Hasta la Victoria Siempre 03

Navaho čili lidé   -   2. července, středa
Budíček v pět ráno. Vylezu z postele a špatně předstírám, že jsem čas na budíku neviděl.  Nezbytná hygiena mě trochu probere, sbalím svých pár švestek a dle včerejší instrukce recepční   nechám klíč ležet na posteli, později si ho vyzvedne. Venku je už světlo, ale slunce ještě nevyšlo a je celkem chladno. Auto se trochu klepe zimou, z Floridy je zvyklé na jiné ranní teploty. Ty místní ostře kontrastují s těmi denními, kdy vás slunce nemilosrdně praží a teploměr bez problémů vystoupá až na 100 F (38 C). Oproti tomu teploty nad ránem málokdy překročí 50 F (10 C). Přesto mám na sobě jako obvykle jenom kraťasy, tričko bez rukávů a sandály na boso. Místní benzinová pumpa je ještě zavřená, snídaně se tedy zatím odkládá. 
Vyjíždím po silnici US 163 směr západ. Krajina je stejná jako včera večer. Opuštěná poušť, trsy trávy, silnice a skály. Není skoro žádný provoz, ale přeci jenom někoho potkám. Na levé straně silnice běží stejným směrem chlápek v trenkách a tričku.  Vyvalím na něho oči, kde se tady  vzal? Z vesnice jsem vyjel  tak před dvaceti minutama a žádný dům nebo auto jsem

Silnice v jižním Utahu

neviděl. Přibrzdím, stáhnu okýnko a ptám se ho, jestli je všechno v pořádku a  nepotřebuje pomoc. Atlet mi v běhu odpoví, že tady běhá každé ráno a vše je OK.
Hm, zřejmě nějaký pouštní běžec.
Asi za patnáct minut přijedu do vesnici Mexican Hat a tady je benzinová pumpa už otevřená. Pro auto beru zatím nejdražší benzín a sobě snídani posledních dní, tyčinka snickers, káva a první cigareta. Stojím venku opřený o cihlovou zídku, kafe mě příjemně hřeje v břiše a oblaka cigaretového kouře se vznášejí ve vzduchu. Najednou se na silnici objeví běžec z pouště a spatří mě. S vítězným úsměvem mi zamává, seběhne ze silnice mezi obytné domy a v jednom z nich se ztratí. Koulím očima jako kapr, ten chlap je blázen.
Stejnou silnicí pokračuju západním směrem, až se na hranicích s Arizonou objeví informační cedule, kterou už netrpělivě vyhlížím. Odbočím  doleva, kde na mojí návštěvu čekají už tisíce let obrovské skalní útvary v údolí Monument Valley Navajo Tribal Park.
Impozantní místo s množstvím skalních věží a tabulových hor naplňuje mnohým návštěvníkům jejich představy o podobě Divokého Západu. Některé až tři sta metrů vysoké červenohnědé hory jsou dílem miliónů let dlouhé erose hornin vzniklých ukládáním sedimentů. Menší zásluhu na podobě údolí nese také sopečná činnost, jejíž drobné stopy zde můžeme spatřit. Park se stal světově známým místem také díky mnoha filmům a reklamám (např. na tabákové výrobky), které zde už byly natočeny. Údolí není začleněno do systému národních parků USA, ale je ve zprávě navažského indiánského národa. Filmový průmysl a turistika jsou hlavní zdroje jejich příjmů. 
Asi míli od hlavní silnice zastavím u vstupní brány. Na park se z uvedených důvodů nevztahuje můj Golden Eagle Passport, který se dá využít jenom v národních parcích a monumentech a zaplatím pět dolarů vstupné. Za pokladnou sedí mladá krásná indiánská dívka s vlasy černými jako havran. Dostanu mapu údolí a ještě mi s úsměvem ukáže, kudy se dá sjet dolů mezi skalní útvary.
Indiáni  kmene Navaho se postupně začleňují do společenského života a zejména mladší generace můžeme vidět právě v turistických oblastech  jako zaměstnance. Pro  většinu obyvatel kmene to je taky bohužel jediné uplatnění, které jim dnešní americká společnost nabízí.


V údolí Monument Valley Navajo Tribal Park, Arizona

Auto zatím odstavím na zaprášeném parkovišti a zdánlivě klidný se běžím podívat na vyhlídkovou terasu vedle návštěvnického střediska. Kovové zábradlí na konci mě naštěstí zachytilo a  přede mnou se otevře pohled na údolí velikánů. Naproti vyhlídce se tyčí tři nejznámější skalní věže West Mitten Butte, East Mitten Butte a Merrick Butte. Kamenní svědci časů, kdy se pouští proháněli Indiáni na koních a ne turisti v autech stojí jako vytrvalý symbol zašlé doby. Spanilost skalních útvarů zcela naplňuje mojí představu o podobě zdejší krajiny před třemi staletími.
Po prašné cestě pomalu sjíždím předepsanou rychlostí 15 mil/hod do ticha a krásy. Cesta je ze začátku kamenitá a  plná menších výmolů, postupně se ale povrch změní na udusaný štěrk a písek a jede se líp. Vidím, že česká skupina Tři Sestry má svoje příznivce i mezi Indiány, protože právě projíždím kolem skály, jejíž jméno v angličtině zní „Three Sisters.“ I  když to bylo zřejmě zvolené podle tří menších osamocených skalních jehel stojících vedle sebe na okraji tabulové hory. Ale  kdo ví?
Přehledná mapa se jmény všech skalních věží mi nabízí taky jedenáct vyhlídkových míst. Na malém rozcestí poslechnu její příkaz  a odbočím vpravo. Za příští skálou má vedle cesty rozložený stánek stará Indiánka s ručně vyráběnýma ozdobama. Po dlouhém vybírání diamantu mezi diamanty si koupím modrý náhrdelník a stejný v červeném provedení Vincentovi. Žena mě jako bonus za provedený obchod na mojí žádost vyfotí a popřeje mi „Have a good time.“
Náročné místo vyvolá v mojí mysli oprávněnou pochybnost, jestli je vůbec auto připravené na pouštní podmínky a hned se chopím zjišťování pravého stavu věci. Přestanu se řídit doporučeným limitem a při rychlosti 50 mil/hod si připadám jako na Rallye Paříž Dakar. Řežu zatáčky a za mnou zůstává ohromný oblak prachu. Auto zvládá jízdu perfektně, písek pod koly mu evidentně problémy nedělá. Cesta kličkuje mezi skalama a obloukem se vrací zpátky na rozcestí. Na některých místech jsou okraje obložené kamením, které má zabránit hrozícímu sjetí vozidel do hodně jemného písku. Auto mi svoje kvality dostatečně prokázalo a zpomalím na předchozí rychlost. Ovšem čas jsem měl zaručeně nejlepší.
U každého vyhlídkového bodu zastavím a vyfotím skalního krasavce. Držím se na silnici, přímo pod skály se není radno  přibližovat, protože tady hrozí pád uvolněných skalních bloků. O tom, že se tak skutečně někdy děje mě utvrzují popadané balvany pod každou stěnou hory.
Před výjezdem z údolí se zdržím u nejznámějšího útvaru West Mitten Butte, který jsem viděl už z vyhlídkové terasy. Bez nejmenších pochyb ho poznávám, dlouhá léta zdobil krabičky cigaret zn. Marlboro. Poslední snímek z údolí přišel v pravý čas, žaludek se opět neúnavně hlásí o svůj příděl. Snídaně ho zřejmě moc nenasytila, tomu se ani nedivím.
V návštěvnickém středisku je kromě jiného i  restaurace a prodejna  suvenýrů, kde mě zahrnou všechny možné indiánské výrobky včetně replik zbraní. Žaludek sobecky ovládá moje kroky směrem do restaurace, vystavené zboží ho vůbec nezajímá. U stolu si pročítám menu a krásná indiánská servírka čeká na

Zdá se Vám povědomý? Skalní monument West Mitten Butte, údolí Monument  Valley Navajo Tribal Park, Arizona

mojí objednávku. Její žhavé černé oči mě uhranuly na tolik, že jsem si objednal hamburger. Při pohledu na něj mě hlad přešel, ale s vypětím všech sil do sebe půlku nasoukám. Jestli se něco v Americe opravdu nedá jíst, potom je to právě jejich národní pochoutka. 
Po „jídle“ koupím pár pohledů a na parkovišti chvíli hledám auto, které je celé pokryté prachem a pískem z údolí a změnilo barvu ze stříbrné na červenou. Prach sice při rychlejší jízdě odvál vítr, ale i tak by auto potřebovalo umýt.
Po silnici US 163 jedu západním směrem až do vesnice Kayenta. Tady odbočím na silnici US 160, krátce se vracím na východ a prudce doprava na silnici č.59 směr jih. Krajina se vůbec nemění, osamělá poušť mě obklopuje všude kolem. Stále se nacházím na území indiánské reservace Navajo Indian Reservation a proto moje další cesta vede do jejich posvátného území. Tím je kaňon Canyon de Chelly východně od města Chinle, kam právě přijíždím.
Na benzinové pumpě dokoupím zásoby vody, kterou je třeba mít neustále s sebou. Ačkoliv se člověk skoro vůbec nepotí, z vašeho těla se odpařuje velké množství vody a mohlo by  dojít k dehydrataci organismu, což není zrovna příjemná zkušenost. Silnicí č.7 vyjedu z města a   zastavím na parkovišti před budovou infocentra. Uvnitř dostanu mapu kaňonu a malou přednášku z historie.
Indiáni žili v kaňonu po staletí, Navahové sem přišli však až kolem roku 1700. Přitahovala je hlavně velmi vysoká úrodnost kaňonu, kde se zemědělství provozuje dodnes. Smutně se kaňon do navažské historie zapsal roku 1864, kdy legendární velitel Christopher Kit Carson vedl vyhlazovací válku s Indiány, ničil jejich pole a kořistil dobytek a nakonec uzavřel poslední bojovníky v kaňonu. Sem se Navahové uchýlili, protože ho považovali za nedobytný, v záloze u východů však už na ně čekaly oddíly Kita Carsona. Za dva týdny se Indiáni vzdali a souhlasili s přesídlením do dnešní reservace. Dodnes však pro ně zůstává posvátným místem spjatým s jejich historií.
Po silnici č.7, která vede přímo po okraji kaňonu se tedy vydávám do míst spjatých s navažským národem. Zdržím se hned na první vyhlídce Tunnel Overlook, kde na parkovišti   staré Indiánky prodávají svoje výrobky. Z malé vyhlídky na okraji skály si prohlédnu  kaňon. Někteří „lidé“ si asi neuvědomili, že jsou v reservaci a chovají se tady po svém, protože malá rokle u silnice skýtá žalostný pohled na plechovkama a plastovýma lahvema zaplněné dno. Mastňáci se prostě najdou všude. 
Příští dvě vyhlídky vynechám a zastavím až na White House Overlook. Odtud hodlám podniknout dvě míle dlouhou túru na dno kaňonu po stejnojmenné stezce White House Trail. Je to jediná trasa v celém kaňonu, pro kterou není třeba povolení nebo doprovod indiánského průvodce. Na jejím konci mě mají očekávat pozůstatky starého indiánského domu White House obydleného již před tisíci lety kmenem Annasazi. Jméno dům dostal po dlouhé zdi ve vyšším patře obydlí, která je celá pokrytá bílým sádrovcem. 

White House, Canyon de Chelly, Arizona

Trasa se poměrně prudce svažuje po okraji skály, na jednom místě procházím krátkým tunelem. Proti mě se opačným směrem vláčí zástupy turistů, kteří už poctili „bílý dům“ svojí návštěvou. Na dně kaňonu  projdu  suchou nohou vyschlé koryto říčky Chinle Wash, voda v ní bývá jenom na jaře nebo v dešťových obdobích.
V kaňonu  rostou stromy a keře, ve stínu jejich větví se kráčí o poznání líp. Toho využili i zdejší Indiáni, kteří mají u cesty rozložená malé stánky se zbožím. Jejich výrobkům zatím nevěnuju pozornost a jdu až  ke skalní stěně. Na ní je nalepené zachovalé torso indiánského obydlí. Tak trochu mi to přijde jako povídka od Boženy Němcové V zámku a podzámčí. Nahoře bydleli náčelníci, stařešinové a šamani a v podhradí zbytek kmene. Ale vědecky podložené to nemám. Dům je oplocený a přímo mezi jeho zdi je vstup zakázaný. Bílou stěnu uvnitř domu tedy neuvidím. 
Letmo si prohlédnu stánky se zbožím, převážně keramikou. Jednoho Indiána se zeptám, jak se řekne Navajo v jejich jazyce. On mi řekne, no radši jsem si to napsal, protože mám děravou paměť slovo Dené. Později jsem si ve slovníku našel, že to znamená něco jako lidé. 
Žádný obchod nakonec neudělám a radši si nachystám síly na zpáteční cestu nahoru na parkoviště. Slunce se rozhodlo usmažit mě jako kuře a celkem se mu to daří. S mokrým tričkem  zdolám prudké zpáteční stoupání na vrchol skály a v  autě se hned převléknu. A potom že se tady člověk nepotí.
Se zapnutou klimatizací na plný výkon jedu na nejvyšší bod kaňonu, kterým je poslední vyhlídka Spider Rock Overlook. Nachází se v nadmořské výšce 2094 metrů na konci silnice č.7, která dál pokračuje jenom jako prašná cesta. Parkoviště je skoro prázdné, na vyhlídce potkám  jednoho chlápka a rodinu s dětma.
Uprostřed kaňonu vyrostla štíhlá pískovcová skála ve tvaru dvou prstů ruky Spider Rock. Celý kraj je ponořený do ticha, je slyšet jenom zpěv ptáků a šumění větru. Sednu si na kamenné

Spider Rock, Canyon de Chelly, Arizona                                                                 

zábradlí a vychutnám si cigaretu. Propast kaňonu mě omámí svým tajuplným kouzlem, které se jako odkaz indiánských šamanů vznáší nad kráterem.  
Stejnou silnicí se vrátím do města Chinle a zastavím na benzinové pumpě. Chtělo by to něco     malého na zub. Co třeba chilli polévka a burritos? Nic jiného stejně nemají, tak nevím nad čím přemýšlím. Trochu mě pálí rty, polévka je ostrá jako břitva.
Po silnici US 191 jedu na jih. Vpravo se vytvořil malý větrný výr. Točí se souběžně podél cesty a zvedá prach a písek pouště. Odbočím na silnici č.264 a pokračuju dál na západ.
Součástí reservace Navajo je i malá reservace jiného indiánského kmene Hopi založená roku 1882. V ní žije ještě několik tisíc příslušníků tohoto kmene, kteří se snaží uchránit staré tradice a nepodlehnout vlivu bělochů na jejich kulturu a způsob života. Indiáni jsou soustředěni především v oblasti kolem městečka Keams Canyon na několika tabulových horách vysokých až sto osmdesát  metrů. Ty zajišťovali Hopiům dobrou ochranu, protože je nebylo snadné dobýt.
První vesnice, kterou chci navštívit je Walpi. Auto se těžce škrábe po úzké silničce na vrchol tabulové hory. Vjedu na malé náměstíčko mezi první domy a v tu chvíli mám pocit, že jsem se ocitnul v úplně jiném světě. Celému kmenu Hopi se dnes daří hůř než kdykoliv předtím a na jeho obyvatelích je to vidět. To nejsou kdysi hrdí bojovníci a lovci, ale prázdné lidské schránky bez duší. Na tvářích Indiánů je znatelné ponížení a kulturní vykořenění bělochy a na vzhledu vesnice se tenhle stav odráží. Nevlídné kamenné domy, místy ruiny a zbořeniště starých chatrčí, poházené harampádí a odpadky a mezi tím vším pobíhá smečka  psů.
Jako ve snách jedu z náměstíčka, zastavím na okraji hory a nafotím dva snímky. Od vchodu nízkého domu na mě volá starý Indián, že focení je tady zakázané. Omluvím se a ptám se ho na

Indiánská vesnice Walpi na tabulové hoře, Arizona

život ve vesnici. On mi smutně sdělí, že tady žije dvacet pět let a poslední dva roky nepršelo.
Musím se vrátit zpátky na malé náměstíčko, kde je v jednom domě zřízená návštěvní místnost. To jsem úplně přehlédnul stejně jako velkou červenou ceduli o zákazu fotografování. Zaparkuju auto, protože po vesnici se smíte pohybovat výhradně pěšky a s průvodcem. Před domem sedí   staré Indiánky a nabízejí mi své výrobky. Hopijové jsou dodnes proslulí výrobou malých posvátných figurek pro obřadní účely a také hrnčířstvím. Jejich prodej zajišťuje alespoň malou finanční podporu, protože kmen trpí velkou nezaměstnaností, alkoholismem a sociálním zbídačováním.
Uvnitř čeká několik turistů na průvodce. Indiánka se mě ptá, jestli se chci připojit ke skupině. Nevím proč, ale o prohlídku vesnice už nemám zájem. Nechci se dívat na smutné a poražené výrazy ve tvářích Indiánů a na otřesné podmínky, ve kterých přežívají. Připadám si jako v ZOO, kde jsou v klecích místo zvířat lidi. Zmocňuje se mě čím dál větší tíseň, takový obrázek života jsem nečekal. Konec jedné kultury se zdá být zpečetěný.
Nastoupím do auta a rychle sjíždím po úzké silničce z tabulové hory dolů. Zapálím si cigaretu a po silnici č.264 prchám západním směrem. Nemůžu se ale zbavit pocitu, který ve mně návštěva indiánského ghetta vyvolala. Ten ve mně zůstává ještě dlouhou dobu. Ruším prohlídky dalších   vesnic se jmény Old Oraibi, Shipaulovi a Shongopovi a ujíždím téměř prázdnou krajinou.
Zastavím se až na benzinové pumpě s myčkou ve městě Tuba City, kde auto dostane už tolik potřebnou koupel. Ve slunci se celé mokré leskne, jako by právě sjelo z výrobního pásu.   
Pozdě odpoledne přejedu hranice indiánské reservace Navajo a novou silnicí US 89 jedu na jih. Ve vesničce Cameron odbočím na silnici č.64, která mě přivádí k jižnímu okraji  kaňonu přímo nadpozemských rozměrů, Grand Canyon National Park.
Ten vznikl milióny let dlouhou erosivní činností řeky Colorado River, jejíž výsledkem je 446 km dlouhý, maximálně 29 km široký a průměrně 1600 metrů hluboký kaňon, kterým jsou ohromeni i zcestovalí turisté. Už roku 1540 stanul na okraji Velkého Kaňonu španělský cestovatel de Cardenas a od té doby se zde vystřídalo několik výprav toužících spatřit tento přírodní div. V pozdější době se čím dále větší skupiny nadšenců  začaly  prosazovat o ochranu přírody kaňonu a ten nakonec americký Kongres roku 1919 vyhlásil národním parkem. Dnes sem proudí každoročně asi pět milionů návštěvníků, z toho plných devadesát procent na známější jižní stranu, po které taky zrovna jedu.
U vstupní brány to za mě vyřeší  Golden Eagle Passport, vstupné je dvacet dolarů za auto. Zastavím na první vyhlídce Desert View, která leží v nadmořské výšce 2267 metrů a už se nemůžu dočkat pohledu na kaňon. Ten se mi za chvíli ukáže v plné kráse a já na vyhlídkové terase stojím jako opařený.

Grand Canyon z  vyhlídky Desert View, Arizona      

Řeka Colorado se klikatí na dně kaňonu, který se v zapadajícím slunci začíná převlékat do šedivého županu. Vyhlídka je plná turistů, z cizinců nejvíce převažují Japonci. Těsně u okraje kaňonu stojí stará kamenná kulatá věž sloužící jako rozhledna. Dole je malé museum a na stěnách  jsou namalované barevné indiánské kresby. Zapíšu se do návštěvnické knihy a díky tomu odhalím dva turisty z Evropy. O dva řádky nad mým jménem je zapsaný nějaký pár z Dánska.   Do západu slunce už nezbývá moc času a chci ještě vidět kaňon i z jiných vyhlídek.
Silnice se táhne podél jižního okraje borovicovým lesem do turistického centra ve vesnici Grand Canyon Village a cestou se stavím na dvou vyhlídkách. Z každé mě kaňon znovu šokuje svojí obrovskou rozlohou a syrovou a drsnou tváří.
Odbočím z hlavní silnice k vyhlídce Grandview Point. Jedu pomalu se staženým okýnkem u dveří, protože zrovna kouřím. Z pravé strany mi najednou přes silnici přeběhne hubený šedý vlk a zastaví se na levé krajnici. Položím cigaretu a chopím se foťáku, který mám připravený právě pro takové  případy na sedadle spolujezdce. Na vteřinu osvítím vlka bleskem, ten ovšem nijak nereaguje, jenom se na mě upřeně dívá. Vsadím se, že na focení je zvyklý a s jistotou už rozdal i několik autogramů. Jeho oči svítí červeně, vystouplá žebra a vychrtlý trup prozrazují nechtěnou dietu. V protisměru přijíždí auto a vlk krátkým skokem ustupuje do lesa.
Na parkovišti vyhlídky obsadím jedno z posledních volných míst. Nejsem jediný, kdo se rozhodnul zdržet se tady na západ slunce. Spolu se mnou tu na něj čeká asi stovka dalších lidí.
Z jižní strany vedou na dno kaňonu  tři trasy, z toho ta nejméně náročná, která se dá absolvovat též na hřbetě koně nebo mezka se jmenuje South Kaibab Trailhead a začíná u Grand Canyon Village. Z téhle vyhlídky v nadmořské výšce 2256 metrů vede na dno nejnáročnější stezka v celém kaňonu plná prudkých srázů Grandview Trailhead, kterou jsem právě objevil a malý kousek se po ní vydal. Před příjezdem jsem ještě nebyl rozhodnutý, jestli podniknu túru na dno kaňonu. Pohled do obrovského kráteru pode mnou mě ale jasně přesvědčí a seberu hozenou rukavici. Sestup dolů stanovím na zítra brzy ráno.
Vyšplhám se zpátky na vyhlídku zrovna včas, slunce se pomalu začíná dotýkat obzoru a jeho barvy mění celý kraj. Stovka foťáků a kamer se dá do práce, každý se snaží udělat co nejkrásnější obrázek. Dole v kaňonu se usazují tmavé stíny, skalní stěny a útesy se oblékají do černého nočního hávu. Poslední zlaté sluneční paprsky zmizí za obzorem a nad kráterem se rozprostře neproniknutelná tma.
Ve vesnici Grand Canyon Village nakoupím v marketu, na zítra potřebuju hlavně dost vody. V restauraci naproti si dám  lehkou večeři, celodenní maximální nasazení mě hodně unavilo a na jídlo nemám chuť. V autě vykouřím cigárko a napíšu pár pohledů a deník. Je půl desáté a nemá smysl hledat místo v tábořišti a stavět stan. Rozhodnu se přečkat noc v autě. K tomu se jako ideální místo zdá být kemp pro karavany nedaleko odsud.
Vjedu do kempu. Bez povšimnutí zaparkuju pod nízké větve stromů a vypnu motor. Je něco po desáté hodině, z některých přívěsů je slyšet  smích nebo části hovoru, ale ve většině je už zhasnuto. Sklopím sedačku a bez obav nad tím, co mě zítra v kaňonu čeká usnu.