Hasta la Victoria Siempre 14

Duhová brána   -   21. července, pondělí
Probudím se v půl osmé. Mám přeleželé ruce a tělo zmačkané jako papír od sekaný. Vyčistím si zuby a jedu. Na prvním výjezdu odbočím k benzínové pumpě a k snídani si dám jenom kafe s cigaretou. Nemám vůbec hlad, včera nad ránem jsem do sebe napral míchaná vajíčka, párky a tři lívance.
Na poloprázdné dálnici I-70 držím východní kurz a k poslechu mi hrají Tři Sestry. Bez většího zájmu projedu kolem hlavního města Kansasu Topeka. Metropole nekonečné roviny je  jedno z nic neříkajících amerických měst, kde se nevyplatí ani zpomalit. Zprava se připojí placená highway (jiný druh dálnice) I-35, na které je povolená vyšší rychlost. Zaplatím mýto a plyn držím pěkně u podlahy.
U silnice se objeví  první domy města Kansas City, které leží na soutoku řek Kansas River a Missouri River a zároveň na hranici států Kansas a Missouri. Přejedu most do Missouri a jsem znovu v Kansas City, akorát v jiném státě. Blázinec.
Podívám se do nákupního mola v downtownu. Je půl jedenácté, ale všechny obchody včetně restaurací jsou ještě zavřené. S obědem to dneska vypadá bledě. Černá předpověď se vyplní  v zaplivaném bistru na periferii, kde neurčitou směs čehosi presentují jako jídlo. V papíru zabalenou hmotu hodím do koše a zapálím si cigaretu, která je ve srovnání s tímhle úplně zdravá záležitost.
Slunce začíná pěkně připalovat. Provoz na dálnici zhoustnul a mě dochází síly. Redbully, kafe ani cigarety už nezabírají a ztěží udržím otevřené oči. Mám těžkou krizi, budu si muset na chvíli dáchnout.
Zastavím na prvním odpočívadle. Ve stínu stromu si rozložím deku a na půl hodiny se natáhnu. To jsem potřeboval. Na záchodech se opláchnu proudem studené vody a v ledničce najdu dva pomeranče. Ty bodnou. Do St. Louis zbývá 150 mil, to jsou dvě hodiny svižnější jízdy. Hladina únavy se srovnala do normálu, měl bych to zvládnout  bez  větších problémů.
Před třetí hodinou odpoledne přijíždím na předměstí St. Louis. Dálnicí se v osmi pruzích valí nekonečné kolony aut a kamionů. Jedním okem sleduju mapu a snažím se najít směr do centra. Pojedu až k řece Mississippi a tam někde zatočím doprava. To se lehko řekne, ale hůř udělá. Mrakodrapy v  downtownu se objevily vpravo, ale mojí snahu o odbočení nikdo z ostatních řidičů nepochopil. Dravý proud aut mě stáhne na ocelový most přes řeku a město se mi ztratí za zády. Tak tady něco nevyšlo.
Na druhém břehu mě vyplaví do východní čtvrtě East St. Louis v sousedním státě Illinois. V Americe stačí přejet  řeku a hned jste v jiném státě, to už je dneska podruhé. Ale kudy se dostanu zpátky? Ke slovu musí přijít ostrý loket, jinak z té zatracené dálnice nesjedu. Jako nůž máslem projedu napříč čtyři jízdní pruhy a na troubení páprdy s kloboukem na hlavě odpovím vztyčeným prostředníkem pravé ruky.
Stará tovární čtvrť v okolí dálnice vypadá jako po náletu. Schátralé cihlové domy se zabedněnými okny jsou útočištěm výhradně pro černošské obyvatele. Zdemolované opuštěné výrobní haly a závody, špinavé zanedbané ulice, chodníky zarostlé travou a všude hromady odpadků.
Z okna činžáku, které jako jedno z mála zůstalo nezatlučené se vyklání stará tlustá matrona a ne zrovna spisovnou angličtinou  křičí na skupinu malých dětí před domem. Parta pěti mladých zabijáků se baví opodál na chodníku a když uvidí moje přijíždějící auto, začnou na mě všichni  nepřátelsky civět.
„Take it easy” pánové, já tady jenom projíždím.
Z baru na rohu se vypotácí  dva metry vysoký chlápek totálně na mol a nejistým krokem vstoupí do silnice. Dupnu na brzdu a na poslední chvíli se mu vyhnu. Chlap dokličkuje na druhou stranu ulice a zapadne do jiné putyky.
Myslím že je nejvyšší čas vzít roha, tady se mi přestává líbit. Zpátky na druhý břeh řeky vede dálnice I-55 z Chicaga, která je naprosto ucpaná odpoledním provozem. Kolony stojících aut  zatarasily šest jízdních pruhů včetně přivaděčů a nevypadá to, že by se situace měla nějak lepšit. Zapálím si cigaretu a vystoupím z auta. Za řekou se tyčí mrakodrapy a nejznámější symbol města  St. Louis.


Brána Gateway Arch a mrakodrapy v centru St. Louis, Missouri  

Před příchodem bělošských osadníků žilo v údolí řeky asi dvacet tisíc příslušníků civilizovaného indiánského kmene Mississippians. Roku 1764 tady skupina francouzských obchodníků z  New Orleans  zakládá malou osadu, která získala jméno po křižáckém králi Francie Louise IX (Ludvík IX).
Na začátku devatenáctého století se celé území stává součástí Spojených Států Amerických a město rychle získalo na významu. Roku 1817 se na řece Mississippi objevil první parník a největší rozmach přichází ve čtyřicátých letech díky obrovskému stěhování osadníků na západ. St. Louis bylo tehdy hranicí mezi divočinou a civilisací a kvůli ideální poloze se stalo důležitou křižovatkou cest, kde kvetl obchod s kožešinou. Dnešní St. Louis je spojené především s monumentální stavbou, slavnou bránou na západ Gateway Arch.
Thomas Jefferson (1743-1826) se roku 1801 stal třetím americkým presidentem. Mezi jeho největší zásluhy osmiletého funkčího období patří nákup tehdejšího území Louisiany, které za patnáct milionů dolarů Spojeným Státům prodal francouzský císař Napoleon Bonaparte a schválení expedice  cestovatelů Lewise a Clarka na probádání amerického západu.
Jefferson byl nejen zkušený státník, ale i neméně zdatný architekt. Obrázek jeho domu Monticello ve státě Virginia, který sám navrhnul si dnes můžeme prohlédnout na každé pěticentové minci. St. Louis  vyvolalo v Jeffersonovi myšlenku vybudovat na břehu  Mississippi  bránu jako symbol začátku nové cesty na západ a jeho dobývání.
Odvážný plán  realizoval o sto padesát let později architekt Eero Saarinen. Jeho projekt počítal s vybudováním 630 stop (192 metrů) vysokým obloukem z nerezavějící oceli a podzemním komplexem návštěvnického centra. Práce na památníku začaly 12. února 1963.  Celou stavbu financovala federální vláda a město St. Louis, náklady se vyšplhaly na třicet milionů dolarů.
28. října 1965 je monument slavnostně dokončen. V jeho okolí vzniknul nový park a celý areál nese jméno po muži, který jako první přišel s myšlenkou na jeho vybudování, Thomas Jefferson National Expansion Memorial.


Budova Old Courthouse, St. Louis, Missouri

Kolony aut  se líně posunou na most, kde se marně snažím zařadit do levého pruhu. Ostrý loket není tentokrát nutný, protože mě před sebe s úsměvem  pustí štíhlá černoška s postavou gazely. Pod mostem zrovna proplouvá nákladní loď a v těsném závěsu za ní krauluje starý výletní parník. Na druhém břehu se trefím na správný výjezd a zastavím na velkém parkovišti před baseballovým stadionem přímo v centru.
Sotva vystoupím, hrne se ke mně výběrčí daní. Pět dolarů za parkování zase není tak moc a kolty nechám zastrčené za opaskem. Obrovský moderní stadion Busch Stadium se podle mě do centra města moc nehodí, ale Američany o tom  přesvědčovat nebudu. Jejich národní sport mě zrovna moc nebere, neznám nudnější podívanou než baseball.
O dva bloky dál je náměstí  Kiener Plaza. Na východní straně stojí bílá stavba Old Courthouse (stará správní budova), ve které je dnes museum. Uprostřed je malý park s vodní fontánou a tam na rohu, sním či bdím, je restaurace T.G.I. Friday`s. Za dnešek jsem toho moc neměl, kromě dvou pomerančů vlastně vůbec nic, ale to se hned změní.
Nebudu se tady podrobně rozepisovat o tom, co všechno jsem do sebe naházel, snad jenom že steak  byl šťavnatý a pečené brambory plněné masem neměly chybu. Venku se na chvíli zastavím a přemýšlím, co jsem to vlastně chtěl vidět. Otočím se doleva a mezi mrakodrapy uvidím ocelový oblouk brány. Už vím, Gateway Arch.
Park leží na břehu řeky Mississippi a je součástí říční promenády „riverfront“. O jejím vybudování se rozhodlo v roce 1935 a  padlo jí za oběť několik ulic a čtyřicet domovních bloků. Na začátku parku stojí obrněné policejní auto hummer.
Hoši, brzděte s těma manévrama!
Projdu pod obrovským obloukem brány směrem ze západu na východ a symbolicky se tak rozloučím s putováním po Divokém Západě. Řeka Mississippi je stejně špinavá jako v New Orleans, ale ještě ne tak mohutná. Na druhém břehu kotví parník Queen casino. Zákony státu  Missouri sice zakazují provozování hazardních her, parníky na hraniční řece Mississippi ale získaly výjimku. Většina plavidel stejně kotví na opačném břehu ve státě Illinois. 


Parník Queen casino na řece Mississippi, Missouri-Illinois

Od  hladké stěny brány se odráží sluneční paprsky. Celá stavba je svařená z obrovských trojúhelníkových dílů s dvojitou stěnou, z venkovní strany z nerezavějící a z vnitřní z karbonové oceli. Vstup do podzemního návštěvnického centra je u obou základen oblouku brány. U vchodu mě čeká hodně přísná bezpečnostní kontrola, magor v šedé uniformě si hraje na kápa a každému se dívá málem do krku.  
V zadním suterénu je museum věnované přistěhovalectví. Ze starých fotografií hledí tváře prvních osadníků, kteří se na začátku osmnáctého století  rozhodli překročit  Mississippi a pokračovat dál na západ do zaslíbené země. Ta ovšem stále ještě patřila Indiánům  a ti se svých odvěkých území nevzdávali bez boje. Druhá část výstavy je věnovaná právě původním obyvatelům a jejich nerovnému zápasu proti mnohonásobně větší přesile bílých kolonistů. 
Tradičně nesmím vynechat  kinosál, tady si dokonce můžu vybrat ze tří různých dokumentů. Nabídka je celkem nabitá, ale půlhodinový snímek o výstavbě brány bude asi nejlepší volba. Posledních deset minut mi sice trochu uteklo, protože jsem si na pohodlné sedačce hodil menšího šlofíčka a probudili mě až odcházející lidi. Ale to podstatné jsem vychytal.
V podzemí jsem už všechno viděl, teď je na čase se trochu rozhlédnout do světa. Výtah na    horní vyhlídku brány je trochu netradiční. Cestuje se v malých kulatých kabinkách pro pět lidí, do které vlézt bylo umění i pro mě, což potom pro Američany s váhou nad sto padesát kilo. Jízda nahoru je dobrodružství samo o sobě a rozhodně jí neradím jedincům trpícím klaustrofobií.    
Zato rozhled do okolí z malinkých okýnek vyhlídky doporučuju všem. Na východní straně se za řekou Mississippi rozkládá čtvrť East St. Louise a zelené roviny státu Illinois. Na západě mám pod sebou celé město St. Louise. Hlavní třída Market Street se táhne podél budovy Old Courthouse a náměstí Kiener Plaza, až se v dálce ztratí ve stovkách jiných ulic. Baseballový stadion hlídá levé křídlo downtownu a vpravo se do neprostupné hráze seřadily mrakodrapy. Střed obrany vyztužil vysoký obytný věžák.
Přitisknu se na okýnko a podívám se kolmo dolů pod sebe. Mezi sto devadesát metrů vysokým volným pádem a mnou je jenom půl centimetru silné sklo. Tak doufám že nepraskne. Poslední fotka a stoupnu si do fronty na výtah. Počet návštěvníků na vyhlídce přesně hlídají strážci památníku. Pokaždé když přijedou ze zdola kabinky plné lidí (sedm kabinek v řadě za sebou), jede stejný počet lidí zase dolů.
Hodiny v návštěvnickém centru ukazují půl sedmou večer. Stejným vchodem se vrátím zpátky nad zem a projdu se parkem. Slunce se naklonilo k západu a říční promenáda je plná lidí. Oblouk brány  se skrývá mezi stromy, ale na konci parku se ukáže celý. Tak tohle vypadá dost dobře.
V downtownu zapadnu do rohové restaurace a na baru si objednám holandský Heineken. Jestli se smí kouřit se ani neptám, blonďatá barmanka „little bit“ při těle si zrovna taky zapaluje a hází po mě svůdné pohledy.


Brána Gateway Arch, St. Louis, Missouri

Moc po mě nekoukej holka, noc s takovou slonicí bych se svojí postavou určitě nepřežil.
Naproti se vystavuje o hodně víc přitažlivější bruneta, té ale do hlavy hustí svoje žvásty vedle sedící frajer. Blbeček!
Druhé pivo si už nedám, protože se cítím jako podlaha v taxíku. Za poslední dva dny jsem naspal tak pět hodin a zítra mám před sebou cestu na jih. Uklidit se někam na motel mi přijde jako rozumné řešení a zaplatím. Kolem hotelu Marriott se vrátím na parkoviště pro auto a jedu bydlet. 
Znovu se zařadím do špatného pruhu a místo na dálnici sjedu do ulic na břehu Mississippi. Třída prochází klidnou starší obytnou čtvrtí s cihlovými domy. Přejedu železniční koleje vlečky vedoucí  do závodu, ze kterého se vyklube pivovar. Tady má svůj  hlavní výrobní stan největší americký pivovar Anheuser-Busch.  
Tak to jste vy šmejdi americký, co ukradli budějckýmu Budvaru ochrannou známku?! Ten váš patok Budweisser  se stejně s ležákem zpod Černé Věže vůbec nemůže rovnat! 
Prohledám rychle všechny kapsy, ale žádný semtex u sebe už nemám. Odplivnu si alespoň přímo před hlavní bránou do závodu a jedu pryč.
Propletu se chuchvalcem ulic a pod mostem se objeví dálnice I-55, kterou hledám. Jedu až na jižní předměstí a odbočím do komerční zóny. Vlevo je motel 6 za 44 $ + tax  na jednu noc a naproti stojí dvě restaurace. Ideální místo.
Hodím  věci na pokoj a pěšky si zajdu na večeři. Na zpáteční cestě slyším zvonit zvony z kostela v St. Louis. Pěkná zvonkohra.
Napíšu deník, sprcha a padnu do postele. Televizi ani nezapínám, protože se mi chce strašně spát. Je jedenáct hodin, budík má poslední výstrahu před popravou a zítřejšího vstávání se proto bát nemusím. Tak dobrou.


Rock - n`- roll je král   -   22. července, úterý
Budík se rozklepe strachy v devět. To je jiné vstávání než v pět ráno. Dám si sprchu a v půl desáté vracím klíč na recepci. Restaurace Denny`s je přes ulici, nikde nedělají lepší snídaně než tam. Na stůl vedle talíře položím autoatlas a zkoumám dnešní trasu. Odhadem to vypadá na dobře čtyři hodiny řízení, tak to abych vypil alespoň dva hrnečky kafe.
Venku nádherně svítí slunce, bouřka v Colorádu je už minulost. Vyfouknu sloupec kouře z první cigarety a auto taky vypadá, že je připravené vyrazit. Dneska bude kompas ukazovat jenom směr jih po dálnici I-55.
Krajina je plná smíšených lesů a zelených pastvin, kterou se jako tlustý had líně táhne řeka   Mississippi vlevo od silnice. Povolenou  rychlost 70 mil/hod  se snažím více méně dodržovat, ještě není ten správný provoz na ostřejší jízdu. V poledne zastavím na pumpě, ale oběd za patnáct dolarů si dá jenom auto. Mě zatím postačí další kafe a sušenka, snídaně byla dost vydatná.
V přehrávači se zrovna rozjely kytary skupiny System of a Down a ve zpětném zrcátku vidím za sebou jedoucí žluté ferrari. Elegantně mě předjede a zůstane v levém pruhu, což je pro mě znamení, že hodlá pokračovat ve stejném tempu. Sešlápnu plyn a pověsím se za něj. Ferrari jako předjezdce jsem ještě neměl a držím se ho jako klíště. Za jeho volantem  sedí chlápek kolem čtyřiceti. Z pelotonu pomalu jedoucích aut za námi se utrhla ženská v šedém fordu a přidala se k naší skupině uprchlíků. Ve třech se nám pojede líp. Překračujeme povolenou rychlost o deset až patnáct mil za hodinu a průběžně se střídáme na špici. 
Možná si o mě myslíte, že jsem pirát silnic a měli by mě minimálně zavřít, ne-li dokonce zastřelit. Ale realita je taková, že v USA je na dálnicích ve většině států povolená rychlost maximálně 70 mil/hod, což je  asi 113 km/ hod. Zkuste jet takovou hlemýždí rychlostí  s autem, které má  tachometr do 220 km/hod. Jsem si jistý, že vás to přestane bavit ještě dřív než mě.
Svižnou jízdou přejedu hranice do státu Arkansas a dál se držím žlutého koně před sebou. Ženská s fordem na nejbližším výjezdu sjede z dálnice a místo ní se k nám přidá mladý pár v červeném kabrioletu. Povrch dálnice se za hranicemi výrazně zhoršil, v Arkansasu asi nemají peníze na opravy. Asfalt  je plný prasklin a děr, silnice chvílemi připomíná pole. Ani počasí tady za moc nestojí, temné mraky zatáhly celou oblohu i slunce. 
V půl třetí se na západním předměstí West Memphis dálnice sloučí s jinou interstate I-40. Ferrari se zařadí do pravého pruhu a odbočuje k benzínové pumpě. Chlápek za volantem stáhne okýnko, zamává a vztyčeným palcem ruky mi dá vědět, že se mu můj styl jízdy určitě líbil. Zablikám na pozdrav  a taky mu zamávám. Díky chlape, super jízda.
Uberu plyn a ztratím se v kolonách aut. Ostrá jízda skončila zrovna akorát, protože jsem u dnešního cíle. Přejedu řeku Mississippi, která opět tvoří hranici mezi dvěma státy a na druhém břehu mě vítá město Memphis v Tennessee. 
Zlatým písmem se do dějin Memphisu zapsal jako živoucí legenda  král  rokenrolu Elvis Aaron Presley. S jeho jménem bude město už asi neodmyslitelně spojeno navždy. Elvis se narodil 8.1.1935 ve městě Tupelo v sousedním státě Mississippi. Jeho pěvecký talent poprvé zazářil už v páté třídě, kdy získal druhé místo v soutěži Mississippi Alabama Fair. Ve třinácti letech se s rodiči přestěhoval do Memphisu a v osmnácti nazpíval svojí první desku s písní My Happiness. Tím začala jeho strmá cesta ke slávě.
V následujících pěti letech si zahrál ve čtyřech filmech, nahrál celou řadu singlů a desek a absolvoval šňůru koncertních vystoupení. V roce 1958 nastoupil vojenskou prezenční službu, během níž mu zemřela matka Gladys. Na zbytek vojny odlétá do Německa, kde se seznámil se svojí budoucí manželkou Priscillou Beaulieuovou.
Po návratu do USA natočil v roce 1961 asi svůj nejúspěšnější film Blue Hawaii. Je pravidelným hostem v televizních show a jeho písně lámou všechny rekordy rozhlasových hitparád. V roce 1967 se oženil s Priscillou a o rok později se stal otcem dcery Lisy Marie. Přichází první měsíční angažmá v Las Vegas a nepřetržitá řada koncertů po celé Americe. Manželství se rozpadá v roce 1973, jeho lednové televizní vystoupení v pořadu Aloha from Hawaii sledovali v přímém přenosu diváci ve čtyřiceti zemích světa.
Jeho smrt přišla nečekaně 16.8.1977. Elvis se svým hlasem, stylem oblékání a vystupováním navždy zapsal do historie hudby. 
První ulice Memphisu vypadá podobně jako ulice včera v East St. Louis. Cihlové vybrakované  činžáky, laciné motely a restaurace, travou zarostlá parkoviště a na chodnících leží zlámané větve stromů a vysypané odpadkové koše. Pěkné přivítání.
Polovina semaforů na křižovatkách je mimo provoz, svítí jen výstražné oranžové světlo. V tom případě platí pravidlo kdo první přijel, první projede křižovatkou. Zatočím doprava na nejznámější bulvár ve městě Elvis Presley Boulevard, kde na čísle popisném 3763 stojí Elvisova vila Graceland.
Na silnici leží napadané listí a spousta zlámaných větví stromů. Co se tady mohlo stát? Stojím na červené na křižovatce, která jako jedna z mála funguje a z okýnka auta stojícího vedle se vykloní chlápek a ptá se mě, jestli nevím kudy se jede ke Gracelandu.
„Sice jsem v Memphisu poprvé v životě, ale náhodou to vím. Follow me, man,“ řeknu chlápkovi a sešlápnu plyn.
Podjedu dálnici I-55 a jedu na jih, až se na pravé straně objeví obrovské záchytné parkoviště před Gracelandem. Chlápek mi poděkuje zablikáním světel a oba odbočíme. Vedle brány do návštěvnického centra stojí Elvisovo soukromé letadlo a i tady mají stromy polámané větve. Strážce u vchodu se ptám, co se tady stalo. On mi odpoví, že dnes ráno se přes Memphis přehnal malý hurikán a nechal po sobě tuhle spoušť.
Ještě že jsem přijel až odpoledne.
V celém areálu se z amplionů linou nejznámější Elvisovo písničky jako You Are Always On My Mind, Don't Be Cruel nebo Viva Las Vegas. Dárkový obchod vedle vchodu je tradičně plný kýčů. Hrnečky, trička, tašky, lampičky…, na všem je Elvisova podobizna nebo alespoň jméno. Venku stojí malý autobus, který vozí návštěvníky k vile naproti přes silnici. Nastoupím dovnitř a tlustá černoška za volantem zatroubí na odjezd.


Elvisova vila Graceland, 3763 Elvis Presley Boulevard, Memphis, Tennessee 

Minibus přejede bulvár a na druhé straně vjede do krásné zahrady plné jako zázrakem nepolámaných stromů a zastaví před domem. Průvodkyně před vchodem všechny přivítá a hned začne vyhrožovat, že jestli se uvnitř domu někdo něčeho dotkne, usekne mu ruku. No snad to nebude tak horký, ale radši na nic makat nebudu.
Na zařízení domu je vidět, že pochází ze sedmdesátých let minulého století a je přesně podle tehdejšího stylu. V jídelně stojí  prostřený stůl pro šest osob, na židli pána domu však už nikdo neusedne. Obýváku vévodí krb s obrovským zrcadlem a dlouhá bílá sedačka. Vzadu je malá hudební místnost s klavírem. V podzemí se nachází dvě místnosti, „TV room“ (televizní místnost) a pokoj s kulečníkem. Do horního patra není přístup povolený a zadním vchodem vyjdu do zahrady.
Na perfektně zastřižený anglický trávník stoupnu jenom zlehka, abych ho nepošlapal. Neměl bych si sundat boty? V zadní přístavbě (annex) je vystavené absolutně všechno, co souvisí s Elvisem nebo čeho si kdy dotknul a používal. Na dvou stěnách visí všechny jeho zlaté a platinové LP. Pěkná sbírka. Jeho nejznámější obleky, ve kterých vystupoval na koncertech. Desítky šeků každý v hodnotě nejméně tisíc dolarů, které věnoval na dobročinné  účely, nebo jako například tenhle z roku 1971 dívčímu pěveckému sboru v Memphisu. Nespočet fotek a plakátů, vojenská uniforma, věci každodenní potřeby, knihy které rád četl, kytary a já nevím co ještě, prostě všechno.
Venku konečně začalo svítit trochu slunce a tmavé brýle přijdou vhod. Na boční terase je krátký bazén se skokanským prknem. Tak tady král trénoval fyzičku? Podél betonového


Tady odpočívá král a jeho rodina, Graceland, Memphis, Tennessee

chodníčku se táhnou upravené záhony květin růžových a bílých květů. Trochu stranou  jsou  kolem malé vodní fontány čtyři hroby, místo posledního odpočinku rodiny Presleyů (zleva babička, Elvis, otec, matka). Elvisův hrob se stal pro jeho fanoušky poutním místem a je neustále obložený květinami a dárky.
Blíží se datum Elvisovi smrti a to se každoročně v Memphisu koná Elvis Week (Elvisův týden). Shromáždění, na kterém se scházejí jeho věrní  fanoušci z celého světa a kde se postarší řidiči náklaďáků s panděrem  snaží na pódiu s mikrofonem v ruce oživit jejich společný idol.    
Vrátím se před dům a počkám na autobus, který mě odveze zpátky do návštěvnického střediska. V informacích si vezmu barevnou brožuru o Memphisu, ve které samozřejmě nesmí  chybět zmínka o místech, které Elvis navštěvoval. Jeho dům, kde bydlel s rodiči na ulici Winchester Road, střední škola Humes High School na North Manassas Street a hudební studio Sun Records na Union Avenue, kde Elvis nazpíval svojí první desku.
A co ještě oblíbenou restauraci, tu náhodou neměl? Je pět hodin odpoledne a něco jako pozdní oběd by bodlo. Otočím na další list a bingo. Oblíbený klub s názvem Elvis Presley`s Memphis je přímo v centru na hlavní třídě Beale Street. Myslím, že je ten správný čas podívat se do downtownu.
Elvisovým bulvárem se vrátím do města a zaparkuju na ulici Main Street jeden blok od klubu. V chůzi rychle stáhnu cigárko (jak řekl pan Bakuř, před dobrým jídlem si zakuř) a před vchodem do restaurace střelím vajgl  přesně do kanálu. Za tři body.
Hosteska mě posadí ke kulatému vysokému stolku u okna. Na všech stěnách visí Elvisovi plakáty, desky, fotky a v televizích nad barem běží jeho stará „show“ ze šedesátých let. Sleduju krále na obrazovce a mezitím přijde servírka. Má nádherně vlnité zlaté vlasy, modré oči,  jemný obličej a drobnou postavu. Vypadá jako anděl z kreslených pohádek pro děti.
„You look like a angel, sweetheard,“ řeknu jí.  
Dívka je tím očividně  překvapená a s rozpaky odejde, aniž by si napsala mojí objednávku. Za chvilku se s úsměvem vrátí a řekne mi, že sice možná vypadá jako anděl, ale zapomněla co jsem to vlastně chtěl k jídlu.
„Já taky, nevadí, dám si něco jiného.“
Dopiju zbytek kafe a na stole nechám andělovi ležet „tip“.
„Keep smile, Jesica,“ řeknu jí při odchodu a vyfasuju za to od ní nádherný úsměv.
Venku si zapálím cigaretu (jak řekla paní Bakuřová, po dobrém jídle si zakuř znova) a jdu po ulici Beale Street. Příští blok ulice je uzavřený pro auta a na každém rohu stojí policajti. Pár obchodů má rozbitou výlohu, semafor funguje každý pátý a vysypané koše a nepořádek na ulici právě odklízí čety metařů. Hurikán je zkrátka hurikán.
Většina malých krámků je zavřená a zastavím se až ve velkém nákupním mole Peabody Place ve stejnojmenné ulici. Dovolená skoro u konce a ještě jsem si pořádně nic nekoupil. Projdu pár značkových obchodů, ale nabídka zatím nic moc. Boty nepotřebuju, na Key Westě stejně nosím většinou jenom sandály. Pánský oblek jsem si nechal šít loni v Miami a v kožené bundě bych se na


Restaurace Elvis Presley`s Memphis, Beale Street, Memphis, Tennessee

Floridě uvařil. Tak to asi odejdu s prázdnou.
Situaci zachrání „shop“ ve druhém patře s oblečením podle mého vkusu. Černé tričko s potiskem Sum 41 si ani nezkouším a hned  ho beru. Červené krátké kapsáče mi padnou jako na míru a na rovnou stovku účet zaokrouhlý modrá kárová košile. Spokojenost na všech frontách.
Na ulici Union Avenue stojí stejně jako v downtownu St. Louise baseballový stadion. Brány arény jsou otevřené a dovnitř proudí zástupy diváků.
Že bych se šel podívat na baseball, řeknu si v duchu, ale v tom se vzpamatuju a přejdu na druhý chodník. Než se nudit dvě hodiny na stadionu, to si radši vpálím kulku rovnou do čela.
Uprostřed jízdní dráhy v příští ulici vedou tramvajové koleje a stará dáma podobná těm v San Franciscu se za chvíli vyřítí ze zatáčky. Ranní uragán ale vyřadil minimálně pro dnešek  všechny tramvaje z provozu a jednu prázdnou kabinu táhne mohutný osmikolový tahač. 
Vrátím se na parkoviště v ulici Main Street. Hodiny v autě ukazují půl osmou a mě pro dnešek dochází baterie. Zalistuju v brožuře a hledám nějaký azyl na dnešní noc.
Recepce motelu Travelodge u dálničního okruhu I-240 mi připadá jako sběrný tábor pro uprchlíky z rozvojových zemí, protože u přepážky stojí  lidi snad všech ras a barev pleti. Vychrtlá černoška v botách s vysokým podpatkem, mexická rodinka s třemi dětmi, asijský manželský pár a plejádu utečenců uzavírám já.
Čekám asi deset minut, než na mě přijde řada. Vyplním přihlašovací lístek a recepční  mi podá klíč od pokoje. Cena je 52 $ no tax, ráno se servíruje v salonku snídaně a „check out“ (čas, do kdy je nutné opustit pokoj) je až v jedenáct. Celkem volný režim na uprchlický tábor. 
Zařízení pokoje je z kategorie vyšší standart, to znamená bez štěnic a s ramínkama. Měl bych zajet pro něco k jídlu ještě než se zabydlím, protože potom už se mi nebude chtít. Skočím do auta a o tři ulice dál zastavím před  čínskou restaurací. Jídlo si nechám zabalit s sebou, k tomu dva holandské Heinekeny a jedu zpátky na motel. 
Po večeři napíšu deník a dám si sprchu. Televize má sice šedesát kanálů, ale nabídka programů je žalostná. Dálkovým ovladačem jí vypnu, stejně se mi chce spát. „Good night.“


Nic novýho nerozjíždět   -   23. července, středa
Budík už konečně přišel na to, jak si uchovat život a ráno zazvoní stejně jako včera v devět. Dojdu si na recepci pro snídani a vrátím se zpátky do pelechu. Káva se smetanou,  džus a pečivo mě zdrží v posteli až do deseti. Z ranní nabídky televizních pořadů se nedá dívat vůbec na nic, přesto vytrpím půlku epizody z tisíc osm set třicet pěti dílného stupidního seriálu o mladých snobech z L.A. Příběh měl přímo hororovou zápletku, protože Brandon nemohl najít volné místo na zaparkování svého porše a nervově se z toho zhroutil.
Dneska mě čeká jenom řízení, předaleká cesta na jih. Z dálnice I-55 odbočím na silnici US 78 a těsně za Memphisem  přejedu hranice do státu Mississippi. Všechna CDéčka co mám s sebou se v přehrávači vystřídaly už nejméně dvakrát a dneska to vypadá na třetí kolo. Metalliku jsem neslyšel ani nepamatuju, naposledy snad v Idahu. Tak to rozjeď, Jamesi!
Silnice objíždí malé město Tupelo, rodiště Elvise Presleyho. Na první pohled obyčejné a nic neříkající maloměsto kdesi v Mississippi má slavného rodáka s modrou krví a zlatým hlasem.
Krajina je stejná jako včera, převážně smíšené lesy a rovina. Slunce svítí o sto šest, s každou ujetou mílí jižním směrem mám pocit, že pálí o něco víc. Oběd si odbudu na pumpě v deli občerstvení. Nic velkého, menu dne tvoří převážně sendviče. K tomu hranolky  a jeden redbull mi rozhodně neuškodí.
Přejedu hranice do státu Alabama, poslední před Floridou. Čtyř pruhová silnice US 78 najednou skončí uprostřed lesů a rázem je z ní obyčejná „okreska“. Povolená rychlost se drasticky sníží na 50 mil/hod a z obou stran mě pěvně sevře kolona aut. No to snad ne!
Po deseti mílích mě Alabama, které se přezdívá „The Heart of Dixie“ znovu „mile“ potěší. Plazím se v koloně asi čtyřicítkou, mezi prsty nervosně žmoulám od hranic už třetí cigaretu a najednou tu máš! Oprava silnice spojená s dvaceti minutovým čekáním.
Tak než to tam „oranžové vesty“ spraví, vysvětlím vám co znamená přezdívka Alabamy „The Heart of Dixie“.
„Dixie“ je výraz pro jedenáct jižanských států, které se roku 1861 odtrhly od Unie a založily Konfederované Státy v čele s presidentem Jaffersonem Davisem. Tento krok a hlavně neochota jižních států přistoupit na zrušení otroctví vedly k rozpoutání čtyřleté občanské války. Jižní státy Mississippi, Florida, Texas, Alabama, Georgia, Louisiana, Tennesee, Arkansas, Severní Karolína, Jižní Karolína a Virginia (pouze část, západní území státu zůstalo věrné Unii a vznikl nový stát Západní Virginia) ve válce ztratily na dvě stě padesát tisíc mužů. Pád jihu předznamenalo dobytí hlavního města Konfederace Richmondu a krátce poté dne  9. dubna 1865 podepsal jižanský generál Lee v městečku Appomattox kapitulaci. Alabama ale i dnes zůstává „Srdcem Konfederace“.
Kolem druhé odpoledne se doploužím do největšího města ve státě Birmingham a najedu na dálnici I-65. Vlevo se tyčí pár mrakodrapů v downtownu, o něco dál stojí rozlehlá budova University of Alabama  a zbytek města je o ničem. Povolená rychlost se vrátila zpátky na sedmdesátku, kterou jako obvykle o něco překročím. 
Zastavím se v zapadlé hospůdce na jídle, to by člověk ani nevěřil, jak při tom řízení vyhládne a zanedlouho přijedu do hlavního města Montgomery. Stejně jako Birmingham ho jenom objedu po dálničním okruhu a trochu s problémy najdu silnici US 231.
Na pumpě si koupím další kafe a trošku se projdu. Únava je zatím v pohodě, pro dnešek zbraně ještě rozhodně neskládám. V přehrávači se roztočí CD skupiny Queens of The Stone Age a auto vyrazí jako žralok.
Slunce se naklonilo k západu. Podél silnice se čím dál víc objevují palmy druhu Coconut Palm a Veitchia Palm, předzvěst Floridy. Zapálím si cigaretu, stáhnu okýnko u dveří a do auta se z venku navalí vlhký teplý vzduch. V 7.21 p.m. přejedu hranice, jsem zpátky. Zastavím na první floridské pumpě, protože mě čeká jeden telefon mojí kamarádce Míše. 
Známe se dva roky ještě z Key Westu, Míša se ale nedávno přestěhovala se svým klukem Michalem do města Fort Myers. Míša mi natvrdo do telefonu vyhrožuje, že jestli se u nich   nezastavím, jednoduše mě zastřelí.
„Dobře, dobře, jen žádný násilí,“ snažím se jí uklidnit, „zítra odpoledne jsem tam.“
Z čela si otřu kapičky potu a podívám se do mapy. Tak to mám co dělat, protože Fort Myers je na jihu Floridy, já trčím na severu a zítra se ještě chci zastavit v Sant Petersburgu (St. Pete). Jako na zavolanou se proto nad silnicí objevil dálniční most interstate I-10. Po té jsem před čtyřmi týdny vyjížděl na dobytí západu a teď se stejnou cestou budu i vracet.
Přede mnou je ale dlouhé řízení a to se samozřejmě neobejde bez pořádného jídla. Velká restaurace vedle nájezdu na dálnici podává jídlo stylem bufetu, přesně na něco takového jsem měl chuť. K tomu dnes už potřetí natankuju benzín a na dálnici naberu kurz východ.
Příjezd na Floridu se pozitivně projevil i na rozhlasové vysílání. Zatímco přes den jsem měl rádio neustále vypnuté, teď jsem naladil už  třetí rockovou stanici. Moderátor oblastního rádia z Tallahassee láká posluchače soutěžní otázkou na lístek skupiny Metallica, která má vystoupit v listopadu v Pensacole. Škoda že nemám mobil, hned bych zavolal správnou odpověď, protože jméno jejich posledního CD je St. Anger.
Naposledy posouvám čas na hodinách v autě o hodinu dopředu, protože jsem právě přejel řeku Apalachicola River do časové zóny Eastern Time Zone. Stejný čas je i na Key Westě, mezi Českem je teď rozdíl šest hodin.
Před půlnocí změním kurz z východního na jižní a dálnici I-10 na I-75. S únavou zatím problém nemám, celonoční jízda ale není nutná. V půl druhé jsem asi sto mil před městem Tampa a to by pro dnešek stačilo. Zaparkuju na velké prázdné parkoviště za benzínovou pumpou vedle dálnice, sklopím sedačku a za chvíli usnu.



Imprese   -   24. července, čtvrtek
V osm ráno mi kolem ucha proletí komár a vzbudí mě. No počkej, já ti ukážu! Na druhý pokus ho trefím autoatlasem a na čelním skle se rozstříkne tak půl deci mojí krve. Taková jatka hned po probuzení.
Na pumpě si koupím jenom kávu, pořádnou snídani si dám až v St. Pete. Slunce to hned od rána pěkně rozbalilo a ani na vteřinu mi nedá zapochybovat o tom, že jsem zpátky na Floridě. 
Kurz jih, rychlost osmdesát mil v hodině, zapálená cigareta a v přehrávači Sum 41.
Před zálivem Old Tampa Bay odbočím doprava na dálniční přivaděč I-275. Vlevo vyrostly mrakodrapy v downtownu Tampy. Držím se vpravo a po betonovém mostě přejedu na druhou stranu zátoky do města St. Petersburg. Kolem půl jedenácté zaparkuju na ulici Beach Drive v centru. 
St. Petersburg je velmi oblíbené prázdninové letovisko na západním pobřeží Floridy, kde se průměrná teplota v zimě pohybuje okolo 60 F (16 C). Jeho dlouhé bílé pláže s jemným pískem na pobřeží Mexického zálivu jsou každoročně cílem pro tisíce turistů. Kromě příhodného klimatu se ve městě také daří umění. Na třetí ulici (1000 Third Street South) je Salvador Dalí Museum s největší světovou sbírkou obrazů tohoto španělského surrealistického malíře.
To je taky hlavní důvod, proč jsem tady, ale napřed slíbenou snídani. V kavárně na rohu si dám kávu a čerstvý  sendvič. Centrum města není moc velké, pár výškových budov a promenáda kolem přístavu. Vrátím se pro auto a jedu k museu.
Foťák jsem ani nemusel brát, protože chlap u vstupu mě upozorňuje na zákaz fotografování. Museum je v soukromém vlastnictví, na sto padesát devět obrazů tady vystavují malířovi přátelé A.Reynolds a Eleanor R.Morse. Z části je chod musea udržován ze sponzorských darů, mezi dárce kromě jiných patří město St. Petersburg, úřad státu Florida a umělecká rada Floridy.
Průvodkyně je tak čtyřicetiletá dáma obřích rozměrů v šatech, ze kterých by se dal bez problémů ušít stan pro pět osob. Skoro u každého obrazu se zastaví a snaží se návštěvníkům vysvětlit, co měl mistr při jeho malování vlastně na mysli. Moje znalost angličtiny na tak složitý výklad nestačí a většině stejně nerozumím anebo nemám dost bujnou fantazii a jsem kulturní barbar, možná obojí.
Salvador Dalí (1904-1989) malíř a grafik, vystudoval obor malířství na madridské výtvarné akademii, kde získal i rozsáhlé znalosti z dějin umění. V jeho raných dílech je patrný vliv futurismu, metafyzické malby i kubismu. Obzvlášť si oblíbil díla Vermeerova a holandských mistrů 17. století, které ho na čas přivedly k realistické malbě.
V roce 1929 se seznámí s Galou Eluard. Původem Ruska se stává jeho celoživotní partnerkou a sehrává také důležitou roli v jeho umělecké tvorbě. Ve stejném roce se Dalí přidává k surrealistickému hnutí. Jeho největším přínosem je tzv. paranoidně-kritická metoda, kterou popsal ve své stati Ovládnutí iracionálna. V roce 1938 se seznamuje se Sigmundem Freudem, jehož teorie psychoanalýzy se zásadním způsobem promítá do Dalího výtvarného díla. Dalího motivy se snaží zachytit nadreálnou iracionalitu a pohybují se ve světě snů a volných asociací. Z technického hlediska se Dalí přikláněl spíše k akademismu, který naprosto dokonale ovládal.
Kromě výtvarné činnosti Dalí spolupracoval s Louisem Bunuelem na filmech Andaluzský pes a Zlatý věk a dále je třeba připomenout jeho knihy a další spisy. Viditelná žena (1930), Ovládnutí iracionálna (1935), Tajný život Salvadora Dalího (1940), Deník génia (1964), Tak vzniká Dalí (1973). 
S mnohdy nedohlednou hloubkou jeho obrazů občas silně kontrastovaly skandály a exhibicionistická vystoupení na veřejnosti. Přesto se kvalitou svého díla zařadil mezi největší výtvarníky a stal se také jedním z hlavních iniciátorů  nových uměleckých směrů té doby. 
Projdu celou výstavu a vrátím se do vstupní haly. Některé obrazy mě přeci jenom celkem zaujaly, hlavně když jsem pochopil, o co v nich jde. Například Hallucinogenic Toreador (1969-1970) nebo Discovery of America by Christopher Columbus (1958-1959). Obě malby v podobě


Hallucinogenic Toreador, Salvador Dalí Museum, St. Petersburg, Florida

plakátů si při odchodu koupím za dvacet dolarů. Originály obou obrazů mají podobnou hodnotu, ale k těm dvaceti dolarům bych musel  připsat šest nul. 
Venku je vedro jako ve skleníku, mezi dvanáctou a čtvrtou hodinou praží slunce nejvíce. Po dálničním okruhu I-275  jedu na jih. Tady se nad vodami zálivu Tampa Bay vznáší 61 metrů vysoký a 6.5 kilometru dlouhý impozantní most Sunshine Skyway Bridge. Byl postavený jako náhrada za starý most, do kterého v roce 1980 narazila nákladní loď. Na druhém břehu zleva pokračuje dálnice I-75, která objíždí celou zátoku po pevnině.
Zastavím se na obědě v restauraci Denny`s a před třetí hodinou odbočím z dálnice do města Fort Myers. Míši adresu znám a bez zbytečného vyptávání nebo bloudění najdu její  dům. Bydlí v příjemném apartmánovém komplexu, ke kterému patří venkovní bazén, posilovna a tenisový kurt. 
Míša mě už vyhlíží ve dveřích a jen co vystoupím z auta, skočí mi kolem krku. Protože je asi jen o centimetr menší než já, mám co dělat, abych udržel rovnováhu. Postavíme na kafe a  probereme všechny drby.
Později přijede Michal a další člen domácnosti Zdeny. Oba velmi dobře znám z Key Westu, se Zdenym jsem bydlel půl roku v jednom bytě. Všichni máme celkem hlad  a jedeme do restaurace na večeři. Cestou zpátky koupíme něco k pití a večer může začít.
Míša s Michalem pro mě mají horkou novinku. Vypadá to, že v září poletím zase do Las Vegas, protože mi právě oznamují, že se tam chtějí vzít a mě si vybrali jako svědka. Michal už objednal i hotel, je to Circus Circus přímo na hlavní třídě Las Vegas Strip. Já věděl, že si ještě zahraju v kasinech na „Stripu.“ To už abych začal šetřit.
Zdeny míchá moc dobré drinky, ale neměl by tam dávat tolik toho bacardi, protože jinak  budeme všichni za chvíli na mol. Vyprávím příhody z dovolené, vzpomínáme na historky a zážitky z Key Westu a je nám fajn.
Hodiny odbíjí půlnoc a Michal dolil poslední zbytek kořalky z láhve. Jdeme spát, protože zítra  všichni  pracují  a já musím být do večera na Key Westu. Ustelu si na rozkládacím gauči v obýváku, Míša mi půjčila povlečení a deku a za chvíli usínám. Zbývá poslední den.