Od hospodského rváče k titulu mistra světa - pokračovaní III.
Od hospodského rváče k titulu mistra světa - pokračovaní III.
Jak jsem se už zmiňoval v roce 2007, na soutěži jsem skončil na pravou ruku první, na levou ruku druhý. Dostal jsem chuť závodit a znova více trénovat. Trénoval jsem, co mi zdraví dovolilo. Ze začátku to šlo, protože se váha pohybovala okolo 170kg. Na dalších soutěžích jsem se potkal s rivalem, kterého mám až doteď, s Dušanem Tesaříkem, a s kterým bojujeme jako o život. Jednou, dvakrát vyhraji já, tak jak natrénuji a jaký mám den a pak zase naopak. Poznal jsem i nového závodníka Martina Vodáka z Brna, který také závodí nad 1OOkg a mohu říci, že levou ruku má nejsilnější tady v České republice. Všichni jsme si padli do noty, když se sejdeme na závodech, jsme velcí kamarádi, ale za pákařským stolem neznáme bratra. Jak jsem říkal, trénoval jsem, co mi zdraví dovolilo. Kila na činkách šla rapidně nahoru. Osobního trenéra mi začal dělat Milan Hyršal, který mi ho dělá dodnes, a úspěchy se dostavily. Zmiňované mistrovství Evropy 2009 jsem nejel, ale dvakrát jsem jel na mistrovství světa - o tom příště.
První moje velká mezinárodní soutěž
Na domácích závodech jsem se o první místa střídal s Dušanem Tesaříkem a tak mě to nakoplo více trénovat, že jsem poprosil Milana Hyršala, at' mě připraví na březen 2013 co nejlépe, kdy se na Slovensku koná 20. ročník Senecké ruky a jako host je tam pozvaný John Brzenk, legenda páky z USA. Trénovali jsme hlavně techniku za stolem, těžký biceps, dávali jsme důraz na prsty, na starty a na zápěstí. Už jenom představa, že se osobně potkám s pákařskou legendou jako je John Brzenk, mě nenechala v klidu. A co jsem v životě nedoufal, že bych si s ním mohl i zazávodit. A co se nestalo - John Brzenk vážící 100kg šel levou ruku nad 100kg a pravou ruku do 100kg. Ze srandy jsem si říkal, že by byla čest se s ním utkat. A najednou vyhlašují levou ruku nad 100kg a za stůl se postaví František Živný a John Brzenk. Ve mně v tu chvíli zamrazilo a vsázel jsem na jediné - levou ruku zpevnit na 110% a aspoň trošku tu prohru zmírnit, ale John nevystartoval, ale pomalinku tu sílu zvyšoval, což mi jako silovému závodníkovi vyhovuje, tak jsem přešel do protitlaku a k úžasu jsem Johna porazil. Když mi zvedli ruku jako vítězovi, byl jsem nejšťastnější člověk na světě, co se týče mé sportovní kariéry. Ostatní zápasy mě už ani nezajímaly. Byl jsem z toho tak vedle, že jsem na pravou ruku prohrál oba dva zápasy. Po příjezdu domů byla čím dál větší motivace trénovat a závodit. Po soutěži jsem si dal 14 dní volno, abych nabral sílu. Poté jsme s trenérem začali zase trénovat. I přes to, jak jsem byl motivovaný, přišlo to, což jsem nejmíň čekal, a to zrada kloubů a šlach. Začaly mě bolet klouby na rameni, loktech a zápěstích. Prsty na rukou mí otékaly, neudržel jsem činky v ruce, ani menší věci, jako jsou tužka, lžička, vidlička atd. Prasklá záda a posunutá plotýnka se postupně začaly ozývat. Začal jsem, i když velice nerad, brát léky na bolest.
Mistrovství světa v Litvě
Jak už jsem zmiňoval, trénoval jsem pod prášky. Zdravotní stav se rapidně zhoršil a co hůř, váha šla nahoru a pohybovala se okolo 200kg. Ale jednu úžasnou věc na tomto světě jsem přeci jenom získal, našel jsem si přítelkyni. A jak to v životě bývá, když je člověk zamilovaný, žije si jak v pohádce. Najednou mí šlo lépe cvičení s těmi léky na bolest, a to i přes to, že mi trenér dával velký zápřah. A najednou mi padlo 40 let a v roce 2014 se konalo mistrovství světa v Litvě. Mohl jsem jet a zúčastnit se již v kategorii Masters nad 100kg. Masters je kategorie nad 40|et. Velice jsem to zvažoval, a|e nedostávaly se finance. Tak jak víte z předešlých let, pomáhal mí, dříve můj bývalý zaměstnavatel pan Karel Zetka, a tak jsem opět za ním zašel. Jak jsem nečekal, dostalo se mi kladného vyřízení. Pan Zetka je neuvěřitelně vstřícný člověk, opět mí vše zafinancoval. S trenérem jsme trénovali, co se dalo. Z České republiky jsem jel jenom já a druhý veterán Jaroslav Štůsek. A tak jsme se do Litvy vypravili autobusem i se slovenskou reprezentací. Po 10 letech jsem byl na mistrovství světa. Sice jako Masters, ale byl. Koukal jsem, že hodně se toho změnilo. Před 10 až 15 lety, když jsem byl ve vrcholné formě, v normálních v mužských kategoriích bylo zhruba 7 až 15 závodníků. V Masters byli 4 závodníci a když 6, bylo to hodně. Nyní v kategorií muži běžně bývá 30 až 40 závodníků a v Masters 25 až 35 závodníků. Páka šla zhruba o 200% nahoru. No nic, polknul jsem a připravil se. Nastoupil jsem levou ruku, skončil jsem pátý a druhý den mě čekala pravá ruka. Celou noc jsem se modlil, abych dosáhl na medaili. Závod začal, soupeři byli silní, jak to bývá na místrovství světa. Měl jsem v kategorii 23 závodníků. Vše jsem sledoval, a když jsem nastoupil s jedním Lítevcem, došlo mi, že už mi jde o medaili. Dal jsem do toho všechno, věděl jsem, že to je vrškař, což mi silně nevyhovuje, ale zvítězil jsem. Pak jsem dostal Rusa, tomu jsem bohužel podlehl. Ale to už mi nevadilo, protože bronzovou medaili jsem už měl jistou a po 10 letech, kdy jsem měl možnost jet na mistrovství světa, jsem byl spokojený. Po návratu domů mě čekala ještě jedna radost a to opravdu ta největší v životě, narodila se mi dcerka.
Mistrovství světa v Bulharsku
Mezi mistrovstvím světa v Litvě a mistrovstvím světa v Bulharsku uběhly 2 roky. Stalo se toho docela dost, s trenérem jsme stále dost trénovali a mě to čím dál více motivovalo, i když zdraví toho moc nedovolovalo. A jak to bývá, finance se nedostávaly. Opět vstřícný pan Karel Zetka mi financoval už i závody na domácí půdě i rehabilitaci mého těla. Já jsem se také trochu snažil, oslovil jsem mé staré dobré kamarády Zbyňka K., Lukáše M., Honzíka P., Štěpána R. a nějaké ty kšeftíky se mi dostaly. Sem tam nějaké ježděníčko, sem tam nějaké hlídáníčko, na někoho se kouknout — co můžete dělat, když jste takhle nemocní. Ještě že ti kamarádi jsou. V říjnu 2016 se konalo v Bulharsku mistrovství světa. Jela tam celá česká reprezentační výprava v čele s mým trenérem Milanem Hyršalem. S ním jsem hodně trénoval, pak už v Bulharsku na hotelu jsme probírali strategii a jako správný trenér mě motivoval, abych uspěl co nejlépe. Motivace se vyplatila, levá ruka síce selhala, skončil jsem až devátý, ale druhý den na pravou ruku jsem vybojoval bronz. Naši kluci se nenechali také zahanbit - Jaroslav Štůsek, Milan Hyršal, Dušan Tesařík, Martin Vodák, Ondřej Raška, Jaroslav Sládek a Lukáš Práchenský. A po příjezdu domů mě čekala nemilá situace, má přítelkyně se se mnou rozešla. Nebylo mí nejlépe, ale ted' už jsem to bral jinak. Mám tady přátelé a také sport, tak jsem makal dál.
Rok 2017/2018
V roce 2017 se toho stalo docela dost. Dušan Tesařík přešel do kategorie Masters nad 100kg a jel na mistrovství Evropy do Polska, kde získal na pravou ruku titul mistra Evropy a na levou ruku byl třetí. Tři neděle po tom jsem já pořádal v Dolním Bousově místrovství České republiky. Dušan jako čerstvý mistr Evropy, velký favorit v kategorii Masters nad 100kg a také v mužích nad 100kg. Já jako domácí jsem se nechtěl nechat zahanbit a chtěl jsem vyhrát. Mistrovství republiky začalo. Prvně jsme se potkali v kategorii Masters nad 100kg a při mém úžase jsem vyhrál. Dále jsme se potkali v kategorii muži nad 100kg. Byl to těžký boj, až mě chytla záda, ale také jsem vyhrál. Byl jsem z toho 2 měsíce marod, ale úspěch to byl velký. Poté jsme s trenérem pokračovali, co se týče tréninku v intenzívním tempu. Pan Karel Zetka mi opět zafinancoval rehabilitace a mistrovství republiky 2018. Šel jsem tam v domnění, že Dušana porazím. Ale opak byl pravdou. Dal jsem si kategorii Masters nad 100kg pravou i levou ruku a pak i kategorii muži nad 100kg, ale jen na pravou ruku. Ve všech kategoriích jsem skončil druhý, Dušan první. Už tak moc mě bolí klouby, že jsem říkal, že tohle budu dělat ještě tak rok, a to do 45 let. Pak si dám zhruba 5 let pauzu, a když mi zdraví dovolí, tak bych v 50 letech zkusil mistrovství Evropy nebo mistrovství světa v kategorii Grand Masters, tj. kategorie nad 50 let. Už teď pan Karel Zetka přislíbil, že mi příští rok mistrovství Evropy zafinancuje a to bude moje poslední vrcholná událost.
Děkuji všem za podporu a pevně věřím, že český armsport nebo-li páka se dostane do médií, získá na popularitě a více sponzorů.
Zdraví Vás František Živný
PS: Za nesmírnou podporu nesmím zapomenout poděkovat svým milovaným rodičům, protože v životě to se mnou nikdy neměli lehké. Velké dky patří všem lékařům, co mě dávají dohromady a zároveň chci tímto upřímně poděkovat i panu Karlu Zetkoví za financování mé sportovní kariéry a vložené důvěry ve mě. Děkuji také Mirkovi Roháčkovi, který je dodnes mým velkým kamarádem a rodinným přítelem. Také děkuji své neteři Verunce, se kterou jsme si velice blízcí, a je to to jediné, co mi tu po mé sestřičce zůstalo. Velké díky patří mému trenérovi Milanovi Hyršaloví, že mě vždy dokázal se důsledně připravit a motivovat. V neposlední řadě také děkují městu Dolní Bousov, výborným lidem a kamarádům z Dolního Bousova. Dcerce budou za nedlouho 4 roky, je to největší láska mého života a já mám pro co žít. A na závěr bych chtěl říct, kdo si chce pořádně zacvičit a změřit síly svých paží, tak armsport je ideální sport.
