Hasta la Victoria Siempre 13

Trolejbus zastaví na konečné na konci bulváru. Po schodech vystoupím na Colfax Avenue a proti mně se objeví budova State Capitol. Ta byla postavená podle vzoru známějšího Kapitolu ve Washingtonu, ale kopulí to Denver jednoznačně vyhrál. Je totiž pokrytá skoro šesti kily    24karátového plátkového zlata a celá nádherně září ve slunečních paprscích.
Na patnáctém schodu na západní straně paláce se zastavím. Uprostřed je trochu vyšlapaný, ani kámen nemůže odolat tlaku návštěvníků, kteří se stejně jako já touží zastavit na jedné míli. Před schodištěm na východní straně je kovové sousoší. Indián s oštěpem v ruce stojí nad právě zabitým bizonem, který bezvládně leží u válečníkových nohou.
V jednom bloku ulice Pennsylvania Avenue se na chvíli vrátím do doby před sto lety. Pod alejí košatých stromů stojí restaurované cihlové domy z devatenáctého století. Ke vstupním dveřím většinou stoupají  schody a snad vedle žádného vchodu nechybí malá dřevěná lavička.V minulosti tady žilo několik místních legendárních postav. Mezi nimi také Molly Brown, která v roce 1912 přežila první a poslední plavbu lodi Titanic.
Rozlehlý park před budovou Civic Centrum (městské centrum) je skoro prázdný. Na lavičkách nebo pod stromy spí  bezdomovci a sem tam se objeví osamělý chodec. Celý střed města je jako vymetený. Obyvatelé Denveru mají zřejmě za celý týden městských ulic až nad hlavu a na víkend vyráží do přírody. A možností na výběr mají opravdu hodně. Národní park Rocky Mountain je velmi oblíbeným místem rekreace, v neposlední řadě i proto, že je od centra vzdálený pouhých sedmdesát mil.
Sednu si na lavičku, poslední která zbyla volná a zapálím si cigaretu.


Civic Centrum, Denver, Colorado

Vlevo se dívám na půlkruhovou budovu městského centra (u nás něco jako radnice), vpravo na State Capitol a  přede mnou na nablýskané mrakodrapy v downtownu. Za sebe se radši nedívám, protože pár kroků za lavičkou spí na trávníku odporná olezlá pravděpodobně ženská v otrhaných hadrech.
Na oběd si zajdu do nenápadné restaurace na sedmnácté ulici. Číšník se o mě stará přímo znamenitě. Neustále mi dolévá džus a kávu a každou minutu mi hlásí, že jídlo už je na cestě. Obrovskou porci vepřového s bramborovou kaší do sebe ztěží nasoukám a na stole nechám ležet štědrý „tip“.
Nákupní třída 16-th Street Mall je kupodivu plná lidí. Ti co se nejeli odreagovat někam do přírody si zašli na nákupy. Výkladní skříně značkových  obchodů nabízí zboží všeho druhu, od oblečení po nábytek. Na nákupy náladu zrovna nemám, sortiment nabízených oděvů  se stejně poněkud liší od mého vkusu.
Nechám obchody plavat a zaměřím se na podniky jiného druhu. Do nálady se mi přesně trefí rocková kavárna Hard Rock Cafe, kterou najdete i v jiných amerických městech. Jejich síť pokrývá celé Spojené Státy, jeden podnik je i na Key Westu na hlavní třídě v downtownu Duval Street. Ta místní u mě zaboduje na celé čáře, protože na dlouhém baru uprostřed se vyjímá nádherně nablýskaný  Harley. Světle modré blatníky, kožené sedlo, vysoká řidítka a všechno v chrómu. Dokonalost sama.
U barmana si objednám holandský  Heineken a kouření je povoleno. Na obrovské video  stěně se rozjíždí klip skupiny Guns-N`-Roses. Axl a Slash to


Třída 16-th Street Mall, Denver, Colorado

smaží jako za starých časů a svým hitem „Welcome to the jungle“ promění celou kavárnu na amazonský deštný prales.
Pěšky projdu celou třídu 16-th Street Mall. Na konci bulváru je točna tramvají a trolejbusu a naproti mohutná budova vlakového nádraží. Přejdu přes  Milenium Bridge, který má představovat stavební styl třetího tisíciletí. Most z betonu a oceli je určený jenom pro pěší a cyklisty. Vysoký  pilíř uprostřed drží na ocelových lanech konstrukci mostu. Pro tělesně postižené je vybudovaný bezbariérový přístup.
Nedaleko stojí další moderní stavba ze skla a oceli, víceúčelová hala Pepsi Center. Svůj hlavní stan tu má místní hokejové mužstvo Colorado Avalanche. NHL má letní přestávku a hala je o víkendu zavřená. Kolem mě projíždí dvou členná policejní hlídka na koních. Ve foťáku mi zbývá poslední snímek a zeptám se policajta, jestli si ho můžu vyfotit. Chvíli zaváhá a napřed chce vědět, odkud jsem. Řeknu že z Evropy. Okamžik zapřemýšlí, potom si uvědomí, kde je Evropa a že teroristi jsou většinou z Asie a to ho uklidní. S kamennou tváří se podívá do objektivu a úsměv za něj musí zachránit kůň.
Na náměstí Writer Square se podívám do malé galerie a zastrčeného knihkupectví. Kolemjdoucí chlápek mi udělá dvě fotky a vrátím se k autu. U výjezdu z garáží zaplatím účet. Parkuju sice v centru, jsem ale v Colorádu a ne v Kalifornii a částka dělá rozumných osm dolarů.
Dálnice I-25 prochází kolem downtownu a díky přehlednému dopravnímu značení jí snadno najdu. Jižním kurzem se řítím v koloně aut, je pět hodin odpoledne a provoz na dálnici tomu odpovídá. Naštěstí mě nečeká dlouhé řízení, pro dnešek ještě zůstávám v Colorádu. 
Za městem se zhorší počasí a brzy mě dostihne obrovská průtrž mračen. Stěrače nestačí odvádět přívaly vody a na dálnici se místy tvoří  hluboké kaluže vody. Většina aut jede pomalu v pravém pruhu, do rychlejšího vlevo se odvážili jenom frajeři, blázni, piráti a já.
Ve městě Colorado Springs se déšť zmírní. Obloha zůstává temně zatažená a slabě poprchává. Sjedu z dálnice na silnici US 24 a naposledy naberu kurz na západ. 
V hustých dešťových mracích se úplně ztrácí pohoří Pike National Forest i s nejznámějším vrcholem Pikes Peak v nadmořské výšce 4301 metrů. O jeho dobytí se už v roce 1806 pokoušel Zebulon Pike, po kterém nese své jméno. S malou skupinou mužů se v polovině listopadu odvážně vydal pokořit horu, jejíž výšku tehdy odhadoval na 18 000 stop (5486 metrů). Jejich výstup zastavil těžký sníh a nepříznivé počasí a celá skupina se musela vrátit. První na vrcholu tak byl až v roce 1820 botanik a zkušený horolezec Edwin James.
Pikes Peak se v období zlaté horečky  stal pro tisíce zlatokopů  splněním snů a v jeho okolí  můžeme najít několik zlatokopeckých osad nebo zrušených dolů. Na vrchol se dnes můžeme vydat buď autem po placené silnici Pikes Peak Highway, pěšky nebo ti více odvážní na kole. Auto by si určitě rádo smlslo na ostrých zatáčkách, tentokrát dám ale přednost jinému druhu dopravy.
Na úpatí hor se usadilo půvabné městečko Manitou Springs. Odtud vede na vrchol 8.9 míle (14.3 km) dlouhá ozubená dráha, nejvyšší tohoto druhu na světě, Pikes Peak Cog Railway. Podnět k jejímu vybudování dala v roce 1889 Společnost Manitou & Pike's Peak Railway Company. Zkušební jízda vlaku se konala dne 30.6.1891. Prvními návštěvníky, které zubatka na vrchol dopravila byl pěvecký kostelní sbor z Denveru. 
Vlakem jsem v Americe ještě nejel, navíc zubatkou se na vrchol hory nejezdí každý den. Před odjezdem jsem se díval na webové stránky, kde doporučovali reservaci jízdenek, protože zájem turistů je zejména v letních měsících obrovský.  
Zase prší jako z konve. Musím zastavit na benzinové pumpě a zeptat se obsluhy na cestu k nádraží, protože ve spleti ulic se nejsem schopný v tak hustém dešti vyznat. Chlápek mi cestu podrobně vysvětlí. Projedu downtown a úzká ulice mě přivede před nádraží. Dneska už žádný vlak nahoru nejede, v takovém dešti by stejně cesta nestála za nic. Za dvacet šest dolarů si objednám jízdenku na zítra ráno, první vlak jede v osm.
Je půl osmé večer. V tomhle počasí se nemá smysl pouštět do žádných větších akcí, vidím  to spíš na večeři a nějaký motel. Na jídlo zajedu do pizzerie na rohu. Sýrové smažené tyčinky zv. „cheesesticks“ jako předkrm a hlavní chod špagety. Kafe si dávat nemusím, protože jedu bydlet.
Deštivé počasí asi zahnalo všechny turisty do pokojů a najít volný motel je stejné jako hledat jehlu v kupce sena. První tři motely jsou beznadějně obsazené a ve čtvrtém chtějí za pokoj sto deset  dolarů. Tak si ho nechte!
Projíždím hlavní třídou a nad dveřmi recepce každého motelu svítí  nápis  NO VACANCY (žádné volné pokoje). V autě se mi spát  nechce a hledám dál.
V dalším motelu se dám do řeči s recepční, která je původem z Polska. Volný pokoj sice nemá, ale její známá vlastní motel asi půl míle odtud a snad by něco mohla mít. Hned vytočí  telefon a zjišťuje, jak se věci mají. Paráda, v druhém motelu jsou ještě volné pokoje, ženská mi dokonce dohodne protekční cenu 55 $ no tax. 
Zastavím před motelem, je to Park Row Motel. Na recepci stojí starší Polka. Protože už ví, že jsem Čech, spustí na mě bez obalu polsky. Tím mě nezaskočí, protože rozumím celkem obstojně (na Key Westu jsem bydlel čtyři měsíce s jednou bláznivou Polkou, která nezavřela pusu celý den). V Americe žije už dvacet let, emigrovali ještě za komárů. Do Polska se už vrátit nechce, tady se celé její rodině daří mnohem líp. To věřím.
Pokoj je pěkně zařízený, vzadu je dokonce balkon. Teď je zrovna k ničemu, protože pořád prší. Vezmu křeslo z pokoje a cigaretu si dám venku  pod krytým vchodem.
V televizi na kanálu TNT běží Růžový panter. To jsem neviděl ani nepamatuju. Peter Sellers v hlavní roli inspektora Clousea je člověk na správném místě a podlým nástrahám banditů i svého nadřízeného šíleného inspektora Dreyfuse odolává s šermem jemu vlastním.
Budík odbíjí půlnoc. Deník za dnešek mám napsaný, co mě čeká zítra tuším. Hlavně ať neprší!


Olymp   -   20. července, neděle
V 6.15 a.m. zaštěká budík. Chci mu hned vrazit jednu do zubů, v tom si ale vzpomenu, že v půl osmé musím být kvůli jízdence na nádraží. Tak to abych vstával. Odhrnu závěs v okně a podívám se ven. Po dešti ani památky, za oknem krásně svítí slunce. Úsměv na rtu.
Na recepci není ani noha. Položím klíč od pokoje na pult a odjíždím. Auto je díky včerejší bouřce krásně čisté a doufám že i odpočinuté, protože dneska dostane zabrat.
Snídani si dám na pumpě. Zrovna přivezli čerstvé pečivo a na výběr mají pět druhů kávy. Před půl osmou zaparkuju vedle nádraží. Slunce začíná příjemně hřát, ale tam nahoře bude určitě zima. Dlouhý rukáv, šátek a košile.
Stanice se pomalu zaplňuje lidmi. V okýnku si vyzvednu lístek, zaplatil jsem ho už včera a jdu na perón. Z vlakového depa za chvíli přijede vlak, jenom jeden dlouhý vagón bez lokomotivy. Miniaturní kabina řidiče na obou koncích vlaku není od cestujících oddělená žádnou přepážkou nebo stěnou. Pasažéři tak můžou sledovat strojvůdce při řízení, kecat si do toho ale určitě nenechá.  
Každá jízdenka má přesně vymezené místo, mě určí sedačku vedle potrhlých manželů  kolem padesáti a naproti sedí starší babka s vnučkou. Rozhlížím se kolem sebe. Všechna místa jsou do posledního obsazená, ale žádná  pěkná kočka není v dohledu. Uličkou mezi sedadly projde průvodčí, brýlatý student asi v mém věku a postaví se dopředu. Představí sebe a strojvůdce a řekne pár základních informací. Nádraží v Manitou Springs leží v nadmořské výšce 6571 stop (2002 metrů) a vlak zdolává  převýšení  2299 metrů. Cesta nahoru trvá hodinu. Na závěr všechny upozorní, že na vrcholu je značně řídký vzduch, se kterým by mohli mít slabší jedinci problémy. To už mám za sebou.

Přesně v osm strojvůdce zatroubí k odjezdu a vlak se dá líně do pohybu. Průvodčí neustále přechází uličkou sem a tam a upozorňuje pasažéry na zajímavá místa podél kolejí. Vlevo se objevily srázy malého kaňonu Englemann Canyon, kterým protéká horský potok Ruxton Creek. Z jehličnatých stromů převládá  Englemann smrk, colorádský modrý smrk a borovice Ponderosa pine. Po dvou mílích je první výhybka, kde se míjí vlaky jedoucí dolů a nahoru. Cestou jsme projeli kolem malé kaskádové soustavy vodopádů Minnehaha Falls.
Při stavbě zubatky bylo snahou ukázat cestujícím zdejší různé tvary skal a horských štítů.  Koleje vedou kolem přírodního mostu Hell Gate vysoko vlevo na skalním útesu. U další výhybky na čtvrté míli se poprvé na krátkou chvíli vpravo ukáže vrchol Pikes Peaku.
Na páté míli přidá stoupání na obrátkách. Vlak se pomalu šplhá po kolejích, není kam spěchat. Smrk se ukazuje už jenom ojediněle, protože ve vyšších nadmořských výškách není schopný čelit extrémnímu podnebí. Tomu tady naopak zdatně odolává borovice osinatá  (bristlecone pine). Tento druh patří mezi nejstarší žijící borovice na zemi, věk několika stromů se odhaduje přes dva tisíce let.
Za hranicí lesa začíná pásmo alpské tundry. Tady už nerostou žádné stromy, protože v celoročně zmrzlé půdě nemají dostatek vláhy. Na kamením pokrytých svazích dokáží několik měsíců v roce přežít jenom mechy, trávy a divoké květy. Tvrdým klimatickým podmínkám se dokázali přizpůsobit i ovce tlustorohé (bighorn sheep) a svišti, kteří si kvůli zbarvení  kožichu vysloužili jméno žlutobřiší.
V devět hodin se vlak doškrábe na vrchol Pikes Peaku. Průvodčí dá všem hodinu rozchod, na


Rozhled do okolí Pikes Peaku, Colorado

opozdilce prý čeká maximálně pět minut, potom je ponechá svému osudu. Polovina lidí se okamžitě nahrne do horské boudy a zbytek se rozprchne po okolí. Seskáču po obrovských balvanech kamenného moře kousek pod vrchol a připravím si foťák. Vítr rozfoukal většinu mraků a je poměrně jasno. Východním směrem se táhnou obrovské pláně přes Colorádo až do státu Kansas. Za příznivého počasí je možné při troše štěstí spatřit mrakodrapy v downtownu Denveru. Štěstí mě obešlo velkým obloukem, protože nevidím vůbec nic.


alt=Na vrcholu Pikes Peaku, Colorado

Ze západní strany hory sem vede 19 mil (30.5 km) dlouhá silnice Pikes Peak Highway.
Od vstupní brány na vrchol překonává převýšení 2042 metrů a za použití se vybírá mýtné.
Pod  jižním svahem hory září jako mořské oči dvě azurová plesa.
S řídkým vzduchem mám jenom minimální problémy, za tři týdny putování jsem si už dost zvyknul. Na poslední čtvrt hodinu se podívám do horské chaty. Tradičně nesmí chybět obchod se suvenýry plný laciných kýčů, protože všichni Američani milují nakupování a dá se jim prodat takřka cokoliv. Prohlížím si velkou knihu o Pikes Peaku plnou barevných fotek a v tom zaslechnu troubení vlaku. Za pět minut odjezd.
Průvodčí projde uličkou z jednoho konce vlaku na druhý a zkontroluje pasažéry. Nikdo nechybí a jestli ano, tak má smůlu. Vlak se rozjede a až teď průvodčí všechny upozorní, že jsme nabrali menší zpoždění a dolů to budeme muset vzít trochu rychleji. Snad se strojvůdci podaří dole ve stanici zastavit, jinak je s námi ámen. Většina cestujících se směje, jenom já jako blbec chvíli přemýšlím, jestli to myslel vážně.  
Pikes Peak je domovem pro největší colorádská stáda horských ovcí a jedno malé cestou taky potkáme. Statný beran uprostřed  sklopí hlavu a celému vlaku předvede svoje silné zahnuté rohy. Horské ovce se na rozdíl od svišťů, kteří přezimují v pásmu alpské tundry na zimní měsíce stěhují do nižších a pohostinnějších oblastí.
Na výhybkách míjíme dva beznadějně plné vlaky jedoucí nahoru. Ještě že jsem jel prvním ranním spojem, teď už bude na vrcholu celkem tlačenice.
Krátce po jedenácté hodině vlak se skřípáním brzd zastaví na nádraží v Manitou Springs. Na obzoru se nebezpečně kupí mraky a slunce píchá jako vosí bodnutí. Vsadím svůj klobouk, že z toho bude bouřka jako hrom.
S otevřenou mapou stojím opřený o auto a kouřím. Na druhé straně hory leží malé zlatokopecké městečko Cripple Creek. Restaurovaná osada z devatenáctého století díky svojí slavné minulosti může provozovat hazardní hry, což jinak zákony státu Colorado zakazují. Zkrátit si dlouhou chvíli a prohrát nějaké peníze sem v dlouhých nablýskaných limuzínách jezdí většinou obyvatelé  Denveru. 
Silnicí US 24 jedu západním směrem. Na oběd se stavím v restauraci u cesty a po silnici č.61 přijedu do osady Cripple Creek. Leží v nádherném zeleném údolí v kopcovité krajině plné lesů. Zastavím na okraji vesnice před dřevěnou budovou, která vypadá jako nádraží. Ono to taky je nádraží a na úzkorozchodných kolejích stojí stará parní lokomotiva se dvěma vagóny. Společnost Cripple Creek & Victor Narrow Gaude Railroad tady provozuje projížďky historickou železnicí podél bývalých zlatých dolů.
V okýnku si koupím lístek za pět a nastoupím. Posádku vlaku tvoří dva muži. O lopatu opřený strojvůdce a zároveň topič a s kleštičkami v ruce průvodčí. I on má dvě funkce, ale o tom ještě nevím. Strojvůdce nabere plnou lopatu uhlí, přiloží mašince pod kotel a zahouká na odjezd.
Vlak nikam nechvátá po vysokém náspu, ze kterého vidím celý downtown městečka jako na dlani. Na druhé straně kolejí je stará budova železničního depa. Strojvůdce ubere trochu na rychlosti a průvodčí najednou vyskočí z vlaku a uhání podél kolejí. Zírám na něho jako blázen kam to letí. Ze všech sil se mu podaří vlak předběhnout a v poslední vteřině těsně před přijíždějící 


Závod s lokomotivou. Osada Cripple Creek, Colorado

lokomotivou  přehodí z druhé koleje výhybku. Mašinka zatočí doprava a já si pěkně oddychnu. Tak to je nářez!
Výhybkář už do vlaku nenastoupil a pěšky se vrací na nádraží. Mašinka drncá po křivých kolejích a projíždí kolem zrušených zlatých dolů s různými jmény. Vlevo je Zlatý Král, za dřevěným krátkým mostem zase Žlutý Pták. Ve zdejších  dolech bylo v minulosti vytěženo zlato v hodnotě osm set milionů dolarů.
Mašinka  po čtyřech mílích odpočinkové jízdy okouzlující krajinou přijede na konečnou k opuštěnému dolu Anaconda. Strojvůdce zařadí zpátečku a jede se zpátky. Cestou se spustí drobný déšť a nad údolí se začnou stahovat  mraky. No neříkal jsem to?
Před nádražím musíme počkat na vedlejší koleji na druhý vlak. Za chvíli přijíždí a znovu se opakuje stejná situace s výhybkářem. Sprintem geparda předběhne vlak a přehodí výhybku.
Co by se asi stalo, kdyby to nestihnul? Ale to už není moje starost, protože v pořádku vystoupím na nádraží. Krásná jízda.
Projdu si hlavní ulici v downtownu a na skok zajdu do malého kasina. Nikde nevidím hrací stoly s ruletou, jenom black jack, poker a nespočet hracích automatů. Na hraní zrovna chuť nemám a navíc to vypadá, že brzy začne pěkně pršet. Vrátím se na parkoviště před nádraží a stejnou silnicí odjíždím z městečka. 
Pár mil za Cripple Creekem vjedu do obrovské bouřky. Oblohou létají blesky jeden za druhým a jejich věčně opožděný kolega hrom je doprovází ohlušujícím duněním. Silnicí US 24 se vrátím do Manitou Springs a bez zastavení pokračuju do Colorado Springs. Déšť se konečně zmírnil a chvílemi už neprší.
Bouřku a hustý provoz ve městě mám úspěšně za sebou a zůstanu na silnici US 24 s východním kurzem. Horské štíty a kopce se rozplynuly do ztracena na nekonečně dlouhé rovné prérie. Projedu několik zapadlých vesnic a okolo šesté hodiny zastavím u nájezdu na dálnici I-70.   
Reklamní poutač restaurace Deny`s vedle cesty snad ani nejde přehlédnout. Večeře je rozhodně na místě, protože mě čeká zkouška ohněm. Přede mnou je cesta přes celý americký středozápad až k řece Mississippi do města St. Louis. Dělá to něco kolem 750 mil (1206 km) jízdy rovnou nudnou planinou.
Večeře se povedla a únavu zaženu konví kávy. Na protější pumpě natankuju benzín a dokoupím zásoby redbullů a vody. S cigaretama jsem na tom tak akorát, jednu si hned zapálím a najedu na dálnici I-70. Slabý provoz mi vyhovuje a tempomat nastavím o pět mil víc než  je povolená rychlost. Pohodlně se uvelebím za volantem a levá noha jako obvykle putuje na palubní desku.
Jízda východním směrem má jednu velkou výhodu, protože zapadající slunce je za mnou  a nesvítí mi nepříjemně do očí. Skoro bez povšimnutí přejedu hranice do státu Kansas a po dvaceti mílích změním i časové pásmo. Central Time Zone ukazuje o hodinu víc a rázem je půl deváté.
Po setmění se zastavím v komerční zóně u dálnice, protože jsem  cestou zahlédnul  reklamní billboard čínské restaurace. Tu ani po deseti minutách usilovného hledání


Přejezd časového pásma, Central Time Zone, Kansas

nakonec  nenajdu, ale úplnou náhodou zastavím před kinem. Je čtvrt na deset a v sále se začíná promítat třetí díl úspěšného scifi Terminátor 3. Zapomenu na hlad a jdu do kina.
Film skončí v půl dvanácté. Arnie byl jako obvykle nejlepší a dokázal si poradit i  s nejnovějším typem umělého člověka. Vrátím se zpátky na dálnici a držím východní kurz.
V půl jedné se zastavím na pumpě na snídani. Naleju do sebe další dva hrníčky kávy, stejně ale celou noc držet volant nevydržím. Kolem třetí ráno už nemám sílu řídit a odbočím na odpočívadlo (rest area) u dálnice. Ani přesně nevím kde jsem, zhruba tak někde v polovině Kansasu. Na záchodech si vyčistím zuby a zapluju do auta. Sklopím sedačku a natvrdo usnu.