Hasta la Victoria Siempre 05

Gornji Vakuf   -   5. července, sobota
Ráno mě budík tahá z postele nezvykle až v devět, dřív by to stejně nemělo smysl. Vyspal jsem se do růžova a cítím se odpočinutě, ztuhlé nohy mi ale ještě dávají o sobě trochu vědět. Dám si malou rozcvičku na protažení a studenou sprchu na probrání. Vyčistit chrup, sbalit všechny věci a po anglicku odcházím z motelu. Benzinová pumpa je hned přes ulici a pro obvyklou snídani si dojdu pěšky. Prázdnou silnicí č.9 odjíždím z městečka směr na západ.
Jak jsem už říkal včera, na dnešek mám naordinovaný oddechový program. Tělo nebudu zatěžovat žádnou fyzickou námahou a radši si sám a dobrovolně adrenalinem zvýším krevní tlak a pocuchám si nervy. Že nevíte o čem to mluvím? No přeci o hazardu.
Nedaleko města St. George najedu na dálnici I-15 a změním kurz na jih. Krajina se začíná zvolna proměňovat na prázdnou poušť  bez života. Silnice protne malý severozápadní cíp území státu Arizona  a na dalších hranicích vidím i bez cedule u cesty, že jsem vjel do státu Nevada.  Okamžitě za hranicí se totiž objevila malá oáza a v ní první kasino. Nevada v roce 1931 znovu legalizovala hazardní hry (zákaz platil od roku 1909) a z ostatních federálních států USA  jí později  následovalo pouze osm dalších, ve zbývajících státech postavili hazard mimo zákon.  Výjimky mají Indiáni ve svých reservacích a plovoucí kasina na zámořských i říčních lodích. 
Hranice mezi oběma státy je však i hranicí časových pásem, Pacific Time Zone posune čas na   hodinách v autě opět o hodinu dozadu. První kasino u dálnice nechám být, protože svojí hráčskou vášeň hodlám ukojit až v hlavním městě hazardu, Las Vegas.
Ironií osudu je, že město v polovině 19. století založila skupina mormonů jako zbožnou osadu. V nejznámější kasino na světě se osada změnila až po legalizaci hazardních her a k jejímu rozkvětu hodně napomohla stavba nedaleké přehradní nádrže Hoover Dam na řece Colorado, která započala zanedlouho poté. Tisíce dělníků ze stavby tady  trávili volný čas a utráceli těžce vydřené peníze. Hotely a jiná ubytovací zařízení zde rostly jako houby po dešti a tomu se také úměrně zvyšoval počet kasin.  
Dnešní Las Vegas je zelenou oázou uprostřed pouště, kde se kýč a elegance snoubí dohromady a vytváří město, které se stalo zejména v posledních deseti letech cílem mnoha rodinných výletů a dovolených. Neuvěřitelně nízké ceny ubytování a jídla, večerní „show“ v luxusních hotelech, koncerty hudebních skupin, návštěvy filmových hvězd první velikosti a samozřejmě kasina na každém kroku, tím vším se město snaží přilákat nové návštěvníky.
Z dálnice odbočím na severním předměstí North Las Vegas. To tvoří především administrativní a průmyslové budovy, čerpací stanice a nespočet soukromých resortů obytných domů. Kolem jednoho zrovna projíždím, obyvatelé resortu jsou určitě z horní společenské třídy. Moderní a udržovaná rodinná sídla zkrášluje fantastické prostředí. Šťavnatě zelené trávníky,  palmy, bazény a malé vodotrysky. To všechno uprostřed pouště. Nemám náhodou halucinace?
Na hlavních třídách se objevují první kasina  a pod  slibem vysokých výher vábí k návštěvě světa, ve kterém se často hraje vabank. Hazard zatím odstavím na vedlejší kolej, protože mojí další zastávkou je právě blízká přehrada Hoover Dam.
Její stavba započala na začátku třicátých let 20. století v rámci ozdravného programu americké ekonomiky, která byla v letech světové hospodářské krize v troskách a nová pracovní místa se sháněla jen velmi těžko. V průběhu pětileté výstavby se na jejím vybudování podílelo více jak 16 000 lidí. Přehrada nese jméno po americkém presidentovi Herbertovi Clarkovi Hooverovi, který se výraznou měrou zasloužil o její vznik. 220 metrů vysoká hráz přehradila tok řeky Colorado přímo na hranicích států Nevady a Arizony, čímž vzniklo téměř 180 km dlouhé jezero Lake Mead. To se stalo zásobárnou vody pro několik okolních států a také rekreační oblastí. V útrobách přehrady byla zbudována hydroelektrárna se 17 generátory o celkovém výkonu 2074 megawattu. Největším odběratelem vyrobené elektrické energie je Kalifornie, plných 56%.
Ulicí s příznačným názvem Sahara Avenue nechtěně zabloudím do západní části města, kde se úplně ztratím mezi zástavbou rodinných domů, bank a  obchodních středisek. Zastavím radši na benzinové pumpě a ptám se obsluhy na cestu k přehradě  Hoover Dam. Dvě mladé slepice na mě nechápavě hledí, obě o ní nic neví. Snažím se jim vysvětlit, že je to přehradní nádrž na řece Colorado a je jižně od Las Vegas. Nevěřícně kroutí hlavou, bohužel mi nemůžou pomoci. Postavím oči v sloup a koupím si radši kousek pizzy, abych si o nich nemusel začít něco myslet. Jedna z nich alespoň dojde do kanceláře pro jejich šéfa, který mi cestu k přehradě podrobně vysvětlí. 
Dálničním obchvatem I-215 objedu město z jihu a změním silnici na US 95. Po dvaceti minutách se dostanu do půvabného městečka Boulder City, které je střediskovým místem rekreační oblasti Lake Mead National Recreation Area. Downtown města tvoří hlavní ulice Nevada Highway.
Za táhlou pravotočivou zatáčkou mě jezero poprvé ohromí svojí velikostí a krásným pobřežím. Zastavím na malém odpočívadle, vystoupím ven a jsem ohromený podruhé. Tentokrát úplně žhavým podnebím, suchý vzduch se ve spalujících slunečních paprscích chvěje horkem,

Jezero Lake Mead, modrá oáza v poušti, Nevada

žádný byť jenom náznak větru nehrozí. Mírně se zapotácím, tak tohle je celkem nářez.  
Zlatá Florida, říkám si v duchu.
I přes pekelné klima se s foťákem v ruce odvážím k okraji odpočívadla. Tmavě modrá hladina jezera Lake Mead ostře kontrastuje s okolní vyprahlou  pouští a horskými velikány
na druhé straně jezera. První nápor rozpáleného vzduchu jsem bez větších obtíží ustál a troufnu si dokonce udělat několik snímků. Na začátek to stačilo a rychle se běžím schovat do klimatizací příjemně vychlazeného auta.
Po silnici US 93 sjíždím z prudkého kopce přímo k přehradní hrázi Hoover Dam. Bohužel, ničivé teroristické útoky psychopatů z organizace Al-Kajdá v New Yorku a Washingtonu z
11. září měly za následek zavedení velmi přísných bezpečnostních opatření u vytipovaných strategických objektů, mezi které patří i přehrada. Proto je každé auto přejíždějící  po hrázi podrobeno kontrole a díky tomu se na silnici tvoří dlouhé fronty aut. Mě stání v asi dvou mílové koloně za chvíli přestane bavit, komu by se chtělo v takovém vedru čekat na Godotta?
Na široké silnici se otočím přes dvě plné středové čáry, policajti jsou beztak někde na svačině.  Na ulici Lakeshore Road odbočím k návštěvnickému středisku. Krátce si prohlédnu stálou expozici s modelem přehrady a jezera.
Zpátky v downtownu Boulder City zastavím před  poštou a procházející chlápka se psem se ptám na místní  museum. Ten naštěstí oplýval většími zeměpisnými znalostmi než zmíněné dívky na  pumpě v Las Vegas a cestu mi vysvětlí.
Zaparkuju na ulici Arizona Street před honosnou budovou hotelu Boulder City Hotel, jehož součástí je i museum. Uvnitř se mě jako průvodkyně ujme laskavá starší dáma. Řekne mi několik základních informací a na závěr mě upozorní, že asi za patnáct minut bude v  kinosálu promítat film o výstavbě přehrady Hoover Dam. To je dost času na to, abych si v klidu prošel malou výstavu dobových fotografií, pracovních nástrojů, různých zápisků a novinových článků týkajících se přehrady. V museu není moc návštěvníků a na půlhodinový černobílý film o průběhu celé výstavby mamutího vodního díla se podívám sám.
Po silnici US 95 se vrátím do Las Vegas a odbočím do downtownu. Hledám nějaký motel a výběr je opravdu velký. Nespočet luxusně i obyčejně vypadajících ubytovacích zařízení podél každé ulice zve za velmi nízké ceny k přenocování. Vyberu si solidně vyhlížející motel za 22 $
+ tax za noc na ulici Fremont Street.
Na pokoji si jako první dám hodně studenou sprchu. Zapnu si televizi, povaluju se na posteli a odpočívám. V tomhle vedru stejně nemá smysl chodit ven, počkám až na večer. Moje touha po hraní mě ale dlouho klidného nenechá. Z kufru vyndám celou svojí garderobu na postel a začnu vybírat. Nakonec to vyhrajou dlouhé černé džíny, bílá košile bez rukávů, kožené boty a   klobouk.
Kolem páté hodiny odpoledne vyrážím do města. To na mě působí značně rozporuplným dojmem, všechno je tak umělé a kýčovité, že představa o krásné oáze plné reklamních světel a neonů je tady trochu falešná. Las Vegas je spíše zlatá klec uprostřed prázdné pouště a trvalý život tady musí být asi šílená nuda, protože kromě kasin tu nic jiného není. Můj dojem mi později potvrdí recepční na motelu, kde jsem ubytovaný. Já jsem tady ale kvůli hazardu a k tomu je město přímo ideální.
Zaparkuju na placeném parkovišti ve stejné ulici, jako je můj motel, jsem asi jen pět bloků daleko. Hlavní a vyhlášenou třídu Las Vegas Strip si nechám na pozdější dobu, nejdřív si prohlédnu downtown. Vím, že do zdejších kasin se nejezdí příliš vyhrávat a i když v mém těle koluje několik kapek hráčské krve, zdravý rozum mi velí držet se trochu zpátky. Z peněženky vytáhnu na prohrání jenom 150 $, o kterých vím, že mě nebudou mrzet. Velký igelitový pytel, který mám připravený na potencionální výhru nechám prozatím v přihrádce palubní desky, můžu se pro něj kdykoliv vrátit. Se sebevědomým výrazem ve tváři vystoupím z auta a křížová výprava na kasina začíná.
Ulici Fremont Street z obou stran lemují herny a podniky všeho druhu, od rychlého občerstvení po striptýz. V severní části je navíc krytá obrovskou střechou chránící chodce před dotěrnými slunečními paprsky a několikrát do roka i před deštěm. Foťák jsem zapomněl v autě, ale nic se nestalo. Stejně není dohromady co fotit. Lidí na ulici je zatím málo, hlavní nápor přichází až po západu slunce.
Vejdu do zlatých neonů oblečeného kasina Golden Nugget a okamžitě mě pohltí monotónní zvuk hracích automatů, tzv.jednorukých banditů. Automaty nepatří mezi moje záliby a jenom letmo kolem nich projdu. Zato u karetních stolků a rulety se už zdržím déle. Vzduch je jako nabitý elektřinou, všude je cítit napětí a vzrušení ze hry. Hernou létají slova jako sudá, lichá, vysoká, nízká, vsadit, vabank, trop, prohra, švindlování, fixlování, podraz, útěk…   
Hrát s prázdným žaludkem je stejné jako pít teplé pivo a to ví i v každém kasinu. Restaurace v zadní části toho sice moc nenabízí, ale za ty nehorázně nízké ceny jídla i pití jim to odpustím.
Herna nabízí dostatek stolů s ruletou, stačí si jen vybrat. Její pravidla ovládám dokonale, přeci jenom však stojím chvíli opodál a pohledem zjišťuju herní pořádek u stolu. Kdy můžu ještě vsázet, kdy brát a měnit žetony, jaká je nejnižší a nejvyšší možná sázka atd. Brzy jsem v obrazu a sednu si na vysokou koženou židli. Krupiérka je na první pohled Japonka, její boss, který v nažehleném obleku jako samuraj stojí přísně za ní a dohlíží na hladký průběh hraní určitě taky pochází ze země vycházejícího slunce. Za spoluhráče u  stolu mám dvě starší ženský a jednoho ještě staršího vyschlého chlápka. 
Vyměním si peníze a bílá magická kulička se roztočí. Hned první vsazené číslo dvacet tři mi přinese výhru asi padesát dolarů. Nezačalo to vůbec špatně. Obě matrony mi gratulují, krupiérka se taky usmívá, asi dobře ví proč. U procházející servírky si objednám pivo a s chutí sázím dál.
Veškeré občerstvení pro hráče u stolů je zdarma, slušností je ovšem dát servírce „tip“. Ani s kouřením si tady příliš nelámou hlavu, herna je plně klimatizovaná a přestože kouří nejméně polovina všech hráčů včetně mě, vzduch není prosycený cigaretovým dýmem. Naopak. V každém kasinu je běžná praxe, že se do vzduchové klimatizace přidává obohacený čistý kyslík, který udržuje hráče u stolů ve stavu, kdy můžou ještě prohrát poslední peníze.
U mého stolu se za chvíli vymění krupiérka, místo starší Japonky přijde druhá o něco mladší  a mně se přestane dařit ve hře. Matrony už dokonale vyprázdnily obsah svých peněženek a trochu naštvaně opustily hernu. U rulety zůstávám jenom já a chlápek, který taky neoplývá velkou zásobou žetonů.
Vedle mě se postavil starší japonský turista s foťákem na krku a ptá se mě, jestli vím co znamená moje tetování na ramenech.   
„Ne, nevím a  celou dobu  čekám na chytráka jako ty, až  mi to řekne!“ vyprsknu na něj trochu slangovou angličtinou.
Japončík vytřeští oči a beze slova odejde. Řekl si o to, trouba.
Chlápek u stolu prosází svoje poslední peníze, alespoň se tak tváří a já zůstanu na hraní sám, což mě za chvíli přestane bavit. Rychle prohraju zbývající žetony a taky odcházím změnit lokál.
Ulice se mezitím úplně zaplnila lidmi. Milióny světelných reklam, žárovek a neonů osvětlují celou pasáž. Naproti před nočním klubem nabízejí své služby dvě polooděné kurtizány, velkou pozornost chodců si ale nezískávají. Většinu totiž tvoří rodiny s dětmi a celé party mladých lidí, kteří se sem přijeli především bavit a hrát. O dva bloky dál  hraje na mobilním pódiu neznámá rocková kapela a kolem ní se tvoří hlouček posluchačů. Jejich hudba mě příliš neosloví a radši si projdu ještě  další podniky. Herny se začínají plnit zástupy hráčů a u některých hracích stolů je už plně obsazeno. 
Nakonec na mě nezbude žádné volné místo, pomyslím si zoufale. Bez zbytečného rozmýšlení zapadnu do známého kasina Horseshoe (Podkova).      
Pro dnešní večer zůstanu u rulety, poker a black jack uložím k ledu. Posadím se ke stolu, dvě židle ještě zůstávají neobsazené. V herně už zkouší štěstí spousta hráčů a panuje tady daleko lepší atmosféra než v prvním kasinu.Vyměním si peníze za žetony a dám se znovu do hraní. Krupiér je starší holohlavý chlápek, jeho profesionální pohyby a chování svědčí o dlouholeté zkušenosti v oboru.
Ze začátku se mi opět daří a vyhrávám. Hosteska mi nosí jedno pivko za druhým, zásoba cigaret v krabičce se taky  povážlivě ztenčuje a já „jí“ začínám za chvíli pěkně cítit. To je ovšem politika všech heren, protože hráč lehce pod parou ztrácí zábrany a je schopný prohrát daleko víc peněz. 
Spoluhráči u stolu se často mění, s některýma  se seznámím i jménem. Všichni jako by jsme se semkli a vytvořili spolek s jediným cílem, porazit krupiéra a oškubat kasino o poslední dolar.
Ke stolu teď přisedly dvě kočky v doprovodu steroidama zmutované svalnaté gorily a dlouhovlasé brunetě se opravdu daří. Skoro v každém kole bere výhru a hromada žetonů na stole před ní začíná utěšeně narůstat. Dvakrát vsadím na stejná čísla jako ona a vyhraju asi stovku. S úsměvem mrknu na moje štístko, ona mi stejně odpoví a položí žetony přesně tam, kde to vyhrává. Krupiér se dívá trochu nevraživě a ještě víc se mračí jeho boss, který stojí za ním a kontroluje několik hracích stolů. Na vyhrávající lidi asi nejsou moc zvědaví.
Dívka radši se svojí výhrou asi pět set dolarů i s doprovodem takticky opustí kasino a mně se zase přestane dařit. Ať sázím na cokoliv, čísla, sloupce, pole nebo jenom  barvu,  není to nic platné a za hodinu stejně prošustruju všechny žetony. Je asi 11.00 p.m. a v nejlepším přestat, takže zvednu kotvy.
Skvěle jsem se bavil, okusil adrenalin a vzrušení ze hry a prohrané peníze vem čert.    
Prodírám se davem lidí na ulici, ta pravá zábava teprve začíná, mě ale zítra čeká perný den a proto se už vracím k autu. Zdejší zákony naštěstí povolují určitou hranici alkoholu v krvi za volantem. 
Recepční na motelu se mě ptá, jestli jsem se dobře bavil a ještě chvíli si s ní povídám. Později se uklidím na pokoj, dám si sprchu a kolem půlnoci usnu. 


Armageddon   -   6. července, neděle
Budíček v 5.00 a.m. Myšlenkama jsem sice ještě někde v herně, ale krutá realita mě nesmlouvavě tahá z postele.
OK, už vstávám.
Hygiena, sbalit věci a na recepci vrátit klíč. Celé město se teprve probouzí současně s právě vycházejícím sluncem. Na ulici před motelem vidím dopravní nehodu, sloup veřejného osvětlení ohnutý až k zemi a vedle něho pomačkané osobní auto obrácené na střeše. Na chodníku sedí chlápek a drží se za hlavu, vedle něho stojí policejní hlídka a něco zapisují. Frajer vypadá že není zraněný, jenom asi prožil trochu divočejší noc s hodně špatným koncem.
Po dálnici I-15 jedu směrem na jih. Po levé straně se táhne řada hotelů a kasin na bulváru Las Vegas Strip. Mezi nejznámější tady patří zejména hotely Luxor ve tvaru pyramidy, jehož vchod střeží velká sfinga. Dále hotel New York, New York se zmenšenou sochou Svobody, Excalibur ve tvaru středověkého hradu a nakonec Paris s malou Eiffelovou věží. Na bližší prohlídku „Stripu“ mi už nevyšel čas, tak snad někdy jindy.
Zatočím na silnici č.160 a na  pumpě si k snídani dám sladké pečivo od firmy Dunkin` Donuts. Nemyslím ovšem jenom na sebe a auto taky dostane plnou nádrž dobrot. I když je ještě hodně brzy, ve vedlejší místnosti už nebo možná stále ještě sedí několik hráčů a snaží se obehrát jednorukého banditu. 
Za posledními domy Las Vegas pokračuje poušť a prázdná pustina. Překonám malý horský hřeben a po nekonečně dlouhé rovině přijedu do městečka Pahrump. Z bankovního automatu u silnice si vyberu  peníze a můžu to zase točit dál. Silnicí č.178  se nezadržitelně blížím k hranicím nejbohatšího státu Unie, Kalifornie.
Zejména v 19. a začátkem 20. století se Kalifornie stala pro mnoho lidí naplněním jejich snu o novém a lepším životě na západě. Několik etap zlatých horeček, nekonečně bílé pláže, úrodná půda a zcela jiný životní styl lákaly tisíce dobrodruhů i osadníků a proto je Kalifornie se svými třiceti čtyřmi milióny obyvatel i nejlidnatějším státem USA. Podle statistických údajů se šedesát procent  americké ekonomiky odvíjí právě zde. Ceny benzínu, realit, pozemků a služeb tomu úměrně odpovídají a každý návštěvník tady musí trochu hlouběji sáhnout do peněženky než třeba v Alabamě.
Úzká a úplně prázdná silnice se osamoceně táhne podél skalnatých pohoří vyprahlou pouští, poslední auto jsem minul asi před půl hodinou. Cesta se začíná svažovat do údolí, ve kterém se nachází národní park s děsivým jménem Death Valley National Park (Národní park Údolí Smrti).
Indiáni tomuto místu říkali „rozpálená půda.“ Oblast však nese jméno po události, která se zde odehrála v roce 1849. Výprava prvních osadníků tudy táhla do vzdálených zlatých dolů a cestu si pokusili zkrátit přes toto území. Několik členů skupiny zde v extrémních klimatických podmínkách zahynulo.
V údolí totiž spadne méně než 50 mm srážek ročně, což způsobují vysoké horské hřebeny pohoří Panamint Range, které většinu pacifického vlhkého vzduchu zachytí dříve než dospěje do údolí. Vlhkost vzduchu se pohybuje v rozmezí 0 až  5% a teploty v létě dosahují 120 F (49 C).
V průběhu poslední doby ledové bylo celé údolí zaplaveno slaným jezerem, které postupně vysychalo. Zbyla po něm jenom dnešní poušť, kdysi dno jezera. Oblast je bohatá na výskyt řady nerostů, zejména zlata, stříbra, olova, boraxu a soli. Bouřlivou důlní činnost, která se zde odehrávala na přelomu 20. století dnes připomíná několik opuštěných dolů, měst duchů a zřícenin zpracovatelských závodů. S postupným útlumem dolování  se o údolí začali více zajímat přírodovědci a i jejich zásluhou bylo místo v roce 1933 vyhlášeno národním památníkem Death Valley National Monument, který byl v roce 1994 povýšen na národní park.
Silnice se pořád prudce svažuje, není divu, většina rozlohy údolí se nachází  pod úrovní hladiny moře. Tak to se v parku asi moc dlouho nezdržím, protože pod vodou vydržím maximálně minutu.
Zastavím u zříceniny zpracovatelské továrny Ashford Mill Ruins vlevo od silnice, ve které se dříve zpracovávalo zlato vytěžené v dolině. Vystoupím z auta a okamžitě pocítím, proč jméno údolí nese  přívlastek Smrti. Žhavý vzduch, který mě včera paralyzoval v Las Vegas není nic proti tomu, jaký je tady. Je sice teprve devět hodin ráno, ale slunce už praží tak, že se chvílema nemůžu ani nadechnout. Bleskově udělám jeden snímek a zapadnu zpátky do auta. Naštěstí jsem se už poučil příhodou z Grand Canyon a nemíním rozšířit počet obětí, které si už  tohle místo vyžádalo (podle hrubých odhadů zde od události v roce 1849 zemřelo v důsledku klimatických podmínek asi sto padesát lidí) a  ráno jsem si v Las Vegas na  pumpě koupil pro jistotu dva galony vody (7.5 litru).
Sice se vůbec nepotím a v klimatizací příjemně vychlazeném autě je jízda údolím pohodlná, při každém vystoupení z auta je však situace rázem zcela jiná a z lidského těla se vypařuje až jeden litr tekutiny za hodinu. Auto zatím zvládá všechno v pohodě, ukazatel teploty vody zůstává na obvyklé hranici.
Přijíždím do vlastního údolí, které mě přivítá vrstvou soli na povrchu, všude kam jen oko  pohlédne. Samozřejmě se musím osobně přesvědčit, jestli se opravdu jedná o sůl a  přímo na zemi lížu bílé krystalky. Určitý rozdíl mezi solí z obchodu tady je, ale do druhé jakosti by se vešla. 
Není tady zrovna velký provoz , už skoro dvě hodiny jsem nepotkal žádné auto. Údolí je ze dvou stran lemované vysokými horskými štíty, zřídka rostou podél silnice uschlé trsy trávy nebo zakrslých  keříků. Ze zvířecí říše jsem ještě neviděl ani mouchu.
První větší zastávku si udělám až u nejvýznamnějšího bodu v celém údolí. Tím je bezesporu Badwater Basin, které je se svojí hloubkou -85.5 metrů pod úrovní hladiny moře nejníže položeným místem na západní polokouli. Místo je vlastně malá solanka  necelých půl metru  hluboká s velmi vysokým obsahem soli ve vodě.
Na dřevěném chodníku potkávám  první návštěvníky, dědu, babičku a jejich vnučku z Německa. Moje školní němčina je už dávno pasé a radši si s nima povídám anglicky. Jsou z Mnichova a v Kalifornii tráví dovolenou. Děda mi třesoucí rukou udělá snímek, kupodivu se mu ale povedl. Zase ta příznačná německá preciznost.
Batwater v překladu znamená špatná voda a mě hned zajímá jak moc je špatná. Pochopitelně jí taky ochutnávám, brrr, to je hnus. Dovedu si představit zklamání prvních osadníků, kteří tudy v minulém století žízniví táhli a objevili tuhle louži. Jejich radost nad tím, že našli vodu se nepochybně  vytratila poté, co jí okusili. Při bližším pohledu v ní objevím několik živých organismů, jako vodní komáry a vodoměrkám podobný hmyz. Že by první náznak života?

Pod hladinou moře, Badwater Basin, Death Valley Nation Park, California

Z parkoviště vyfotím celou solanku a velmi rád se vrátím do auta. Voda v ledničce je krásně studená a na ex do sebe vyklopím půl litru. Nemám ani moc chuť kouřit, za dnešek padly zatím jen dvě cigarety. Zapnu přehrávač a jedu.
Nad úplně mrtvou krajinou se tajuplně vznáší slabý solný opar jako bílý závoj. O pár mil dál mě informační cedule u silnici láká  ke krátké procházce k přírodnímu mostu v horském masivu. Zatočím na  kamenitou a hrbolatou cestu a tlumiče auta dostanou na půl mílovém stoupání na parkoviště pořádně zabrat. Samozřejmě s lahví vody a foťákem  pěšky procházím skalní úžlabinou.

V Údolí Smrti, Death Valley National Park, California        

Kamení mi při chůzi pod nohama chřestí, ani skála nemůže odolat silným slunečním paprskům, které vysouší všechno na troud. Za příští zatáčkou se v plné kráse ukáže mohutný kamenný oblouk, který spojuje obě strany úžlabiny a navíc mi na chvíli umožní schovat se ve stínu. Všude je hrobové ticho, nic se nepohne. Nevím proč, ale i přesto se mi celé údolí líbí, každopádně jsem jemu podobné místo ještě neviděl.
Vracím se k autu, cestou potkám mladý pár. Z parkoviště se otevře pohled na celé údolí, které stále halí jemný solný opar. Pomalu sjíždím zpátky na silnici, větší rychlost mi nízko konstruovaný podvozek auta na cestě plné kamení a výmolů nepovolí (to jsem už zkoušel cestou sem). Ovšem jinak se auto drží statečně a příšerné vedro zvládá bez větších  potíží.
Po silnici se jede o poznání líp. Míjím skupinu skalních masivů, kterým chemické prvky, klimatické vlivy a slunce propůjčily různobarevné kabáty zářící nádhernými barvami.
Později dorazím do první známky civilizace, oázy Furnace Creek. Ta na mě působí jako pohádkový hrad. V absolutně vyprahlé poušti se přede mnou zjeví stavba hotelu se zeleným trávníkem, vysázenými  palmami, bazénem a dokonce golfovým hřištěm. Abych se přesvědčil, že se nejedná o fatu morgánu, zastavím na parkovišti a jdu se najíst do hotelové restaurace.
K obědu si dám řádně do nosu, jídlo ve stylu bufetu nabízí nepřeberné množství dobrot, od studených salátů po omáčky a smažené maso. Po cigaretě jedu do návštěvnického střediska nedaleko odtud. Zdržím se u výstavky o důlní činnosti v údolí a na poslední chvíli musím dobíhat  do kinosálu, kde právě začíná dokument o životě v národním parku.  
Je krátce po poledni a venkovní teploměr ukazuje pekelnou teplotu 110 F (43 C). Tady už nemám co pohledávat, v tomhle vedru by mě taky mohla klepnout mrtvička.
Silnicí č.190 odjíždím z  Údolí Hádu. Vpravo se zvedají pouštní písečné duny. Jejich polohu neustále mění vítr, který přenáší jemné zrnka písku z místa na místo. Auto se prudce šplhá  na horský hřeben Panamint Range. Cestou míjím několik kovových reservoárů s vodou, kterou může každý řidič v případě vyvaření vody v chladiči auta použít. Přejedu horský přechod Towne Pass ve výšce 1511 metrů nad mořem a za ním padám do údolí Panamint Valley. Jízda nahoru dolů mi připomíná horskou dráhu. Silnice je téměř prázdná, pár páprdů přede mnou bez  potíží předjedu.   


Oáza Furnace Creek, Death Valley National Park, California                            

Nechám za sebou druhé údolí a ráz krajiny se vrátí  na rovinatou poušť. Změna přijde až ve vesničce Olancha, kde otočím směr a silnicí US 395 jedu na jih. Je tady celkem provoz, není divu, je neděle odpoledne a hodně lidí se vrací z víkendových výletů zpátky do měst, Los Angeles je vzdálené necelých 200 mil. Tohle přerostlé město však není mojí další zastávkou, abych se přiznal, vůbec netoužím vidět bulváry plné filmových hvězd nebo znuděné snoby v Beverly Hills.
Zatočím na silnici č.178 a naberu opět kurz západ. Po těch dnech strávených na poušti a ve stepi je Kalifornie opravdová změna, okolní příroda mi dokazuje, proč je tento stát tak oblíbený. Silnice pokračuje po břehu nepříliš velkého, ale krásného jezera Isabella Lake v  kopcovité lesnaté krajině. Ve stejnojmenném městečku beru benzín a jeho cena mě opravdu utvrdí v tom, že jsem v Kalifornii. Poprvé platím za galon víc jak dva dolary.
Na silnici č.155 auto hned dostane možnost  vyzkoušet nejenom kvalitu drahého benzínu, ale i vrchařské dovednosti. Cesta se totiž zúžila a začala prudce stoupat přes nevysoké pohoří Sequoia National Forest. Oblast je velmi oblíbeným rekreačním místem a její tvář mi připomíná krajinu v Česku. Vedle silnice, která se navíc změnila v klikatého hada a jedna ostrá zatáčka střídá druhou se vyrojily velké i malé rekreační chaty a chatičky podobné těm u nás. 
V každé druhé zatáčce mi hvízdají  pneumatiky, plyn střídá brzda a naopak. Silnice je naštěstí úplně prázdná a když se přede mnou objeví nějaký páprda, kterému zatáčky dělají problém a rychlostí šneka se smrtí v očích se pomalu plouží do kopce, převálcuju ho jako starou paštiku. Nezapomenu ovšem alespoň místy dodržovat povolenou rychlost, nerad bych dovolenou předčasně ukončil v policejní cele.
Později se silnice opět narovná a podél nekonečně dlouhých vinohradů přijíždím do města Delano. Celé okolí je vyhlášenou vinařskou oblastí, kalifornské víno patří mezi nejlepší v USA. Ve městě mě pohltí čtyř pruhová silnice č.99 a změním směr jízdy na sever. Po dlouhém řízení na mě padá únava, možná by to chtělo něco na probrání.
Zastavím u občerstvovny Taco Bell a jdu si dát něco na zub. Ovšem místo angličtiny by se mi víc hodila španělština. V Kalifornii žije značně velká hispánská komunita lidí z Mexika, Kolumbie, Venezuely a dalších zemí. To znám z Floridy, kde jenom v Miami žije asi na dvě stě tisíc uprchlíků z Kuby a celé Střední Ameriky. Lidé se však chovají přátelsky i vůči cizincům, v Americe je totiž každý „odněkud.“
Objednám si  burritos a kávu. Při jídle pochytím několik nových španělských slovíček a v tričku s portrétem Ernesta Che Guevari sklidím od jednoho staršího revolucionáře pozdrav palcem nahoru.
Zapálím si cigaretu, v přehrávači už netrpělivě ladí nástroje osvědčená čtveřice Sum 41 a můžu vyrazit. Ve městě Visalla odbočím na silnici č.198 a jedu na východ vstříc pohoří Sierra Nevada. Tady mě očekává další z řady národních parků, Sequoia National Park.
Ten byl založen již roku 1890, ve stejný rok jako sousední národní park Kings Canyon National Park. Oba parky dnes tvoří jeden celek a jsou ve společné správě.
Pohoří Sierra Nevada vzniklo před více než 150 miliony let tektonickým posunem  kontinentálních desek. Současnou tvář pohoří nejvíce ovlivnily mohutné ledovce, které si v posledních dvou milionech letech razily cestu horským masivem, uhlazovaly vrstvy hornin a odhalovaly žulové útvary.
Ráz krajiny v parku však určují především mohutné stromy sekvojovce obrovské (latinský název je Sequoiadendron giganteum), staré přes dva tisíce let a dosahující výšky až 95 metrů. Mají velmi silnou kůru, až osmdesát centimetrů a jsou díky tomu odolné proti ohni. Oproti jejich gigantickým rozměrům mají velmi malé šišky, velikosti zhruba slepičích vajec. Na světě existuje už jen sedmdesát pět oblastí, kde tyto úchvatné stromy rostou, z toho třicet je v obou národních parcích.
Lidé si naštěstí velmi brzy uvědomili, že je nutné tyto jedinečné velikány uchovat i pro příští generace a dokázali je ochránit před věčně hladovým a chamtivým dřevařským průmyslem. Ten v 80. letech 19. století dokázal zcela vyplenit malé území v dnešní západní části parku. Jako torzo a věčná připomínka zde po jeho drancování zůstala planina Big Stump Area.
Zastavím ve vesnici  Three Rivers, kde ještě dražším benzínem dokrmím auto a pro sebe si koupím jídlo na večer a malé balení holandského piva (šest kuželek). Silnice mírně stoupá a na okraji lesa je vstupní brána do parku. Dostanu mapu a čerstvý výtisk místních novin The Sequoia Park. Vpravo pod silnicí šumí tok říčky Middle Fork Kaweah River. Odbočím do prvního kempu u cesty Potwisha v nadmořské výšce 634 metrů. Zaparkuju na volné parcele a jdu za strážcem parku (park ranger), abych si od něho vyžádal povolení.
Kempy v národních parcích v USA jsou jednoduše a prakticky zařízené. Každý má v disposici jedno vyhrazené místo, které je od dalšího vzdálené  nejméně deset metrů, takže tady nenajdeme stan na stanu tak jak tomu bývá většinou u nás. Ke každé parcele náleží kovovou obručí ohraničené ohniště s roštem a stůl s lavicema. Samozřejmostí jsou toalety s umývárnou (někde i se sprchou) a kontejnery na odpadky. 
Potkám strážce parku a ptám se ho na povolení.
OK, žádný problém, musím ale dodržet pravidla o ukládání potravin, které mi vysvětlí správce. Nocování je tady za free.
Správce mě hned upozorňuje, že park je domovem hnědých i černých medvědů a dává mi instrukce ohledně uskladnění potravin. To už znám, protože před dvěma lety jsem spal ve dvou národních parcích na východním pobřeží a medvědům se tam taky celkem líbilo. Všechny potraviny se proto musí přes noc uskladnit v kovových bednách, které jsou na každé parcele. 
Medvědi totiž mají velmi dobrý čich a vaše zapomenuté jídlo na stole ucítí i na vzdálenost dvě míle. V případě že má hlad (a to ty potvory mají skoro pořád) jde nejbližší cestou k vaší svačince a tu vám bez dovolení  spořádá. Vaše přítomnost u téhle hostiny není samozřejmě příliš moudrá.
Abych se vyhnul možnému bližšímu seznámení s až 180 cm vysokým a 150 kg vážícím „méďou“, vyndám hned z auta ledničku a pivo a všechno uložím do speciální bedny ze silných kovových plátů. Je půl osmé, za hodinu je tma. Rychle se převléct a přezout a hurá na dřevo, ať tady večer nemusím držet černou hodinku.
Vyběhnu nahoru do svahu a ocitnu se u uměle vybudovaného kanálu, který odvádí část vody jednoho z mnoha přítoků řeky Middle Fork Kaweah River tekoucího dole pod kempem, říčky Marble Fork. Nikde ani větvička, jen spousta vysoké uschlé trávy. To asi nebude to pravé místo, radši to zkusím dole u řeky.
Prudký sráz nad řekou sjedu na podrážkách bot a po obrovských hladkých balvanech skáču korytem. Voda je krásně ledová a plná ryb. Na břehu tu a tam najdu uschlé větve stromů a začnu je sbírat. Trochu si přijdu jako pilný mraveneček, co nosí do mraveniště každé stébélko nebo jehličí. Dvakrát odnesu plnou náruč dřeva k mému ohništi a ještě posbírám chrastí na podpal. Postavím stan, pro mě záležitost pěti minut a dovnitř si dám deku a spacák.
Sednu si na lavici, zapálím si cigaretu a otevřu pivko. V kempu není moc lidí, včetně mě tak třicet. Soumrak zvolna usedá mezi stromy, všude kolem je ticho, jenom od říčky je slyšet slabé šumění vody. Nejvyšší  čas k večeři. Nalámu dřevo, při podpalu si zelenáčsky pomůžu jednou stránkou novin a ohýnek hned na první zapálení vesele zapraská.
Ohniště se plní žhavými uhlíky, z plechové bedny vyndám jídlo a připravím rošt. Párky se pomalu propékají, průběžně hasím žízeň pivkem a vnímám klid a nevšední atmosféru  tmou zahaleného kempu. Jídlo začíná vonět, sundávám párky z roštu a jeden mi při tom spadnul přímo do žhavých uhlíků. Pohotově ho nabodnu vidličkou a opráším z něj popel.
To nevadí, dobrej bude.
Večeři do sebe rychle nahážu, aby snad její vůně nezlákala  k ochutnávce i medvěda a zapálím si další cigaretu. Při světle praskajícího ohně napíšu deník, prozkoumám mapu parku a připravím si plán na zítra.
Později se zásoba dřeva ztenčí, na dohořívající oheň  přiložím poslední kousky a jdu do umývárny. Tmou se vracím ke stanu, je tajuplná jasná noc. Mezi stromy prosakuje nebe bez mraků plné hvězd a do toho hrají cvrčci svůj houslový song. Uhasím oheň, zkontroluju v bedně uložené potraviny a jdu si lehnout. Spacák přes sebe jenom přehodím, protože není vůbec zima, na sobě mám jenom trenky. Je půl dvanácté, nařídím budíka a za chvíli spokojeně usínám. Po delší době spím ve stanu v přírodě, tak pěkné sny.



Qué pasa amigo?   -   7. července, pondělí
Budík se rozezní přesně v šest. Spokojeně se protáhnu a na boso vylezu ven ze stanu. Tak dobře jsem se už dlouho nevyspal, kam se hrabou všechny hotelové pokoje. Volným klusem běžím k říčce Marble Fork, v ledové vodě si opláchnu obličej a upaluju zpátky. U stanu ještě pár kliků a dřepů a jsem dokonale probraný.
Sbalím stan a z kovové bedny vyndám ledničku. K snídani jsem si včera nekoupil nic, zase moje blbost a s prázdným žaludkem odjíždím z  ještě spícího kempu.
Celým parkem prochází hlavní silnice Generals Highway, pod kterou stejně jako včera šumí dravý proud řeky Middle Fork Kaweah River. Z miniaturního odpočívadla v prudké zatáčce se dívám na zpěněnou bílou vodu horské bystřiny a pro foťák tím začíná další pracovní den. Slunce zvolna vystupuje nad vrcholky hor a kopců a zalévá park svými paprsky. 
Silnice se začíná pěkně kroutit a stoupat. V přehrávači to zrovna rozbalili borci ze skupiny    Blink 182, když tu se vedle silnice náhle objeví strom široký jako vrata od stodoly. No nazdar. S otevřenou pusou sleduju obří kolos a málem při tom sjedu do příkopu. Za ním stojí další a potom už se to obry kolem cesty jenom hemží.
Auto se vyškrábe na vrchol stoupání v nadmořské výšce 1954 metrů a zastavím na parkovišti.  Vedle odbočky stojí tři sekvojovce, jejich obří rozměry mě zanechají v tichém úžasu. Kůra mi připomíná kůru borovic u nás, ale je mnohem silnější. Na zemi leží popadané šišky, nejsou opravdu větší než slepičí vejce.
Naproti přes silnici je dřevěná budova musea Giant Forest Museum. Tady začíná les obrů, místo s největším výskytem sekvojovců, kterých počet se tady odhaduje na 8400 stromů. Nedaleko se nachází nejvyšší vyhlídka v parku Moro Rock, její vrchol přesahuje dva tisíce metrů.
Odbočím na úzkou asfaltku a cestou k vyhlídce zastavím u padlého obřího sekvojovce vedle silnice, který se skácel asi před dvaceti lety. Kořeny stromů nejsou příliš pevné a nezasahují hluboko do země. Tenhle se skácel za pěkného bezvětrného počasí. Možná padnul únavou, ono stát na jednom místě přes dva tisíce let dá přece jenom zabrat.
Vyhlídka Moro Rock je na vysoké mohutné žulové skále. Na její vrchol vede přesně čtyři sta

Pohled z výhlídky Moro Rock, Sequoia National Park, California

schodů, které v období světové hospodářské krize vybudovali mladí nezaměstnaní muži  z asociace Civilian Conservation Corps. Noc strávená v přírodě nabila moje tělo elektřinou a po třech schodech beru prudké stoupání útokem. Na vrchol vyhlídky se vyřítím uštvaný jako kůň v cíli Velké pardubické a chvíli nemůžu popadnout dech. Ten nemůžu popadnout ani poté, co se podívám kolem sebe. Pode mnou se rozprostírá celé údolí parku s řekou Middle Fork Kaweah River, tmavě zelený koberec stromů pokrývá úpatí horských hřebenů, vlevo se táhnou vrcholy pohoří Sierra Nevada a za mnou se majestátně tyčí celý les obrů. Celý svět mi leží u nohou.   
Cestou dolů potkám do schodů těžce supící silnější manžele, jejich plouživá chůze se s mým raketovým výstupem vůbec nedá srovnávat. Oba se mě ptají, jak je to ještě vysoko.
Jen koukejte makat, jste tlustý jako prasata a trochu pohybu vám vůbec neuškodí, pomyslím si v duchu, ale nahlas s farizeovským úsměvem odpovím, že už to není daleko. Dole na parkovišti potkám další  lidi, vidím že park se pomalu probouzí.
Projedu  krátký silniční okruh po okraji lesa obrů a nafotím několik snímků, na kterých se snažím zachytit mohutné kmeny stromů v celé jejich kráse. Obří rozměry sekvojovců ještě víc vyniknou, když těsně vedle nich roste obyčejný strom asi dvacetkrát slabší. Po silnici a kolem ní pobíhají houfy zemních veverek, které po mě loudí nějaký pamlsek. Rád bych jim něco dal, ale nemám u sebe ani kůrku chleba, sám jsem ještě taky nic nejedl.
Na konci okruhu se vracím asfaltku zpátky na hlavní Generals Highway. Projíždím zatáčku mezi dvěma obřími sekvojovci a v tom mě napadne udělat  srovnávací fotografii stromů a auta, které sice velikostí patří do střední třídy „midsize,“ ale na obry s proporcema  xxxxxxxxl prostě nemá.
Giant Forest Museum vedle hlavní silnice je stále zavřené a čekat na otevíračku se mi nechce. Radši bych si dal  krátkou procházku. Parkem prochází množství turistických tras a stezek napříč celým pohořím a některé až do sousedního parku Kings Canyon. Na dalekou cestu si s prázdným žaludkem netroufám a v mapě vyberu

Auto ztracené  mezi mohykány, Seguoia National Park, California

jenom mílový okruh Big Trees Trail, který leží u silnice nedaleko musea.
Na parkovišti stojí několik aut, z jednoho obytného přívěsu na mě ospale zírá blonďatá
hlava ženský kolem třiceti. Nepotřebuje zahřát?
V tričku s dlouhým rukávem, protože tady nahoře je o poznání větší zima než dole v kempu vycházím na okružní trasu, která vede po lesní pěšině okolo půvabného zeleného palouku. Stezka místy probíhá po dřevěném chodníku a překonává dva tenké potůčky. Některé sekvojovce svým stínem vytváří tajemná tmavá zákoutí, do kterých se snaží prodrat  sluneční paprsky. Zpěv ptáků, vůně a klid lesa na mě působí jako balzám na duši. Na konci okruhu mi jeden chlápek, který si právě chystal stativ fotoaparátu a podle všeho profesionální fotograf zhotoví ukázkový snímek s nejvyšším stromem na okruhu.

Skupina sekvojovců na stezce Big Trees Trail, Seguoia National Park, California

Silnice pokračuje severním směrem a za prudkou zatáčkou zastavím na dalším parkovišti. Odtud vede krátká cesta k největšímu sekvojovci v celém parku, stromu nazvaném po slavném generálovi z doby občanské války, General Sherman Tree. Jeho stáří se odhaduje na 2300 až 2700 let, vysoký je 84 metrů a obvod u základny činí neuvěřitelných 31,3 metru. Nepatří sice mezi nejvyšší stromy na světě, ale se svým objemem téměř 1500 krychlových metrů je dnes největším žijícím organismem na světě a také jedním z nejrychleji rostoucích.
Na odpočívadle stojí patrový luxusní autobus s japonským zájezdem (zase Japonci). Jejich ne příliš vysoké postavy a roztomilé cizojazyčné žvatlání mi přijdou trochu k smíchu a na procházející potomky samurajů se culím jako sluníčko. Oni se usmívají úplně stejně, anglicky mě zdraví a jeden si fotí moje tetování. Chtěl jsem mu říct, že má radši fotit stromy, ale  Japončík vztyčí palec pravé ruky a poděkuje. Určitě moc dobře ví, co tetování znamená. 
Lesní pěšina mě přivede přímo před krále všech stromů. Jeho mohutnost mě i přesto, jaké obry jsem už viděl dokonale ohromí. Vaše Veličenstvo, smekám před Vaší velikostí!
Nějaký chlápek mě žádá, abych mu udělal snímek s jeho přítelkyní. Beru od něj  foťák a ptám se odkud jsou. Oba jsou z Kalifornie, ale chlap pochází ze Slovenska. Ještě trochu slovensky mluví. Chvíli si povídáme o nových poměrech na Slovensku a v Česku po rozpadu federace.
Oba odchází opačným směrem než já, chtějí se vydat na některou z mnoha stezek. Cesta se proplete mezi dalšími stromy a vrací se zpátky na parkoviště. Z dostatečné vzdálenosti si ještě jednou vyfotím generála v celé jeho osmdesáti čtyř metrové kráse.