Hasta la Victoria Siempre 04

Na dně   -   3. července, čtvrtek
V 5.00 a.m. prořízne zvuk budíku ticho v autě. Shodím ze sebe spacák a protáhnu si celé tělo jako na skřipci. Včera jsem úplně zapomněl, že jsem v nadmořské výšce 2170 metrů a teplota vzduchu v noci tomu úměrně odpovídá. Uprostřed noci mě v autě probudila vlezlá zima a musel jsem přes sebe přehodit spací pytel. Do rána jsem se už nevzbudil, ale sotva vystoupím ven z auta, obklíčí mě studený vzduch. Brr.
Rychle si běžím do umývárny vyčistit zuby a k snídani zhltnu sendvič. Celý kemp ještě spí, jenom z jednoho karavanu vystoupí skupina lidí ve sportovním oblečení. Ptám se jich, kam takhle brzy ráno vyráží? Ženská ve středním věku mi říká, že chtějí podniknout cestu na dno kaňonu, jdou ale po jiné stezce než já. Popřeju jim hodně štěstí a potichu odjedu z kempu.  
Vesnice je zahalená do slabého mlžného oparu, slunce ještě nevyšlo. Prázdnou silnicí jedu na vyhlídku Grandview Point. V lese mezi stromy je ještě šero. Mám vypnutý přehrávač i rádio, protože nechci rušit obyvatele lesa, kteří ještě spí ve svých norách. Parkoviště vyhlídky je prázdné, jsem tady úplně sám.  
Východ slunce nad Grand Canyon je kouzelný. Kaňon odkládá noční košili a obléká si šaty jasných odstínů. Zlatá se snoubí se žlutou a oranžovou a hřejivá směs barev zalévá okraje kaňonu a skály. Ohnivá záře zaplavuje i  nepřístupné rokle, kde se ještě snaží schovat několik posledních tmavých stínů noci. Slunce s koštětem v ruce je však nemilosrdně vymete ven a silou svých

Grand Canyon se právě probouzí, Arizona

paprsků je rozpustí.
Je nejvyšší čas připravit se na cestu. Pevné boty, hlavu ovázat šátkem jako ochranu před  spalujícím  sluncem, krátké kalhoty a tričko bez rukávů. Do batohu na zádech úplně nepodrobnou mapu, foťák, dvě snickers tyčinky, redbull, ovoce a samozřejmě hodně vody, pro jistotu beru celý galon (3.75 litru).
V 5.50 a.m. vycházím po stezce Grandview Trailhead na dno kaňonu. Pro všechny případy  jsem si nechal v autě v ledničce jako železnou zásobu  ½ litru vody v plastové láhvi, protože až se vrátím, určitě budu  bez vody a pořádně vyprahlý.
Úzká pěšina se ze začátku prudce svažuje, její povrch zhoršují kameny a výmoly. Na více náročných místech jsou z tenkých kmenů stromů udělané schody pro snadnější a bezpečnější chůzi. Zatím nemám vůbec žízeň, vodu šetřím hlavně na zpáteční cestu. Stezka se stáčí dovnitř kaňonu a na některých úsecích je téměř rovná, aby se za nejbližší skálou opět prudce zlomila dolů. Všude kolem je naprosté ticho, není slyšet ani zpěv ptáků, vůbec nic. Borovicový porost kolem cesty mi zatím poskytuje ochranu před sluncem, čím hlouběji ale sestupuju do kaňonu, tím stromů ubývá a pomalu se mění na nízké keře.   
Přicházím na obrovskou náhorní plošinu v nadmořské výšce 1463 metrů, která nese název po  stolové hoře Horsehoe Mesa. Cestou jsem minul uměle vytvořenou jeskyni ve skále, která je hned vedle stezky. Sem se může každý schovat před dotěrnými slunečními paprsky a načerpat novou sílu. Nahlédnu do jeskyně a ucítím příjemně chladný vzduch.
Na náhorní plošině nedaleko stezky se mezi nízkými stromy a keři náhle objeví trosky starého kamenného domu bez střechy, zůstaly jenom obvodové zdi a otvory dveří a oken. Nevidím žádnou informační ceduli a ani mapa o vzniku nebo významu domu nic neříká. Za troskama obydlí se stezka rozděluje na dva směry, ukazatel radí doprava směrem do kempu na břehu řeky Colorado River. Já se ale z nepochopitelných důvodů vydám doleva, ačkoliv tady žádný ukazatel není. Tím začíná moje utrpení, o kterém ještě nevím. Až později se dozvím, že tenhle úsek cesty se vůbec pro sestup na dno nepoužívá, ostatně tam ani nevede a jediný blbec na ní jsem tedy já. Teď to však ještě  netuším a vykračuju si z vesela. 
Pěšina prochází středem náhorní plošiny a je rovná. Stromů i keřů valem ubývá, až zmizí úplně a zůstanou jenom malé zakrslé keře a přízemní kaktusy. Stezka asi po kilometru zatáčí kolem okraje plošiny a nenápadně se ztratí mezi kamením a keři. Zkouším najít cestu dolů, ale to bych musel být orel. Kolmý několika set metrový sráz na spodní plošinu nemám totiž šanci jinak zdolat a radši se rozhodnu pro návrat na křižovatku u rozpadlému domu, kde musím odbočit doprava. Náhodou si ale všimnu prudké soutěsky směřující dolů.
Žádné vracení, zkusím to dolů tudy.
Normální chůzi zvládám jenom s obtížema, víc běžím než jdu, což na stezce klikaté jako had plné kamení není zrovna snadné. Závěrečnou rovinku už nemám šanci ubrzdit  a naplno se rozběhnu na nižší plošinu, pod jejímž spodním okrajem už vidím řeku Colorado. Mám dobrý pocit, za chvíli jsem na dně, říkám si pro povzbuzení. Pěšina vede mezi keři a kaktusy a točí se trochu doleva, směrem od řeky. Kapku mě to zneklidní, ale nechci opouštět stezku. Uvidíme, kam mě dovede.
Náhle ucítím prudkou bodavou bolest v nártu pravé nohy. To mi jeden trn kaktusu propíchnul botu a zastavil se až o kost. Sednu si na zem a zkouším trn vytáhnout, čímž ho zlomím. Bota musí jít nakonec z nohy dolů a až potom se mi daří trn špičatý jako jehla vytáhnout. 
Cesta se stále točí vlevo kolem první horní plošiny Horsehoe Mesa, na které jsem asi před půl hodinou stál. Řeka Colorado se mi zatím úplně ztratila z dohledu. Podívám se do mapy, ale nezjistím vůbec nic, protože ta je nepodrobná, jsou v ní zaznamenané jenom vyhlídkové body kolem kaňonu, ale žádná stezka dolů. Přeci jenom z ní ale vyčtu, že přímo pode mnou je koryto vyschlé říčky, které ústí do řeky Colorado. Vypadá jako jediná možná cesta dolů k řece.
Seběhnu sráz do úžlabiny, není tolik prudký jako ten první a jsem na dně Velkého Kaňonu.   Mám skvělý pocit, dokázal jsem to, ale chci dojít až k řece Colorado. Pro jistotu složím z kamení na zemi velkou šipku, aby jsem při zpáteční cestě našel stezku na horní pěšinu, po které jsem přišel.

Na dně Velkého Kaňonu, Grand Canyon, Arizona

Koryto je plné vodou ohlazených kamenů a obrovských balvanů, místy rostou keře a nízké stromy. Podle mě tady voda netekla už hodně dávno. Řečiště se stáčí doprava a je v něm příjemný stín. Cítím, že mi něco lehce kape zezadu na lýtka, ale nevěnuju tomu pozornost. Dojdu až na okraj prudké vysoké strže a vypadá to na konečnou. Což o to, dolů bych se možná s problémy dostal, ale zpátky nahoru určitě ne. Podle mapy jsem nedaleko od řeky Colorado. Nedá se nic dělat, osvěžení v její vodě mi nebylo souzeno.
Sednu si na hladký balvan a před zpáteční cestou se chci trochu nabaštit. Rozepnu batoh a   strnu hrůzou. V plastovém kanystru chybí polovina vody a celý vnitřek batohu je mokrý. Na dně kanystru objevím maličkou dírku a hned je mi jasný původ jejího vzniku. Trn kaktusu, který mi nahoře propíchnul botu nebyl jediný a když jsem si sednul a trn z boty vytáhnul, druhý mi zezadu propíchnul batoh i kanystr. Voda začala bez mého vědomí pomalu vytékat do batohu a potom i z něj. Tak to bylo to lehké kapání čehosi na moje lýtka. Obrátím kanystr dnem vzhůru a tak ho taky umístním do batohu, abych zabránil dalšímu vytékání drahocenné vody. Zbyly mi  necelé dva litry, které mi na zpáteční cestu rozhodně nestačí. Teď si však ještě bláhově namlouvám, že ano a pomalu vykročím korytem zpátky.
Žízeň ještě nemám, ale ta přijde brzy, to je mi jasné. Šipka z kamení mi ukáže směr na druhou plošinu, po které jsem přišel. Vyškrábu se do svahu a se svěšenou hlavou pokračuju v pochodu smrti. Zatím si to nechci připustit, ale někde v hloubi mozku už tuším, že jsem ve velkém srabu. Asi jako ten chlap, co padá z desátého patra po hlavě dolů a v každém patře si říká, „zatím je to dobrý, zatím to jde.“
Slunce mi  začíná dávat pocítit svojí sílu a nemilosrdně mě praží. Není kam se schovat, větší keře a stromy rostou až na hořejší plošině, kam mi ještě zbývá pořádný kus cesty. Ponořený do svých chmurných myšlenek mezitím nevědomky sejdu z pěšiny, čehož si všimnu až za chvíli, protože jsem se nebezpečně přiblížil k okraji plošiny. Takhle blízko jsem přeci předtím nešel. Začínám být nervózní, což ještě víc umocňuje obrovské prázdno všude kolem mě a absolutní ticho. Jdu kolmo asi třicet metrů, ale pěšina nikde. Nevadí, hlavně najít soutěsku na horní plošinu Horsehoe Mesa a na té je křižovatka cest u rozpadlého domu, tam musím dojít. Snad někdo půjde kolem a rozdělí se s ušlým pocestným o trochu vody.
Prodírám se v krátkých kalhotách mezi zakrslými keři a kaktusy, až mám lýtka celé rozdrásané a krev se z nich jenom řine. Vůbec to nevnímám, mojí jedinou myšlenkou je cesta nahoru. Pozorně sleduju kousek po kousku prudký sráz horní plošiny nade mnou a snažím se najít soutěsku. Jezdím očima sem a tam, ale vypadá to, že tady nikdy žádná soutěska nebyla,  protože tady dole vypadá všechno úplně jinak než  pohled z horní plošiny předtím. Přeci jenom ale najdu soutěsku, která by mohla být ta, kterou jsem sešel dolů, ale stoprocentně  jistý si nejsem. Stejně se k ní vydám, jiná tady prostě není.
Pod soutěskou náhodou narazím na pěšinu vedoucí kolmo nahoru. V puse už mám pořádně sucho a tak rozpraskané rty, že se musím trochu napít. Jeden hlt vody zažene žízeň tak na dvě minuty. Prudký sráz začíná rychle ubírat moje fyzické síly a oproti tomu se zvětšuje potřeba pít. Každou chvíli odpočívám a pořád si ještě nejsem jistý, jestli jdu tou správnou cestou.
Slunce smaží mě i pustinu kolem na uhel a okrádá mě o poslední zbytky sil. Takhle ten sráz nevylezu ani do vánoc. Pevně si stanovím, že budu odpočívat každých sto kroků a každých dvě stě se malinko napiju. Prvních sto dětských plouživých krůčků ještě zvládnu a unaveně si sednu na kámen. Podruhé už je to jen sedmdesát kroků a potřetí se po čtyřicátém kroku složím na zem.  Poprvé si naplno uvědomím mojí situaci a její možné skončení, smrt vysílením a dehydratací uprostřed pustiny. Lepší místo na umírání jsem si už vybrat nemohl.
Co je tohle za morbidní kecy, je mi dvacet šest let a ještě nemám v úmyslu odejít z tohohle světa. Vstaň ty sráči a bojuj!
Zvednu se ze země, pořádně se napiju vody a se zatnutými zuby vykročím. K smíchu, sotva po sto krocích se znovu svalím na zem a jsem na konci svých sil.
Hlavou se mi honí nejrůznější věci, ale ze všeho nejvíc převažuje vztek, který mám sám na sebe, protože do téhle situace jsem se dostal svojí blbostí. Ležím na zádech, dívám se na nádherně azurovou oblohu bez mráčku a zlost se změní na vzpomínky. První na mamku, která mě tři roky neviděla a teď už asi ani neuvidí, sourozenci…, exmanželka…, kamarádi, ...lidi z dětství a ze střední, …milenky……, všechny si teď promítám v paměti jako film a zmocňuje se mě touha žít, překonat tohle strašné peklo. Neodevzdám svojí hlavu do náruče dámy s kosou tak snadno! Musím se jenom dostat nahoru k troskám domu, určitě někdo půjde kolem a pomůže mi. 
Tahle naděje mě znovu postaví na nohy a já se plížím dál. Teď už jsem si alespoň jistý, že jdu   správnou soutěskou, mám za sebou ale zatím jenom polovinu cesty nahoru. Vody v kanystru pomalu ubývá, i když se s ní snažím šetřit co nejvíce. Můj nepřítel slunce se mi snaží zápas o přežití znepříjemnit jak může a každý paprsek se mi zarývá až pod kůži.
Ani nevím jak se vyškrábu nahoru na plošinu a vysílením padnu do stínu prvního většího keře. Už opravdu nemůžu. V kanystru zbývá necelý litr vody, svatosvatě si slíbím, že se napiju až u rozpadlého domu. Co když ale nikdo nepůjde kolem? Voda mi stejně na cestu až na parkoviště k autu nestačí. Ležím pod keřem a poprvé se smířím s myšlenkou na smrt. Vůbec se nehýbu, jenom tam tak ležím. Hlavou už se mi přestaly honit vzpomínky, mozek mi totálně vypnul jako otočením knoflíku. Nic. Jenom ležím a čekám. 
Anděl smrti nade mnou jenom proletí a vrátí se zpátky na nebesa. Ještě mě nechce. Tak vstaň a jdi, bojuj do posledního dechu! Musíš to dokázat!
K rozcestí u rozpadlého domu je to asi kilometr daleko. Rovná pěšina mi neubírá tolik sil, ale stejně mi každý krok připadá jako věčnost. Už tam přeci musím každou chvíli být. Ale za příštím keřem se objeví jenom další keř, dům je ještě daleko.
Jako mrtvola se dopotácím na rozcestí a v bláhové naději, že by tady mohla být někde schovaná voda, jí začnu hledat mezi keři a kamením. Pochopitelně nic nenacházím, kde by se tady vzala voda? Svezu se na zem a opřený o kamennou zeď domu se trochu víc napiju, protože jsem si to předtím slíbil. Zůstalo mi asi ¾ litru vody.
Tak, nahoru na parkoviště to je přes pět kilometrů s převýšením 793 metrů. Jestli nepotkám někoho s vodou, moje šance na přežití se rovná nule.                  
Sedím asi pět minut, když najednou zaslechnu nějaké hlasy. Vystřelím ze země jako odpálená raketa a okamžitě pátrám očima tím směrem. Nic nevidím, každý zvuk se tady nese na míle daleko. Vyndám z  batohu foťák, zoomem si přiblížím krajinu a dál pátrám po původu hlasů. Najdu však jenom prázdnou pustinu. Zklamaně si zase sednu, už mám asi halucinace. Ale sotva 
se opřu o zeď, slyším hlasy znova. To už se mi přeci nemůže zdát. Nezdá. Asi pět set metrů před sebou vidím na kopci mezi keři skupinu několika osob. Lidi. Seberu batoh a zbytkem svých sil k nim začnu klopýtat. Ty mě však záhy nadobro opouští a já se v nejbližší zatáčce složím vyčerpáním k zemi.
S obličejem zabořeným do země ležím jako mrtvola a jenom poslouchám pomalu se

Odpolední Grand Canyon, Arizona

blížící hlasy. Jeden z nich na mě volá, jestli jsem OK. Trochu otočím hlavu a vidím ke mě přicházejícího vysokého muže asi kolem třiceti let s velkým batohem na zádech. Za ním jde ještě několik lidí, ale ty nejsem schopný rozpoznat. Muž mezitím přijde až ke mně a znovu se ptá, jestli jsem OK a zda mám vodu? Neznatelně zavrtím hlavou a z mých úst se vydere sotva slyšitelné „no.“ Muž mi vysvětluje, že nemůžu ležet tady na slunci, pomáhá mi vstát a odvádí mě do stínu velkého keře. Tady rozepne svůj batoh a v něm uvidím v několika plastových lahvích VODU. Jednu láhev mi podá, já po ní dychtivě sáhnu a hltám. Poleju si i šátek na hlavě a obličej. Můj zachránce se mě ptá, jak se jmenuju a hned se mi představí jako Ben.
Už  trochu  silnějším hlasem mu říkám, že jsem David a začnu mu vyprávět svojí příhodu s propíchnutým kanystrem s vodou a špatným odbočením na křižovatce. Ben mi říká, že mi může něco vody dát, načež já se ho ptám, jestli má opravdu dost vody pro sebe i pro ostatní? On mi říká, že jdou taky na dno kaňonu do kempu a tam by voda měla být. Tady na tom slunci ale nemůžu zůstat, určitě pro mě bude lepší jít do jeskyně ve skále, kde je příjemné chladno. Ano, vzpomínám si, viděl jsem jí cestou sem, ale nejsem si jistý, jestli tam dojdu. Ben mi říká, že je to asi čtvrt míle a s druhým člověkem ze skupiny, teď už vidím, že je to starší muž mě zvedají ze země a jdeme společně všichni do jeskyně.
Sem se ztěží doškrábu. Okamžitě vlezu dovnitř a sednu si na studenou zem. Ben a starší muž mi zatím přinesou sušené ovoce a ve vodě rozpuštěný „emergency“ balíček, což je energetický nápoj s vysokým obsahem cukru bez kofeinu. Ben mi vysvětluje, že kofein na sebe v těle váže vodu a tím urychluje dehydrataci. Odpovím mu, že jsem cestou dolů vypil energi drink redbull, kde se to kofeinem jenom hemží. Ben mi znovu opakuje, že jdou dolů na dno do kempu a snad přinesou vodu, ale musím tady určitě zůstat a nepouštět se na cestu nahoru, protože v tomhle stavu by bylo do hodiny po mně. Odpřísáhnu mu, že tady určitě počkám a z očí se mi začnou koulet krokodýlí slzy radosti. Jsem z toho venku.
Ben se mě ještě ptá na vodu, já mu ukážu svých ¾ litru. Nechá mi tady asi stejné množství a radí mi, abych pil a jedl  pomalu a vůbec nevycházel na slunce. S tím, že se vrátí asi za tři hodiny se rozloučíme a s ostatníma odchází.
Pomalu zobu sušené ovoce a občas se napiju. Chladný vzduch v jeskyni mě sice příjemně osvěžuje, ale i přesto na mě padá v sedě obrovská únava. S posledním kouskem ovoce vylezu z jeskyně, protože už mi začínala být trochu zima a opřený o skálu sedím ve stínu. Dlouho ale sedět nevydržím, lehnu si  na zem a pomalu usínám. Kameny mě tlačí do žeber a vůbec všude, ale to skoro nevnímám a spím jako doma na posteli.

Plošina Horsehoe Mesa s ruinami kamenného domu, Grand Canyon, Arizona    

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probudil jsem se sice otlačený od kamenů, ale zato odpočinutý a v rozhodně lepším stavu. Bez problémů se postavím na nohy, protáhnu tělo a dopiju poslední zbytek vody od Bena. Nafotím pár snímků a zůstanu sedět před jeskyní. Můj mozek už opět naplno pracuje a v hlavě se mi začínají rojit myšlenky všeho druhu. Jako první ta, jestli se Ben s ostatníma opravdu vrátí, protože jestli ne, tak jsem na tom se svým ¾ litrem vody v podstatě stejně jako předtím.
Ben však drží slovo, o čemž mě po delší době přesvědčí ozvěna hlasů, kterou opět  v leže zaslechnu. Rychle vstanu a přesně vím, jakým směrem se mám podívat. V dálce mezi keři vidím skupinu pěti lidí a poté, co se přiblíží v jednom z nich podle oblečení poznávám Bena. Z těla mi rázem spadne dvaceti  kilové závaží a z hluboka si oddechnu. 
Jako první ke mně přichází dva mladší kluci a jeden se ptá, jak mi je. Trochu nechápavě na něho zírám, předtím jsem si ho totiž vůbec nevšimnul, ale říkám že dobře. To už ke mně kráčí Ben,  já mu běžím naproti a se slovy „It is nice to see you again“ mu podávám ruku. Pevně mi jí stiskne a všichni společně si jdeme sednout do jeskyně.
Poznávám ostatní členy skupiny. Je to rodina z New Yorku, matka, její dva synové a její tatínek. Nemám zrovna dobrou paměť na jména a už vůbec ne na ta americká, takže jejich iniciály se mi rychle vykouřily z hlavy. Ben mi oznamuje ne právě dobrou zprávu, že dole v kempu žádná voda nebyla a  musíme proto vystačit s tím co máme. Hned u všech provede kontrolu vody a do mého kanystru přilije ještě asi ¼ litru.
Ben pracuje jako horský průvodce u jedné cestovní kanceláře a provádí lidi po národních parcích na celém západě. Tady u Grand Canyon je teprve několik dní a s newyorskou rodinou se seznámili náhodně včera v restauraci, kdy oni Bena požádali o doprovod na náročné cestě. Teď už se nedivím, že se o mě Ben tak profesionálně postaral a tím mi zachránil život.
Podá mi malý sendvič na posilněnou, společně s ostatníma si pochutnávám a přitom si povídáme. Rodina je tady na dovolené a potom se vrací zpátky do New Yorku. Já vyprávím o svojí spanilé jízdě z Floridy, kterou jsem málem dneska nebýt jejich pomoci předčasně ukončil,
o práci, životě v Česku a taky něco o sobě. Starší kluk se mě ptá na moje japonské tetování na obou ramenech. Význam těch dvou znaků skoro nikdo neví, ale zachráncům mého života tajemství prozradím. Ještě chvíli si povídáme a potom je čas připravit se na zpáteční cestu.

Ben a rodina z New Yorku, Grand Canyon, Arizona

Z jeskyně vystoupím nabitý novou energií a ve sto procentně lepším fyzickém i psychickém stavu. Nahoru na parkoviště to je necelých pět kilometrů prudkého stoupání v odpoledním žhavém slunci. Oba kluci se drží na špici skupiny, já kráčím se starší částí výpravy vzadu, ačkoliv mám  sil na rozdávání a trochu ostřejší tempo by mi nevadilo. Nechci se ale zachovat nevděčně a svoje zachránce opustit.
Podruhé odpočíváme, protože pro staršího muže je výstup více náročný. Ben si všimne mojí překypující síly a sám mi navrhne, že jestli chci, můžu jít napřed. Moc rád bych se mu nějak odvděčil za jeho pomoc a nad dárkem dlouho nepřemýšlím. Z krku si odepnu korálový náhrdelník  pro štěstí, který jsem dostal od mojí kamarádky Olgy a víc jak rok ho nesundal a připnu ho Benovi okolo krku.
Na závěr si udělám snímek mých zachránců, opravdu srdečně se s nima rozloučím a všem poděkuju. Do mého života vstoupili jenom na krátkou chvíli, ale v ten nejvíc správný čas. Díky.
Nahromaděná energie v mém těle exploduje jako nálož a z ostra začnu zdolávat prudkou stezku. Na cestu mám  ¾ litru vody, ale to už by mi mělo stačit. Místy až neuvěřitelně strmá cesta a silné sluneční paprsky ale drasticky zabrzdí můj rozlet a zpomalím na normální tempo. Stezka se stáčí doprava a pokračuje po okraji kaňonu odvráceného od slunce a tím pádem ve stínu. Chvíli sedím na kamenu a ze zdola slyším hlasy mých zachránců. 
Čím víc začínám být unavený, tím větší mám pocit, že se mi vrchol vzdaluje (matematicky se tomu říká přímá úměrnost). Ať se to jmenuje jak chce, mě to dohání k šílenství. Dopiju poslední zbytek vody a vysoko nad sebou konečně spatřím vyhlídku.
Potkám mladý pár, který si to mašíruje dolů jenom v sandálech na boso, s foťákem  a maximálně  ½  litrem vody. Ptám se jich, kam se takhle na lehko vydali, oni mi řeknou, že jdou jenom kousek dolů udělat několik snímků a parkoviště už není daleko. Stejně je starostlivě poučím, aby nechodili příliš dolů, protože nemají dobré boty ani dostatek vody a s mrazivou vzpomínkou na mojí předchozí situaci šlapu dál.
Totálně vyčerpaný, žíznivý, ale živý a šťastný vystoupím v pět odpoledne na vyhlídku Grandview Point. Cesta na dno a zpět mi trvala jedenáct hodin a deset minut.
Rychle se ženu do auta, kde jsem nechal v ledničce trochu vody. Lednička byla ráno skoro po okraj zasypaná ledem, který se po celodenním slunečním pražení proměnil na  takřka vroucí vodu a stejnou teplotu má i pitná voda v láhvi. I když mám pusu vyprahlou jako Sahara, pít se to nedá. Jenom lehce si vodou  opařím obličej a chvatně odjíždím z parkoviště zpátky do vesnice, kde se chystám vypít hektolitr vody.
Hnán žízní překračuju povolenou rychlost 45 mil/hod místy až na 90 mil/hod. Mezitím ještě přemýšlím, kde honem splaším vodu. V marketu ze včera? Ne. U pokladny může být fronta a mezitím leknu. Toalety v recepci kempu se zdají být mnohem lepší variantou.
Do vesnice vletím jako ďábel, aniž bych sundal nohu z plynu. Na parkoviště se vřítím jako lavina a se skřípáním pneumatik zastavím. Z auta se vyvalím jako velká voda, myslím, že jsem ani nezamknul dveře a ženu se do recepce. Tou prolétnu v podobě meluzíny a na toaletách „mírně“ odstrčím silnějšího pupkáče, který se mi sebevražedně postavil do letové dráhy. Chmátnu po kohoutku a dychtivě hltám proudy vody. S Mexickým zálivem v břiše si ještě opláchnu obličej a už normální chůzí se vrátím do auta. To najdu nejenom nezamčené, ale i s trochu pootevřenými dveřmi. Žízeň mě prostě úplně ochromila.
Uvnitř je samozřejmě všechno, způsoby z Východní Evropy se tady naštěstí moc nenosí. Převléknu si tričko, vyměním boty a tentokrát už auto pro jistotu zavřu a zamknu. 
Jdu do restaurace, protože hlad je převlečená žízeň a tu už jsem ukojil, zbývá ještě ten hlad. Restaurace je ve stylu bufetu, z prosklených pultů se na mě valí lahůdky všeho druhu. A  to je právě ono. Na co mám vlastně po takovémhle dni chuť? Bloumám u pultu a příjemná hnědovlasá servírka se mě ptá na mojí objednávku. V její řeči slyším východoevropský přízvuk, slovanský půvab tváře mojí domněnku zesiluje. Podívám se líp na cedulku, kterou má připevněnou na obleku. Vlajka s bíločervenými pruhy a modrým klínem je mi odněkud „podezřelá“, nápis Czech Republic přeložím snadno a jméno Andrea. Hoří. Trochu  se usměju a česky jí řeknu, ať mi dá co chce. Ona mi česky odpoví, že mě  typovala na Němce nebo Nora. Andrea je studentka a sem si přijela na dva měsíce přivydělat. Tady je deset dní a všechny byly pracovní, na kaňon se stačila podívat zatím jenom jedním okem. Náš další rozhovor  přeruší nový zákazníci u pultu a proto si domluvíme schůzku na později.
U stolu sním jídlo, no ušlo to a už vidím přicházet Andreu. Ještě chvíli si povídáme a Andrea mi řekne, že chce poslední týden pobytu cestovat a snad možná i na Floridu. Nabídnu jí, že klidně může přijet na Key West a její emailovou adresu a telefon už mám v kapse. Jemným polibkem se rozloučíme a s úsměvem na rtu odcházím. 
Potřebuju ze sebe dostat prach kaňonu nalepený všude na těle a umýt zaschlou krev na nohách. Sprchy jsou kousek od recepce kempu. Dvacet minut se pomalu rozmáčím pod silným proudem vody a jako znovuzrozený si sednu  do auta. Zatím neodjíždím, otevřu dveře a ze sedadla si na ně položím nohy. Zapálím si ten den první a zároveň poslední cigaretu a s připraveným deníkem a tužkou v ruce si přemítám jednotlivé události dnešního dne. Při tom si uvědomím, že Ben a rodina z New Yorku byli dneska včetně mě jediní lidé, kteří šli stezkou Grandview Point  dolů na dno. Kdyby jsem se na mojí zpáteční cestě opozdil příchodem na rozcestí u kamenného domu tak o deset minut, minul bych je. Souhra smůly, štěstí a mojí blbosti mi dneska přichystaly tvrdou životní zkušenost. Ale upřímně jsem rád, že jsem něco takového zažil, sáhnout si až za hranici osobních možností.
S lehkým vydechnutím zavřu deník a nastartuju auto. Začíná se stmívat a já mám před sebou ještě dlouhou cestu na severní okraj Grand Canyon. Ten je sice vzdušnou čarou vzdálený jenom deset mil, po silnici ale musím ujet celých 180 mil. Odjíždím z vesnice a jižní strana Velkého Kaňonu se  loučí se mnou stejně jako mě vítala, do ruda zbarveným západem slunce. 
Jednou zastavím  na pumpě pro benzín a dost unavený pokračuju po silnici US 89 až do městečka Jacob Lake, kde odbočím na silnici č.67. Hustým tmavým lesem přijedu až ke vstupní bráně severní strany. Ta je otevřená a v kanceláři nikdo není, čtvrt hodiny před půlnocí se ani nedivím. Vjedu rovnou do kempu a zaparkuju na zaplněném parkovišti. Rychle si vyčistím vedle auta zuby a už sklápím sedačku. V nadmořské výšce 2516 metrů samozřejmě přikrytý spacákem a v tričku s dlouhým rukávem vyčerpaný usínám. To byl tedy den.

To je Amerika   -   4. července, pátek
V půl šesté mě budík poprvé trochu nepříjemně zatahá za uši. Něco zamručím a otočím se na druhý bok. Ještě chvilku. Venku už je světlo, měl by jsem opravdu radši vsávat, protože spaní přes noc v autě je tady zakázané. Pomalu se vypotácím z auta a vůbec necítím nohy, stehna a lýtka mám ztuhlé jako kusy železa. Udělám několik cviků na protažení, při kterých mi zapraskají všechny kosti v těle a provedu hygienu. S foťákem v ruce jdu k horské chatě na okraji kaňonu.
Dnes je „Independence Day“ (Den Nezávislosti), jeden z největších amerických svátků. Roku 1776 zástupci třinácti amerických kolonií slavnostně ve Philadelphii podepsali Deklaraci nezávislosti a tím založili Spojené Státy Americké. Postupně se k Unii přidávali i další státy, až se jejich počet zastavil na dnešní  padesátce, jako zatím poslední přistoupili v roce 1959 Havajské Ostrovy. Unie to však od svého vzniku neměla jednoduché a obyvatelé nového státu si museli svoji svobodu a nezávislost tvrdě vybojovat na Britech, kteří se nemínili svých zámořských držav lehce zřeknout. Teprve roku 1783, dva roky  po prohrané válce britská koruna oficiálně uznala nezávislost USA.
Procházím kolem chatek postavených z  mohutných trámů s kamennou podezdívkou. Severní strana Grand Canyon sice není tak navštěvovaná jako známější jižní strana, ale kemp mi přijde mnohem hezčí než ten modernější na jižním okraji, více spjatý s přírodou. Projdu vstupní halou chaty Grand Canyon Lodge a z prosklené vyhlídky  vychutnám  první pohled  na kaňon ze severu.
Chůze mi zatím dělá „menší“ problémy, nohy se zatím ještě pořádně neprotáhly. Když se mi ale do cesty postaví schody, jsem opravdu v koncích a za silného přidržování se zábradlí slezu na blízkou vyhlídku Bright Angel Point.
Podruhé vidím východ slunce nad  Grand Canyon. Horního okraje se dotkly první sluneční paprsky, ale dole na dně ještě vládne šero.
Potkávám  první lidi, kteří jdou buď na snídani do restaurace v chatě, nebo se taky pokochat pohledem na kaňon. To nejlepší si ovšem nechávám na konec.

Brzy ráno na vyhlídce Imperial Point, Grand Canyon, Arizona

Je to vyhlídka Imperial Point v nadmořské výšce 2684 metrů, která jako nejvyšší bod celého kaňonu poskytuje nejkrásnější výhled. O tom se mě alespoň snažily přesvědčit knihy a články na internetu, které jsem četl před dovolenou. Teď se můžu o jejich slovech přesvědčit osobně.
V autě se převléknu a zanechám pomalu se probouzející kemp v jeho ranním rozjímání. Prázdnou lesní silnicí mírně stoupám vstříc božskému rozhledu. Zaparkuju vedle jediného auta na parkovišti a na vyhlídkové plošině potkám zřejmě prvního ranního návštěvníka. Kaňon se pode mnou otevře v celé své kráse, tok řeky Colorado se mi z takové výšky jeví jako slabý potůček, který se ustrašeně klikatí na dně. Vítr ohýbá větve stromů a jehličnatý les se pokyvuje v jeho rytmu. Poslední pohled z vyhlídkové plošiny prohloubí nezapomenutelný zážitek, který ve mně kaňon superlativů za tři dny vyvolal. Myslím, že hlavně včerejší den si budu pamatovat do konce života.
Dole na křižovatce odbočím doprava a se smýšlenými pocity silnicí č. 67 opouštím národní park Grand Canyon. Ještě jsem dneska nic nejedl a tak první restaurace, na kterou narazím v malém městečku Jacob Lake, je moje a dám si pravou americkou snídani. Míchaná vajíčka, slaninu, opečené párečky zvané „sausage“ a tři lívance proložím džusem a horkou kávou se smetanou. Balada. Auto se se mnou rozjíždí trochu ztěška, že bych tou snídaní tolik přibral?
Silnice US 89 hodně klesá a krajina se z borovicového lesa změní na rozlehlé louky a pastviny. V přehrávači mi zatím znějí Queen a dnes už opět můj kamarád slunce sype zlatou záři na celý kraj.     
Přejedu hranice do státu Utah. Hned v prvním městečku za hranicema Kanab právě probíhá oslava Dne Nezávislosti. Ulice vyzdobené státními vlajkami a barevnými fábory jsou plné lidí, na kterých je vidět dobrá nálada. Provoz je z centra odkloněný  a  v postranní ulici míjím  tří členou skupinu jezdců na koních v národních barvách. Určitě jedou na slavnost.
I jiná městečka a vesnice podél silnice jsou vyzdobené vlajkami a fábory. Američané berou svůj Den Nezávislosti opravdu vážně a celonárodní oslavy všude probíhají v přátelské a uvolněné atmosféře. Odbočím na silnici č.12 a projíždím rudě sbarveným kaňonem Red Canyon. Po pravé straně protéká malá říčka a za ní probíhá cyklostezka plná lidiček všech  věkových kategorií na kolech. Mě už  čeká další národní park, Bryce Canyon National Park.
Není to vlastně pravý kaňon, ale zlom náhorní plošiny  Paunsaugunt Plateau, který tvoří bizardní skalní útvary, jehly, věže a malým pyramidám podobné skály rozpadajícího se pískovcového útesu v délce několika desítek mil. Ty vznikly erosivní činností vody, sněhu a větru. Skály jsou bohaté na železo a mangan a tyto dva prvky způsobují nádherné barevné variace skal, červené, žluté, oranžové.
Prvními osadníky kaňonu byli v druhé polovině 19. století  především mormoni, mezi nimi v roce 1875 také manželé Ebenezer a Mary Bryce. Ti v údolí řeky Paria River založili farmu a pokoušeli se o chov dobytka. Kromě toho těžili dřevo na horní plošině kaňonu a postavili cestu pro svoz. Lidé ze sousectví začali říkat kaňonu za jejich domem Bryce´s Canyon. Manželé sice po několika letech farmu opustili a přestěhovali se do Arizony, ale jméno kaňonu se uchovalo.
Poté, co se s rozvojem turismu stále více lidí přesvědčovalo o nespoutané kráse kaňonu se začaly objevovat první návrhy na jeho vyhlášení přírodním divem. President Warren G. Harding proto roku 1923 prohlásil území za národní památník Bryce Canyon National Monument a o pět let později se kaňon stal národním parkem. Ten ročně navštíví přes 1.7 miliónu návštěvníků z celého světa.

Národní park Bryce Canyon National Park, Utah

Parkem vede jediná silnice č.63, na kterou jsem odbočil. Prochází horskou loukou, její šťavnatě zelenou trávu po třech mílích vystřídá hustý borovicový les. Na jeho okraji je vstupní brána do parku. Golden Eagle Passport mi ji opět bezplatně otevře, vstupné je jako obvykle dvacet dolarů za auto. 
V mohutné dřevěné  budově návštěvnického střediska si prohlédnu zajímavě udělanou expozici o flóře a fauně kaňonu a koupím pohledy.
Patrně nejkrásnější část kaňonu se jmenuje Bryce Amphitheater a nachází se v jeho severní části. Mapa mi tady nabízí několik vyhlídkových míst. První v pořadí je vyhlídka Sunrise Point v nadmořské výšce 2410 metrů. Tam s obtížema najdu volné místo na zaparkování, protože hodně lidí využilo volného dne k návštěvě přírody. Odměnou za to mi je ale nádherný výhled na kaňon zalitý  sluncem. Stovky skalních věží a jehel stojí na některých místech v pravidelných řadách jako vojáci. Z téhle vyhlídky vede na dno kaňonu cesta, která se tam napojuje na nejdelší stezku v celém kaňonu Under The Rim Trail. Po včerejším zážitku však vůbec netoužím sestupovat někam „na dno“ a zůstávám radši nahoře.
Na kaňon se podívám ještě z dalších dvou blízkých vyhlídek  Sunset Point a Inspiration Point a foťák si nemůžu odtrhnout od oka. Skalní věže vytváří celé soustavy různě propletených útvarů a strmých srázů, jakési obrovské skalní bludiště. Mezi jeho spárama se na dně klikatí stezka Under The Rim Trail. Uprostřed amfiteátru rostou zelené borovice, několik se jich udrží i na prudkých srázech skalním jehel a hřebenů. Ty je možné spatřit zejména na okrajích kaňonu v jejich prvopočátku erosivního procesu. Mohutné skalní pískovcové bloky se pomalu odtrhují od hrany náhorní plošiny a za několik tisíc let se působením povětrnostních vlivů opracují do kamenných věží a jehel.
Střední část parku mi nenabízí žádná vyhlídková místa, ale zkrátka jsem nepřišel. Těsně vedle silnice mě překvapí spanělý přírodní most (natural bridge). Ten nevznikl jako jiné přírodní mosty proudem dravé říčky, ale jeho téměř dokonalý oblouk má na svědomí erosivní  činnost deště a mrazu. Trochu mi připomíná Vítězný Oblouk v Paříži.
Silnice končí na nejvyšším místě celého kaňonu, vyhlídce Rainbow Point v nadmořské výšce 2778 metrů. Duhy se asi nedočkám, protože obloha je takřka bez mráčku a déšť tedy nehrozí, ale vede tady krátká okružní

Na stezce Bristlecone Loop Trail, Bryce Canyon National Park, Utah

trasa Bristlecone Loop Trail, která se drží na horním okraji kaňonu. Rád bych se trochu protáhnul a tahle stezka mi k tomu přijde ideální. Do batohu strčím láhev vody, foťák, ovoce a po okraji plošiny vycházím na míli dlouhou stezku.                                                               
Skalních útvarů na dně kaňonu hodně ubylo, což se mi snaží vynahradit pestrobarevné srázy kráteru. Slunce s nima rozehrává zajímavou hru světel a stínů. Jejich dovádění má za následek, že stejné místo vypadá za určitou dobu jinak, protože se několikrát za den změní barevnost kaňonu. Stezka vyústí na malé vyhlídkové plošině Yovimpa Point. Vane příjemný vítr, který dělá odpolední vedro snesitelnější. Prohání se ve špičkách stromů a jeho šumění mě doprovází i cestou zpátky na parkoviště.
V autě se pohodlně uvelebím na sedadle a zapálím si cigaretu. Včerejší putování na dno Grand Canyon si vybírá svojí daň. Padá na mě únava a svaly na nohou se taky začínají ozývat. K tomu se ještě přidalo kručení v břiše a už je nejvyšší čas vzniklou vážnou situaci nějak řešit.
Stejnou silnicí se vrátím  ke vstupní bráně. Na vyhlídkách se už nestavím, protože jsem většinu viděl cestou sem. Kolem třetí hodiny projíždím branou parku, který jeho barevná krása a stovky skalních jehel povyšují na přírodní zázrak. Bryce Canyon si takové ocenění jistě zaslouží.   
Na okraji lesa zastavím u první restaurace. Široká nabídka jídel podávaných ve stylu bufetu dokonale splní mojí představu o velkolepém obědě. Jako zákusek si vyberu čokoládový pudink se šlehačkou a ovocem. Třetím hrníčkem kávy zakončím celou hostinu a venku si ještě nezapomenu zapálit cigaretu. Hlad a únavu jsem úspěšně zahnal na zběsilý úprk, bolavé svaly však stále bědují svojí písničku. Uvidím, co se s tím dá ještě dneska dělat.
Po silnicích č.12 a US 89 se vrátím k jižním hranicím Utahu až do městečka Mount Carmel. Slunce se už přehouplo přes vrcholek dnešní poutě oblohou a jeho kralování začínají ubíhat poslední hodiny. Odbočím na silnici č.9, která mě za horským hřebenem přivede ke vstupní bráně do největší atrakce státu Utah, národního parku Zion National Park.
Americký geolog Clarence E. Dutton o něm ve svém popisu z roku 1880 napsal: „Výmluvnost jeho podob, které míchají představivost s jedinečnou silou a zapálením v mysli … záře odezvy … nic nemůže překonat úžasnou krásu Zionu … ve vznešenosti a kráse skulptury je nesrovnatelný.“
To bylo ještě v době, kdy území jižního Utahu bylo divoké a první osadníci se zde usazovali až v 19.století. Nalezli tady kraj plný kaňonů, jeskyň, strmých skalních stěn a údolí, který byl již v roce 1909 vyhlášen jako národní památník Mukuntuweap National Monument. O deset let později je památník povýšen na Zion National Park. V roce 1937 se  rozšiřuje o Kolob Canyon v severozápadní části parku a jeho rozloha se téměř zdvojnásobila. Zion plný přírodních krás získával rychle na oblíbenosti a v roce 2001 ho navštívilo na 2.5 miliónu návštěvníků.                                                           
Mě jeho krása upoutá hned za vstupní bránou. Silnice se mezi pískovcovými skalami zúžila a změní se taky její jméno na Zion Mount Carmel Highway. Pomalu projíždím průsmykem  podél říčky Pine Creek. Jak název napovídá, většinu stromů v téhle části parku tvoří borovice. 
Vlevo od silnice se prudce zvedá patrně nejznámější skála Zionu, Checkerboard Mesa. Zub času na jejím povrchu vybrousil zvláštní vzor prasklin a rýh. Na vrcholu je zabarvená do běla a směrem dolů její kolorit pozvolna přechází až na pastelově oranžovou. Skála je označovaná jako nejprominentnější příklad přírodního kamenného umění.
Několik mil za vstupní branou mě pohltí 1.1 míle dlouhý tunel ve skále, který je v mém směru opatřený několika obrovskými otvory, kterými je možné za jízdy sledovat krajinu. Po pár minutách strávených ve tmě vyjíždím ven a silnice se začíná táhlými serpentinami svažovat dolů do údolí řeky North Fork Virgin River.
Nový směr jízdy mi určí hlavní silnice v parku Zion Canyon Scenic Drive. Tady potkávám místní „shuttle bus,“ což jsou autobusy Správy parku, které jezdí ke všem důležitým místům a jejich využití je samozřejmě bezplatné. Důvodem zavedení autobusové přepravy turistů po parku je snaha snížit počet osobních vozidel v parku, které způsobují větší hluk a znečištění než autobusy. Ty jsou opravdu hojně využívány a jejich zastávky míjím cestou do Zion Canyon Visitor Center. Na  obrovském záchytném parkovišti nechám auto a jdu se trochu projít.                    
Místo je výchozím bodem pro celou řadu značených turistických cest celým parkem, já se ale  po včerejšku  ještě necítím na nějakou delší túru.
Za pečlivého dozoru rodičů se v řece  Virgin River koupou malé děti a sjíždí řeku na gumových kruzích. Na celkovou koupel to nevidím, ale myslím, že pro moje unavené nohy je teplota vody těsně nad bodem mrazu tím pravým. Sundám si boty, sednu na kamen a v příjemně studené vodě nechám odpočinout  uťapaným chodidlům. To je paráda.

Zion National Park, Utah

Ledová koupel mi nohy trochu probudila, ale pro dnešek už s nima stejně nic nenadělám. V návštěvnickém středisku si prohlédnu  expozici o životě v kaňonu a ještě stihnu  zajímavý  film o založení a historii parku. Zion mě velmi příjemně překvapil svojí jednoduchou a poutavou krásou skal a o to více mě mrzí, že nemůžu podniknout nějakou horskou túru.
K večeru odjedu z  parku. Za jižní bránou projíždím  krásným městečkem Springdale, které je architektonicky řešené tak, aby nenarušovalo ráz okolní přírody. Dřevěné i cihlové domy podél silnice se hrdě vystavují na obdiv a každý druhý mě informuje, že ve svých prostorech skrývá ubytování nebo restauraci. Já ještě nevím, kam až dnes hodlám dojet, ale podle únavy to daleko nebude.
Silnice č.9 mě přivede do malého městečka Hurricane. Motel Travellodge u silnice se mě snaží reklamní cedulí nalákat na nízkou cenu 36 $ + tax za noc. Moc práce mu to nedá a bez dlouhého přemýšlení zastavím před recepcí. Je sice teprve půl osmé, ale dnešní jízdu končím právě tady. Na vkusně a pohodlně zařízeném pokoji si vybalím věci a jedu si koupit něco na zub do marketu.
Vrátím se na pokoj a v posteli sním lehkou večeři a napíšu pohledy. Posílání pohledů je jedna z mých nejneoblíbenějších činností a všem známým a rodičům napíšu jenom jeden.
Po sprše se v televizi dívám na průběh oslavy Dne Nezávislosti ze St.Louis zakončenou nádherným ohňostrojem. Na zítřek mám volnější a odpočinkovější program, ale nudit se rozhodně nebudu. Cestu zatím zvládám s časovou reservou, není proto kam spěchat.
Kolem půlnoci usnu u zapnuté televize, na tak nudný film se stejně nedalo dívat. Dobrou.