Hasta la Victoria Siempre 07

Rajská zahrada   -   8. července , úterý
V pět ráno se mě budík marně snaží vytáhnout ze spacáku. Plácnu mu jednu, až se svalí na záda a spím dál. O půl hodiny později se s brbláním přinutím vstávat. Rozepnu spacák a ovane mě hodně nepříjemné chladno.
Sakra, no to je zima!
Vylezu ven ze stanu a celý se klepu. Napůl zmrzlý udělám pár cviků na zahřátí, ale moc mi to nepomáhá, radši bych si dal panáka. Rychle si jdu do umývárny vyčistit zuby. Voda z kohoutku mi zmrazí prsty na rukou a obličej potáhne tenkou vrstvou jinovatky. Ještě víc promrzlý přiklušu ke stanu a pořádně se navleču. K snídani mám jogurt a banán, obojí mě studí v břiše jako kusy ledu. Sním od každého jenom půlku a vrátím zbytek do ledničky.
Jinak noc proběhla v pořádku, žádný medvěd ke mně na návštěvu nepřišel. Sbalím stan a ostatní věci, naházím všechno do kufru a odjíždím z kempu. V autě zapnu topení na plný výkon.
Cestou pomalu rozmrzám a úplně prázdnou silnicí jedu zpátky do Yosemite Valley. Příroda se taky teprve probouzí. Nad lesy se vznáší mléčný opar ranní mlhy, rosa se zatím nestačila vypařit pod prvními slunečními paprsky. Údolí zastihnu ještě v nedbalkách. Právě se probírá z nočního spánku a na některých místech má zatažená temná místa.
Zaparkuju na malém odpočívadle blízko Sentinel Beach Picnic Area, které je výchozím místem značených turistických tras. Včera večer jsem se při určování dnešního programu rozhodnul  pro 4.6 míle (7.4 km) dlouhý výstup na vyhlídku Glacier Point. Stezka se jmenuje Four Mile Trail a je schůdná jenom v letních měsících. Vrchol vyhlídky leží v nadmořské výšce 2199 metrů nad mořem na 975 metrů vysokém skalním útesu na jižní straně údolí.
Do batohu vodu, ovoce, foťák, hlavu ovázat šátkem a košili s dlouhým rukávem. Je půl sedmé ráno, vidím to na tři hodiny svižnější chůze.
Po úvodní krátké rovince se cesta začíná klikatit a stoupat po okraji skály. Je celkem zima, protože slunce svítí na severní stěnu údolí, tahle strana je od slunce odvrácená. Přeskočím horský potok a na druhé straně údolí se zjeví všechny tři části Yosemitských vodopádů. Na chvíli se zastavím a sleduju vodopád, který je skrytý ve stínu protější skály.
Ze zdola mě mezitím dojdou zřejmě otec a syn. Pozdravíme se a mezi náma se ihned rozpoutá nelítostný souboj o to, kdo bude na vyhlídce první. Stezka je místy šíleně prudká a jedna táhlá serpentina střídá druhou. Tvrdý terén a moje nasazené ostřejší tempo mě přeci jenom zahřeje a tak rampouchy, které jsem měl na uších i na nose konečně roztály.
Vystoupám až na vrchol skály. Cesta se narovná a pokračuje po hřebenu borovicovým lesem. Otec se synem na rovince zařadili za pět a nekompromisně mi ukázali záda. Fyzicky náročná náplň posledních dní se na mně podepisuje, nebo že by to bylo kouřením?
Mezi stromy vidím části údolí a horské velikány na protější straně. Před vyhlídkou se cesta ještě trochu zvedá a v půl desáté na ní vycházím.
Mám celkem hlad a dal bych si nejdřív kafíčko. Panoramatický výhled z kamenné terasy zatím odložím a jdu do velké horské chaty, kde je restaurace a stanice strážců parku. Koupím si „New York sendvič,“ kelímek horkého kafe a sednu si ven na kamennou zídku vyhlídky. Slunce už začíná  konečně trochu hřát, jeho oslňující paprsky zalévají celé údolí i  vyhlídku. Přede mnou se zobrazí nádherná přírodní scenérie. Spokojeně se opřu o zídku a s kávou v ruce se dívám na ten zázrak přírody.
Jako první mě určitě zaujme mohutná skála zvaná Half Dome na protější straně údolí s nadmořskou výškou 2693 metrů. Tvoří jakousi dominantu údolí, je zobrazená na většině fotografií a v  turistických prospektech. Za svůj zajímavý poloviční vzhled může její oddělení pravděpodobně v období terciér od protějšího vrcholu North Dome. To alespoň tvrdí geologové. Zdejší Indiáni však o jejich původu vyprávějí mnohem hezčí příběh. Podle místní legendy jsou to dva milenci, kteří po hádce zkameněli a změnili se ve dvě hory tvářemi obrácenými k sobě.

Half Dome a North Dome z vyhlídky Glacier Point, Yosemite National Park, California

Hluboko pod skálou protéká na dně kaňonu říčka Tenaya Creek, která se na jeho konci vlévá do řeky Merced River. Vpravo se táhnou vrcholky pohoří Sierra Nevada, lesy pod vyhlídkou zdobí další vodopád Illilouette Fall, jeho slabé šumění vody doléhá až sem nahoru.
Cigarety jsem si schválně nechal v autě, pár hodin bez kouření mě nezabije. Vyhlídka je už plná lidí, z druhé strany hory sem totiž vede asfaltová silnice a tak ti méně zdatnější nebo víc pohodlnější sem přijeli autem. Mezi zahraničními turisty jako obvykle převažují Japonci, až mám někdy pocit, že jsem se nějakým nedopatřením ocitnul v zemi vycházejícího slunce. Malé postavy, nesrozumitelné srandovní žvatlání, ochotné a přátelské vystupování a v neposlední řadě taky špičkové modely foťáků a kamer, to jsou společné znaky téměř všech japonských výletníků.
Z druhé strany vyhlídky se mi znovu naskytne výhled na Yosemitské vodopády a taky dolů do údolí, který mě úplně zmrazí. 975 metrů hluboký kolmý sráz zastaví na vteřinu tlukot mého srdce a já se instinktivně chytnu oběma rukama kovového zábradlí. Pode mnou je celé Yosemitské údolí s klikatým tokem řeky Merced River na dně. Postavy lidí není vůbec možné z takové výšky rozeznat, jenom malinkatá zaparkovaná osobní auta na parkovištích.
Na chvíli si lehnu na skalní převis, kde mě sice červená tabule varovala o vstupu na vlastní nebezpečí, ale podobné výstrahy na mě působí úplně opačně. Hladký balvan přitahuje sluneční paprsky. Chvíli se vyhřívám jako kocour na rozpálené plechové střeše a v hlavě si přemítám asi  nejkrásnější výhled, jaký jsem kdy viděl. Vyhlídka Glacier Point rozhodně stála za návštěvu. 
Později  se stejnou cestou vracím zpátky do údolí. Potkávám skupiny lidí škrábajících se teprve nahoru a partu mladých ochránců přírody, kteří na stezce čistí koryta odvádějící dešťovou a přívalovou vodu. Několik táhlých serpentin si ušetřím zdoláním prudkých srázů a za hodinu jsem dole v údolí. Do auta zahodím teplou košili a na scénu  přichází tričko bez rukávů. Doplním vodu a podívám se do mapy. Další cíl je jasný, vesnice Curry Village na konci údolí. Tady začíná pěší stezka podél řeky Merced River  k vodopádu Vernal Fall.
Se staženým okýnkem a první cigaretou mezi prsty jedu do vesnice. Po pravé straně se objeví půjčovna kol a hned dostanu chuť si nějaké půjčit. Nabídka bicyklů mě ale absolutně zklamala. Všechny jsou sice v bezvadném technickém stavu, ale většinu tvoří  silniční a trekingová kola bez přehazovačky a odpružených vidlic. S tím přece nemůžu přeskočit jediný kámen nebo strž. S mojí  dvacet čtyři  převodovou odpruženou raketou, kterou trhám asfalt na Key Westu se tyhle plečky vůbec nemůžou rovnat. Zůstanu tedy radši u pěší turistiky. 
Parkoviště na konci vesnice je skoro zaplněné, protekční místa ve stínu už obsadili vyvolení. Připravím si věci na další pochod. Nade mnou se tyčí celá skalní stěna vyhlídky Glacier Point vysoká 975 metrů. Tam nahoře jsem ráno stál.
Přede mnou je dvě míle (3.2 km) dlouhá trasa k vodopádu Vernal Fall. Cesta vede podél silnice smíšeným lesem. Po ocelovém úzkém mostě přecházím tok jednoho ramene řeky Merced

Cestou k vodopádu Vernal Fall, Yosemite National Park, California

River a jdu po jiném břehu než většina ostatních lidí. Asi jdou jinam, říkám si v duchu a bez starostí si vykračuju dál. Ne však dlouho. Pevnina brzy končí mezi dvěma rameny řeky a kolem mě je najednou jenom voda. Mám dvě možnosti, vrátit se zpátky na most a nebo dravý
proud  přebrodit. Nerozhoduju se ani vteřinu a už si sundávám boty a ponožky. S obojím v jedné
ruce přeskakuju z balvanu na balvan, ale až na druhou stranu se takhle nedostanu, protože
uprostřed  řeky žádné balvany nejsou. Přehodím boty na druhý břeh a vlezu do ledové vody. Proud mě trochu strhává, ale ustojím to a bez nehody se přebrodím na druhou stranu. Teď musím najít turistickou stezku, která je na prudkém svahu asi o sto metrů výš. Nohy mám ledovou koupelí skvěle osvěžené a stoupání zvládnu vyběhnout v olympijském čase. Nahoře vystoupím na kamenitou stezku plnou lidí.
Zůstanu u ostřejšího tempa a předcházím jednoho slimáka za druhým. Řeka Merced River bouří vpravo pod stezkou a převážně jehličnatý les mi poskytuje dobrou ochranu před sluncem. Cesta se prudce zvedá a vyústí na pěší lávku přes řeku. Z kovového zábradlí fotím koryto plné balvanů a najednou zaslechnu češtinu. Otočím se doprava a je mi to jasné. Tři sympatické kočky, které jsem z těží před mostem předešel se mi hned zdály podezřelé, takhle rychle totiž Američani nechodí.  
Během povídání přejdeme společně most a ukazatel radí doleva. Stezka prochází mezi skalní stěnou a korytem řeky. Po prudkých kamenných schodech vytesaných do skály stoupáme přímo k vodopádu, který se za okamžik ukáže v celé své bílé kráse. Holky si fotí vodopád ze stezky, já slezu po hladkém a nepříjemně kluzkém balvanu na okraj skály a fotím ho z podhledu. Ovšem dostat se zpátky nahoru nebylo zrovna snadné, po mokrém kameni mi boty neustále sjížděly dolů. Holky naštěstí moje plazení po balvanu neviděly.
Stezka je plná lidí a zástup se loudavým krokem plazí kupředu. Tak a dost! S holkama se domluvím, že na ně počkám nahoře a schody vedoucí na úpatí vodopádu zdolávám po třech. Na jednom místě to nějaká tlustá černoška už neustála a sedla si přímo doprostřed schodů. Celý zástup se ve směru ze zdola zastavil, což mi jenom nahrálo. Vyskočím na balvan vpravo od cesty a po skalní hraně celé procesí předjedu. 
Vyřítím se na vrchol vodopádu, který je na ploché žulové skále a opatrně dokráčím až na okraj. Bílé sloupce vody dopadají o několik desítek metrů níž. Přeskočím na skalní jehlu a s trochu chvějícími koleny udělám snímek vodopádu přímo z okraje. Spadnout dolů na kameny v korytě by asi nebylo příjemné. Čapím krokem překročím zpátky na skálu a jdu si  sednout na břeh malého jezírka Emerald Pool asi sto metrů nad vodopádem. Řeka Merced River se tady rozlila do široké

Duhový most přes řeku, vodopád Vernal Fall, Yosemite National Park, California

žulové pánve naproti  stojících skal. Sednu si na balvan a zkusím teplotu vody.
Brr, tak to ani náhodou, maximálně nohy.
Sundám si boty a už se ráchám v ledové tříšti. Několik zřejmě ne zcela zdravých lidí se ale do vody odvážilo a tři chlapi dokonce dokázali i přes poměrně silný proud  řeky doplavat až na druhý břeh.
Holky mezitím přišly a sedly si vedle mně. Probíráme všechno možné, později jim ještě udělám společnou fotku a rozloučím se. Dolů sestupuju pomalu, jenom občas skočím z nějakého balvanu o tři metry níž. Na konci schodů se mi podaří vyfotit zajímavou hru duhy pod vodopádem.
Stejnou stezkou se vrátím na parkoviště. V autě je vzduch jako v rozpáleném skleníku, alespoň si dám napřed venku cigaretu. Přejedu most přes řeku  do vesnice Yosemite Village a  odbočím doprava k legendárnímu hotelu Ahwahnee.
Ten byl postavený v roce 1927  po stížnostech jedné anglické šlechtičny, která si po návštěvě  národního parku ztěžovala u jeho správy na primitivní ubytování. Proto byl vybudován luxusní hotel z  kamene a mohutných borovicových fošen, který má dnes již bohatou tradici. Od zahájení jeho provozu ho navštívilo mnoho známých a proslulých osobností, například anglická královna Alžběta II, etiopský císař Haile Selasie a několik amerických presidentů, mezi nimi i J. F. Kennedy. Pro toho nechalo vedení zhotovit houpací židli, aby mohl president během  pobytu ulevit svým bolavým zádům. Mnoho hostů od té doby tvrdí, že je v noci občas slyšet podivné vrzání této židle.
Hotel je skrytý za vysokými stromy a působí  příjemným dojmem. Na přeplněném parkovišti se mi nepodařilo na poprvé zaparkovat, tak ho musím objet ještě jednou a teď už najdu jedno volné místo. Vstupní krytou terasou vstoupím  do hotelu, kde mě hned obejme přepychový interiér. Nábytek z masivního dřeva, obložené stropy, mramorová podlaha a na stěnách  koberce a obrazy.   U recepce se tísní několik hostů, kteří mají reservované pokoje. V tomhle ročním období je hotel vždy  beznadějně obsazený a bez reservace nejméně několik týdnů předem je úplně vyloučené sehnat ubytování.
Jdu se podívat do jídelny, která je ve východním křídle hotelu. Stoly prostřené hedvábnými ubrusy,  porcelánovým nádobím a stříbrnými příbory zejí prázdnotou, večeře se podává až později. S mým oblečením by mě na ní stejně ani nepustili, pro vstup do jídelny se u mužů vyžaduje sako a kravata, u dámy šaty.
Ve společenské místnosti, které vévodí mramorem obložený mohutný krb se nad stolem vznáší křišťálový lustr. Celkem by mě zajímalo, kolik tady může stát jedna noc. Na recepci se zeptám sexy brunety za přepážkou, která mi cenu ochotně sdělí. Abych řekl pravdu, čekal jsem o hodně víc, 357 $ + tax mi zase nepřijde vzhledem k luxusnímu vybavení a velmi dobré pověsti hotelu tak moc. Na Key Westu jsou hotely i za 500 $ na noc a s tímhle se nemůžou rovnat. Projdu hotelovou halou a opouštím svět luxusu a elegance.
Projedu vesnicí  Yosemite Village směrem z údolí, které mi naprosto učarovalo svojí divokou krásou přírody. Teď se chci podívat do severní části parku až do vzdálených vesnic Tuolumne a Meadows. Jedu stejnou silnicí jako včera večer. U benzinové pumpy odbočím na silnici č.120 a úplně přehlédnu, že  krátkém úseku cesty, kterým zrovna projíždím je omezená rychlost na dvacet pět  mil za hodinu a pořád to praskám předchozí povolenou padesátkou. To ovšem neunikne policejní hlídce, která se z ničeho nic objeví těsně za mnou a zapnutým majákem mi dává znamení, abych zastavil.
Oh shit, jdou po mně!
Vypnu přehrávač a zastavím u okraje silnice hned za zatáčkou. Stáhnu okýnko a čekám. Nikdo nepřichází, místo toho se z amplionu na střeše policejního auta ozve přísný hlas, který mi přikazuje jet pomalu na parkoviště asi 200 yardů před náma. Tam se zvířením prachu zastavím a zůstanu sedět v autě. Asi pět minut se nic neděje, policajt si určitě nejdřív v evidenci prověřuje moje auto. Jsem trochu nervosní, ale vím přesně co mám dělat.
Dveře u řidiče policejního auta se otevřou a ke mně přichází  muž v černé uniformě. První chce vidět můj řidičák, tak mu dám ten český, americký jsem si už předtím schoval, protože o ten bych nerad přišel. Policajt se na řidičák dívá s vykulenýma očima, určitě ještě takový neviděl. Já se hned omlouvám, že jsem tu značku o povolené rychlosti nějak přehlédnul. Šerif se jde s mým řidičákem v ruce poradit s kolegou, kterého nevidím, protože pořád sedí v autě. Za chvíli se vrátí, řidičák mi podá zpátky a ptá se, odkud jsem. Řeknu že z Evropy a v USA jsem na měsíční dovolené, což tak úplně pravda nebyla, ale když jde do tuhého, nedá se nic dělat a zatloukat. Jeho další otázka je jasná, jestli jsem pil před jízdou nějaký alkohol, protože se mu nelíbí moje červené unavené oči. Já po pravdě řeknu, že jsem nic nepil a oči mám červené od únavy, protože jsem

Jezero Tenaya Lake, azurový klenot v horách, Yosemite national Park,  California

dneska vstával celkem brzy. Asi mi moc nevěří, protože chce vidět obsah mojí ledničky na zadním sedadle. Chystám se vystoupit, on mě ale důrazně upozorní, že mám zůstat sedět v autě.
OK, zastřelit mě snad kvůli tomu nemusí.
V ledničce mám jenom vodu, nějaké jídlo a dvě piva, co mi zbyly od včera. To taky řeknu policajtovi, který se s mojí odpovědí spokojí. S tím, že musím zpomalit a nepřekračovat povolenou rychlost mě propustí.
Pchůůů. Tak to bylo dlouhých dvacet minut, za podobné překročení rychlosti se obvykle končí ve vězení, kde by o mojim dalším osudu rozhodnul soudce.
Předepsanou rychlostí pokračuju v jízdě, policejní auto jede chvíli za mnou a potom odbočí do kempu Tamarack Flat. Teprve teď si zapálím cigaretu a ještě jednou si z hluboka oddechnu. Silnice probíhá severní částí parku pohádkově krásnou krajinu plnou žulových skal, lesů a modrých horských jezer. Projedu kolem jezera Tenaya Lake, které je ledovcového původu. Nádherně azurová voda je určitě studená jako břitva.
Na konci lesa se za horskou louku  objeví první známky vesnice Tuolumne. Projedu až do druhé osady Meadows a zastavím u menšího kempu na břehu říčky Dana Fork. Tady je restaurace, k mojemu zklamání jenom pro obyvatele kempu. Projdu se trochu podél říčky a vrátím se zpátky do Tuolumne, kde si v zaplivaném bistru u silnice objednám sendvič a hranolky. Auto se cestou sem taky hlásilo o svůj příděl a s kyselým úsměvem mu dopřeju nejdražší benzín za celou dovolenou (cena 2.28 $ za galon je ve srovnání s nejlevnějším galonem za 1.38 $ ve městě Shreveport v Lousianě trochu vytahaná za uši).
Je čas se vydat na zpáteční cestu, protože chci z parku odjet ještě za světla. Vracím se stejnou silnicí, projedu kolem místa, kde mě kontrolovala policejní hlídka a s pomalu zapadajícím sluncem opouštím park blízko kempu Hodgdon Meadow, kde jsem spal včera. Silnice se svažuje dolů a já si v hlavě promítám všechny krásy parku, které jsem dnes viděl. Yosemitský národní park mě naprosto okouzlil krásnou přírodou, myslím, že kdyby mě tady na nějaké stezce potkala stejná příhoda jako v Grand Canyon, umřít tady by mi ani tolik nevadilo.

Horská louka u vesnice Tuolumne, Yosemite National Park, California

Silnice č.120 probíhá nádhernou krajinou plnou lesů, horských luk a malých vesniček. Jedu směrem na západ a slunce mi tak nepříjemně svítí přímo do očí, že na některých místech nevidím ani s brýlema. Po setmění se jede líp, mě ale přepadá hlad a únava.
Zastavím ve městě Oakdale u restaurace Denny`s. Objednám si polévku a kuřecí salát, kafe už ne. Během čekání na jídlo napíšu deník a prozkoumám mapu. Jsem asi sto mil východně od  San Franciska, to už dneska asi nedám.
Po večeři se pustím do hledání  motelu, nakonec si vyberu Holiday Motel za 50 $ + tax. Pokoj je komfortně zařízený a jako první si dám pořádně dlouhou sprchu. Zabalený do ručníku dopíšu deník, upřesním si trasu na zítra a dívám se na nějaký film v televizi.
Kolem půlnoci usnu tvrdým spánkem, zítra mě čeká první setkání s Tichým oceánem. 



Big one   -   9. července, středa
Budík začne kokrhat v šest. Trochu mi tím připomene vojenskou službu, kde se ranní volání „budíček, vypadněte ven z bidel“ ozývalo ve stejný čas. Tady mě naštěstí žádný dozorčí útvaru z postele netahá. Hygiena, sbalit věci a k snídani jogurt s banánem mě dnes v břiše tolik nestudí.
Otevřu dveře pokoje a do nového dne mě vítají zářivé sluneční paprsky. Snídaně na benzinové pumpě a s první cigaretou mezi prsty odjíždím po silnici č.120 z města Oakdale.
Záhadným způsobem se mi podaří zabloudit do města Modesto, kde najedu na špatnou silnici směřující na jih. Toho si naštěstí brzy všimnu. Vymotám se ze změti širokých bulvárů, podjezdů a přivaděčů  a konečně najdu záchranu v podobě silnice č.132. Znovu západní kurz  rovinatou krajinou, která se za přivaděčem na dálnici I-580 začne zvedat. Na dálnici je poměrně hustý provoz a okolo na kopcovitých loukách z nenadání vyrostly desítky štíhlých stožárů větrných elektráren. Vítr tady opravdu fučí, občas si nebezpečně pohraje i s  autem.
Blížím k zálivu San Francisco Bay. Provoz je stále větší a přibývá i počet dálnic a silnic všude kolem mě. Kolony aut se i na osmi pruhové dálnici  dvakrát úplně zastaví a zkouší nervy všech řidičů. Na něco podobného je tady však skoro každý zvyklý a ani já nejsem v téhle situaci žádný zelenáč. Odpolední dopravní špička v Miami si s tímhle blázincem může klidně podat ruku.
Správně přejedu odvaděč na město Oakland, které trůní na téhle straně zálivu a z dálnice I-880 odbočím na mohutný a placený most San Mateo Bridge, který spojuje obě strany zátoky a měří několik mil. Za dva dolary se proletím nebeskou jízdou přes rozbouřené vlny zátoky San Francisco Bay a naskytne se mi první pohled na město pojmenované mnoha přívlastky. Po přistání zpět na zemi sjedu na silnici US 101, která  mě v 10.00 a.m. kolem mezinárodního letiště přivede do hlavního města Divokého Západu, San Franciska.
Město na břehu strategicky důležité zátoky založil roku 1776 Juan Bautista de Anza, který zde vybudoval španělskou pevnost a přístav dokonale krytý od mořských bouří. Osada se však netěšila významnějšího zájmu, až se vše změnilo v roce 1848. Jistý Američan James Marshall našel při stavbě mlýna v korytě řeky Indian River asi sto mil severovýchodně od města zlaté nuggety. Brzy na to vypukla další zlatá horečka, která do města přilákala zástupy zlatokopů a dobrodruhů. Počet obyvatel San Franciska se zvýšil na 250 000, z čehož měli zisk i majitelé hotelů a pozemků, kteří ze všechno požadovali horentní částky.
Podle mnoha zahraničních turistů nejvíce poevropštěné americké město se prostírá na poloostrově, který se nachází na tektonickém zlomu San Andreas. Jeho neustálý pohyb a neklid způsobil už řadu zemětřesení, to zatím nejhorší v roce 1989, které si vyžádalo kolem stovky lidských životů a vznikly rozsáhlé materiální škody. Město se s přírodní katastrofou poměrně rychle vypořádalo, všichni obyvatelé se však při každém dalším chvění země ptají, zda snad nejde o to obávané „big one,“ poslední zemětřesení, po kterém se má celé město propadnout do moře.
Poměrně malá rozloha poloostrova nedovoluje městu  přílišnou expanzi a každý kousek země je efektivně využit. Na malém prostoru zde proto můžeme najít mnoho svérázných a odlišných čtvrtí, od italské North Beach a luxusní Pacific Heights po historickou Telegraph Hill a homosexuální Castro.
Projíždím v ulicích  downtownu, až najdu nadzemní parkoviště na  Stockton Street. S sebou si vezmu věci jako obvykle, cigarety  nechám v autě a jenom v tričku bez rukávů, krátkých kalhotách a sandálech na boso vyrazím do města.
První, co pocítím u východu z parkoviště je  poměrně silný a studený vítr, který mi trochu načechral klobouk na hlavě.
A sakra, je tady nějak zima, ale třeba to je jenom tady ve stínu.
Na rohu Sutter Street zapadnu do příjemné kavárny, protože vůni čerstvé kávy, která mě omámila už na ulici jsem prostě nemohl odolat. Sednu si  k dlouhému stolu a prosklenou vitrínou sleduju ruch na ulici. Ta je plná lidí různých národností i barvy pleti a automobilů šplhajících se do kopce nebo letících dolů. S kelímkem nedopité kávy v ruce odcházím do samotného srdce vnitřního města, náměstí Union Square.
Jeho jméno pochází ještě z dob, kdy se tady konaly úspěšné demonstrace za setrvání Kalifornie v Unii. Dnes tady mají své luxusní butiky a hotely takové společnosti, jako např. Saks Fifth Avenue, Ritz nebo Tiffany. Obyvatele náměstí však tvoří úplně jiná klientela, která pochází z těch nejchudších vrstev. Spousty dotěrných žebráků loudící zejména na turistech nějaké peníze nebo jídlo jenom  potvrzují výrok, že Amerika je zemí protikladů.
Jeden menší pobuda se ke mně hned vydává a už z dálky mi radostně hlásí, že mi za pár drobných udělá fotku. Elegantně hrubou angličtinou ho pošlu do hajzlu a vandrák okamžitě pochopí, že u mě nepochodí. Snímek si udělám sám a po ulici Powell Street se vydám vstříc prudkému kopci, kterými je město tak proslulé. Místní starousedlíci o nich říkají, že koho už věčné stoupání unaví, může se prostě o některý kopec opřít.
Středem ulice vedou koleje místní tramvajové dráhy. Tu roku 1873 vybudoval Andrew Hallidie, protože už se nemohl dál dívat, jak se koňské povozy a kočáry marně snažily strmé kopce zdolat. Vagony zv. „Cable Car“ jsou tažené podzemními kabely a na některých místech překonávají stoupání až 21%. Dráha vede několika městskými čtvrtěmi a je oblíbená zejména u turistů. Ze sto let starých tramvají si můžou prohlédnout všechny významné památky a ještě přitom zažít romantickou jízdu.
Jeden beznadějně plný vagon mě právě předjel  a spolu se mnou stoupá ulicí do proslulé městské čtvrtě Russian Hill. Slunce sice svítí jak může, ale vítr jeho teplé paprsky mrazí svým ledovým dechem a já se hlavně ve stínu celkem klepu zimou. Vracet se do auta pro nějakou mikinu nemá smysl, koupím si radši něco cestou.
O několik bloků dál potkám na přechodu pro chodce skupinu amerických turistů, kteří mají stejně jako já namířeno do ulice Lombard Street. Zachovale vypadající ženský se zeptám na směr. S nepředstíranou ochotou mi poradí a ještě mi dá podrobnou mapu starého přístavu.

Koleje tramvajové dráhy překonávají stoupání ulice Powell Street, San Francisco, California

Odbočím doleva a začnu stoupat do ještě prudšího kopce. Nejsem žádný béčko, ale po třech zdolaných blocích už nemůžu a těžce dosednu na vstupní schody jednoho domu. Kolem procházející chlapík v pracovním plášti se jenom usměje a dobrácky mi oznamuje, že ty nejhorší kopce mě teprve čekají za příštím vrcholem bloku ulice. Poděkuju za povzbuzující informaci a pokračuju v horské túře až na ulici Hyde Street. Tady se opět objeví koleje tramvajové dráhy. 
Zatočím za roh a jdu konečně  téměř rovnou ulicí. Tu lemují poměrně úzké, ale zato dlouhé cihlové domy namačkané na sebe jako krabičky od sirek a alej stromů. Za příštím blokem je křižovatka s Lombard Street, určitě nejznámější ulicí v San Francisku.                       
Pro neznalé řidiče skrývá překvapení v podobě devíti prudkých úzkých zatáček, díky kterým je ulice zapsaná i v Guinnessově knize rekordů jako nejklikatější na světě. Dopravní značka

Lombard Street, nejklikatější ulice na světě, San Francisco, California

povoluje rychlost pouhých pět mil v hodině a provoz je vedený jenom jedním směrem.
Po ulici Hyde Street  právě přijíždí tramvaj. Na zastávce uprostřed ulice se z ní vyvalí dav lidí a hrnou si  prohlédnout klikatého hada Lombard Street.
Sejdu po schodech dolů na spodní ulici a nafotím pár snímků. Spolu se mnou tu fotí asi dalších padesát zvědavců. Příští ulicí se znovu prudkým  trhákem  vrátím zpátky na ulici Hyde Street.
Studený vítr se prohání v ulicích  a mě je zima jako na severní točně. Vstoupím do prvního rohového krámku, ani jsem se pořádně nepodíval na nápis nad dveřmi a už se řítím dovnitř.  Místo ženy za pultem mě překvapí žena za šicím strojem, ale co, nemusí být všude všechno stejné. Ženská se mě ptá, co pro mě může udělat, já se  hrnu mezi stojany s oblečením a  jenom na půl pusy odpovím, že potřebuju nějaký svetr. Příslušnice něžného pohlaví mi ovšem s těžko zadržovaným smíchem sdělí, že tohle je čistírna šatů a nic si tady koupit nemůžu. Zarazím se a zkouším zachránit situaci  přihlouplým úsměvem. Potom zablekotám něco o tom, že dneska je venku zima  a  chvatně opustím ring.
Ulice pro změnu prudce padá dolů do historického přístavu, který už vidím před sebou. Pohotově vyfotím tramvaj klesající k zátoce San Francisco Bay a tam ten ostrov v dálce, není to náhodou…, no jistě, Alcatraz. Proslulá vězeňská pevnost opředená legendami a tajemnými příběhy, o které již bylo napsáno mnoho knih a natočen nejeden film. V jejích zdech si svůj trest odpykávala celá řada zločinců, mezi nimi i nejznámější představitel podsvětí Al Capone.
Na chodníku se dám do řeči se zachovalou ženskou asi kolem pět a čtyřiceti let. Oba dva nás totiž upoutá oblečení toho druhého. Zatímco já jsem floridsky oblečený v tričku bez rukávů, krátkých kalhot, sandál na boso a klobouku, ženu svírají dlouhé džíny, svetr, větrová bunda, z kožených bot vyčnívají pletené ponožky a na hlavě má teplou čepici. Vzájemně se představíme a já se hned ptám, jestli je

Stařičká tramvaj  na Hyde Street, v pozadí pevnost Alcatraz, San Francisco, California

tady taková zima jenom dneska nebo každý den v červenci. Patricia se mě snaží ohromit sdělením, že tady minulý týden bylo 95 F (35 C). Já jí taky dobrácky oznámím, že jsem z Floridy a normální denní teplota v létě je tam 100 F (38 C).
Scházíme do přístavu a Patricia se mi pochlubí, že vlastní malý jachtový klub nedaleko odtud a zve mě na malou návštěvu. OK, proč ne.
Vlevo se mi mezitím zjevila silueta nejznámějšího mostu na světě Golden Gate Bridge.
Je zavěšený na dvou obřích sloupech 67 metrů nad hladinou zálivu. Jeho stavba začala v roce 1933 podle návrhu Josepha B. Strausse. Dnes po 2.7 km dlouhém mostě projedou tři miliony aut měsíčně. Ten však bývá velmi často zahalený v mlze, která se vznáší nad vodami zálivu a bohužel je tomu tak i teď. Z hustého bílého oparu vystupuje jenom horní část levého pilíře a malá část vozovky, zbytek mostu jenom tuším. Snad se mraky později umoudří. 
Přicházíme do přístavu a v ulici Jefferson Street Patricia odemkne kováním obložená vrata do jejího klubu. Uvnitř  mě pohltí množství starých i historických kajaků, pramic, kanoí a malých plachetek. Patricia mi vypráví historku o tom, jak klub získala, ještě chvíli si povídáme a potom se mě ptá, jestli už mám na dnešní noc zajištěný nocleh.
Myslím, že kdyby byla tak o deset let mladší, její nabídku bych určitě neodmítnul. Teď se ale radši  rozloučím a vypadnu z klubu dřív, než si to rozmyslím.
U historického rybářského mola v přístavu kotví dva dřevěné koráby z 18.století. Jsou to bývalé obchodní lodě, které brázdily vody Pacifiku a podílely se na zásobování města. Do jedné se jdu podívat, nákladní prostory lodě jsou opravdu obrovské. Na ukázku jsou tady složené bedny se zbožím a trochu přiblížený život v podpalubí. V druhé lodi je výstavka trochu jiného rázu, protože vnitřní prostory ukrývají asi desítku starých modelů nákladních i osobních automobilů z dvacátých a třicátých let 20. století. Většinou se jedná o vozy zn. Ford, které tehdy jednoznačně vládly automobilovému průmyslu USA.
Naproti se uprostřed zálivu zvedá ostrov Alcatraz se svojí nedobytnou pevností. Její prohlídka se musí reservovat několik dnů předem, zájem turistů o návštěvu komplexů ochranných plotů, zdí, vězeňských cel a podzemních kanálů je obrovský. 
Na čerstvém povětří dostanu brzy hlad a hledám záchranu v mapě, která se jenom hemží nabídkama restaurací. Několik jich hlásí přímo u pobřeží v ulici Beach Street. Projdu kolem tramvajové točny ve Victorian parku a zastavím před mořskou restaurací s prosklenou terasou a výhledem na záliv. Na baru si objednám  polévku a čerstvou pečenou rybu. U kafe napíšu pár poznámek do deníku a trochu zahřátý vyjdu ze závětří restaurace a znovu se vystavím studenému větru. Tomu se přeci jenom trochu podařilo rozehnat mraky nad Zlatou Bránou a z městského rybářského mola Municipal Pier vyfotím alespoň to málo, co je vidět.
Na ulici Beach Street začínají  rozbalovat svoje stánky místní umělci. Stojany s portréty tváří známých herců a zpěváků mě natolik zaujme, že si nechám za pět dolarů nakreslit obraz. Starší malíř zkušeně barevnými uhly zachycuje můj obličej a ani ne za deset minut je kresba hotová. Mistr se opravdu snažil a trochu mě vylepšil, stačí jenom dopsat  Krokodýl Dundee v San Francisku.
Už zase drkotám zuby a vejdu do malé tržnice, kde si konečně koupím tričko s dlouhým rukávem. Na prsou má nakreslenou karikaturu útěkového trojboje z pevnosti Alcatraz. První disciplína je přelézání zdi, následuje běh a vše zakončí plavání. Když trojboj dokážete absolvovat v krátkém čase a ještě se přitom vyhnete hvízdajícím kulkám z policejních pistolí, jste na svobodě.
Na ulici Taylor Street je  sto let stará dřevěná točna tramvají Powell-Mason Cable Car Turn Aroud. Na zastávce čeká dav turistů. Za chvíli přijíždí sto let stará železná dáma a pomalu vjede na dřevěnou točnu. Řidič spolu s dalšíma dvěma muži vystoupí a ručně tramvaj otočí na druhou kolej. Tramvaj sjede z točny, druhý muž vrátí  točnu do původního postavení a zajistí pojistkou. Hotovo, poslední výkřik techniky 21. století. 
Na zadní venkovní plošině si za dva dolary koupím jízdenku. Vedle mě stojí nějaká rodina z Německa, jejich tvrdá němčina nejde neslyšet. Tramvaj se s cuknutím rozjede a začíná zdolávat první kopec. Přední i zadní plošina vozu je opatřená velkou pákovou brzdou, u každé stojí  pomocník řidiče a podle potřeby tramvaji povolují nebo utahují opratě.
Tramvaj  přejela do městské čtvrtě Telegraph Hill. Z jejího kopce kdysi přístavní dozorce signalizoval připlouvajícím lodím dotazy, jaký náklad vezou a odkud jsou.
Najednou kolem mě proletí slaměný klobouk a za chvíli i jeho majitel, který za jízdy seskočil z tramvaje a žene se za slamákem. Řidič zastavil a počkal, až se muž vrátí. Ten za potlesku poloviny lidí v tramvaji s vítězným úsměvem nastoupí do vozu a klobouk pro jistotu drží v ruce.  
Amatér,  říkám si v duchu, mě by se něco takového stát nemohlo.
Tramvaj se znovu rozjede. Za jízdy se vykláním z plošiny, na což  reaguje můj klobouk a navzdory  předsudkům mi elegantně uletí z hlavy. Nevěřícně seskočím z plošiny a letím za ním, tramvaj mezitím zastavila na další zastávce. Stejně jsem chtěl vystupovat, alespoň jsem si vyzkoušel sto let starý způsob výstupu z vozu.
S už pevně nasazeným širákem na hlavě přicházím na náměstí Washington Square. Jeho zelený střed je oblíbeným místem zaměstnanců okolních podniků, kteří na trávníku tráví polední přestávku. Na rozložených dekách si dělají oběd ve stylu pikniku pod modrou oblohou.
Jako „piece of art“ náměstí vévodí stavba katolického kostela St. Francis Church. Dvě vysoké věže na čelní straně přísně střeží kamenem obložený vchod do chrámu. Musím chvíli čekat s prstem na spoušti, protože nějaký pitomec se pořád motá před vchodem do kostela a plete se mi do záběru.
Pro změnu  prudkým kopcem stoupám k věži Coit Tower. Tu dala postavit bohatá mecenáška města jako pomník místnímu hasičskému sboru. Dnes je v ní rozhledna a nabídku v podobě výhledu na město si rozhodně nenechám ujít. Vyšplhám se na malé parkoviště pod věží. Jedna rychlá fotka, kterou mi výstavně zhotoví starší chlápek, ačkoliv mi tvrdil, že fotit neumí. Po schodech  se dopotácím až k samotné věži a její kamenná kulatá stavba mě vtáhne dovnitř.
Zdi pokrývají obrovské nástěnné dobové kresby, které znázorňují město a jeho život na přelomu minulého století. V malém krámku  si koupím vstupenku  a vystojím  krátkou frontu u výtahu. Šel bych klidně po schodech, ale žádné jsem nenašel. Po krátkém vystřelení se kabina zdviže s táhlým dojezdem zastaví (jedna žena vedle mě nebezpečně zbledla) a celé osazenstvo v čele se mnou vystoupí na kryté vyhlídce. Z té se mi otevře kouzelný rozhled do širokého okolí.
Severně se slévají vlny zálivů San Francisco Bay a San Pablo Bay. Jejich studené vody ústí za Zlatou bránou do Tichého oceánu. Ve starém i novém  přístavu kotví desítky lodí, jedna z nich právě odplouvá směrem k věznici Alcatraz.
Na východě se rozkládá čtvrť Russian Hill. Mezi  domy rozpoznám Lombart Street, která se  nezaměnitelně liší od ostatních ulic. 
Jižně se hrdě tyčí mohutné mrakodrapy finanční čtvrtě města South of Market, pod kterými se ustrašeně krčí hustá zástavba normálních obytných domů.
Na západní straně se mě snaží zmást svojí podobností se Zlatou Bránou nejdelší visutý most v USA Bay Bridge. 13.6 km dlouhý elegán spojuje San Francisco s Oaklandem na druhé straně zátoky. Byl dokončený v roce 1936 o rok dříve než  Zlatá Brána, které se v mnohém podobá, snad až na barvu. Zelená se myslím trochu minula účinkem a proto musela o rok později zachránit situaci zlatá.
Foťák  se mi v ruce začíná nebezpečně rozpalovat a radši mu po několika stovkách zmáčknutí spouště dám na chvíli pauzu.

Mrakodrapy finanční čtvrtě South of Market, San Francisco, California

Jízda výtahem dolů proběhla ve stejném stylu jako nahoru (tentokrát nikdo nezelená).
Po dlouhé době nezdolávám žádný kopec, scházím dokonce mírným klesáním na Columbus Avenue. Z té už jenom dva bloky a ulicí Grant Street vcházím do exotické čtvrti San Franciska, Chinatown (Čínské čtvrti). Vznikla v roce 1847, kdy do města přišlo mnoho čínských horníků. Emigranti zde v průběhu století vytvořili oddělené ghetto, ve kterém je na každém kroku vidět obraz jejich kultury a stylu života. Dnes zde žije největší čínská komunita na světě mimo území Číny.
Už s prvním krokem po čínské enklávě jsem se ocitnul v úplně jiném světě. Pohltil mě hluk rušné ulice, která ze všeho nejméně připomíná město v USA. Po obou stranách ji lemují obchůdky s výkladními skříněmi, ve kterých se houpají pekingské kachny, sušené ryby tenké jako list papíru a na pultech leží rozporcovaná kuřata. Pestrobarevné dvou jazyčné nápisy (čínština vždy nahoře) lákají k návštěvě některé z mnoha hospůdek nebo restaurací. Vchody krámků jsou přeplněné zbožím všeho druhu. Angličtina se mávnutím kouzelného proutku vypařila a scénu jasně ovládá čínština. Místní obyvatelé svým žvatláním zaplavují celou ulici, dokonce snad i auta troubí čínsky.
Jeden výklad obchodu s restaurací mě zlákal svojí nabídkou druhů masa ve stylu „a´ la Pavlov“ a uhranutý vcházím dovnitř. Tady mě svými zraky přefiltruje sto procentně čínské osazenstvo i s personálem. Z barevně napsaného jídelníčku na zdi si přečtu jenom ceny, hieroglyfům podobné znaky psané od shora dolů se ani nesnažím pochopit.
Takže si dám asi ten modře napsaný sloupec za čtyři dolary.
Najednou se přede mě jako duch výhrůžně postaví metr padesát vysoká servírka. Mojí první otázkou se jenom ujišťuju, že mluví anglicky. Druhou se s nadějí v hlase ptám na anglicky psaný jídelníček.
Menu je psané samozřejmě i v čínštině. Servírka přede mě položí talíř plný rýže, zeleniny a vepřového masa a zeptá se, jestli chci vidličku nebo hůlky.
„No jasně že hůlky,“ odpovím samozřejmě.  
Hůlkami jsem jedl naposledy před dvěma roky v New Yorku ve vietnamské restauraci, kde to tenkrát skončilo debaklem a nakonec jsem musel potupně přijmout vidličku. Tomu se chci dneska za každou cenu vyvarovat a dám se do jídla. V tu chvíli mě začnou od vedlejšího stolu sledovat dvě starší Číňanky. 
Asi po deseti minutách se mi podaří nabrat první sousto, které mi stejně těsně před pusou spadlo zpátky na talíř. Vypadá to, že historie se bude opakovat. Nenápadně se podívám na obě Číňanky naproti, které se právě probírají ze záchvatu smíchu. Jedna z nich mi s příšerným přízvukem začne anglicky vysvětlovat, jak mám hůlky uchopit. Snažím se sebevíc, ale podle rčení „starého psa novým kouskům nenaučíš“ marně. Žena vstane od stolu a snaží se mi skroutit prsty  do správné polohy. Praskot mých kloubů se rozléhá po celé restauraci, ale zatnu zuby a bolest  se snažím nevnímat. Úspěch se brzy dostaví a za pár minut mi už nedělá problém nabrat i jedno zrnko rýže nebo tenký plátek salátu. Číňanky se na mě spokojeně culí a já na ně, i když jídlo mi mezitím úplně vychladlo.  
K mému stolu si přisedne muž, běloch  kolem čtyřiceti let. Na první pohled bukvice, ale nic na mě nezkouší a proto se s ním dám do řeči. Hned mi oznamuje, že tohle je jeho oblíbená restaurace, protože se tady vždycky dobře a levně nají. Je ze San Franciska a žije kde jinde než v Castru. Já mu vyprávím o své cestě a o Floridě. Během řeči do sebe nasoukám zbytek studené rýže a chlápek si začne po jídle ručně balit cigaretu. Já jsem si nechal cigarety schválně v autě, ale vůně tabáku mě nebezpečně svádí. Požádám ho o jednu, zaplatím účet a venku na ulici si zapálím.
Toulám se dál Pekingem po Grant Street. V chůzi jenom letmo otevřenými dveřmi nahlédnu do jedné galerie a v tom se zarazím. Vrátím se dva kroky zpět a pozorně se zadívám na velký portrét uvnitř dlouhé místnosti. S modrým obličejem na mě vítězně hledí tvůrce čínské kulturní revoluce Mao Ce-tung. Zřejmě výstava největších diktátorů století, řeknu si a jdu se podívat dovnitř. Na druhém obraze se vyjímá další vůdce lidových mas, kterému výstřel z Aurory otevřel cestu k moci, Vladimír Iljič Lenin (Uljanov). Jeho obličej září rudě stejně jako hvězdy na kremelském paláci. Tím podobizny demagogických státníků končí, další díla mají přírodní motiv.
Čínská komunistická strana a její propaganda má podle všeho hodně dlouhé prsty, které dosahují až za oceán a z obavy před nepříjemným zraněním způsobeným srpem a kladivem radši z galerie vycouvám.
Venku panuje čirý ruch, množství aut chvátá  jednosměrnou ulicí, mezi tím se motají chodci a cyklisti. Grafity s čínskými motivy zdobí každý třetí dům, ve větru se třepotají barevné prapory a stuhy a z obchůdků doléhají na chodník tóny podmanivé čínské hudby. Nabídka zboží je ve všech téměř stejná, oblečení, boty, tašky, ozdoby.
Na konci ulice je vstupní brána do části města v čínských državách. Vchod hlídá skupina čínských draků připravených okamžitě po každém nezvaném návštěvníkovi plivnout oheň. Projdu pod zelenou střechou brány a jsem zpátky v USA.
O tom mě hned přesvědčí mrakodrapy, které přede mnou vyrostly na hlavní třídě Market Street. Nablýskané vysoké budovy mají být odrazem ekonomické moci a blahobytu města, své si o tom však asi myslí hloučky žebráků a bezdomovců, které potkávám v každé ulici. Tam kde jsou hodně bohatí, jsou i hodně chudí a o Kalifornii to platí dvojnásob.

Vstupní brána do Čínské čtvrti na křižovatce ulic Bush Street a Grant Avenue,  San Francisco, California