Hasta la Victoria Siempre 15

Konečná, vystupovat   -   25. července, pátek    
Budík si ráno nějak vyskakuje a odvážně zazvoní už v sedm. Teď nemám čas se s ním zabývat, vyřeším to až doma. Všichni ještě spí, protože do práce vstávají později a nechci je budit. Potichu si sbalím věci a zaklapnu dveře. Stejně budu dneska večer ještě Míše volat.
Zastavím na první pumpě a naposledy se k snídani odrovnám kávou, snickersem a cigaretou. Na dálnici I-75 je dost silný provoz, který ale za městem Naples rázem skončí. Dálnice zatáčí na východ a téměř sto mil dlouhou rovinou protíná bažiny Everglades. Přesně tudy jsem jel před čtyřmi týdny, ale opačným směrem.
Nakonec se možná nad budíkem slituju, protože díky časnému vstávání mám dost  času a stihnu  proto ještě jednu návštěvu. Stejně to mám skoro po cestě, protože moje kamarádka Renata bydlí ve městě Fort Lauderdale asi třicet mil severně od Miami. Neviděl jsem jí skoro půl roku a teď najednou taková přepadovka. Ta bude koukat.
Renata bydlí v podobném apartmánovém komplexu jako Míša, ale tenhle je o hodně větší. Renča má radost, že mě vidí, zrovna minulý týden mi volala na Key West. Kdepak minulý týden a Key West, to jsem si užíval někde v Colorádu.   
Zdržím se jenom  hodinu a už musím vyrazit. Kolem poledne v Miami začíná dopravní špička a té se chci rozhodně vyhnout. Dálnicí I-95 jedu do Miami a kolem mezinárodního letiště to švihnu na jinou dálnici Floridas` Turnpike, po které se pohodlně dostanu až na jižní předměstí Homestead. V Miami se celkem dobře vyznám a nikde nebloudím.
V posledním městečku na pevnině Florida City  přibrzdím v bufetu na jídle a najedu na silnici US 1, která končí až na Key Westu. Přede mnou jsou poslední tři hodiny jízdy přes ostrovy.
Ostrovy Florida Keys jsou místem, které si okamžitě zamilujete (proto tady trčím už třetí  rok). Dělí se na Horní (Upper Keys), Střední (Middle Keys), Dolní (Lower Keys) a Key West.   Z jedné strany ostrovy omývají bledě tyrkysové vody Atlantiku a z druhé strany inkoustově tmavé vlny Mexického zálivu.
Město Key West se díky svojí uvolněné a nerušené atmosféře stalo útočištěm umělců, volnomyšlenkářů, homosexuálů, psanců  a také asi jednoho miliónu turistů ročně. V 19. století město zbohatlo zejména ze záchrany vraků lodí, protože ve zdejších mělkých zrádných vodách ztroskotal nejeden obchodní koráb. Dále zde kvetl obchod s mořskými houbami a výroba doutníků.
Jediné spojení s pevninou tehdy zajišťovaly lodě, ale na začátku dvacátého století se  floridský železniční magnát a stavitel Henry Flagler rozhodnul prodloužit železnici z města Palm Beach přes Miami až na Key West. Pro město začíná nová zlatá éra, kterou ukončil až tropický hurikán v roce 1935. Zasáhnul celé ostrovy Keys, smetl do moře převážnou část kolejiště Flaglerovi železnice, lokomotivu i s vagóny a napáchal obrovské škody. Železnice už  nebyla nikdy obnovena a místo kolejí spojila ostrovy s pevninou „Overseas Highway“ (zámořská silnice)
US 1.
V období karibské krize v roce 1962 sehrál Key West významnou vojenskou úlohu. Na pobřeží Kuby je to odtud pouhých 92 mil, tedy méně než na pobřeží Floridy (108 mil). Na Key Westu stojí důležitá vojenská základna a na ostrově Boca Chica Key je letiště námořního letectva.
Nového rozmachu se ostrov dočkal až v devadesátých letech minulého století po skončení studené války a rozpadu sovětského impéria. Město se stává cílem turistů a boháčů ze severu a ceny pozemků a nemovitostí zde za posledních deset let stouply až pětinásobně.
Dnešní Key West je pulsující ostrovní oáza s karibskou atmosférou. Umělci v nočních ulicích, bary a lokály, ze kterých se ozývají rytmy samby, každoročně konané festivaly. 
Na to abych napsal všechno o Key Westu by mi tahle kniha nestačila, protože mi schází posledních deset mil cesty a dovolená pomalu končí. Třeba v budoucnu ještě něco vypotím.
Ve 3.54 p.m. přejíždím most na Key West. Všechno vypadá stejně jako před měsícem, ale


3.54 p.m., zpátky na Key Westu, Florida

přesto mám chvíli pocit, že jsem tady poprvé v životě. Zastavím v ulici Roosevelt Drive před domem, kde bydlím. Do deníku napíšu konečný stav na počítadle ujetých mil. Teď to nebudu počítat, na to je dost času.
Vyházím všechno z auta a mezitím přijede Martin z práce.
„Nazdar cestovateli,“ přivítá mě a vzadu na zahradě si dáme cigaretu. Otevřu poslední krabičku a v ní se krčí tři kamelky. Za čtyři týdny karton bez problémů padnul.
Martin musí jít za chvíli do druhé práce a já mám taky ještě vyřizování. Uvidíme se večer, dneska rozhodně nepůjdeme brzy spát. Jako první musím vyřešit samozřejmě jídlo. Jedu do československé restaurace Bohemia na ulici Flagler Avenue a dám si guláš se šesti a točenou Plzeň. Nejlepší oběd za celou dovolenou.
V tom se rozrazí dveře a dovnitř vstoupí moje sousedka Linda. Právě se od Martina dozvěděla, že jsem se vrátil a běží mě přivítat.
Naposledy sešlápnu pedály auta a zaparkuju na dvoře společnosti Alamo. Auto se celý měsíc drželo nadmíru statečně a jenom velmi nerad ho vracím. Za přepážkou v kanceláři stojí stejná ženská jako před měsícem, když jsem auto půjčoval. Pamatuje si na mě, ale teď se usmívá a je celkem milá.
„So how was Wild West, Mr. California?“ zeptá se mě.
„Great“ odpovím jen jedním slovem a hlavou mi jako blesk proletí tisíc vzpomínek najednou.
Večer se u nás na zahradě sešla celá parta známých a kamarádů. Zásoby piva jsem už nakoupil  a přivítací párty  právě začíná. Na  uvítanou proběhne  joint  a  potom rozdám dárky, co jsem nakoupil cestou. Hlavně tričko s portrétem Boba Marleyho pro Martina sklidilo velký úspěch.
Ještě dvakrát musíme dojít na benzínovou pumpu  pro nové pivo, protože všichni žereme jako kyseliny. Ďábelské tempo ale ze soutěže postupně vyřadí slabší závodníky  a nakonec v pět hodin ráno zůstanu na zahradě jenom já, Martin, Vincent a Lukáš. Jdeme spát, už se sotva držíme na nohou. Zavřu dveře svého pokoje, padnu do postele a okamžitě usnu. 


________________________________________________________________

After party

Tak to byla moje cesta po Divokém Západě. Celý víkend proflákám na pláži a napíšu stručnou bilanci dovolené.
Za dvacet osm dní jsem najel 10 580 mil (17 023 km), na každý den tak vychází 378 mil
(608 km). Vypadá to dost neuvěřitelně, sám se tomu divím, ale je to tak. Celá ta sranda mě vyšla na 4500 $, z toho 1500 $ stál pronájem auta a 600 $ benzín. Na české poměry je to asi trochu moc, ale čert vem peníze. Přepočítávat získané zkušenosti a zážitky na peníze se v žádném případě nedá.
V pondělí jdu na osmou do práce. Můj šéf  Patrik se z Aljašky vrátil minulý týden ve středu, včera jsem ho byl navštívit v jeho domě. Taky si pěkně užíval a zpátky se mu ani nechtělo.
Dnes začínáme dělat novou zahradu nějaké právničce na ulice Flagler Avenue. Složím nářadí a Patrik rozbalí plán. Některé věci jako umístnění nových stromů se musí ještě doladit. Dívám se do plánu a Patrik se mě ptá, jestli mám nějaký nápad nebo představu?
„Představu? Tak tu bych teda měl,“ řeknu a rozhlédnu se kolem sebe.
„Bazén udělat ve tvaru Solného jezera v Utahu, … za ním skálu s vodopádem Nevěstina Závoje z národního parku Yosemite v Kalifornii,… kolem toho zasázet obří stromy sekvojovce obrovské z národního parku Sequoia taky v Kalifornii, chodník vysypat černým sopečným popelem z Měsíčních kráterů v Idahu ….. a nad tím vším by se vznášel oblouk brány Gateway Arch ze St. Louis. Tak co tomu říkáš šéfe? Dobrá představa, ne?“