Hasta la Victoria Siempre 08

Místní bezdomovci dokonce vydávají vlastní noviny, jejich prodejem se snaží přivydělat nějaký ten dolar. Od staršího špinavého kamelota v otrhaných hadrech si jeden výtisk taky koupím, abych alespoň trochu přispěl na charitu. 
Široké a moderní bulváry se ovšem dají využít i k jiné činnosti. Uprostřed chodníku si parta černochů postavila řadu stolků a u každého probíhá šachová partie. Kolem hráčů stojí davy diváků, většinou rádoby radílků a zaručeně lepších hráčů než ti, kteří se právě potí u šachovnice. Ticho a maximální soustředění, které hra v šachy vyžaduje je na rušné ulici plné aut a chodců téměř nemožné, ale chlapům to podle všeho vůbec nevadí.
I dole mezi mrakodrapy se prohání silný a studený vítr, prohlídku moderní architektury města proto zkrátím a vrátím se zpátky na náměstí Union Square. To je celé zalité odpoledním sluncem a  málem bych i uvěřil, že je teplo, v tom mi ale vítr do tváře vmete svojí ledovou realitu.
V nadzemních garážích vyjedu do šestého patra a unaveně si sednu do auta. Vykouřím cigaretu a krátce po páté odpolední odjíždím. Dole u výjezdu na mě už čeká účet s astronomickou částkou dvacet dolarů za parkování. S poněkud protáhlým obličejem vyndám bankovku s portrétem presidenta Jacksona a až teď si všimnu ceníku za parkování. Prostě Kalifornie.
Na ulici se dám doprava a stoupám směrem na Russian Hill až na California Street, kde odbočím vlevo. Jízda ulicí připomíná tobogán, můj žaludek se  každou chvíli stěhuje po celém těle. Konečně se zbavím mořské nemoci na hlavní silnici US 101, která je rovná jako deska stolu. Přidám trochu plyn a úplně pohlcený odpoledním provozem se blížím k symbolu města. Je krásně jasno, myslím že vítr mraky nad mostem už rozehnal. O tom jsem přesvědčený až do poslední chvíle, než se přede mnou objeví nájezd na most celý zahalený v mlze.
Fucking weather!
V mém směru je provoz vedený ve třech pruzích a jedu celkem plynule, v opačném je situace horší, dlouhé kolony aut taky ve třech jízdních pruzích beznadějně stojí na místě. Přejíždím přes Zlatou Bránu a připadám si jako v prádelně. Ztěží rozpoznám oba nosné pilíře a zavěšená ocelová lana. Mraky zahalily jenom most, hned za ním opět svítí slunce a je krásně jasno. 
Fucking weather!
Odbočím na silnici č.1 a z té na úzkou klikatou silničku, která mě přivede do malého městečka na pobřeží. Zaparkuju na  poloprázdném parkovišti u veřejné pláže a jenom na boso jdu vstříc největšímu světovému oceánu. Dřevěný chodník mě přivede na pískem pokrytou pláž v malé zátoce, ze které se mi otevře pohled na Tichý oceán. Lehce se bořím do písku  a jdu až k vodě. Silný vítr zvedá střední vlny, k surfování ale nikoho nezlákaly. Nikdo se ani nekoupe, ostatně teplota vody, kterou jsem vyzkoušel namočením palce u nohy k tomu ani neláká. Na pláži není moc lidí, většinou páry nebo celé rodiny s dětmi.
Stranou od ostatních hraje skupina  dospělých lidí starou americkou hru, oblíbenou zejména v minulém století. Házení podkov má velmi jednoduchá pravidla. Do země se zatluče nejlépe kovový kolík a vaším úkolem je z  předem dohodnuté vzdálenosti

Tichý oceán, California

hodit podkovu tak, aby se kolem něho zahákla. Hráči mi svým oblečením a chováním připomínají staré hippies, všichni hasí žízeň pivem a kouří. Mezi cigaretovým kouřem rozpoznám ještě jiný dým s nezaměnitelným aroma. 
Škoda že u sebe nic nemám, taky bych si s chutí dal jointa.
V autě si zapálím alespoň cigaretu a otevřu mapu. Rozhoduju se mezi odjezdem z města nebo přenocováním, nakonec vítězí první možnost. Stejnou silnicí se vrátím až na hlavní US 101 a naberu kurs na sever. Slunce už toho má taky pro dnešek dost a chýlí se k západu. Město, které nikdy nebylo vesnicí nechávám za sebou, ale jeho atmosféru a kouzlo si budu pamatovat ještě dlouho.
Odbočím na přivaděč I-580 a po mostě Richmond San Rafael Bridge v záři červánků proletím nad zátokou San Pablo Bay. Malé město Richmond na druhém břehu projedu bez většího zájmu a     pokračuju směrem na sever po dálnici I-80. Dnešní noc se chystám strávit v hlavním městě Kalifornie, Sakramentu.
Město zažilo první období rozkvětu v roce 1839, kdy zde švýcarský přistěhovalec Johann August Sutter vybudoval pevnůstku a obchodní stanici. Ta se o několik let později rozrostla v osadu, pro kterou měl jistý John Marshall postavit mlýn. Ten při stavebních pracích nalezl uprostřed řeky valoun zlata a odstartoval tím další zlatou horečku. Do kraje se začali sjíždět lidé z celé Ameriky a nedělali nic jiného, než že hledali zlaté nuggety. Počet obyvatel Sakramenta i dalších obcí se rázem zvyšoval a město získávalo na významu. Stalo se důležitým dopravním i zpravodajským uzlem. Svojí konečnou stanici zde měla i proslulá poštovní společnost Pony-Expres. Dnes je město sídlem vlády a státní zprávy, z místní budovy Státního Kapitolu se řídí osudy lidí nejlidnatějšího státu Unie.
Dálnice I-80 se už celá ponořila do tmy. Není příliš velký provoz, plynulou jízdu přeruším jenom krátkou zastávkou na jídlo v obchodní zóně u dálnice. Z velkého výběru podniků rychlého občerstvení rovnou vyloučím „shitové“ mega společnosti typu Mc Donald nebo Burger King a  lehkou večeři si  dopřeju v útulné mexické restauraci. Pálivá směs masa, rýže a zeleniny  mi hoří v puse ještě při nastupování do auta. Dávat si teď cigaretu asi nebude nejlepší nápad, přesto si jednu neodpustím. Z krku mi vyšlehnou plameny a spálím celou palubní desku.    
Zavolejte někdo 911!
Před desátou přijíždím k metropoli Kalifornie. Čtyř pruhová silnice č.275  vede kolem baseballového stadionu  přes  řeku Sacramento River do centra. Hlavní třídu za mostem  lemují mohutné  budovy většinou administrativního charakteru. Osvětlení ulice je  vkusně řešené, z tmavých stínů večera vystupují všechny důležité a historické objekty. Ten nejkrásnější stojí na konci bulváru. Ukroutím volant na malém kruhovém objezdu a zastavím  před budovou State Capitol. Záře reflektorů a pouličních světel jí dodává podobu paláce z doby antického Říma.
Moje další přirovnání přeruší kolem pomalu projíždějící policejní auto. Policajt si mě velmi pozorně prohlíží coby potencionálního teroristu. Paranoidní obavy podobného typu jsou v USA na denním pořádku, útoky z 11. září má každý včetně mě ještě dnes v paměti. Nechci vzbuzovat žádné zbytečné podezření a radši odjedu. Prohlídku města jsem stejně chtěl nechat až na ráno.
Projíždím ulicema v downtownu. O několik bloků dál v ulici R objevím malý rockový klub s názvem 1001 R Street. Před vchodem stojí skupinka mladých lidí a kouří, v Kalifornii je totiž zakázané kouření v restauracích a barech (to ještě netuším, že mě stejný zákaz čeká i na Floridě, kde byl uvedený zákon vydán v platnost tři dny po mém odjezdu). Hledat nějaký hotel se mi moc nechce, klidně se spokojím s přenocováním v autě. Parkoviště před klubem s k tomu zdá být ideální. Pod košatým stromem vládne příhodné šero, tam by mě nikdo neměl odhalit.
Odstavím auto na vyhlédnuté místo a jdu na jedno do klubu. Většinou mladí lidé  sedí u baru nebo postávají podél zdí. K poslechu hraje živá kapela složená jenom z bubeníka a kytaristy. Utahanými tóny neurčité hudby se snaží přimět posluchače k tanci, což se ani náhodou nedaří. Ani ve mně instrumentální skladby nevyvolávají žádné zvláštní taneční nálady a sednu si do boxu v restauraci. Objednám si holandské  pivo, napíšu deník a na cigaretu odejdu ven.
Parta mladíků kouří vedle vchodu, opodál stojí dvě buchty asi kolem dvaceti. Jejich znuděné tupé výrazy mě probodnou jako kopí. Hodím na ně záda a postavím se k partě frajerů. Bavíme se o muzice a o životě ve městě. Kapela co hraje v klubu je místní, ale pozítří tu má hrát nějaká lepší banda ze San Franciska.
Dokouřím cigaretu a nenápadně se vnořím do stínu stromu. Za autem si vyčistím zuby a hodně unavený sklopím sedačku řidiče. Zamknout  dveře, budíka si neřídím, ráno mě určitě probudí projíždějící auta. Za chvíli usínám, ještě netuším, že ne na dlouho.