet metrů vysokým vodotryskem. Ke gejzíru se  patrně nedostanu, protože pěší stezka v jeho okolí je z neznámých důvodů uzavřená. Projdu se alespoň asi míli dlouhým okruhem, který prochází kolem barevných jezírek a tůní s vroucí vodou. Vápencová voda a pára obarvila uschlé pahýly stromů kolem modrého plesa na bílo, jinde má voda zase slabě zelený nebo sytě oranžový odstín.
Převážně klesající silnicí přijíždím do další turistické vesnice Mammoth Hot Springs. Jejím tahákem pro návštěvníky jsou mamutí horké prameny na západním svahu před vesnicí. Kolem parkoviště jenom projedu a zastavím až ve vesnici před restaurací. Je odpoledne a malá svačinka by celkem bodla.
K mému zklamání  najdu jenom „snack bar“ stejného typu jako bufet, ve kterém jsem měl dnes oběd. Menu je na chlup stejné, kvalita jídla taky a za pultem a v kuchyni zase pracují zahraniční studenti. Seznámím se s drobnou černovlasou Slovenkou, jmenuje se Tatiana. Chvíli si povídáme, což neunikne jejímu šéfovi a trochu nakvašeně nás sleduje.
Aby ses nezbláznil, kapitalisto!
Housku s kusem kuřecího masa hodím skoro netknutou do koše, tohle bych nesnědl ani v posledním tažení. Příští normální restauraci vyplením jako barbar na válečné výpravě, teď se ale jedu podívat na prameny. Jsou to nádherně zbarvené terasovitě uspořádané vápencové bazénky s termální vodou. Na okrajích se usazuje travertin, což je pórovitá hornina, která vzniká vylučováním uhličitanu vápenatého z vod pramenů. Vodní řasy a termální bakterie propůjčují jezírkům téměř nadpozemské barvy, které se liší v závislosti na teplotě vody. V bezprostřední blízkosti vroucích pramenů se daří bílým a žlutým řasám, v chladnější vodě zase zeleným a hnědým. 
Na začátku pěší stezky potkám rodinku z Norska, se kterou jsem se seznámil dneska ráno. Pipi dlouhá punčocha mě zdraví a hned mi vrazí do ruky foťák, protože chce udělat snímek celé rodinky. Všichni se upraví, seřadí do špalíru a nahodí výstavní úsměvy. Musím to vzít ještě

Terasy v Mammoth Hot Springs, Yellowstone National Park, Wyoming

jednou, protože Pipi má obavy, co kdyby to náhodou nevyšlo.
Asfaltový chodník vede kolem skály s tříbarevným hladkým povrchem. Na vrchol stoupají dřevěné schody. Dolní terasy tvoří desítky barevných kaskádových bazénků, ve kterých bublá horká voda. Vyfotit tuhle nádheru byla celkem dřina, protože se mi pořád někdo motal do záběru. Celé schody jsou v obležení návštěvníků a každý druhý ždímá foťák nebo kameru, co to dá. Vášnivé fotografy, kteří se pokusili  přelézt zábradlí musí dokonce krotit strážce parku. 
Horní kaskády si vyfotím s větším klidem, protože jsem jak je mým zvykem bral schody po třech a dostal se tak na čelo pelotonu, kde není taková tlačenice. Jiný strážce parku tady menší skupině turistů vykládá něco o složení termálních pramenů, ale moc mu nerozumím a jdu dál. Stezka končí u sněhově bílých vápencových teras, kde se to samozřejmě hemží zvědavci. Zbývá mi poslední snímek, tak ho nesmím zmastit.
V autě vyměním film, za dnešek jsem namačkal už přes padesát fotek. Projedu vesnici Mammoth Hot Springs, u stejnojmenného hotelu odbočím doprava a kurz se otočí na východ. Za řekou Gardner River jde vedle silnice skupina jezdců na koních. Tenhle způsob turistiky si oblíbili zejména lidé z velkých měst, kde je stres a shon na denním pořádku. V sedle koně můžou na pár dní zapomenout na každodenní starosti a věnovat se plně odpočinku v přírodě.
V místě zvaném Tower-Roosevelt odbočuje silnice k severovýchodní bráně. Zůstávám na okruhu, který se stáčí na jih do vesnice Canyon Village, kterou jsem předtím projížděl.
Típnu cigaretu a nechám si otevřené okýnko, protože se přede mnou objevila další kolona aut. Na obou stranách silnice se parkuje jak a kde se dá a všichni se dívají na louku vlevo. Asi bizoni, říkám si a nechci ani zastavovat, protože jsem jich dneska viděl až dost. Omyl, jedna starší babka se mi bez rozhlížení přežene přes cestu a jako smyslu zbavená ječí „bear, bear!“ Na to reaguju přímo instinktivně, okamžitě sešlápnu plyn a dvě ženský u okraje silnice se rozletí jako hejno slepic.
Volné místo najdu až na kopci za zatáčkou. Drapnout foťák a vystřelit z auta už ovládám na jedničku a ženu se po louce dolů. Vlevo u silnice stojí zástup lidí, ale všichni se drží v uctivé vzdálenosti od malého cípu lesa, kam já naopak letím jako blázen. Medvěd, to je paráda, doufám jenom, že to nebude grizzly. Naštěstí není. Doběhnu mezi první stromy, za jeden se schovám a před sebou spatřím černého medvěda. Nevidím ho moc dobře, protože je schovaný ve vysoké trávě. Na takovou dálku ho nevyfotím, musím blíž. Vítr fouká směrem od medvěda, neměl by mě tedy cítit.
Jako Indián na lovecké výpravě opatrně našlapuju krok za krokem. V tom mi pod nohou praskne suchá větev schovaná pod travou. Zůstanu stát celý zkoprnělý a s hrůzou v očích se podívám na medvěda, který se výhružně postavil na zadní nohy a rozhlíží se kolem sebe. Je velký asi jako ten, kterého jsem viděl ráno v obchodě se suvenýry. V pěstním souboji bych ale asi moc šancí neměl, jeho pravačka vypadá dost nebezpečně. Stojím bez pohnutí asi minutu a po čele mi stéká  pramínek studeného potu. Nahoru k autu to je dobrých tři sta metrů, zato medvěda mám skoro před nosem. Jestli jsem ho naštval, tak bude tanec.
Medvěd se na mě krátce podíval, spustil se dolů na všechny čtyři a dál hledá něco v trávě. Myslíte si, že mě to dost varovalo a já se snad otočil a šel zpátky? Blbost! Pořád totiž nemám fotku medvěda a bez ní rozhodně neodejdu. Medvěd se schoval za padlý strom a za sebou uslyším kroky. Otočím se a tam stojí další odvážný paparazzi. Kluk kolem dvaceti svírá v ruce foťák s „metrovým“ objektivem a rukama mi ukazuje, že si chce taky medvěda vyfotit. Dám mu znamení aby mě následoval a jdu ještě pár kroků dopředu.
Střídavě sleduju medvěda a borce za sebou, který dělá přesně to samé co já. Přikrčení kličkujeme zprava doleva a ve stejný okamžik se oba schováme za strom. Medvěd je tak patnáct metrů přede mnou, dál už radši riskovat nebudu. Dvakrát zmáčknu spoušť a kolegovi za sebou ukážu, ať jde ke mně. Vyměníme si místo a já se plížím pomalu zpátky. Na louce se rozběhnu a zástup lidí, který všechno sledoval od silnice mi projeví uznání hlasitým potleskem. Zvednu ruce vítězně nad hlavu a řvu z plných plic „ I’ve got him.“
Doběhnu k autu a musím si hned zapálit cigaretu, abych se trochu vzpamatoval. Lovení divoké zvěře ale ještě nekončí. O několik mil dál se na louce pod vrcholem horského hřebenu pasou dva losi. Teď už není nutná taková opatrnost a spolu se mnou se k nim plíží spousta dalších lidí. Jeden chlápek šel s vynalézavostí tak daleko, že se kryje za uschlou větev stromu a přískoky se přibližuje k losům. Chvíli váhám, jestli mám vyfotit jeho nebo losy. 
Za vesnicí Canyon Village si udělám zastávku u vodopádů na řece Yellowstone River. Horní Upper Falls měří 33 metrů, dolní Lower Falls 94 metrů. Prohlédnu si jenom horní vodopád, míli dlouhou pěší stezku k dolnímu už nezvládnu. Koryto řeky se vlilo do skalní úžlabiny, z její hrany padají husté proudy vody do hlubokého kaňonu s příkrými srázy. Slezu na malý převis pod vodopádem a nafotím pár snímků. Tady dole už je tmavý stín, protože slunce svítí na opačnou stranu kaňonu a blíží se večer, takže s focením je pro dnešek asi šmytec. Stejně už jsem projel celý okruh parkem a před západem slunce se vrátím do osady Fishing Bridge.
Zdejší restaurace má o něco málo lepší úroveň jídla, ale zase ne tolik přitažlivou obsluhu. Místo československých sexy studentek se mezi stoly těžkopádně pohybuje starší Američanka, věkem asi tak dva roky po smrti. Zbytek jídla si nechám zabalit s sebou a krátce po osmé hodině odjíždím. Silnice vede po břehu jezera Yellowstone Lake a na hladině se odráží zapadající slunce.
Nedaleko východní vstupní brány se na rozloučenou ještě jednou setkám s medvědy. Na druhém břehu horské říčky vedle silnice se prochází hnědá medvědice se dvěma potomky. Škoda že už je takové šero, s mým foťákem se můžu jít leda klouzat. Za vstupní bránou se silnice přejmenuje na US 20, kurz zůstane východní. Podél cesty jsou  roztroušené samoty domů, první větší město je až padesát mil vzdálené Cody.
Zastavím na periferii u  prvního motelu. Na recepci zažiju šok, to když mi recepční sdělí cenu pokoje 115 $ + tax. Tak tady nasadili laťku hodně vysoko. Druhý motel je beznadějně obsazený a třetí Parkway Motel chce 65 $ + tax.
Lepší už to asi nebude, beru co je.
Pokoj je celkem pěkně zařízený, ale za ty prachy…Alespoň že se ráno podává snídaně.
Dám si dlouhou sprchu a venku cigárko. Jsem hodně utahaný, zítra žádné brzké vstávání nehrozí. Napíšu deník, rychlých pět minut s kartáčkem v koupelně a svalím se do postele. Chvíli přepínám kanály televize a kolem půlnoci jí napůl spící vypnu. Brou.


Babylonská věž   -   15. července, úterý 
V půl deváté se vyhrabu z postele. Pěkně jsem se vyspal, už jsem to potřeboval. Sprcha, vyčistit zuby a jdu na recepci  pro snídani. Vezmu si sladké koblihy, kávu, džus a vrátím se na pokoj. Zapnu televizi a snídani si vychutnám v posteli. Mám dost času, nemusím nikam chvátat. V klidu si zabalím věci a až před desátou odjíždím od motelu. Natankuju benzín a k první cigaretě si dám druhou kávu. Silnicí US 14 se vydám na východ.
Krajina se za městem promění na rovinatou prérii protkanou ohradama pro dobytek nebo koně. Velké prázdno přeruší  menší města a jedno zarostlé vrakoviště starých dopravních letadel vlevo od silnice. Stříbrní ptáci oblohy už dávno ztratili svůj lesk a volnost, teď stojí v řadách za sebou bez motorů, jejich trup pokrývá silná vrstva rzi a k nebi už jen smutně upírají zraky.
Rovinu vystřídá po sto mílích  pohoří Bighorn Mountains. Silnice se protáhne úzkou skalní soutěskou a serpentinama začne stoupat na hřebeny hor. Asfalt nemá svojí typickou černou barvu, ale je červený stejně jako okolní skály. Brzy dojedu víkendové řidiče, kterým dělají ostré zatáčky očividně problém. To ovšem není můj případ a všem páprdům to dám taky patřičně najevo. Řadící pákou nastavím jenom první tři rychlosti a noha se zakousne do plynového pedálu. Osobní auta předjíždím bez problémů, dvacet metrů dlouhý kamion mě v ostré zatáčce trochu vyleká, ale ne na dlouho. Přes dvě plné čáry ho bleskově předjedu a zmizím za příštím kopcem.
Vrcholy pohoří pokrývají čerstvě zelené horské pastviny a louky. Na jedné se kousek od silnice pase snad tisícové stádo ovcí. Některým na krku zvoní velký zvonec, ovčáckého psa ale nahradily moderní mobilní elektrické ohradníky. Silnice se přehoupne přes kopce a údolí a začne klesat do opět rovinaté prérie.
Nedaleko od hranic se státem Montana najedu na dálnici I-90 a pokračuju na východ. Kolem autostrády se pravidelně objevují komerční zóny s nabídkama občerstvení všeho druhu. Teď si vynahradím včerejší příšernou stravu v bufetech pochybného původu a zastavím před solidně vyhlížející restaurací. Menu plné dobrých jídel, pěkná příjemná servírka a normální ceny, to je nabídka, kterou nejde odmítnout. Dám si předkrm, polévku, hlavní chod, salát, kávu a zákusek. Jako dělová koule se dovalím do auta a těžce se posadím za volant. Do řízení se mi moc nechce, radši bych se viděl někde na kanapi s polštářem pod hlavou.
Z dálnice I-90 odbočuje jiná interstate I-25, která směřuje na jih. Na poslední chvíli přejedu do levého jízdního pruhu a správně zůstanu na devadesátce s východním kurzem. Celou zemi až k obzoru pokrývá prázdná rovná prérie, po kterých se kdysi proháněla obrovská stáda bizonů. S přílivem bílých osadníků a lovců se jejich počet začal drasticky snižovat. Kolem roku 1800 tady podle odhadů žilo 32 milionů zvířat, o sto let později byl jejich počet zdecimován na několik tisíc kusů. Prérijní indiánské kmeny, které se živili lovem, tak přišli o svou nejdůležitější kořist. Situace se výrazně zlepšila až na konci minulého století zejména díky ochraně, které se bizonům dostává v národních parcích.
U města Moorcroft sjedu z dálnice a silnicí č.24 změním kurz na sever. Krajina se zvlnila a objevily se lesy a řeky. Tady začíná předhůří pohoří Black Hills, nad kterým se vypíná ďáblova věž, národní monument Devils Tower National Monument.
Čedičová věž válcovitého tvaru, která nad okolní krajinou ční do výšky 264 metrů, je ztuhlé jádro dávné sopky, jejíž vnější části byly během času narušeny erozí a postupně odneseny pryč. Její vznik se odhaduje asi před 60 milióny let. Ve slabším místě zemské kůry došlo k jejímu proražení  roztaveným magmatem, které však ještě před dosažením povrchu začalo tuhnout. Pomalým chladnutím a smršťováním pod povrchem vznikla pravidelná sloupcovitá odlučnost jednotlivých dílů skály.
Indiánský kmen Kiowa, který v okolí věže žil po staletí věří, že věž je pařez obrovského stromu a o jeho vzniku vypráví legendu. Osm malých indiánských dětí si hrálo v lese, sedm sester a jejich bratříček. Chlapec náhle oněměl a začal běhat po čtyřech. Jeho nehty se změnily v drápy a tělo pokryla srst. Místo chlapce stál před dívkami medvěd, který je začal pronásledovat. Sestry přiběhly až k pařezu velkého stromu a ten k nim promluvil, aby si na něj stouply. Nato začal pařez růst do nebes a dívky před medvědem zachránil. Medvěd se snažil po skále vylézt a stopy po jeho drápech jsou na skalní stěně vidět dodnes. Sedm sester bylo vyzvednuto na nebesa a z nich se stalo sedm hvězd souhvězdí Velký vůz.
Současné jméno věže  pochází z roku 1875 od plukovníka Richarda Dodge, který zde byl s vojenskou expedicí. Celou lokalitu vyhlásil president Theodore Roosevelt roku 1906 jako

Devils Tower National Monument, Wyoming

první národní monument v USA. Dnes sem zavítá téměř půl miliónu turistů ročně, z nichž velkou část tvoří horolezci. Utkat se s tímto jedinečným výtvorem přírody je pro ně stejně lákavé jako nádherný rozhled z horní plošiny věže.    
Silnice se za vstupní branou do památníku překlene přes řeku Belle Fourche River, která protéká pod celým skalním útvarem a vrchol věže je od její hladiny vzdálený 386 metrů. Parkoviště pod věží je z poloviny zaplněné, žádný souboj o poslední volná místa se nekoná.
V návštěvnickém středisku si chvíli povídám s jedním strážcem parku. O hlavu vyššímu chlápkovi v zelené uniformě se líbí můj klobouk, mě se zase zamlouvá jeho blonďatá kolegyně, která kolem nás prošla. 
Na  úpatí začínají dvě okružní pěší trasy kolem věže, kratší Tower Trail je dlouhá 1.3 míle
(2 km). Na rozcestí pod kamenným srázem sedí skupina důchodců. Mezi deseti babkama se krčí jeden dědula, který se na mojí žádost  vymlouvá, že neumí fotit. Třesoucí rukou mi snímek nakonec udělá a později při vyvolání filmu jsem zjistil, že se tenkrát nevymlouval. Fotit opravdu neuměl.
Už zase mě popichuje ďábel, jsem ostatně na jeho území. Tentokrát mě navádí, abych vylezl až tam nahoru, kde začíná kolmá stěna věže. K tomu mě ani nemusí moc přemlouvat, protože  jsem o tom byl dávno rozhodnutý a bez pokynu se vydám nahoru. Kameny posetý svah vyletím bez problémů, jenže potom už to nejde tak snadno. Ze zdola se ozývá nějaké volání, ale nevěnuju tomu pozornost a lezu dál. Vyšplhám se na miniaturní plošinu  mezi dva hranoly skály a spárou se drápu ke stěně. To jsem si ale vybral špatnou cestu, protože v polovině se zaseknu a najednou to nejde nahoru ani dolů. Co teď? Viset tady nehodlám a radši se spouštím pomalinku zpátky na plošinu. Ale nahoru mi to šlo líp.  
Nervosně se dívám pod sebe, hledám štěrbiny ve skále a přitom mi ujede noha. Sjedu kousek dolů, než se rukou zachytím o kámen. Celkem mě to vyděsilo a trochu se mi začnou klepat ruce i nohy, což mi zrovna nijak prekérní situaci neulehčí. Nakonec se musím otočit a celou spáru sjedu po zádech.
Chvíli si vydechnu, než se uklidním a přestanu se klepat. Tak tudy to nepůjde. Přelezu přes hranol doleva a hned objevím o hodně schůdnější cestu, kterou došplhám až nahoru pod kolmou stěnu věže. Výhled jako z horní plošiny věže to určitě není, ale i

Tak co, odvážíte se  nahoru? Devils Tower National Monument, Wyoming

tenhle stojí za to.
Slézám  po balvanech dolů a proti mě stoupají  dva horolezci s perfektní výzbrojí. Oba se mě ptají, jestli jsem OK a nepotřebuju pomoc. Trochu nechápavě jim odpovím, že jsem v „poho“ a jsem na cestě dolů. Za chvíli  potkám další skupinu horolezců, partu asi šesti mladých lidí. Patrně šéf celé skupiny se mě ptá na to samé jako ti předtím a já mu stejně odpovídám. Další otázkou mě znejistí, a sice jestli mám pro lezení nahoru povolení.
„Povolení?“ divím se a začnu mu vysvětlovat, že jsem lezl jenom pod stěnu, ostatně v mojí výstroji bych dál ani nemohl. On mi kamarádsky sdělí, že pro každé lezení je nutné si dole v kanceláři vyžádat povolení a pokuta za porušení nařízení je sto dolarů.
„Are you fucking kidding me?“ zděsím se. 
Ujistí mě, že legraci si určitě nedělá a jde dál. Na nic nečekám a v mžiku sletím celý sráz dolů a zastavím se až na stezce Tower Trail pod věží. Snad mě nikdo neviděl.
Na lesní pěšině se vydýchám a jakoby nic jdu po okruhu kolem věže. V hlavě spřádám výmluvy, kterýma se případně chystám zavalit strážce parku, když se najednou jeden proti mně objeví na cestě. Klid, žádnou paniku! Naštěstí je to ten, se kterým jsem se bavil v návštěvnickém centru. Pozdravíme se, ještě jednou hodí očko na můj klobouk a  jde dál opačným směrem. Je to dobrý, pěkně drahý průšvih je zřejmě zažehnaný.
Na druhé straně věže sleduju dalekohledem za čtvrťák  skupinu jiných horolezců lezoucích na kolmé stěně. K vrcholu jim zbývá možná padesát metrů. Jejich postavy vypadají v takové výšce jako špendlíkové hlavičky zavěšené na nitkách lan.
Před koncem okruhu potkám americký manželský pár a dáme se do řeči. Chlap se mě ptá, jestli jsem náhodou před chvílí nebyl nahoře u stěny věže.
„Cože? Já? Nahoře? Před chvílí? Vyloučeno, to musí být nějaký omyl, já se výšek bojím.“ 
Chlap má ale v rukávu trumf, protože mě prý poznává podle klobouku a oranžového trička. Neochotně se tedy přiznávám, že jsem to já (to je taky nápad brát si na takovýhle podnik oranžové tričko, určitě svítím jako odrazka). Chlápek mě ujistí, že nikde nic říkat nebude a spolu s ženou se smějí na můj účet.
Přiznávám, jsem vinen.
Na parkovišti se nechci moc ukazovat, Damoklův meč nade mnou stále ještě visí. Stejně ale neujdu všímavým pohledům skupinky důchodců, kteří mě se zájmem sledují a jedna babka na mě naplno ukáže rukou.
No dobrý babi, jsem to já.
Nasednu do auta a vystřelím z parkoviště. Před bránou na chvíli zastavím, převléknu si tričko a klobouk schovám na zadní sedačky. Park Ranger u brány zvedne závoru a je to v suchu, sto dolarová bankovka s portrétem Benjamina Franklina zůstává v mojí peněžence.
Vedlejší silnicí přijedu do městečka Sundance, kde marně hledám ještě zapadlejší silnici, která snad ani nemá číslo. V mapě ale vyznačená je, tak tady někde musí být. Zastavím radši na pumpě, stejně jsem chtěl vzít benzín. Plná nádrž za dvacet dolarů a k tomu „gratis“ správný směr, který mi ukáže pěkně stavěná bruneta.
V osadě Newcastle obočím na silnici US 16. Přejedu hranice do státu Jižní Dakota a přede mnou se objeví legendami opředené pohoří Black Hills, posvátné území indiánského kmene Lakotských Siúxů. Je to divočina plná skal, strmých útesů, horských bystřin a jezer. Vláda tuto oblast smlouvou z roku 1868 přenechala Siúxům a Čejenům, ale o pár let později zde bylo náhodou nalezeno zlato. Začala poslední zlatá horečka na americkém západě, která do  indiánských území přivedla desettisíce zlatokopů a osadníků, kteří doufali ve snadné zbohatnutí. Indiáni se tomuto přílivu bílých vetřelců snažili bránit  pod vedením legendárního náčelníka Sedícího Býka. Ten se proslavil zejména slavným vítězstvím v bitvě u Little Big Hornu roku 1876, ve které našel smrt i americký generál Custer. Ani to však nemohlo odvrátit vojenské vítězství vlády ve Washingtonu a Siúxové museli na několik let prchnout do Kanady. Později se uchýlili do reservace v Jižní Dakotě. 
Úzká silnice se klikatí mezi skalama, svůj hřbet narovná až v městečku Custer. Je osm večer a auto vypadá unaveně, pro dnešek je konec. Z celé řady motelů si vyberu pěkný dřevěný All American Motel za 54 $ + tax. Hodím věci na pokoj a jdu pěšky na malou benzínovou pumpu vedle motelu. Uvnitř je pověšená mapa světa prošpikovaná kovovými špendlíky, na které může každý návštěvník  špendlíkem vyznačit místo, odkud pochází. Vezmu jeden s modrou hlavičkou a hledám tu naší malinkou zemičku.
Tady je a dokonce ještě bez špendlíku. Hm, ale nejsou na ní Budějce, jenom Praha.  
Nevadí, na první pokus zabodnu špendlík přímo na Václavák před koně.
Pumpařka mi rozmění drobné, protože musím zavolat do Colorada mému kámošovi Honzovi, kterému všichni  říkáme Čonza. Seznámili jsme se nedávno na Key Westu. On tam byl na návštěvě u známých a náhodně jsme se potkali na oslavě narozenin jedné naší společné kamarádky. Podrobnosti si moc nepamatuju, ale z vyprávění jiných účastníků párty jsem se dozvěděl, že jsme s Čonzou vyhlásili akci „tequilová smršť,“ do které jsme zapojili hlavně sami sebe. Potom už nic, jenom druhý den ráno jsem kvůli kocovině nemohl jít do práce. Čonza mi před odjezdem nabídnul, ať přijedu na pár dní k nim do Colorada. Tam se chystám zítra a protože mám dost času, nic mi v návštěvě nebrání.
Čonza není doma, sluchátko zvedne jeho roommate Slovák Jano, který o všem ví. Chvíli si povídáme a s tím, že přijedu pozítří zavěsím. Vrátím se pro auto a jedu do downtownu koupit něco k večeři. Italská pizzerie na rohu si ihned získá můj zájem. Nechám si udělat velkou pizzu na objednávku a mezitím sjedu do „liquor shop“ (obchod s alkoholem) pro šest kuželek. Plzeňské nemají, ale holandský Heineken taky není k zahození. Vyzvednu si pizzu a jedu na motel. 
Večeře v posteli, sprcha a venku cigárko. Mezi kouřem si povídám s chlapem z vedlejšího pokoje, který přijel na krásně nablýskaném „Harleyi.“ Je z Pennsylvanie a má namířeno do Kalifornie, tedy z východního pobřeží k západnímu. Životní styl „on the Road“ je oblíbený právě  u motorkářů. Dlouhé a rovné silnice dokonale splňují jejich filozofii o svobodné a nerušené jízdě krajinou na dvou kolech.
Povaluju se v posteli, píšu deník a při tom v televizi sleduju CNN. Od psaní mi odvede pozornost  reportáž z národního parku Rocky Mountains v Coloradu, kde dospělý medvěd grizzly napadnul neukázněného návštěvníka v kempu. Bližší podrobnosti neříkají, ale důvodem medvědova příchodu do kempu bylo pravděpodobně zapomenuté jídlo na stole. V národním parku Rocky Mountains budu spát zítra, alespoň vím, že se klidně můžu dostat na medvědí jídelníček.
Před půlnocí vypnu televizi, dokopu se do koupelny vyčistit zuby a spadnu do postele.