Sváteční podzimní koncert 2021

 

 

JEDNOU Z NEJPODIVUHODNĚJŠÍCH SKUTEČNOSTÍ, KTERÁ SPOJUJE NÁS LIDI, JE, ŽE JSME VŠICHNI SYNOVÉ  NEBO  DCERY. 

ŽE JSME PO NĚKOM A PŘED NĚKÝM, A ŽE SI TO UVĚDOMUJEME. Martin Holík

 

Před deseti lety dvě dávné spolužačky a kamarádky dostaly do péče libošovickou knihovnu. U příležitosti 2. sjezdu rodáků a přátel Libošovicka převzala v roce 2013 do svého názvu jméno vynikajícího řídícího učitele ANTONÍNA BOCHA. Letošní 140. výročí jeho narození se stalo impulsem k uctění památky jeho i dalších učitelů a připomenutí významu zdravého patriotismu.

    Často si myslíme, co by asi řekl tomu dnešnímu světu? Možná by ho stejně jako nás mrzelo, že se lidé přestávají zdravit. Pro nás starší venkovany býval pozdrav i s neznámým člověkem samozřejmostí. 

    Pan učitel Antonín Boch měl smysl pro pokrok, určitě by se obdivoval novým technologiím. Asi by žasl nad moderními stroji, třeba těmi novými velkými zemědělskými. Obrovské traktory s těžkými vozy dokáží posekat louky a sklidit zavadlé seno během krátké chvíle. Výnosy obilovin dosahují vysokých čísel. Z minulosti zůstaly staré úzké silnice, dnes plné dokonale vybavených cyklistů. Jako bývalý cyklista by se tomu jistě podivil.  

Pan řídící by měl nepochybně radost z pěkně upravené libošovické návse a starších domů, ve kterých bydlí další generace původních obyvatel, děti a vnoučata jeho bývalých žáků nebo noví majitelé. Ocenil by novou výstavbu a těšil se z nově usazených mladých rodin. Pochválil by i před několika lety znovu obnovený divadelní soubor. Los – Libošovický ochotnický spolek - připravuje stále nová, hojně navštěvovaná divadelní představení.  Spokojenost by mu přinesla prosperující mateřská škola, která od roku 1977 sídlí v bývalé „jeho“ škole. Pevně doufáme, že by ho potěšil i čilý ruch, který bývá každý pátek odpoledne v prostorách obecního úřadu vyčleněného pro činnost knihovny. Pro knížky, ale třeba jen na kus řeči, přicházejí čtenáři místní, z okolních obcí i chataři a chalupáři. Učitě by nadšeně  podporoval dnešní možnosti při vzdělávání dětí a mládeže, ale i aktivní zapojení lidí v seniorském věku. Jsme rády a srdečně vítáme účinkující členy Smíšeného pěveckého sboru Aurea Rosa z Liberce, kteří jsou vlastně naše kolegyně a kolegové z Univerzity třetího věku.

Nepochybujeme o tom, že by měl pan řídící velkou radost z mladého, pilného Vítka Svobody. Řadu let pečuje o náš krásný kostel sv. Prokopa a přilehlý starý hřbitov. Díky Vítkovi a za pomoci obecního úřadu je v dokonalém pořádku. Příjemné, uklidňující duchovní prostředí doslova zve k usednutí na některou z laviček. 

Blízký tajuplný dům s upravenou kouzelnou zahradou pod kostelem byl domovem pana řídícího a jeho rodiny. Těšilo by ho, že v držení rodiny zůstal. Pečlivě se o dům a zahradu stará pravnučka paní Eva Malíková. Z jeho korespondence víme, že do Libošovic přijel poprvé jako čerstvý absolvent Učitelského ústavu v Jičíně 16. října roku 1900. Bylo mu 19 let. Pohledného mladíka přivezl na formanském voze jeho příbuzný Franc Boch z rodného Škodějova u Vysokého nad Jizerou. Antonín Boch zde prožil celý život, zemřel 19. dubna 1954 v jičínské nemocnici ve věku 73 let. 

S ohledem na jeho laskavou a veselou povahu usuzujeme, že navzdory řadě těžkých dnů a let prožil život pěkný. Na zachovalých fotografiích vidíme usměvavého muže se zářícíma očima. Takový šarmantní muž se jistě líbil ženám. Jeho vyvolenou se stala dcera nadřízeného pana řídícího Luštického Milada. Měli spolu tři děti. Dcery Jarmilu a Miladu a syna Jiřího. Jako ještě docela malé byl nucen je opustit. Vypukla totiž 1. světová válka. Na frontu museli tenkrát muži mladí i starší, ženatí i svobodní. Náš pan řídící, tehdy ještě řadový učitel, měl štěstí. Po ukončení války se domů po čtyřech letech vrátil. S sebou patrně přinesl nemilého hosta, španělskou chřipku. Touto nebezpečnou chorobou onemocněla jeho milovaná manželka. Naštěstí se časem uzdravila. 

Nově vzniklá mladá republika přinesla do života obyvatel naději na lepší časy. Zakládaly se různé spolky, vznikaly nové zájmové organizace. Antonín Boch byl aktivním členem většiny z nich. Včelařil, vedl knihovnu, psal školní i obecní kroniku, úřadoval v kampeličce. Společně s ostatními učiteli pilně muzicírovali.  Hlavně však učil. S velkou láskou, trpělivostí a příslovečnou laskavostí pomohl s dobrými znalostmi a pracovními návyky vstoupit do života mnoha žákům z Libošovic a okolí. S dojetím a úctou na svého učitele dosud vzpomínají poslední čtyři žákyně, které se dnešního svátečního připomenutí dožily – v Libošovicích to je zde přítomná paní Hana Filípková a devadesátileté paní Anna Šimková a Milada Valášková. V Drahoňovicích bydlí jejich spolužačka paní Ludmila Šorejsová, rozená Sedláčková z Malechovic Záhorska. Nadšeně nám vyprávěla a ráda zavzpomínala na školní výlety s panem řídícím. V první třídě je zavedl k dnes již neexistující „Jarošově kapličce“. Stávala na návrší poblíž „Hájku“ ve směru z Libošovic 

do Pleskot. Ve druhé třídě došli společně až na vyskeřskou kapličku sv. Anny.  

  Je pochopitelné, že tak skvělý učitel těžce nesl, když musel v roce 1939 opustit svoje milované žáčky a školu. Po záboru pohraničí bylo třeba uvolnit pracovní místa mladším učitelům. Antonínu Bochovi bylo teprve 57 let. Se slzami v očích pozoroval z okna děti docházející do školy. Pro radost a potěšení sousedů a kolem jdoucích nechával v okně hrávat rádio. Na živobytí si přivydělával v kanceláři ve zdejší Libeně, malé továrničce vyrábějící dřevěný nábytek, také na Podsemíně ve Skálově mlýně. Ráda připomínám, že iniciátorem postavení sochy Mistra Jana Husa do zahrádky před školní budovu  je samozřejmě Antonín Boch. Dílo sochaře Josefa Bílka z Hořic bylo slavnostně odhaleno v roce 10. výročí vzniku Československa v roce 1928. Mnohé návštěvníky Libošovic tato pěkná socha zaujme a řekněme i trochu překvapí. Vysvětlení je velmi jednoduché. Vždyť velkým přítelem Antonína Bocha z rodného Škodějova byl zakladatel a patriarcha  Československé církve husitské Karel Farský.  Dcera Jarmila se stala  rovněž učitelkou, po smrti manžela učila až do odchodu do důchodu v Náchodě. Máme velkou radost, že můžeme v tento sváteční den přivítat malou delegaci zastupující náchodské učitele a žáky, emeritního ředitele náchodského gymnázia pana prof. Aleše Fetterse a bývalou žačku, kolegyni knihovnici Věrku Škraňkovou.

Rády vítáme Vás všechny, milí sousedé a vzácní přátelé. V podání pana Josefa Kettnera zazněla v úvodu báseň Fráni Šrámka Libošovice. Pan řídící Boch jistě osobně básníka znal. Víme od pamětníků i z literatury, že Šrámek sám nebo se svou prázdninovou družinou rád přes naši obec chodíval. S oblibou se zastavoval cestou zpátky z toulek po našem krásném kraji v Libošovicích v hostinci pana Mrázka na jiskrnné červené. Hostinec stával poblíž kostela naproti kamennému domu Bochovy rodiny. Zda znal pan řídící osobně také hudebního skladatele J. B. Foerstera, který Šrámkovu básničku zhudebnil, to se nám s vnučkou paní Evou Komendovou ani s pravnučkou Evičkou Malíkovou dohledat nepodařilo. V každém případě jim oběma děkujeme za všechny informace a poskytnuté materiály, o které se s Vámi můžeme díky jim podělit. 

 Přejeme Vám z celého srdce příjemný kulturní zážitek.

 

Alena Pospíšilová a Eva Pantlíková neděle 26. září 2021

 

Před koncertem si bylo možné prohlédnout pěknou výstavu v knihovně v budově obecního úřadu. Přítomní autoři, manželé Majka a Jura Demlovi, dlouholetí účastníci Šrámkovy Sobotky, ji připravili u příležitosti 100. výročí narození Zdeňka Mlčocha, které si letos v  listopadu připomeneme. V Galerii Na návsi lze výstavu soboteckých motivů na oblíbených Ex libris a Posezenkách na Šolcově statku navštívit do konce října www.knihovnalibosovice.webk.cz